Tohle povidani mi poslal Beza jako dopis kdyz jsem mel od lezeni delsi neplacene volno skrze nejcestnejsi cest udelovanou muzskym obcanum blahobytneho statu. Prepsal jsem to napred na stroji, po dalsich 20 letech na pocitaci. Beza je ted zrovna mimo dosah, nicmene doufam ze mi nenabije hubu az zjisti ze jsem to opublikoval. Ostatne, delam to jen kvuli tomu spagatu..

Nevim do jaky kategorie to zaradit, "pindy bajnych starcu" tady nejsou, s realitou uz to ma uz pramalo spolecnyho, takze snad "povidky".

Fotky asi nebudou, ze najdu a nascanuju diaky pred 20 lety uklizeny ke kamaradum do sklepu si slibuju uz dlouho a cert vi kde vlastne skoncily.

Laskavy ctenari, ber to jako vejlet v case, do dob kdy duplexy z popradu a jednopadovy cesky lana byly vrchol vybavy a o kavkaze (a vubec o velkejch kopcich) nevedel krome reprezentacniho druzstva nikdo nic.

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

.....byl jsem pripravenej na nejhorsi a diky tomu mi tam ty rozmery napripadaly vubec drasticky. Mozna taky proto, ze kdyz se nekam slo, bylo porad na co koukat a tim cesta ubihala, at trvala den, dva nebo tri. A pak - mesic je dostatecne dlouha doba na to, aby se clovek v potrebny mire utavil a nikam se uz moc nesral.

Nejnarocnejsi byl ovsem vymenny obchod s Rusaky, potom pocasi a trh v Cegetu. To byly faktory pusobici na psychiku nejvice. Jinak bylo vse celkem v pohode.

Meli jsme perfektni taboriste na konci lesa pod ledovcem Schelda s pramenem pitne vody, ohnistem a kytarou. Vsichni krome Jarouse na ten nastroj docela i hrali. Kdyz jsme se dali do jodlovani trojhlasem, sbihaly se kravy a ovce ze sireho vukoli, pri kterezto prilezitosti nam posraly taboriste priblizne do vyse jednoho metru. V tech hovnech jsme pak vegetili od 17. srpna do 5 zari s vyjimkou osmi dnu spotrebovanych na Usbinske plato.

Strucny program zajezdu vypadal asi nasledovne:

14.8 v 16.38 - odjezd z Prahy do Kijeva luzkovym vlakem.

16.8 - zarizovani rezervaci na zpatecni cestu (s pomoci nasi ambasady)

17.8 - odlet do Mineralnich Vod a cesta busem do Elbrusu -tam ve 22.00

18.8 - tabor pod ledovcem Schelda a schovavani prebytecnych veci, sbaleni na 10 dni (2150 m n.m)

19.8 - presun po ledovci na Nemecke Nocuvky (3100 m) a postaveni tabora.

20.8 - aklimatizace a seznamka s Usbinskym ledopadem. Ojebavani nekolika nejvyznamnejsich seraku.

21.8 - vystup na Usbinske plato za 8 hodin. Postaveni stanu nad 'bergschrunnem'. Vecer jsem se sel mrknout na druhou stranu do Svanetie.

22.8 - Pada snih. Delame 'jeskyni' pro 4 lidi na spani, pro 6 lidi na spolecenskej zivot (jsou s nama 2 Estonci). Hrabeme cepinem a esusem - je to ve vysce 4100 metru dobra aklimatizace. Snezi furt. Milan se aklimatizuje dopolednim vystupem hrebenem na Scurovaka a je jedinym, kdo z toho hrebenu (2A) neco vidi. Vecer je jeskyne hotova. Jarda s Milanem spi jeste posledni noc ve svym "Everestu", ten je ale do rana pod snehem.

23.8 - Kluci bali stan a stehuji se k nam do "pescory". Ja s Pavlem a jednim Estoncem (Veikem) jdeme hreben na Scurovaka. Vidime hovno, na zpatecni ceste snih obrbakulac. Uklouz jsem na bakulich na asi 50ti stupnovym svahu bez cepinu, jen s lyzarskyma hulkama.  Zastavilo se to samo  o predni hroty macek. Z Pavla razem vytekla vsechna krev. Nemeli jsme totiz lano a vlastne vubec nic. Taky jsem v tom okamzeni asi potreboval transfuzi. Vecer se vyjasnilo - druhy den chceme na Usbu. Balime.

