Prvovýstup na Čo Oju Rakušanů s Pasangem byl na svoji dobu více než pokrokový – spíš by bylo na místě říct, že se jednalo o výstup přímo vizionářský. Na vrchol vystoupili bez použití kyslíku a s uplatněním prvků alpského stylu. Druhý výstup na Čo Oju podnikli Pasang Dava Lama a Sonam Gjalcen 15. 5. 1958 jako členové indické expedice.
Jen rok poté, kdy poprvé stanuli lidé na vrcholu Mount Eerestu, zorganizoval rakouský horolezec Herbert Tichy miniaturní výpravu k šesté nejvyšší hoře světa, Čo Oju (Cho Oyu), jejíž název bývá překládán jako „Tyrkysová bohyně“.
To, co Angličané na Everestu dokázali dokonalou organizací, nasazením nejmodernější výzbroje a výstroje ve vojensky řízené akci, dokázal Tichy s malou výpravou svých přátel. Jejich zavazadla nevážila ani tunu a přece Herbert Tichy, Joseph „Sepp“ Jöchler a šerpský horolezec Pasang Dava Lama společně rozvinuli národní vlajky na vrcholu této hory, ležící pouhých sedmadvacet kilometrů západním směrem od Everestu, podobně jako on v horském hřebeni tvořícím hranici mezi Tibetem a Nepálem.
Historická obálka knihy věnované výstupu
repro: archiv Horolezecké abecedy
Malá expedice na velkou horu
Čo Oju se stala teprve pátým osmitisícovým vrcholem, na kterém lidé stanuli. Úspěch Ticheho expedice byl zcela nečekaný. Od podobně malé skupiny se v té době očekával maximálně průzkum možných přístupových cest. V dobovém kontextu je rovněž nutné připomenout, že Tichy koncepci malé a lehké výpravy propagoval od samých počátků svého himálajského působení (před pokusem o osmitsícový vrchol zdolal řadu šestitisícovek a zmapoval rozsáhlé vysokohorské oblasti v Nepálu, před druhou světovou válkou působil rovněž v Tibetu a Indii). Tento přístup byl v té době velmi neobvyklý, a je na místě připomenout, že ještě o tři desítky let později obdobně malá výprava udivovala široké okolí – a zvlášť, zaznamenala-li úspěch. V Ticheho pojetí však malá výprava byla nejenom akceschopnější, ale zejména ohleduplnější k horské přírodě i jejím obyvatelům.
Herbert Tichy a Pasang Dava Lama na vrcholu Čo Oju
repro: archiv Horolezecké abecedy
V době, kdy Herbert Tichy a Pasang Dava Lama výpravu k hoře plánovali, byla Čo Oju vlastně jednou velikou neznámou. Přesně nebyla známa ani výška hory, soudilo se, že se jedná o sedmou nejvyšší horu (až za Dhaulagiri), přestože některá zcela nová měření již naznačovala, že hora bude vyšší, než se dosud udávalo. Zároveň se jednalo o horu, která byla Evropanům známá teprve od roku 1921, kdy ji ze sedla Nangpa La (5 716), známého přechodu mezi Tibetem a Nepálem, vyfotografovali účastníci první britské expedice k Everstu.
Vrchol - na Pasangově cepínu vlají vlajky Nepálu, Rakouska a Indie
repro: archiv Horolezecké abecedy
První výpravou, která k hoře zamířila s cílem průzkumu a případného výstupu byla rovněž britská expedice v roce 1952, které se pod vedením Erica Shiptona mj. zúčastnily takové veličiny raného himálajského horolezectví, jako Hillary, Riddiford, Evans, Gregory či Bourdillon. Tato britská výprava podnikla jistě důležitou průkopnickou práci, avšak od hory ustoupila, přestože povšechný směr výstupu, který zvolila, se později ukázal jako správný.
