Sweet 65- Kohe Uparisina | DEVOLD Triple North Walls |
Naposledy zdravím všechny z hlavního města Afghánistánu. Dnes byl vyhlášen konec Ramadánu a začal svátek Ít. Pro nás s Honzou to žádnou zásadní změnu neznamená, ale pro místní Paštůny, Hazáry, Balůče, Kirgize, Turkmeny, Mongoly, Armény,Tádžiky končí měsíc půstu. Jinými slovy můžou se najíst a napít normálně během dne. Zkuste si představit, jak by vypadal český národ po takovém třicetidenním očistci. Už teď se chechtám té apokalypse........ Těsně před rozbřeskem a konče západem slunce si nic nesmíte do chlebárny nacpat. A nejde pouze o jídlo, ale ani hlt vody a cigára, na ty zapomeňte taky. V Čechách známe také obdobu jednodenního křesťanského půstu. Dokonce se slibuje za něj zlaté prase jako motivaci. A jak to dopadne "ser...... na nějakou zlatou svini, to se radši nažeru".
foto by Marek Holeček
Čísla v kalendáři se od té doby už mnohokrát přetočily a většina těch, kteří před čtyřicetitřemi lety pomáhali vynést těžké batohy naší první horolezecké expedici údolím Išmurch pod neznámé, ledem pokryté štíty již hoduje ve společnosti Alláhově. Přesto mám pocit, že tiskařská barva černobílých obrázků, které malebně zachytila závěrka foťáku Vildy Heckela sotva zaschla. Poznávám to, vše je jak z knížky, která zažloutlá časem a tisíckrát prolistovaná odpočívá u mě doma na pracovním stole. Vesnice, krajina a dokonce i tváře. Na první pohled je jasné, že pro zdejší údolí platí jiné zákony než pozemské. Čas se zastavil.... Pouze ostré, vrásčité tváře mužů vykreslené na fotkách vystřídaly stejné obličeje jejich synů a do zápisníků přibyl letopočet 2008. Před námi se rozbíhá náš příběh, kde děláme první nesmělé kroky na úpatí stále divokého a tajemného Vachánu.
foto by Marek Holeček
Vytrženo ze zápisníku
5. září
Zaprášený OffRoad Toyota Surf konečně po třech dnech jízdy zastavil. Pomalu rozplétáme zkroucené, bolavé údy a vylézáme ven. Ten zpropadený pekelný stroj nás s jistotou provezl časem a vyklopil uprostřed něčeho, co se dá nazvat ranný středověk. Jsme tu. Vesnice Išmurch a její prehistoričtí lidé.
6.září
Stává se z nás velice vyhledávaná atrakce a určitě jedna z nejveselejších, kterou za život viděli. Není se čemu divit, když jsme ověšení divnými předměty, mluvíme zvláštní řečí no a vůbec co to máme na sobě za hadry. Prostě hahaha-chychychy velká bžunda. Konečně nějaké rozptýlení uprostřed každodenní tvrdé práce. Nastal čas žní a na polích dozrává zakrslé zlatavé obilí, jedna z mála plodin, která má odvahu v této hornaté půdě vyrůst. Denní režim je přísný. Chvíli před úsvitem celé rodiny s kravkami a osly odcházejí na svá políčka, kde po celý den bojují s hubenou sklizní. Do svých příbytků je vyžene až začátek soumraku. Mezi prací jednotlivě nebo ve skupinkách za námi přicházejí, na chviličku se posadí, vypijí hrníček čaje, něco zažvatlají v nesrozumitelné darijštině a pak zas zmizí. Už vím jak je akvarijní rybce bez známky soukromí. Má to hold chuděra blbý v podstatě jako teď i já. Jinak jsou to milí, hezký lidé, ale prosím pane Alláhu, ať už vypadneme do kopců.
Sedím v hliněné špeluňce s Honzou plus naši tři kámoši Žebro, Lišin a Tomík. Na zemi u nohou je rozprostřený ubrus a na něm chlebový placky Nan, který namáčíme do zaručeně ekologického jogurtu s všemi možnými „živými“ kulturami.. Na oplátku za příkladnou afghánskou pohostinnost platíme každovečerně doslova a do písmene vlastní krví. Z našich těl se stala transfuzní cisterna pro celé zástupy zdejších blech. Přání „spi sladce, ať tě blechy štípou celou noc“, zde dostává hororový rozměr.
7-8.září
Jdeme...!!! Krvavá terapie je na chvíli ukončena. Naštěstí nelítostným kusadlům ve vyšších nadmořských polohách zamrzají panty.
Třináct nosičů obložených našimi batohy s malými kmitajícími nožičkami cupitají vzhůru kamenitým korytem ledovcové řeky. Pár studených dravých brodů a jsme na plácku pod ledovcem, který se stane na pár týdnů naším domovem. Koukám vzhůru jak poslední paprsky slunce olizují sněhové nařasení vrcholku severní stěny Uparisíny. Její strmé ledové srázy padající až k ledovci a vypadají jak pečlivě opracovaný diamant zasazený harmonicky do závěru údolí. Úžasná světelná megashow trvá bohužel jen pár minut. Na další si budu muset počkat do zítřka. Nasazuji nazpět vypadlou čelist a v tichosti vzdávám hold přírodě, která si s takovou hravostí a elegancí vše nachystala.
„Tak to je náš cíl Jendo“.
„Panenko starostlivá, no nazdar.“
11.-12.září
Balíme vše potřené pro lezení a přežití na osm dní. Naštěstí nakoupené červené krvinky z předchozího pobytu v Pakistánu se zázračně udržely v těle. Je nám dobře, jsme aklimatizovaný, nemusíme na nic čekat. Kousek od úpatí stěny stavíme stan na obrovský krychlový šutr vyvyšující se víc než dva metry nad ostatní ledovec. Strategické místo s výhledem na linii, kterou máme v úmyslu pokoušet vylézt. Ráno jen tak nalehko s lezeckým harampádím jdeme pod stěnu dotknout se prvních metrů ledového kluziště. Pouze s malou odlišností od běžného, trčí kolmo k nebi. Natahujeme lano přes zamrzlý výšvih, kde ho necháme do dalšího rána. Malinkaté zpříjemnění pro rychlý nástup do stěny.
foto by Marek Holeček
13.září
Těsně než dovřu stan, ozve se do zmrzlého rána dunivý rachot padající laviny. Bílá nadílka prolétla naším směrem, kde za chvíli budeme lézt.
