Jako vždy bylo nejhorší sehnat nějakého nadšence pro tento druh zimních radovánek. Nejprve jsem se domluvil s mlaďochem Michalem č. 1 (Michal Daniel), potom se přidal mlaďoch Michal č. 2 (Michal Vičan). Nestanovili jsme si zrovna lehký cíl, zvolen byl výstup žebrem Brenvy. Říkali jsme si, že když jsme horolezci, můžeme si dovolit nejít normálkou. Vše bylo domluvené a čekalo se jen na počasí.
Den 0 – 1. Ve čtvrtek večer 22. března odjíždíme (vím, to už je jaro, nicméně podmínky byly zimní) a po 13 hodinách jízdy parkujeme v Chamonix. Rychle ověřujeme počasí a podmínky v domě horských vůdců. Na poznámku, že budeme potřebovat lyže nebo sněžnice nereagujeme, protože je nemáme, a lanovkou vyrážíme na Aiguille du Midi (3 842 m). Naším dnešním cílem je Bivouac de la Fourche (3 684 m). To znamená postupně sestoupit do asi 3 400 m a pak opět vystoupat. Navíc bivak je vybudován na docela ostrém hřebínku, sníh je hlubší, než by si člověk byl myslel, slunce pálí také více než běžně a čas běží rychleji. Zkrátka, již potmě vybalujeme spacáky a bivakujeme pod širým nebem na ledovci, asi 200 výškových metrů pod bivakem. Nad hlavou spousta hvězd a Grand Capucin, který dohlíží na naše klidné spaní.
Den 2. Slunce se nám vtírá do spacáků a nenechá nás spát déle než je třeba. Vaříme pití, tajeme a Michalové se pomalu v hlubokém sněhu prodírají pod kuloár, kterým chceme vystoupat k bivaku. Začátek jde velice ztěžka, je třeba překonat ledovcový odtrh, který dělí firnovou stěnu a nás asi metr širokou a vysokou dírou. K našemu překvapení jeví přístupová cesta značný odpor, místy ledová plotna jistitelná šrouby, místy hluboký sníh, celkem asi 5 délek, no docela výstup. Ani výška, ani únava z předchozího dne nám nepřidávají na síle, takže u bivaku jsme asi kolem 16 h. Všichni se těšíme na jídlo a zasloužený odpočinek. Mě ještě trapně spadla rukavice jednu délku pod nás, takže když kluci vaří a odpočívají, já si ještě užívám ve stěně.
Den 3. Ráno řešíme co dál, protože Michal č. 2 jednoznačně přiznává, že na Brenvu prostě nemá. Musím přiznat, že i ve mně ten pohled vzbudil značný respekt, a nevím, jak bychom se s Michalem č. 1 rozhodli, kdybychom tam byli sami. To ovšem nemusím řešit, ten den se vracíme pod Midi a protože předpověď počasí je na dalších několik dnů super, rozhodujeme se s Michalem č. 1 pro výstup na Blanc z Midi, neboli cestou tří vrcholů (přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit). Michal č. 2 na nás v Chamonix počká.
Den 4. Vstáváme brzy, ještě za tmy a aklimatizovaní vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Jediné, co o cestě víme (nebo si myslíme, že víme) je, že vede přes dva vrcholy a dříve byla využívána jako druhá turistická cesta na vrchol Mont Blancu. Vzhledem k tomu, že jsme byli připraveni na žebro Brenvy, jsme přesvědčeni, že výstup zvládneme. Nejdříve nás čekal průstup ledovcem na severovýchodním svahu Mont Blanc du Tacul a výstup pod jeho vrchol ledovo-firnovým hřebenem. Vše probíhalo docela hladce, brzdil nás jen místy hluboký sníh a naše tunové bágly. Postupovali jsme s jedním půlkovým lanem, když jsme nelezli, tak jsme ho měli mezi s sebou 2x. Pod vrcholem Mont Blancu du Tacul (4150 m) se nám otevřel výhled na Mont Maudit. Když jsme se dívali na jeho svahy, a posuzovali jej jako překážku v cestě na Mont Blank, říkali jsme si, kudy ta cesta asi vede? A vede to vůbec tudy, vždyť to vypadá dost neschůdně? Zvolili jsme cestu východním hřebenem. Věděli jsme, že bivaku ve stěně se nevyhneme, ale nijak nám to nevadilo.