24.8 - budicek ve 3.00. venku chumelenice, snehu skoro po kolena. Pokracujeme tedy v rezani dreva, az z picory litaj jiskry. Celej den se skoro nic nezmenilo az na pulhodinku kolem poledne. Slunicko obnazilo rezaky a spolu s mlhou vytvorilo sklenikovej efekt. Svlikame se do naha, bosi litame po snehu po platu a provadime ocistu hrisnych tel. Vecer opet vyjasneni. Behem dne konecne i Jarous ze zoufalstvi odkvacil s druhym Estoncem na Scurovaka.  Budicek planujeme opet na 3.00.

25.8 - Situace z predesleho dne se opakuje s tim rozdilem ze snehu uz je opravdu po kolena. Zavalujeme vchod do jeskyne ledovym balvanem, abysme nebyli do rozbresku pod snehem, a chrnime do sesti hodin. Baleni do 7.00, vidime, ze uz pomalu konci sranda. Kluci neuroticky odmitaji vareni, moje slova o potrbe vody do organismu lezi ladem. Jsem zbuzerovan k prudkemu odchodu. Jdeme.

Na platu byli posledni 2 dny jeste dalsi 2 rusaci, ti vyrazeji hned za nama.

Pred "bergschrunnem" (prvni velka trhlina, v miste kde se plato lame v ledopad) se navazujeme. Veiko krici ze to neni potreba a chce jit prvni.  Jarda ho durazne posila nekam a zatlouka do spodni vrstvy (pevnejsiho firnu) snehovou kotvu.

Oba Rusove to zkouseji obejit smerem ke hrebeni Scheld. Mezitim Milan prekonava trhlinu skokem, Jarda poctive jisti. Vzhledem k rychlemu pribyvani snehu to trva dlouho a nervozni Veiko nadava, ze jistime a chce jit prvni. Jarda ho tentokrat posila do prdele mnohem vetsim poctem vybranych slov. Vsichni jsme navic jisteni na cepinech; Estonci postavaji se skufrovanym lanem a somraji.

Rusove se vraceji s tim ze to jinudy nejde. Vyrazime. Veiko je nejtezsi, proto jde na konci. Poradi:  Milan, Jarda, ja, Pavel Tomasek, Jahu (druhy Estonec), Veiko. Ti dva Rusove sli na konci jako samostatna dvojka.

Do druhy trhliny Veiko schrastnul na celou dylku lana. Byl opet na kufru tesne za Jahuem a ujel pod nim snih. Jahu byl nastesti na druhy strane trhliny, tvoreny ostrym hrebinkem, takze nebyl strzen. Lano se zarizlo a bylo tenky jak nitka.

Kdyz Veiko konecne zdola odpovedel, ze je nazivu, Jarda ho jeste chvili zustavil v konecniku slovy "Dobre ti tak". Pak se zaclo makat: Stand, lano dolu, zjisteni Veikova stavu. Rozumna rec s nim nebyla, ale nakonec jsme ho spustili na nejakej balkonek kde se mohl udrzet sam od sebe.

Vytazeni 35-kilovy krosny, pak 90tikilovyho chlapa. Krosna ho asi zachranila od zlomeni patere, panve apod, andel strazny od brnknuti hlavou bez prilby o ledove vycnelky. Takhle mel jen jednu pulku zadnice vrazenou priblizne do poloviny zad, sotva stal a nemoh doslapnout na nohu.

Nacpal jsem do nej 3 ataralginy (analgetika) a kus vody s rozpustenym 'vitaiontem'. Jeho krosnu jsme si rozdelili, privazali nakratko k sobe a donutili ho jit. Dostal moje lyzarske hulky a potacel se mezi mnou  a Jardou. Ja jsem ho pridrzoval zezadu a Jarda za nej cloumal zepredu.

To vsechno se stalo tesne pod tema hornima serakama a trvalo strasne dlouho, nez jsme se ocitli z jejich pripadneho dosahu. Celou tu dobu jsme je citili nad hlavama.

Pak byly nejaky trhliny preskakovaci, tak jsem do Veika vrazil dalsi dva oblbovaky a musel skakat. Mel jsem ho na gibbsu a furt doladoval.

V pulce sestupu jsem byl uplne psychicky odrovnanej z obrovskyho vypeti pozornosti a taky na mne dolehl nedostatek tekutin. Sileny boleni hlavy, az se mi pred ocima delaly fialovy kruhy. Museli jsme zastavit pred obri trhlinou, tak jsem se aspon napil vitaiontu, coz znacne pomohlo. Trhlinu jsme museli premostit, kletraky pospoustet, Veika taky. Na preskok to bylo skopce bez kletraku na doraz. Prvni skakal jeden ten Rusak a vzal to po hlave, protoze by nohama nedosahnul. To jsem teda cumel.