„To je první, kterou tady vidíme“, ujišťujeme se navzájem s Honzou. Náhoda, tak to v horách hold chodí. Nandáváme batohy na záda, ale do zpěvu nám ani jednomu není. Rozhodnuto, jdeme na to.
Dolézáme na konec lan zanechaných z předchozího dne a pokračujeme dál monotónní dřinou zasekávání cepínů a kopání maček do přemrzlého ledového skeletu. Nad našimi hlavami se zlověstně šklebí tisícitunové séraky. Spěcháme co nám síly stačí a terén dovolí.V úzkém skalním hrdlu se nedá nikam schovat. Jestli teď něco spadne, tak máme po žížalkách. I tak prolezení nebezpečného úseku trvá neuvěřitelných několik hodin. Mám pocit, že jsem „zbobkovanej“ až za ušima, ale z nejhoršího snad už budeme venku. Na skalním pilířku zavěšujeme náš bivakovací pytel a rychle mizíme v něm.Vnitřní prostor nedává šanci očím vidět okolní svět a tak se navozuje iluzorně chatrný pocit bezpečí a klidu.
Během noci se pětkrát rozvibruje vzduch s ohlušujícím rámusem padajících séraků. Vše prolétlo deset metrů od nás.Tlaková vlna zahýbala naším šusťákovým domečkem. Jedno vím, dolů mě už nikdo slanit nedonutí. Ústup z kopce je odřízlý, utéct ze stěny prostě nejde. Musíme jedině přes vršek a hotovo.
14.září
Paradoxní ranní opakující se dilema. Vylézt z „ohnusnělého“ zmrzlého spacáku ještě do většího mrazu s vyhlídkou celodenní dřiny, nebo radši zůstat zalezlý.V přeneseném smyslu Sofiinina volba.
Strmá ledová stráň je po ránu obzvláště nepřátelská. Každé zaseknutí cepínu probíhá na třetí nebo čtvrtý pokus, jelikož noční mráz přetvořil ledík v štípající se beton. O nohách nemluvím, protože jsou dokonale ztuhlý a nejeví žádné známky života. Nejspíš máme s Honzíkem za sebou první a asi nejtěžší třetinu stěny, nicméně letmý pohled vzhůru na další kilometr vzbuzuje pocit zoufalství..... Člověk to musí brát ale z té lepší stránky, například máme pěkný výhled na okolní kopce. Nebo třeba, při pohledu dolů narůstá hladová propast, která není snad tak nenažraná „svině“, jak vypadá.
Hodiny přeskakují jedna za druhou, přitom styl lezení ani o píď nevybočuje z tupé jednotvárnosti. Stále tlučeme motykami jak hluchý do vrat a k tomu nateklá lýtka jak u krkonošského pošťáka. Napravo od nás spadla další séraková věžička. Evidentně se něco uvolnilo a vše je tím pádem v pohybu. Bez povšimnutí pokračujeme dál, konec konců co s tím naděláme .
„Jendo u toho skalního pilířku dorovnáme poličku až na šutr a s trochou dobré vůle tam narveme vedle sebe dvě zadnice“.
„Panečku to bude posezeníčko“, slyším odpověď několik metrů nad sebou.
„Zavrtám ještě jeden šroub do ledu a sjedu za tebou“.
„Jo“.
Po hodině úklidových prací máme střechu nad hlavou a můžeme začít rozpouštět sníh na pití. Potom následuje kulinářská instantní specialita zabalená do přebalu s nápisem bramborová kaše s mlékem.
Čtu nahlas: “Pro ještě lepší chuť přidejte máslo, přimíchat bylinky a podušenou papriku nakrájenou na kostky, nebo zelený hrášek. Můžete podávat s uzeným ma.....“.
„Drž tlamu“.
Surová odpověď mě vytrhne z myšlenkové levitace.
foto by Marek Holeček
15.září
Děsivá stěna, vůbec nic nedá zadarmo. Ani náznak firnového sněhu, po kterém se dá téměř „utíkat“. Jen led a zas štípavá odskakující tříšť. Stát na hrotech maček je skutečný fyzický trest. Lezeme na podvrcholovým žebírku připomínající ostří nože. Na obě strany pod nohama pekelná, přes patnáctset metrů zející díra, kterou je vidět celou stěnou, až dolů k nástupu z ledovce.
„Krááása coóó“, křičím dolů na Honzu.
Vylezly okolní štíty, které do té doby nebylo možné vidět. Co kopce, celé pohoří jak na dlani.
„Jó, ještě jednu délku a musíme být nahoře“.
„ Snad, kéžby“.
Počasí je nádherné, teplota mírně pod nulou a prakticky bezvětří. Kolem dvanácté dolézám přes malou převěj a za ní se na mě se zubí s pusou od ucha k uchu Honza. Dál není kam.
Před námi leží špičatý pakistánský Hindukůš pokračující přes neviditelnou hranici do Číny a na druhé straně mohutné Lungo s Arianou, včetně dalších vrcholů ztrácející se v dáli hornatého Afghoše. Otáčím hlavu a koukám na hliněné pohoří tádžického Pamíru s malým počtem sněhových čepiček.
„Kurnik, jak se dostaneme dolů“?
„Nó, to zatím netuším“, odpovídá Honza.
Skutečnost je nestraně spravedlivá, jelikož všechny nabízené varianty vypadají stejně na „prd“.
„Sestoupíme támhle“, ukazuji cepínem na hřeben, kudy vedla výstupová trasa z šedesátého pátého. Pás sněhu, po kterém se dá na hřebínku lézt, je hodně příkrý s desítkami skalních hupů. Z jedné strany spadající srázy kolmo do pakistánského údolí a z druhé je hradba mohutných převějí uplácaných větrem do nejbizardnějších tvarů.
