Na www.climbing.com jsem narazil na prima clanek o solovani. Libil se mi tak, ze jsem se ho pokusil prelozit. Preklad neni nejlepsi, ale aspon neco. Odkaz na original je na konci. Fixuju 4 prstovy oblak, 5 metru nad zemi. Lezu cestu Kim Chi (5.11d), 15m stenu plnou oblych bouli naproti Malibu Creek. Lezu tady uz 15 let. Znam kazdy detail kazde cesty, drzel jsem kazdou kapsu, nespoctukrat me splachla voda a odprdelila me. Misto se nachazi 7 mil od meho domu v Oak Park – defakto to mam za barakem. Nic me tady nemuze prekvapit….nebo aspon myslim. To rano jsem se setkal s Peter Mortimer (reditel Front Range Freaks a Return25Sender), ktery prisel neco natocit. Solovani neni pro moje kamose nic noveho, ale cizinci mohou prekvapit nepredvidatelnymi emocemi. Peter a ja jsme stravili to odpoledne lezenim a filmovanim (mozna to znamena focenim) behem meho 30 krokoveho kolecka. Nakonec jsem vybrali Kim Chi, protoze nabizi fotaku uzasne snimky canonu, plneho cervene a zelene, protoze se prave meni rocni obdobi. Chleba se lame na prvnich 7 metrech, ale ten zbytek je dost lamavy na to, aby cloveku nezmizely z cela vrasky. Dal jsem to nekolikrat s hornim pidice se po oslyzlych chytech, pak sem si dal pauzu, kafe a vtipkoval jsem s Peterem. Stahnul jsem lano a sel na solo. Neustale jsem se drzel pravidla tri pevnych bodu abych mel neprostou kontrolu nad lezenim. Vsechno slo jak jsem predpokladal. Bez problemu – mohl bych to lezt se zavrenym ocima. Pri rychlem zapadu slunce jsem se pustil do tretiho a zaverecneho kolecka – neco,co obycejne nedelam. Jsem v pulce, Peter me pozadal zustat chvili vyset, takze to muze snimnout z jineho uhlu. Ta mezera v koncetraci je moje chyba. Drzice se pohodlne oblaku vysoko nad zemi, rozhodl jsem se to trochu okorenit a dynamem preskocit dva chyty a capnout madlo. Zrovna ve chvili, kdy jsem se odlepil spickama, tak se chyt- ten “tutovy” oblak – odlomil. Ze sekund se staly hodiny jak jsem sledoval uvolnujici se stisk a pak zkoumal dopadiste – hole kameny a nahoru cnejici hroty. Hlavou my probleskava predstava koleckovych kresel a rakvi. Blaznive macham rukama a nohama. Behem padu si vsimam male jizvicky na prste. Misto predstavy pratel a rodiny, stavidlo mysli mi popousti vzpominku na dva indiany bojujici a me desetileteho, jak zasahuju abych to prerusil, shanejice se po kousku prstu. Uvedomuji si tu aburditu pameti, a posledni vystrel oznamuje moje pristani. Prava noha (od kotniku dolu) dopadla prvni, mezi kameny, a ja vim, ze to preziju. V tu chvili si preji abych se mohl navzdy zkamenet. Emoce se neuveritelne splasily – radost z toho, jak poprve slysite tlukot srdce sveho ditede, ta neuveritelne opojeni pri ztrate panictvi a zmutek pri pohrbivani tech, co jste meli radi. Proste vsechno. Moje telo se smacklo, jak jsem predpokladal. Oblicej narazil do meho praveho kolena, coz zlomilo licni kost a to mi zakalilo videni. (neco o leve noze a pateri, ale to fakt nevim, co ma znamenat). Leve zapesti flaklo o zem, az to zadunelo. Mala dubova vetevka se mi zapichla do dlane. Naraz zpusobil, ze jatra mi na dalsi dva mesice michaji do chcanek krev. Jak jsem se odtamtud belhal 2 mile k autu podpiraje Peterem a opiraje se o provizorni hul, premyslel jsem o tom, co