Den 5. Odhaduji, že spíme ve výšce kolem 4200 m. Noc je mizerná, spíme v sedáku, navázaní na laně, Michal se tiskne ke skále a já k němu. Když se otočím na levý bok a schoulím do klubíčka tak mám prdel nad 200 m srázem, ještě, že mám odsedku. Pod hlavou batoh s botama, jinde není místo. Sem tam pozoruji hvězdy, ne, že by se mi nechtělo spát, ale mrznou mi nohy. Konečně přichází ráno, nevaříme, obouváme zmrzlé boty a rychle odlézáme dále. Zase hluboký sníh a v tom schované šutry, no aspoň se dá jistit. Po pár délkách dolézáme na ostrý hřeben a v dálce vidíme vrchol Mount Maudit. Nedá se nic dělat, musíme tam, jen přes něj vede cesta na vrchol Blancu. Střídají se ledové plotny, ostrý hřebínek a hluboký sníh. Poslední délka stojí za to, ledový odtrh lemuje vrcholovou špici. 2 Metry od skal je led a já už mám mačky tupé, a bojím se pádu. Michal leze první. Z poza hřebenu mi dává signál, že mě jistí. Odlézám ze štandu, nad sebou 60m lana a pod sebou 2 m ledu a pak teprve firn, musím se dostat na firn a nespadnout jinak to bude kyvadlo jako sviňa, s báglem, mačkama a cepínama, radši ne. Dolézám k Míchalovi, ten v klidu sedí ve sněhu za hřebenem, jistí a sděluje mi, že viděl orla. Nevnímám, jen se raduji, že jsme na slunečné straně a užívám si tepla. Na vrchol Mont Mauditu (4465 m) je to jen pár metrů, tak se tam jdeme podívat. Michalovi při tom vypadl mobil a vesele putuje do doliny, a aby srandy nebylo málo, tak deset minut na to, když chceme slaňovat o šutr, Michal háže do doliny i lano. Naštěstí se zachytilo o kameny asi 20m pod námi, takže situace v klidu. Scházíme do sedla Brenvy (4303 m) a budujeme místo na stan.
Den 6. Nesporně chceme zdolat vrchol a spát na Valotce. Deme na to, zase hluboký sníh, nadáváme, klejeme, ale pomalu se dereme dál. Výšvih do Mur de la Cote (4485m) je víceméně ledovo –firnový výstup. Je třeba být velice opatrný, ale jistit se nám nechce. Ujišťujeme se navzájem, že nebudem padat. Nikdo nechce být stažen svým spolulezcem, být uškrcen ve směsici lan a najít svou smrt pod tímto výšvihem. Vrchol již vidíme, není to daleko - zdá se v křišťálově čistém vzduchu - a tak další hodinu a půl stoupáme k vytouženému cíli. Již vidím vrcholový hřeben, jsem asi 50m od něj a naplňuje mě radost. Čekám na Michala a spolu stoupáme závěrečné metry. Kolem nás létají vyhlídková letadla, máváme jim, aby měli radost, abychom my měli radost, a oni nám mávání opětují. Dosáhli jsme vrcholu Mont Blancu. Jsou dvě hodiny odpoledne, jsme zde úplně sami a náležitě si to užíváme. Při sestupu jsem stále navázáni, buď je to hřeben, nebo prudký svah, led, sníh, firn. Sestupujem na Valotku. Pomalu, bezpečně, na jistotu. Nemá cenu, aby se nám teď něco stalo. Valotka nás překvapuje, plechová bouda, blbě se do ní leze a je tu bordel a odpadky. Nicméně zde nefouká a je tu dost místa, vaříme hodně čaje i jídla.
Den 7. Sestup. Z Valotky (4362 m) normálkou, přes chatu Gouter sestupujeme až do Les Houches (800 m n. m.), dědinka kousek od Chamonix (sestup celých 3500 m). Doufali jsme, že tohle bude už v klidu. Nebylo. Nejdříve nás čekal pěkný kamenolom mezi chatami Gouter a Tete Rousse (se stovkou lidí nad hlavou to musí být do slova o život), pak jsme v klidu sešli ke konečné stanici vlaku, prodrali se tunelem, prošli po zasněžených kolejích až kam to šlo - tedy až než jsem navrhnul zkratku. Alpské stráně nás pak svedly do lesa, les nás svedl do horských bystřin, a ty nás zavedly do slepých ulic. Naštěstí, kamzičí stezky vždycky někam vedou a proto po mnoho útrapách se vynořujeme v polích nad Les Houches. Jsme dole, zachráněni. Michal pro nás přijel, je teprve 18h, nakupujeme baštu a valime dom.
Michal u trhliny v ledovci při výstupu na Mont Blanc du Tacul (MBdT)
foto by ©
Michal nad ledovcem při výstupu na MBdT
foto by ©
Michal na hřebeni MBdT
foto by ©
Já pod hřebínkem MBdT
foto by ©
Mont Maudit (MM), zeleně-běžná trasa, červeně-naše trasa, žlutě-bivak.
foto by ©
při výstupu na MM zachycen západ slunce na Šamonských jehlách
foto by ©
Michal při výstupu na hřeben MM
foto by ©
MM, pro představu sklonu traverzovaných svahů
foto by ©
Michal v sedle Brenvy tvoří místo na stan, v pozadí Mont Blanc (MB)
foto by ©
Noční atmosféra pod MB
foto by ©
Summit MB (z leva já, Michal Daniel)
foto by ©
sestup normálkou, v pozadí Valotka
foto by ©
MM z Valotky při západu slunce
foto by ©
západ slunce nad francouzskými Alpami
foto by ©
Valotka, po západu slunce
foto by ©
sestup kolejištěm do Les Houches
foto by ©