„To bude na dlouho“.
„Než dolezeme na konec tak se zblázníme“, odpovídám.
„Máme tak tři hodiny, lezeme, ať ukrojíme kus z té hrůzy“.
16.září
Den zúčtování. Přesto, že nám byl sněhovým pláckem dopřán nevídaný luxus ležet vedle sebe přitulení jak spřízněný bratři, moc z noci síly nepřibylo. Mokrý spacák už tvořil pouze morální útěchu a pod ním jsme se třásli zimou jak drahý psi. Aspoň počasí nám hrálo do karet s modrou oblohou a průzračnou viditelností kamkoliv. Také slunce nedalo na sebe dlouho čekat. Jedna z výhod a nejspíš i poslední, když uvíznete na vršku kopce. Pomalu roztáváme v ranních paprscích a dáváme se do práce.
Těsně před polednem dolézáme na konec nekonečného hřebene. Zde nezbývá než slaňovat přibližně dvěstěpadesát metrů až dolů do rozpukaného ledovce. Pár horkých okamžiků při stahování lana, jestli se někde o skalní výčnělek nesekne, nebo nevezme kámen, který by po přistání na hlavě výrazně znepříjemnil den. Šestnáctá hodina odpolední, tři dny, tři noci a je po všem. Hindúkuš, v domorodé řeči ničitel Indů, nás propustil ze své moci a dovolil prožít úžasný zážitek na jednom ze svých mnoha vršků. Podáváme si ruce a oba dojatí se objímáme.
„Strašný co“? houknu na Honzu.
„Děsný“.................
foto by Marek Holeček
Cestu jsme nazvali s Honzíkem Sweet 65 (sladký šedesátýpátý), jako vyjádření obdivu našim českým klukům, kteří v pionýrských dobách roku 1965 udělali prvovýstup na Uparisínu a další okolní štíty.
Splnil se mi tím dětský sen, jelikož jsem mohl šlápnout do míst, kde moji hrdinové z expedice Hindúkuš prožívali svá úžasná dobrodružství.
foto by Marek Holeček
Naše expedice DEVOLD TripleNorthWalls odlétá 4.10 z Kábulského letiště přes Dílí do Nepálského Kátmandů za posledním kopcem téhle výpravy. Až dokončíme přesun, dám vědět z města, o kterém se tvrdí, že pokud rychle zněj neodjedete spokojeně obrostete mechem. Musím říct, že je to pravda jelikož i moje srdce si beznadějně před lety Kátmandů zamilovalo a vždy si tam s chutí zarůstám.
Zatím těbůh
Marek Holeček
Technické data:
Kde:Afganistan/Váchán/údolí Ishmurch
Co: prvovýstup na Kohe Uparisina/6260m.n.m.,severozápadním zářezem
Název cesty: Sweet 65
Obtížnost: 1600 m v ledu WI 5, celkový sklon 70°
Kdy:13.9 -16.9 2008,celkem 80 hodin alpským stylem
Kdo :Marek Holeček a Jan Doudlebský
foto by Marek Holeček
Materiál který jme měli s sebou:
2x lana Tendom 75metrů, průměr 7,8mm
2x sedáky Tendon (Light)
1x sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
3x skoba „Véčko“ BlackDiamond,Camp
4x skoba „Nůž“ BlackDiamond,Camp
2x skoba „Dužnik“ BlackDiamond,Camp
1x sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
7x prošité smyčky RockEmpire
2x 2x cepíny a Grivel (Taakoon) a cepíny (Démon)
1x mačky Camp a Raveltik
5 x šrouby do ledu Raveltik
2x helma Grivel
Expedice DEVOLD TripleNorthWalls v srdci Asie
Čísla v kalendáři se od té doby už mnohokrát přetočily a většina těch, kteří před čtyřicetitřemi lety pomáhali vynést těžké batohy naší první horolezecké expedici údolím Išmurch pod neznámé, ledem pokryté štíty již hoduje ve společnosti Alláhově. Přesto mám pocit, že tiskařská barva černobílých obrázků, které malebně zachytila závěrka foťáku Vildy Heckela sotva zaschla. Poznávám to, vše je jak z knížky, která zažloutlá časem a tisíckrát prolistovaná odpočívá u mě doma na pracovním stole. Vesnice, krajina a dokonce i tváře. Na první pohled je jasné, že pro zdejší údolí platí jiné zákony než pozemské. Čas se zastavil.... Pouze ostré, vrásčité tváře mužů vykreslené na fotkách vystřídaly stejné obličeje jejich synů a do zápisníků přibyl letopočet 2008. Před námi se rozbíhá náš příběh, kde děláme první nesmělé kroky na úpatí stále divokého a tajemného Vachánu.
Vytrženo ze zápisníku
5. září
Zaprášený OffRoad Toyota Surf konečně po třech dnech jízdy zastavil. Pomalu rozplétáme zkroucené, bolavé údy a vylézáme ven. Ten zpropadený pekelný stroj nás s jistotou provezl časem a vyklopil uprostřed něčeho, co se dá nazvat ranný středověk. Jsme tu. Vesnice Išmurch a její prehistoričtí lidé.
6.září
Stává se z nás velice vyhledávaná atrakce a určitě jedna z nejveselejších, kterou za život viděli. Není se čemu divit, když jsme ověšení divnými předměty, mluvíme zvláštní řečí no a vůbec co to máme na sobě za hadry. Prostě hahaha-chychychy velká bžunda. Konečně nějaké rozptýlení uprostřed každodenní tvrdé práce. Nastal čas žní a na polích dozrává zakrslé zlatavé obilí, jedna z mála plodin, která má odvahu v této hornaté půdě vyrůst. Denní režim je přísný. Chvíli před úsvitem celé rodiny s kravkami a osly odcházejí na svá políčka, kde po celý den bojují s hubenou sklizní. Do svých příbytků je vyžene až začátek soumraku. Mezi prací jednotlivě nebo ve skupinkách za námi přicházejí, na chviličku se posadí, vypijí hrníček čaje, něco zažvatlají v nesrozumitelné darijštině a pak zas zmizí. Už vím jak je akvarijní rybce bez známky soukromí. Má to hold chuděra blbý v podstatě jako teď i já. Jinak jsou to milí, hezký lidé, ale prosím pane Alláhu, ať už vypadneme do kopců.