se stalo. Pad zasnel hlasiteji nez jenom pad. Byla to serie momentu, kazdy se svym vlastnim strasnym efektem. Cele to postupne kulminovalo, behem lezeni. Pak uklouznuti, okamzik paniky a litosti a nevericnost, kdyz chyt prasnul. Pad sam o sobe. Pak dopad, ten zatraceny dopad. A nakonec, nasledky – pet navstev u doktora, pet injekci korizonu, deset mesicu fyzicke rehabilitace, a ucet na nekolik tisic dolaru za doktory. Pad pri solu je nekopromisni devka, ale je to take pani ucitelka na zbytek meho zivota. Znazime se posoupnout nasi latku, zahnizdeni ve sve samolibosti, nebo verime, ze mame vsechno pod kontrolou, my, kteri provozuje nejvyzivavejsi (nejodvaznejsi) sport, vime, ze nekde na nas ciha pohroma nebo cesta, ze ktere neni navratu. Vystup Nikdo si nevybere cestu pro free solo s myslenkou, ze “toto je ta cesta na ktere nejspis zrakvim”. Prave naopak. Mnoho z nas ma oblibena sola, ktera se stala rutinou a jsou soucasti pravidelneho treningu – kolecek. Cesty, ktere mame nalezene. Mame cesty, ktere jsme dali jednou a dali jsme je klepaje se strachem – cesty co te vecer probudi zaliteho studenym potem, cesty, ktere uz nikdy nebudes chtit opakovat, protoze jsi rad, ze jednou to vyslo. Nakonec stejne ten pocit strachu a neomezenho pohybu pripomina, ze jsme to nakonec dali. “Jednoduse jsme solovali porad”, rika Doug Heinrich ze Salt Lake City, shrnuje konec 70. a 80 leta, kdy lezeni bez lana popularizovaly postavy jako John Bachar a Pete Croft. Nikdo se ve zkutecnosti nerozhodne solovat, kdyz si mysli, ze by mohl spadnout. Bud do toho des, nebo slezes. 1979 Bachar navstivil posvatne piskovce v Eldoradu, Springs Canon, Coloradu. Prochazel se podel paty Redgarden Wall, nahodne soloval cesty, dokud se nezastavil u Clever Lever (5.12a). Dva dny pred tim dal treti prelez (s lanem), ale protoze ten den nemel spolulezce, rozhodl se to vysolovat. Bachar zkoumal klicove misto, 7 m divne nahnute, prevysle strechosteny. “Nejtezsi misto je v prikrem miste s dlouhym sahem do madla”, rika. “Capnes madlo, pak pustis nohy a prehoupnes je do chytu nad plotnou (pristavaci zona). Bachar vedel, ze jak jednou sahne do madla, bude muset dat I zbytek cesty, coz popisuje jako ne tezsi nez 5.10b s perfektnimi listami po zbytek cesty. Bachar vylezl k madlu dvakrat nez skocil zpet dolu k nastupu, ujistuje se, ze muze vycouvat, pokud bude muset. Uklouznuti Vsecno se to stane v okamziku – lista praskne nebo se sklouzne noha, ruka ustreli s obliny – a v tu chvili se kontrola meni ve vzdusnost a to vse pred tim, nez si stihnes uvedomit, co to vsechno znamena. Ale jedno je jiste – jdes na podlahu. Priklad tech, co pad prezili. Typek, ktery soluje prasky na Anglickem gritu. “Byl jsem na hrane na vrsku Narcissus (E6 6b), jenom krok pod vrskem”, vzpomina britsky solista Ben Heason. “Byla to chvile rozhodnuti – zda jit nahoru pravou nebo levou rukou.” Heason sel pravou a pak “ani o tom nepremysleje” se uprostred pohybu otocil a skocil dolu nez aby riskoval nekontrolovany pad. “Moje mysli podvedome rozhodla za me”, rika Heason. “Myslim, ze to byl ciste reflex”, rika Heinrich, ktery sletel ze 12m z Little Cottonwood Canyon klasiky Half a Finger (5.9) v roce 1987. “ Nepamatuju si, ze by mi hlavou problesklo. Kurva, ted