Konečně přišly zimní prázdniny a my jsme vyrazili, jako vždy alespoň jednou za rok, do Norska do Rjukanu.

Letos nás odjelo pět, z toho tři už jsme měli zkušenosti v lezení na ledu a dva byli začátečníci.

V pondělí 21.02.2011 jsme se rozdělili na dvě lanová družstva, Michal a Radek šli lízt něco těžšího, já a naši dva začátečníci jsme vyrazili středem ledu Rjukan Centre, což je taková široká, dlouhá (3-4 délky) masa ledu, která se dá oklasifikovat na WI3/4, podle toho jakou linii si člověk zvolí.


Natálka v Rjukan
foto by © Michal Maděra

Lezli jsme cestou nejmenšího odporu s několika kolmými výšvihy a zdárně dolezli až na vrchol. Místo scházení jsme se rozhodli pro slanění, ať se kluci trochu potrénují. První délku jsme slanili od stromu. Pro druhou jsem vybrala smyčku, která vypadala celkem nově a visela v Abalokových hodinách. Založila jsem slanění, udělila klukům poslední pokyny, aby se nezapomněli jistit dokud nebudou zapnuti do slanění a vyrazila dolů.

Přehoupla jsem se přes hranu, pozdravila svého muže, který zrovna jistil Radka (už se vrátili ze svého těžkého lezení), no a pak už jsem svištěla dolů. Nejprve tak šest metrů volným pádem, potom dopad, a dalších 10 až 15 metrů kotrmelcema přes další kolmý výšvih. Zastavila jsem se těsně nad dalším, už alespoň osmimetrovým výšvihem.

Co se stalo? Dvě chyby a jedno špatné rozhodnutí. První chyba způsobila, že jsem lana pověsila do oka smyčky, které se jako oko jenom tvářilo, ale doopravdy to byl jen konec přimrzlý do ledu. Jak je to možné, nevím. V tomto “oku” jsem se i jistila, zatahla za něj a prišlo mi dobré. Nebylo. Kluci pak byli přijištěni v jiném oku stejné smyčky, o kterém můžu říci, že bylo v pořádku. Otázka, proč jsem lana neprotáhla tímto okem, nemá odpověď.

Druhá chyba byla, že jsem si slanění nepřijistila, aby se nestalo, to co se stalo, a to, že lano upadlo se mnou do údolí.

No a špatné rozhodnutí? Bylo možné slanit i od stromů, které byly kousek stranou, ale já se rozhodla pro hodiny a smyčku.

Dolů jsme se dostali následovně. Po té, co jsem zase začala vidět (ztratila jsem při kotrmelcích brýle), jsem se zajistila dvěma šrouby. Myšák, který se mě pokoušel chytit, tedy zachytit letící lana, se vrátil, odjistil Radka nahoru, aby se postaral o mé spolulezce. Myšák pak zase ke mě slanil, naštěstí našel i mé brýle, vyrobil Abalakovy hodiny, kterými protáhl lano, slanil a pak i já.  Večer jsme pak zajeli do nemocnice, aby mě zkontrolovali, jestli náhodou něco.
 

Natálka v nemocnici
foto by © Michal Maděra

Tak, a ted mě rozcupujte kritici. A nebo ne, popřejte mi, aby z podezření na stabilní zlomeninu obratle bylo jen podezřeni a já si ještě do konce týdne zalezla. Ono úplně stačí, že jsem si to prosvištěla kolem svého muže, který ze šoku nejprve moc nemluvil, ale pak se nezastavil, a když teď nadhodím, že bych ve středu nebo čtvrtek šla zase lízt, tak vrčí.

Tento článek byl napsán, aby si z toho každý vzal, co chtěl, a třeba i zhodnotil své vědomosti, zkušenosti i rozhodnutí, která při lezení děláme. Já se sice nepovažuju za velezkušeného lezce, ale po těch 15 letech lezení jak ve skále, tak v ledu, tak tradičnim (v Anglii) stylem, jsem si myslela, že už jsem se něco naučila. No, tak teď toho vím o něco víc.