Sedím v hliněné špeluňce s Honzou plus naši tři kámoši Žebro, Lišin a Tomík. Na zemi u nohou je rozprostřený ubrus a na něm chlebový placky Nan, který namáčíme do zaručeně ekologického jogurtu s všemi možnými „živými“ kulturami.. Na oplátku za příkladnou afghánskou pohostinnost platíme každovečerně doslova a do písmene vlastní krví. Z našich těl se stala transfuzní cisterna pro celé zástupy zdejších blech. Přání „spi sladce, ať tě blechy štípou celou noc“, zde dostává hororový rozměr.
7-8.září
Jdeme...!!! Krvavá terapie je na chvíli ukončena. Naštěstí nelítostným kusadlům ve vyšších nadmořských polohách zamrzají panty.
Třináct nosičů obložených našimi batohy s malými kmitajícími nožičkami cupitají vzhůru kamenitým korytem ledovcové řeky. Pár studených dravých brodů a jsme na plácku pod ledovcem, který se stane na pár týdnů naším domovem. Koukám vzhůru jak poslední paprsky slunce olizují sněhové nařasení vrcholku severní stěny Uparisíny. Její strmé ledové srázy padající až k ledovci a vypadají jak pečlivě opracovaný diamant zasazený harmonicky do závěru údolí. Úžasná světelná megashow trvá bohužel jen pár minut. Na další si budu muset počkat do zítřka. Nasazuji nazpět vypadlou čelist a v tichosti vzdávám hold přírodě, která si s takovou hravostí a elegancí vše nachystala.
„Tak to je náš cíl Jendo“.
„Panenko starostlivá, no nazdar.“
11.-12.září
Balíme vše potřené pro lezení a přežití na osm dní. Naštěstí nakoupené červené krvinky z předchozího pobytu v Pakistánu se zázračně udržely v těle. Je nám dobře, jsme aklimatizovaný, nemusíme na nic čekat. Kousek od úpatí stěny stavíme stan na obrovský krychlový šutr vyvyšující se víc než dva metry nad ostatní ledovec. Strategické místo s výhledem na linii, kterou máme v úmyslu pokoušet vylézt. Ráno jen tak nalehko s lezeckým harampádím jdeme pod stěnu dotknout se prvních metrů ledového kluziště. Pouze s malou odlišností od běžného, trčí kolmo k nebi. Natahujeme lano přes zamrzlý výšvih, kde ho necháme do dalšího rána. Malinkaté zpříjemnění pro rychlý nástup do stěny.
13.září
Těsně než dovřu stan, ozve se do zmrzlého rána dunivý rachot padající laviny. Bílá nadílka prolétla naším směrem, kde za chvíli budeme lézt.
„To je první, kterou tady vidíme“, ujišťujeme se navzájem s Honzou. Náhoda, tak to v horách hold chodí. Nandáváme batohy na záda, ale do zpěvu nám ani jednomu není. Rozhodnuto, jdeme na to.
Dolézáme na konec lan zanechaných z předchozího dne a pokračujeme dál monotónní dřinou zasekávání cepínů a kopání maček do přemrzlého ledového skeletu. Nad našimi hlavami se zlověstně šklebí tisícitunové séraky. Spěcháme co nám síly stačí a terén dovolí.V úzkém skalním hrdlu se nedá nikam schovat. Jestli teď něco spadne, tak máme po žížalkách. I tak prolezení nebezpečného úseku trvá neuvěřitelných několik hodin. Mám pocit, že jsem „zbobkovanej“ až za ušima, ale z nejhoršího snad už budeme venku. Na skalním pilířku zavěšujeme náš bivakovací pytel a rychle mizíme v něm.Vnitřní prostor nedává šanci očím vidět okolní svět a tak se navozuje iluzorně chatrný pocit bezpečí a klidu.
Během noci se pětkrát rozvibruje vzduch s ohlušujícím rámusem padajících séraků. Vše prolétlo deset metrů od nás.Tlaková vlna zahýbala naším šusťákovým domečkem. Jedno vím, dolů mě už nikdo slanit nedonutí. Ústup z kopce je odřízlý, utéct ze stěny prostě nejde. Musíme jedině přes vršek a hotovo.
14.září
Paradoxní ranní opakující se dilema. Vylézt z „ohnusnělého“ zmrzlého spacáku ještě do většího mrazu s vyhlídkou celodenní dřiny, nebo radši zůstat zalezlý.V přeneseném smyslu Sofiinina volba.
Strmá ledová stráň je po ránu obzvláště nepřátelská. Každé zaseknutí cepínu probíhá na třetí nebo čtvrtý pokus, jelikož noční mráz přetvořil ledík v štípající se beton. O nohách nemluvím, protože jsou dokonale ztuhlý a nejeví žádné známky života. Nejspíš máme s Honzíkem za sebou první a asi nejtěžší třetinu stěny, nicméně letmý pohled vzhůru na další kilometr vzbuzuje pocit zoufalství..... Člověk to musí brát ale z té lepší stránky, například máme pěkný výhled na okolní kopce. Nebo třeba, při pohledu dolů narůstá hladová propast, která není snad tak nenažraná „svině“, jak vypadá.
Hodiny přeskakují jedna za druhou, přitom styl lezení ani o píď nevybočuje z tupé jednotvárnosti. Stále tlučeme motykami jak hluchý do vrat a k tomu nateklá lýtka jak u krkonošského pošťáka. Napravo od nás spadla další séraková věžička. Evidentně se něco uvolnilo a vše je tím pádem v pohybu. Bez povšimnutí pokračujeme dál, konec konců co s tím naděláme .