Kompletní vrcholové družstvo: zleva Pasang, Tichy a Jöchler
repro: archiv Horolezecké abecedy
Československé výstupy
Čo Oju vstoupila rovněž do historie československého (a to zcela a doslova: českého i slovenského) himálajského horolezectví, a to hned dvakrát.
Poprvé to bylo v roce 1984, když na ní vystoupila první československá občanka Dina Štěrbová. Ta se tímto výstupem rovněž stala první ženou z Československa, která stanula na vrcholu osmitisícovky. Na vrcholu tehdy stanuli rovněž dva Šerpové a další žena – Věra Komárková, která celou expedici vedla. Otázkou poněkud hypotetickou avšak dodnes nevyřešenou zůstává, zda za první Češku na vrcholu máme považovat Dinu Štěrbovou, Věru Komárkovou, nebo Alici Korbovou a Kláru Poláčkovou, které na vrcholu stanuly až v roce 2006. Dina Štěrbová je totiž Slovenka, přestože již v době svého výstupu žila na Moravě, tedy na území dnešní ČR, kde žije dodnes. A Věra Komárková sice byla Češkou původem, výpravu však organizovala již jako občanka USA.
O to jasnější je druhý československý výstup. Již rok po Dině Štěrbové a Věře Komárkové stanuli na vrcholu další Čechoslováci. V mezinárodní expedici vystoupili na vrchol Čo Oju Čech Jarýk Stejskal a Slovák Dušan Becík. Jejich výstup byl pozoruhodný z několika hledisek. Jednalo se o první československou zimní osmitisícovku. Zimní výstupy na takto vysoké hory byly v osmdesátých letech minulého století ještě stále poměrně řídkým jevem, dvojice československých protagonistů si jím však připsala i jeden světový primát. Jednalo se o první osmitisícový vrchol prostoupený v zimních podmínkách alpským stylem!
Od té doby na vrcholu Čo Oju stanulo dalších třicet Čechů, a mezi nimi i himálajci zvučných jmen, jako Rakoncaj, Šilhan, Hrubý, Otta, Pátek, Jaroš, Minařík či Sulovský.
Etymologická poznámka na závěr
Název Čo Oju není dodnes jednoznačně objasněný. Název pochází pravděpodobně z Tibetštiny, už proto, že z Nepálské strany je štít skryt za horskými hřebeny. Nejčastěji bývá uváděn překlad „Bohyně tyrkysu“ nebo „Tyrkysová bohyně“. Tibetské jména „Čomo Yu“, údajně v hovorové řeči zkracované jako Čo Oju opravdu mají tento význam Čomo – bohně a Yu – tyrkys. Pro tento výklad nepřímo hovoří i vysoká obliba tyrkysu mezi Tibeťany a barva, kterou výrazná, a z Tibetu zdaleka patrná zaledněná špice hory nabývá za večerního soumraku.
Další možný překlad uvádí Tichy ve své knize Cho Oyu z roku 1955, podle něhož Šerpové překládají jméno jako Velká hlava. Podobné vysvětlení podává dle Ticheho svědectví i H. Harrer, který v Tibetu žil. Podle něj zní původní název „Čo-i-U“, který lze překládat jako „Boží hlava“nebo „Hlava boha“
-tof-
Poznámky, zdroje, odkazy:
Zdroje a odkazy:
Čo Oju na Wikipedii (en)
Čo Oju na Horopedii
Čo Oju na Horolzeckaabeceda.cz
Herbert Tichy na Lezci (s dalšími odkazy v textu)
Herbert Tichy na Horolzeckaabeceda.cz
Foto a reprofoto:
archiv www.horolezeckaabeceda.cz; ilustrační fotografie z knihy Herbert Tichy: Cho Oyu, Ullstein Verlag, Vídeň 1955
Repro knižních přebalů z archivu Horolezecké abecedy
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2009.
Původní článek na Horolezecké abecedě
Nové vydání Ticheho knihy připravené k padesátému výročí výstupu
repro: archiv Horolezecké abecedy