sem mrtvej” Zpatky k ceste Clever Lever, Bachar sahnul do madla. “Zhoupnul jsem nohy a okamzite jsem se zhoupnul, ale bylo to moc rychle, nemohl jsem nic delat”. V okamziku zhoupnuti se Bachar pretocil tak, ze se dival zpet na plotnu. Najednou se uz nedrzel a byl vystrelen do prostoru. Pad Zem se zene nahoru rychlosti 8m/s – jinymi slovy, rychle. Ze drive neskododne vypadajicih prirodnich utvaru se stavajici zabijacke prekazky. Neplujes ani se nevznasis – hrnes si to primo smerem zeme, a kdyz budes padat dost dlouho, uslisis hvizdat vitr v usich. “Pad netrval ani 3 sekundy”, rika James Lucas, ktery dal potel z Nort Overhang (5.9) v Intersection Rock, Joshua Tree. “Moh bych ti fouknout kour do prdele a rict, ze takhle mi probehl zivot pred ocima, ale vim, ze posledni vec ktera mi probehla hlavou byl muj zadek (trochu divny…). Kdyz se Lucas smeknul z 5.9 excelentniho klicoveho mista, spadnul 25 m na oblou polici; a jak se na ni pokousel posadit, svalil se a spadnul zbyvajicich 10 m na zem. “Sel jsem po zadech”, rika Heinrich. Cesta, kterou lezl snad stokrat, vysoloval dvacetkrat nebo tricetkrat, byla soucasti jeho kolecka, solovaci rutiny kterou si do treniku zaclenil kvuli planovanemu vyjezdu do Patagonie. “Myslel jsem, ze bych mel byt vic drsnak”, rika Heinrich – z toho duvodu si dal prvni cestu brzo rano, kdy mel promrzle prsty a skala byla namrzla. Vzpominku na pad ma Bacar pred ocima, jako by to bylo vcera: “ Plachtim vzduchem vysoko nad zemi, svah je hluboko podemnou. Okamzite se mi hlavou zacnou honit myslenky na zlomene kotniky, nohy, cestu do spitalu – a v tu chvili vim, ze jsem uplne nahadry!” Dopad Podlaha nelze, stejne tak slachy a vazy v nohach, nebo kosticky v zapestich a pazich, nebo lebecni kosti….. nebo pater. Heason lezel v soku na zemi a veril, ze hned jak se zvedne, tak to zkusi znova. Jak plynul cas, tak si uvedomil, ze ma zlomene oba kotniky, v jednom si vazne poskodil mekke tkane – zraneni, ktere bude trvat roky, nez se zahoji. “ Trochu to bolelo”, rika Heason. “Ale ne tak moc jak jsem myslel, ze zlomenina boli. Po dobe nakonec cestu Narcissus dal, bez lana s top-rope pripravou. Uz leta se zabyva skoky na lyzich, “Pripomel jsem si, ze mam v ruce lyzarske hulky, kdyz jsem dopadl na zem. Hned jsem kontroloval pristani,” rika Heinrich o svem padu. Rika, ze v tu chvili mel “cisty smysl” pro to, jak zvladnout velke pady, smysl ktery zmizel po nehode. “V predstavach jsem toho napadal tuny (predtim nez). Kdyby se mi to stalo dnes, byl bych mrtvy,” rika. Tento reflex mu omoznil soupnout nohy pod sebe a svalit se z kopce dolu obalen suti a dubovimi vetvickami, takze pad prezil. Po 7 m kondoru, Bachar zazracne pristal nohama napred mezi kameny velikosti basketbaloveho mice dole na prikrem svahu. Kdyby pristal v jakekoli jine pozici, tak by si minimalne zlomil kotniky. “ Valel jsem se, dokud jsem se nezastavil pod svahem. Posadil jsem se a prvni bylo “Kurva, jsem v poho!” rika Bachar. “ Pak jsem ale za sebou uslysel zvuky.” Pad dal do pohyby sut na vrsku svahu, kde se prvne dotknul zeme, a ta se ted hrnula dolu na zmateneho Bachara. “Pred tim, nez jsem si uvedomil co slysim, tak me to uhodilo do zad – bylo to, jako by me nekdo prastil basebalovou