„Jendo u toho skalního pilířku dorovnáme poličku až na šutr a s trochou dobré vůle tam narveme vedle sebe dvě zadnice“.
„Panečku to bude posezeníčko“, slyším odpověď několik metrů nad sebou.
„Zavrtám ještě jeden šroub do ledu a sjedu za tebou“.
„Jo“.
Po hodině úklidových prací máme střechu nad hlavou a můžeme začít rozpouštět sníh na pití. Potom následuje kulinářská instantní specialita zabalená do přebalu s nápisem bramborová kaše s mlékem.
Čtu nahlas: “Pro ještě lepší chuť přidejte máslo, přimíchat bylinky a podušenou papriku nakrájenou na kostky, nebo zelený hrášek. Můžete podávat s uzeným ma.....“.
„Drž tlamu“.
Surová odpověď mě vytrhne z myšlenkové levitace.
15.září
Děsivá stěna, vůbec nic nedá zadarmo. Ani náznak firnového sněhu, po kterém se dá téměř „utíkat“. Jen led a zas štípavá odskakující tříšť. Stát na hrotech maček je skutečný fyzický trest. Lezeme na podvrcholovým žebírku připomínající ostří nože. Na obě strany pod nohama pekelná, přes patnáctset metrů zející díra, kterou je vidět celou stěnou, až dolů k nástupu z ledovce.
„Krááása coóó“, křičím dolů na Honzu.
Vylezly okolní štíty, které do té doby nebylo možné vidět. Co kopce, celé pohoří jak na dlani.
„Jó, ještě jednu délku a musíme být nahoře“.
„ Snad, kéžby“.
Počasí je nádherné, teplota mírně pod nulou a prakticky bezvětří. Kolem dvanácté dolézám přes malou převěj a za ní se na mě se zubí s pusou od ucha k uchu Honza. Dál není kam.
Před námi leží špičatý pakistánský Hindukůš pokračující přes neviditelnou hranici do Číny a na druhé straně mohutné Lungo s Arianou, včetně dalších vrcholů ztrácející se v dáli hornatého Afghoše. Otáčím hlavu a koukám na hliněné pohoří tádžického Pamíru s malým počtem sněhových čepiček.
„Kurnik, jak se dostaneme dolů“?
„Nó, to zatím netuším“, odpovídá Honza.
Skutečnost je nestraně spravedlivá, jelikož všechny nabízené varianty vypadají stejně na „prd“.
„Sestoupíme támhle“, ukazuji cepínem na hřeben, kudy vedla výstupová trasa z šedesátého pátého. Pás sněhu, po kterém se dá na hřebínku lézt, je hodně příkrý s desítkami skalních hupů. Z jedné strany spadající srázy kolmo do pakistánského údolí a z druhé je hradba mohutných převějí uplácaných větrem do nejbizardnějších tvarů.
„To bude na dlouho“.
„Než dolezeme na konec tak se zblázníme“, odpovídám.
„Máme tak tři hodiny, lezeme, ať ukrojíme kus z té hrůzy“.
16.září
Den zúčtování. Přesto, že nám byl sněhovým pláckem dopřán nevídaný luxus ležet vedle sebe přitulení jak spřízněný bratři, moc z noci síly nepřibylo. Mokrý spacák už tvořil pouze morální útěchu a pod ním jsme se třásli zimou jak drahý psi. Aspoň počasí nám hrálo do karet s modrou oblohou a průzračnou viditelností kamkoliv. Také slunce nedalo na sebe dlouho čekat. Jedna z výhod a nejspíš i poslední, když uvíznete na vršku kopce. Pomalu roztáváme v ranních paprscích a dáváme se do práce.
Těsně před polednem dolézáme na konec nekonečného hřebene. Zde nezbývá než slaňovat přibližně dvěstěpadesát metrů až dolů do rozpukaného ledovce. Pár horkých okamžiků při stahování lana, jestli se někde o skalní výčnělek nesekne, nebo nevezme kámen, který by po přistání na hlavě výrazně znepříjemnil den. Šestnáctá hodina odpolední, tři dny, tři noci a je po všem. Hindúkuš, v domorodé řeči ničitel Indů, nás propustil ze své moci a dovolil prožít úžasný zážitek na jednom ze svých mnoha vršků. Podáváme si ruce a oba dojatí se objímáme.
„Strašný co“? houknu na Honzu.
„Děsný“.................
Cestu jsme nazvali s Honzíkem Sweet 65 (sladký šedesátýpátý), jako vyjádření obdivu našim českým klukům, kteří v pionýrských dobách roku 1965 udělali prvovýstup na Uparisínu a další okolní štíty.
Splnil se mi tím dětský sen, jelikož jsem mohl šlápnout do míst, kde moji hrdinové z expedice Hindúkuš prožívali svá úžasná dobrodružství.
Naše expedice DEVOLD TripleNorthWalls odlétá 4.10 z Kábulského letiště přes Dílí do Nepálského Kátmandů za posledním kopcem téhle výpravy. Až dokončíme přesun, dám vědět z města, o kterém se tvrdí, že pokud rychle zněj neodjedete spokojeně obrostete mechem. Musím říct, že je to pravda jelikož i moje srdce si beznadějně před lety Kátmandů zamilovalo a vždy si tam s chutí zarůstám.
