Lezení v Grónsku. Tato myšlenka přišla původně od Gerharda Gschwendtnera, jednoho Goiserana (
oblast v Rakousku), který mi pomáhal připravovat několik přednášek.
Ten byl totiž celkem nedávno s Hubertem, také Goiseranem, na dalekém severu na cestách. Během této cesty, jejíž motivem bylo především skládání hudby, které se profesionálně věnuje, se v oblasti pohybovali za pomoci tažných psů uprostřed velkých Fjordů a krásných hor. A tam Hubert prohlásil: Tahle hora, to by bylo něco pro Huberbuam. (
tým bratří Huberů pozn. překl)
foto by © Huber
foto by © Huber
A ano, tyto hory jsou opravdu nádherné a čisté.
Tasiilaq, Kulusuk, Kuumiut, Tinitelaaq a
Sermiligaaq je pár osad, ve kterých dnes žije asi 2000 Inuitů. Tyto, v arktické divočině roztroušené, osady nejsou spojeny žádnou silnicí. Silniční spojení tam není nebo lépe řečeno ne takové, co pod tímto pojmem rozumíme my. Vodních spojení je naproti tomu víc než dost. A proto se život Inuitů odehrává převážně na vodě. V létě, když jsou fjordy volné, je hlavním prostředkem loď a v zimě jsou to tažní psy. Vlastně je to tak, že ve východním Grónsku tak trochu sněžné skútry vytlačují tyto tradiční psí spřežení, ale na často křehkém ledu jsou psí spřežení prostě nenahraditelná. Proto také tato krásná tradice dopravy a lovu se psím spřežením přežila do dnešní doby.
foto by © Huber
foto by © Huber
U této cesty nebylo hlavním cílem lezení. Byla to víc společná cesta, kdy jsme společně putovali arktickou divočinou. Hubert sledoval svoje hudební projekty a já zase hory.
S Immanuelem, nejlepším lovcem východního Grónska a naším průvodcem jsem se vydal na cestu do velkého fjordu
Sermilgaad. Vybral jsem si jako cíl
Storebror, jednu z největších a působivých hor regionu. Ale jak už to v přírodě bývá, tak si člověk něco naplánuje, ale často to dopadá úplně jinak. Zasekli jsme se totiž se spřežením v hlubokém sněhu a k cíli to bylo ještě dobrých 15 kilometrů. Navíc zítra podle předpovědi můžeme očekávat poslední krásný den. Storebror je tentokráte nedostižný. Tak si dávám za cíl jinou horu, o které jsem dosud nevěděl.
Teď ale stojí přede mnou a zítra se tam snad dostanu.
foto by © Huber
foto by © Huber
Lyžařská túra v prvním světle mne přivádí ke skalnatému úpatí. 500 m terénu, jako severní stěna Matterhornu v zimě. Nic tu není vyloženě těžkého, ale každý metr je opravdový sráz a nakonec to není tak snadné jak to vypadalo. V tomhle kombinovaném terénu potřebuji plnou koncentraci, zvláště, když ten prašan na skále vůbec nedrží. Jenom zřídka mi pomáhá ¨v postupu navátý sníh. Všechno stojí daleko víc energie, než jsem čekal. Najednou to ale končí a přede mnou je krásný horský hřeben, který mně přivádí k vrcholu.
Nahoře odolávám pokušení, vylézt i ty poslední metry. Je to lákavé, ale návěje jsou při těchto teplotách více než rizikové, jsou prostě smrtelně nebezpečné. Při cestě zpátky se přímo vedle mě jedna obrovská návěj utrhla, i když jsem byl ještě na kamenité půdě.
foto by © Huber
foto by © Huber
Sestup stěnou nebude o nic méně napínavý, než cesta nahoru. Slézat kombinovanou stěnou je něco, kde se člověk dostane rychle na svůj Limit a kde je požadováno všechno, co jsem se za léta naučil.
Tato hora, cesta s Immanuelem a jeho spřežením, ústraní Inuitských sídlišť v zimě a samozřejmě také Hubertův koncert v Tasiilaq nejsou jenom zážitky, jsou to opravdová Highlights.
foto by © Huber
foto by © Huber
foto by © Huber
foto by © Huber
foto by © Huber
foto by © Huber
foto by © Huber
Zdroj:
Zde najdete informace o aktivitách bratří Huberů
Huberbuam.de
volně přeložil: J. Kadlec a JirkaS