Ti dva nam tam dost pichli a pak hledali cestu kus vepredu.

Moc iluzi o stastnym konci jsme si nedelali, ponevadz z hrebene Scheld a kuloarem Scurovaka i ze steny padaly neuveritelny laviny v patnactivterinovych intervalech. Rvalo to sutry a delalo to rachot jako kdyz jsi v tunelu kde si to vali rychlik za rychlikem. Nez nam doslo, ze to vsechno hltaji okrajovy trhliny, videli jsme se v zaverecny fazi svyho mrzkyho ziti. Sli se jenom proto, ze nic jinyho nezbyvalo a na plamincich zivota zmitanyho lavinama se ovlivnovalo jenom to, co se jeste dalo. Jisteni a neslapnuti vedle. Vsechno ostatni uz mela v ruce priroda.

Kdyz jsme se dostali do urovne lavin ze Scheldinskyho hrebenu, sem tam nejaka uz vysplichla z tech okrajovek dal. Zacinaly bejt plny.

Laviny z Piku Scurovskyho nam cestu pretinaly asi v dylce 300 metru. Na zacatku laviniste jsme pockali, co se bude dit. Veiko dostal dalsi davku oblbu a vyrazili jsme silenou rychlosti asi pul kroku za vterinu. Tech 300 metru bylo nejdelsich v mym zivote.

Pak jsme se zacali pripravovat na to ze se asi jeste nekdy mrknem domu. Po setmeni se uz varilo na Nemeckejch Nocevkach neco k snedku a neco k piti. Vsichni chrapali, ja jsme varil a Jarda mi radil. Pak jsem budili jednoho po druhym s kouricim esusem. Jednak proto, ze byla desna kosa a taky trochu z radosti nad tak stastnym koncem.

(Veiko toho teda moc nenaspal, celou noc hekal a cas od casu pozrel oblba.)

26.8 - Rano vylezlo slunicko posvitit si na tu spoust a tak jsme mu hned nabidli neco k ususeni. Bylo toho dost, tzn. vsecko. Behem dopoledne se zacaly trousit vselijaky potacivy postavicky po ledovci dolu, kazdej sam. Behem cesty se sesel Jarda s Milanem, pak ja s Pavlem. Veiko sel s Jahuem; konvoj uzavreli Rusove, kteri Estonce predbehli a v tabore nam pak oznamili, jak jsou ti dva na tom. Prisli v podvecer, meli uz pripravenej stan a vsechno ostatni.

Tak skoncilo prvni itermezzo.

27.8 - Estonci se odplazili na autobus a letadlo domu. Milan jim nesl Veikovu krosnu. Nahoru to zmaknul s hulkama od krizovatky v Elbrusu na taboriste pod celem ledovce za 48 minut. Uz se cejtil perfektne. Jarda s Pavlem mezitim kseftovali v Cegetu a byli z toho dost nesvi.

My jsme mezitim susili vsechen ten bordel a hlidali.

28.8 - Sedime s Milanem na trzisti a vyvalujeme zraky na Donguz a Nakru ve snaze o pruzkum steny, pricemz se snazime neco prodat. Zajimaji nas oba pilire, o Kucharove ceste se neodvazujeme ani uvazovat. Za dobryho pocasi by to asi slo, ale stejne to byl pasak. Stena je taky pasak, ale byla by hezci kdyby ji ten Donguz nepremohutnoval. Ale i tak je to hovezi zadni.

Na zpatecni ceste parime v alplagru Schelda. Navrat potme bez celovky je taky maso, kravince mame az za usima.

29.8 - v 6.00 odchod na Pik Kavkaza. mame dalekohledem prostudovanej SZ hreben 2B. je to v doline jedinej kopec, zustavajici skoro porad bez mraku. Usba a spol. to zvedne a i kdyz Bzeduch je zamracenej, Kavkazopik je cistej.

Tak hura na nej. Pocasi dosud nevydrzelo dyl nez 1.5 dne, tak se musi maknout. Veci mame na 2-3 dny pro pripad, ze by to vydrzelo dyl. To bysme pak chteli udelat bude nejakej traverz bud pres Bzeduch, nebo Pik Vuleja - z Kavkazopiku.