Zatím těbůh
Marek Holeček
Technické data:
Kde:Afganistan/Váchán/údolí Ishmurch
Co: prvovýstup na Kohe Uparisina/6260m.n.m.,severozápadním zářezem
Název cesty: Sweet 65
Obtížnost: 1600 m v ledu WI 5, celkový sklon 70°
Kdy:13.9 -16.9 2008,celkem 80 hodin alpským stylem
Kdo :Marek Holeček a Jan Doudlebský
Materiál který jme měli s sebou:
2x lana Tendom 75metrů, průměr 7,8mm
2x sedáky Tendon (Light)
1x sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
3x skoba „Véčko“ BlackDiamond,Camp
4x skoba „Nůž“ BlackDiamond,Camp
2x skoba „Dužnik“ BlackDiamond,Camp
1x sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
7x prošité smyčky RockEmpire
2x 2x cepíny a Grivel (Taakoon) a cepíny (Démon)
1x mačky Camp a Raveltik
5 x šrouby do ledu Raveltik
2x helma Grivel
| Marek Holeček [úpravy] | 20:48 30.09.2008 |
Komentáře | ... | nové příspěvky | Nový komentář  |
| :) | 21:35:48 30.09.2008 |
| nááááááááááááámrd | |
| komixák | odpovědět |
| Tom a Jerry | 22:51:28 30.09.2008 |
| Máro, tak v pondělí 6.10. večer to zapijeme u Toma a Jerryho | |
| PeS | odpovědět |
| Super | 23:04:58 30.09.2008 |
| Bomba čtení, a zážitky asi ještě větší. Pozdravuje Horákos ( Janička ). | |
| Horákos | odpovědět |
| Re: Super | 23:24:27 30.09.2008 | |
| se prindavam k Janicce...parada, uplne to svadi, jeste ze mam hory zakazany vod doktora. | ||
| laco | odpovědět | |
| Není co dodat | 23:09:53 30.09.2008 |
| Veliká gratulace k výstupu a vyadřuji obdiv ke spisovatelskému umění Máry. To se čte prostě samo. Chtělo by to jen ještě nějakou knížku. Jo a jen malá výtka k malým rozměrům fotek. | |
| Ivan | odpovědět |
| nadhera | 00:53:37 01.10.2008 |
| Super clanek, pochvaluji pisatelske umeni Mary a preju hodne stesti a sil na ten treti kopec. Jo, fotky od Vilema Heckela me taky jako malyho dostaly a lezba me uz nepustila. Rodice se vzdycky ptali: "odkud to ten kluk ma?" netusili, ze za to muze ta nadherna knizka v tatove knihovne. Tak cau | |
| taky marek | odpovědět |
| Dost dobrý | 06:34:11 01.10.2008 |
| Gratuluji, moc hezky napsáno! | |
| Martin K. | odpovědět |
| Mlask | 07:32:50 01.10.2008 |
| Nazdar klucka když vidím tu poslední fotku tak bych vám úplně dal hudlana:-). Šťastný návrat průkopníci a hodně štěstí nadále. Děkuju za příjemné mrazení a tak zvaný adrenalin u počítače:-) Blahopřeji Kori | |
| Kori | odpovědět |
| Hmm | 07:44:47 01.10.2008 |
| Celkově dost dobrý! Gratuluji. | |
| Houba | odpovědět |
| Parada | 09:51:15 01.10.2008 |
| Nadhera!Nejdelsi clanek, co jsem kdy precetl na jedno nadechnuti. Gratuluju a hodne stesti do tretice! | |
| Pepino | odpovědět |
| neskutecne | 11:31:22 01.10.2008 |
| Clanek peknej, vykon neskutecnej. Chtel jsem se jen zeptat jaka specifika ma nabozensky zivot Armenu (vetsinove krestane) a Mongolu (vestinove budhiste) v Afganistanu, ze cti ramadan. Jedna se o nejake odrodilce a pocetnejsi lokalni skupinu importovanych mudzahedinu?? | |
| Jakub S. | odpovědět |
| dóóóst dobrý!!! | 14:40:25 01.10.2008 |
| Konečně se tady dočítám v komentářích jen samou chválu a obdivy. Konečně. Že by jsme chvíli táhli za jeden provaz? | |
| Zdéna | odpovědět |
| Re: dóóóst dobrý!!! | 15:34:49 01.10.2008 | |
| Pridavam sa ku gratulacii..pecka dobrodruzstvo, stastni chalani,krasne hory..!zivot! .. toto je ono.. pecka fakt | ||
| MT | odpovědět | |
| Re: dóóóst dobrý!!! | 10:58:47 02.10.2008 | |
| Ne, má tam hrubku a ty taky. | ||
| o.. | odpovědět | |
| Parada | 16:25:16 01.10.2008 |
| Parada. Bezva clanek, pekne fotky, super dobrodruzstvi. | |
| odpovědět | |
| Re: Parada | 16:43:38 01.10.2008 | |
| Super sloh, nádhera, nádhera a ještě jednou nádhera. Jak výkony, tak čtení. A ty fotky! (i když teda dost malinké:-( Hoši, čiší z Vás neuvěřitelná radost ze života. Díky za pěkný zážitek. | ||
 Hurvajz | odpovědět | |
| supr | 19:00:41 01.10.2008 |
| supr klucí:) gratulace:) | |
| kubaadr | odpovědět |
| Hindukus 65 | 19:30:22 01.10.2008 |
| Skvely vykon a paradne citanie!Moj plny obdiv!Nech sa dari i nadalej! To v prvom rade. Len teraz neviem,ci Mara obdivoval len cesku cast z Ceskoslovenskej expedicie(vid "vyjádření obdivu našim českým klukům") a jednoducho slovenskych lezcov ako J.Psotka,I.Galfy,I.Urbanovic,...opomenul. Tu nejde o nacionalisticke bitie sa do prs.Len mi pride divne,ked sa zo spolocnych expedicii zrazu robia len ceske,ci slovenske.Myslim,ze to boli spolocne vypravy,kde sa nedelilo kto je odkial,lebo vsetci boli predovsetkym partaci a lezci a tak by sa aj na ne malo pamatat. PS:Pochybujem,ze by Mara nevedel o zlozeni expedicie. | |
| MartinK | odpovědět |
| Re: Hindukus 65 | 20:39:11 01.10.2008 | |
| A vis, ze bych rekl, ze si Mara klidne slozeni nemusi pamatovat. Osobne jsem o Uparisine cetl v Deseti stenach od Kuchare a pamatuju si jenom to, ze tam byli hlavne kluci z pisku. Tim nechci cleny ze Slovenska opomijet, ale holt je to u nas spojeno spis s Radanem Kucharem, Vildou Heckelem a dalsimi piskari. | ||