palkou”, rika. Vyskocil na nohy a hnul se z mista dopadu, nejdriv udelal nekolik prekvapivych kroku a pak padnul oblicejem do prachu. Nasledky Spadli jste a nemuzete se postavit. Tohle neni reklama – svet se vyparil. Kazdy nerv nesouhlasne krici pln polesti a adrenalinu. Ted je treba se dokopat k autu, na cestu, do spitalu. Od te chvile nasleduje bolestiva a agresivni (a draha) leciva procedura, a to nemluvim o litosti a emocich. A konecne, pomaly navrat k lezeni pote, co se mysl a telo zotavili, zanechavje jizvy na dusi. “Fakt se vam nechce stehovat zpet k rodicum,” rika Heinrich, ktery prave tohle udelal, ve veku 24 let. “Uvedomite si, ze jste nasracku, sotva schopni pracovat – vsechno kvuli tomu ze jste se snazili o neco opravdu hloupeho a bezstarostneho.” Heinrich stravil dva tydny v nemocnici, podstoupil tri velke chirurgicke operace a “nemozne” mnozstvi fyzickych terapii v prubehu dalsiho roku. Zaplatil kolem 50 000 US dolaru za doktory – zlomeniny obou kotniku a zlomenina holene na leve noze. Nicmene, ma naslapnuto byt jenim z nejlepsich Americkych lezcu a minuly rok bezel 4 maratony. Lucasova zraneni byla vaznejsi: praskla lebecni kost, poskozena micha a bederni obratle, zlomena klicni kost, zlomena zebra, rozlamany loket (dve operace), rozdrceny levy kotnik (sesroubovany), poskozene nervy v prave noze (od kotniku dolu) a krevni srazenina v podbrisku (kvuli dlouhe nepohyblivosti na nemocnicni posteli) V nemocnici stravil 81 dni, nezahrnuta rehabylitace, a podstoupil 7 operaci. “V tehle dnech jsem tak nadne, ze si nemuzu dovolit nove baterky do slunecnich hodin,” rika Lucas. “Nemocnice investovala million dolaru – plus me. Co nevidet vyhlasim osobni bankrot.” Lucas se nedavno vratil k solovani a Nort Overhang, tentokrat s lanem. Dlouhych 381 dni po nehode, vylez cestu na druhem. “Nebylo nic uchvatneho na tom ucit se znova chodit. Citil jsem muka, kdyz jsem se probijel pres misto, kde jsem posledne skoncil. Myslel jsem, ze navrcholu najdu vselek, ale odpoved nato, jak srovnat ucty za doktory, kulhani a divoke sny, mi nejak unikla. Po te, co Bachar spadnul, Pat Ament, v te dobe Bacharuv hostitel, otevrel dvere bledemu Kalifornanovi. Bachar vkopytal dovnitr a pak se shroutil na podlahu. “Jsem tak rozhozeny, ze ani nevykoktam, co se stalo,” brebtal Bachar. Ament ho rychle prohlednul a nasel malou dirku tam, kde zacina pater. Ament okamzite zavezl Bachara do nemocnice, kde zmateny solista dostal pouze tetanovou injekci. Nesoloval cele tri mesice po nehode. “Po to, co skoncila v Yosemitech sezona a ja se usadil v Joshua Tree, jsem zacal znova solovat,” Prestoze Lucas stale hleda smysl toho, co se mu stalo, ostatni, kteri meli to stesti a prezili, nasli svou vlastni cestu. Vetsina pokracuje v solovani, zatimco ostatni povesili lezecky na hrebik, kdyz ucitili, ze nastal ten pravy cas. Bachar, s vice nez dvema krizky solovani na krku se ohlizi zpet za nehodou a pripousti,” Umeni solovani ocenite dokonce vice pote, co takto sblizka okusite jeho nasledky.” Michael Reardon zije, leze a soluje v Oak Park, Kalifornie, pobliz jeho milovaneho Malibu Creek Kanonu. Matt Same je Editor casopisu Climbing. Okaz na original http://www.climbing.com/exclusive/above/decking/index1.html
|