| M. | odpovědět | |
| Re: Hindukus 65 | 00:18:23 02.10.2008 | |
| Zdravím ještě jednou z Kábulu.Zaprvé mockrát děkuji i Honzovým jménem za velice příjemné a povzbudivé ohlasy.Snad se nám z té chvály frňáky příliš nezvednou k oblakům.Musím se zároveň omluvit a poděkovat za upozornění, jelikož použití slova „čeští kluci,kteří vylezli na vrchol....“ je prostě blbost.Samozřejmě správně je „českoslovenští kluci...“Jde o mou minelku a ne snad z nevědomosti, jelikož složení třinástičlené bandy plus jeden Afghánec, která v té době tam řádila znám.Spíš o neúmyslné opomenutí, které jsem si jak kůň s klapkami na očích nevšiml ani tehdy,když jsem si kontroloval text.Na posilnění slovenského nacionalismu můžu říct, že víc jak před patnácti lety chodil jeden mladý spratek poslouchat přednášky do Domu Slovenské Kultury v Praze,kde Ivan Gálfi nejednou zmínil Josefa Psotku a Ivana Urbanoviče,ale i další jména z tehdejších společných „československých“ výprav.Takže ještě jednou omluva na slovensko a čus Marek | ||
| Marek Holeček | odpovědět | |
| Re: Hindukus 65 | 00:38:19 02.10.2008 | ||
| Diky moc za reakciu.Som rad,ze to cele nebolo prekrutene na rypanie a vyslo z toho jasne vysvetlenie. Tak este raz nech sa dari chlapi!!! | |||
| MartinK | odpovědět | ||
| Co dodat? | 19:36:50 01.10.2008 |
| Už když jsem viděl, že tu je další Márův článek, začal jsem těšit jak za slečnou pod peřinu. A je to tak, zase to drží úroveň naprosté geniality. (A taky plně souhlasím s některým z předřečníků - s tou radostí ze života, co z toho článku čiší!) Ať vám to leze! | |
| Ondřej | odpovědět |
| "65" | 22:52:55 01.10.2008 |
| radost citat chlapci, radost citat. gratulujem a drzim palce aj do dalsich tyzdnov. Duce | |
| duce | odpovědět |
| hospoda | 00:54:21 02.10.2008 |
| Tak Máro, ve které hospodě budete v pondělí? | |
| PeS | odpovědět |
| Re: hospoda | 01:18:20 02.10.2008 | |
| Přístupová hesla zní,San Miguel Bier,Tom & Jery Pub,Thamel,Kaátmandůůů. | ||
| Marek Holeček | odpovědět | |
| Re: hospoda | 14:26:50 02.10.2008 | ||
| a co tošovák?:o) | |||
| odpovědět | |||
| Klobouk dolů | 11:29:23 02.10.2008 |
| Radost číst takové články, a obrovská gratulace k výkonu ještě ta třetí a bude králík v klobouku. Držím palce a doufám, že Vás hora pustí i zpět. Maj tě sa :-)) Nejste dokonale oblečeni, pokud vaši tvář nezdobí úsměv. což Vám dvěma fakt nechybí... | |
| Jose prasečí hlava-Josef Lukáš | odpovědět |
| cool | 16:10:58 02.10.2008 |
| paradni akce, super pocteni, clovek se docela zasmeje...chtela bych poprosit o doporuceni-na jakym kopci tak zacit, kdybych chtela provozovat nejaky pokusy s mackami a cepiny?:) diky! | |
| Hani | odpovědět |
| Re: cool | 21:57:41 02.10.2008 | |
| Moc to tu nepatří, ale budiž. Nejlépe asi něco v Tatrách, ale spíš než kam bys měla přemýšlet s kým. Protože pokud pojedete dvě nezkušené holky, může se stát malér i v choďáku. Čili měla bys jet s někým, kdo už má nějakou tu zkušenost z hor a pak už se nějaký kopec určitě najde ;-) Malou inspiraci najdeš třeba na našich stránkách http://www.ursus.cz/tipy_na_vylet/horolezectvi.html Jsou to zrovna takové lehčí věci. | ||
| Hurvajz | odpovědět | |
| Re: cool | 17:05:01 03.10.2008 | ||
| diky za tip! | |||
| Hani | odpovědět | ||
| Re: cool | 22:00:42 02.10.2008 | |
| přijedte holky k nám do adru rači na piseček:o) | ||
| odpovědět | ||
| Re: cool | 00:02:48 03.10.2008 | |
| dACHSTEIN OD ADAMEKHUTTE. | ||
| iVAN | odpovědět | |
| good job | 05:41:16 03.10.2008 |
| dobra prace kluci jak na kopci,tak report :-) ...ty voe Maro,do jakyho baru si to na Ton Sai chodil ze ti to tak leze :-))) | |
| vladek | odpovědět |
| Re: good job | 10:04:08 03.10.2008 | |
| Thon Say je místo kde jde samo od sebe pivo na jazyk a přitom je jak křen.Další jedinečná úžasnost je „věčný“ provoz od božího plíživého úsvitu, kdy zavěšený po propařené noci mezi palmami se probouzím a u nohou šumějící mořem s bílou pláží.Pak houknu na barmana a můžu pokračujete do dalšího svítání.Případně si odskočím zalézt po skalách, nebo honím rybky u mořského dna a v neposlední řadě ležím na slunci v opékající „prasečí“ poloze jak německý turista .Však letos po skončení „opruzárny“ už mám zas koupený letenky do Thajska a na Silvestra mizíme s Klárou na náš poloostrov v tropickým ráji.No a přátelé mužského pohlaví,musím reagovat na výzvu jistě spanilé slečny Hanky.Chce se to naučit.....tak nabídky se musí hrnout jedna za druhou.Já jsem v tuto chvíli bohužel „aut“.Takže ano, dávám svůj hlas jak padl názor vzít ji do Ádru,což je šťastná volba díky romantickému prostředí a dráždivě vysoké potenci zdejších lezeckých borců a pokud jak věřím bude mít štěstí tak se někdy možná podívá i do skal.Hurá do toho Marek | ||
| Marek Holeček | odpovědět | |
| Re: good job | 17:07:31 03.10.2008 | ||
| diky za zastani...kluci v Adru to znam, je to tam super, tak doufam, ze se tam potkame:-) | |||
| Hani | odpovědět | ||
| Re: good job | 10:34:18 03.10.2008 | |
| Thon Say je místo kde jde samo od sebe pivo na jazyk a přitom je jak křen.Další jedinečná úžasnost je „věčný“ provoz od božího plíživého úsvitu, kdy zavěšený po propařené noci mezi palmami se probouzím a u nohou šumějící mořem s bílou pláží.Pak houknu na barmana a můžu pokračujete do dalšího svítání.Případně si odskočím zalézt po skalách, nebo honím rybky u mořského dna a v neposlední řadě ležím na slunci v opékající „prasečí“ poloze jak německý turista .Však letos po skončení „opruzárny“ už mám zas koupený letenky do Thajska a na Silvestra mizíme s Klárou na náš poloostrov v tropickým ráji.No a přátelé mužského pohlaví,musím reagovat na výzvu jistě spanilé slečny Hanky.Chce se to naučit.....tak nabídky se musí hrnout jedna za druhou.Já jsem v tuto chvíli bohužel „aut“.Takže ano, dávám svůj hlas jak padl názor vzít ji do Ádru,což je šťastná volba díky romantickému prostředí a dráždivě vysoké potenci zdejších lezeckých borců a pokud jak věřím bude mít štěstí tak se někdy možná podívá i do skal.Hurá do toho Marek | ||
| Marek Holeček | odpovědět | |
| Re: good job | 10:41:32 03.10.2008 | ||
| Ahoj Máro a Honzo...jakej jste sebou měli žďárák a chrápali jste jenom v nem nebo i portaledge? Diky | |||
| Komixák | odpovědět | ||
| Re: good job | 13:06:44 03.10.2008 | |||
| Na buzny v jednom vaku od SirPepíka,ušitém spéšl po kňourání a v extra edici to značí za dáčo.Marek | ||||
| Marek Holeček | odpovědět | |||
| Re: good job | 13:49:03 03.10.2008 | ||||
| Ahoj Máro, skvělý výkon a krásný počtení. Sleduji Tvou "kariéru" od doby co Ti v Juře přejel vlak kolo a držím palce.:-) Honza Pacina | |||||
| odpovědět | |||||
| Re: good job | 20:15:32 03.10.2008 | |||||
| Jéje to už je panečku takových patnáct let.Od té doby už jen dva kotrmelce přes střechu s autem.Samozřejmě bráno jen na Jurskou lokalitu.Jinak samozřejmě těch průšvihů bylo jinde nespočet.Díky Honzo za připomínku,bránice se mi zase rozechvěla,když si vzpomenu jak houkající vlak vyráží z tunelu a na svém nárazníku mé kolo.Já s elegantní šipkou zmizel z náspu do malinovníku.Pak jsem si jen šel sebral kolo do igelitky,nebo spíš co z něj zbylo a jel domů stopem.Náramné.Těbůh Marek | ||||||
| Marek Holeček | odpovědět | |||||
| punks not death | 09:19:41 05.10.2008 |
| Gratuluju chlapi,husta akce v hustem provedeni. Jsem rad ze pankaci jeste nevymreli :-) | |
| basket | odpovědět |
| Tak jste se nekde zasekli? | 16:56:27 07.10.2008 |
| Cus, vcera i dnes jsme naklusali k Tomovi&Jerrymu, ale Vy nikde. Vcera tam cekal i Honza Kreisinger s Martinem, dneska rano ale odleteli po tydnu do Lukly. Dasain vsechno trochu komplikuje. Nase parta leti zitra do Tumlingtaru, takze se mozna v KTM potkame za mesic. Drzim moc palce a odchazime parit. PeS | |
| PeS | odpovědět |
| AUTOROVI | 19:55:18 07.10.2008 |
V Čechách známe také obdobu jednodenního křesťanského půstu. Dokonce se slibuje za něj zlaté prase jako motivaci. A jak to dopadne "ser...... na nějakou zlatou svini, to se radši nažeru". PLETAN: Dovolím si ti "drsný" horolezče, kterého rozhodí trochu hladu malinko oponovat protože se domnívám, že obdobou staršího půstu křesťanského je mladší půst muslimský jakožto náboženství vzniklého přibližně okolo 620 (půst jako takový je tu ovšem známí tisíce let u různých náboženství). Muslimský půst je měkčí formou půstu křesťanského neboť muslimům půst končí západem slunce a, tak se po setmění na rozdíl od křesťanů mohou najíst do zásoby. Hlavní křesťanský půst je na popeleční středu a na velký pátek kdy se nemá jíst vůbec. Křesťané mají 40 denní půst, jenž končí půlnocí na velký pátek kdy je hostina zvaná agape. Ve 40 denním půstu mimo popeleční středu a pátek se křesťané postí především od masa a je povoleno se jednou najíst, kdo maso nejí je pro něj těžké mnohdy postit se třeba od sladkostí od televize, počítače... :-) Např. v Mexiku se určité křesťanské skupiny postí tak, že jí ob den a 2x ročně mají 20 denní půst od jídla.Někteří se postí bez jídla i 40 dní. Znám u nás jednoho kdo se postil tři dni bez jídla a vody v létě, nebo sedm dní bez jídla. V tomto srovnání se jeví některé "hladovky" zvláště ty, které dělají občas politici, aby se zviditelnili jako směšné v očích některých křesťanů. Zajímavou zkouškou psychické odolnosti je například přijímání nových členů řeholních komunit v pravoslavných klášterech kdy adept musí vydržet nespát tři dni. Podobnou psychickou zátěž údajně trénují i zelené barety.Křesťanskou staletou zkušeností je jistota, že půstem a modlitbou se u Boha dají vyprosit mnohé milosti. Nemocných, těhotných a dětí se půst ovšem doslova netýká. A u muslimů je to podobné. | |
| Pletan | odpovědět |