V 9 hodin nas zastihuji prvni paprsky slunce na bivakovych plosinkach, z nichz se normalne nastupuje. Je to kousek pod hranici snehu.

Milanovi se jde spatne, Jarda kazdou chvili zavazuje a rozvazuje boty a provadi i jiny upravy.

Kolem 10. hodiny obouvame macky na zacatku sneholedoveho pole pod 1. zandarem.

V 11.30 vydusavam 1. standovaci plosinku na zacatku skalne-sneho-ledovyho kuloaru. Vyndavam vercajk, navazuju se, zatimco kluci dochazeji, a vyrazim. Kdyz se napnou lana, postupujeme soucasne. Na jednu dylku davam jeden bod. Na tvrdem ledu lezi asi pulmetrova vrstva stredne tezkyho snehu, obcas se vynori nejaky skalky a prahy.

Vzpominam na nase spolecne extempore v severni stene Litvorove Straznice a cekam, pri kterym kroku se to vsechno da do pohybu. Po sesty dylce mi dosel vercajk, omotavam zamrzlej sutr. Strida Milan, pak Jarda a nakonec dolezam do sedylka za 1. zandarmem.

Jarda o nem dole tvrdil, ze ma maximalne 100 metru. Ukazalo se pravdivym nase tvrzeni (moje a Milanovo) - ma pres 300.

Milanovi je zle. S krecovite sevrenymi sveraci se spatne leze. Cas od casu vyrobi hnedyho, nevzhlednyho muzika. Uz podruhy lamentuje, ze nas mel nechat ve dvojce. Vymlouvame mu to a Jarda nastupuje bez macek do skalniho pilire, kterej se netvari ani za III, natoz za II. Bylo tam minimalne jedno misto za IV (tatranskejch), jinak trojka jak brus. Taky tam hned pro jistotu povlaval predrenej fix. V mackach a s fousem nahoru jsem tam malem ulit.

Nekolik dylek (ne moc) nas zavedlo do horni casti olbrimiho ledovyho pole se sklonem cca 45-55 stupnu. Nejakym zazrakem se na tom drzelo obligatnich pul metru snehu, takze macky a ostatni naradi se muselo zasekavat minimalne na 2x. Pod snehem byl cernej led, ve kterym perfektne drzely vejvrtky. Clovecinec zustavenej Milanem tam taky drzel dobre.

Posledni ledova dylka koncila v uzkym sedylku pod zaverecnym vysvihem pilire nechaneho vlevo. Bylo to na zavetrne strane, snehu k jednomu metru. Vytlacilo me to az doleva ke skalkam, nechtel jsem kluky prevalcovat na hrbete laviny. Presto me Jarda zepsul curaku napadne podobnym slovem, ze mu, nejspis schvalne, hazim snih za krk. Proste umi prekvapit.

Nastesti jsem si zrovna nebyl  jistej jestli uz jedu, nebo jeste drzim, a tak na blbosti nebyl cas. Vzal jsem tedy kus pilire na spodaka (sindel-vrstvy) a von mrcha popojel asi 5 cisel smerem na mne. Takze zadrzet dech, pripozastavit busici pumpicku a vznasenim prekonat posledni 3 metry do sedylka. Jarda tam pak regulerne uprask a dalo se do stmivani. Chudak Milan se uz sotva drzel a durazne odmital cokoli jeste ten den podnikat. Ja uz jsem mel taky po chuti zkouset jeste schrastnout. Jenom Jardovi zustala trocha chladny rozvahy a tak se dal do posledniho vysvihu. Ze je posledni jsme vedeli diky dalekohlednymu pruzkumu. Nad nim by melo byt siroky sedlo s plosinou na stan.

Jarda obkrocil ten pojizdnej blok kterej nas uz malem jednou dostal. Patnactimetrovej lamavej traverz pod lamavejsi previs. Pres nej na balkonek pod dalsim previsem. Tam stand. To uz byla uplna tma. Celovky buhvikde (na dne kletraku). Jarda to pak dotahnul na plnou dylku, nacez vitezne zaskrehotal, ze tam tech stanu muzeme postavit treba 5, kdyz pro ne nekam skocime. Nechtelo se. Milanovi uz dokonce ani nahoru. Ze prej uz zustane, kde je, do rana, a my si ho tam mame vyzvednout az se budeme vracet z vrcholu.

Nakonec se prece jenom privazal. To jsem na tutovku poznal, kdyz heknul DRZ!

Festovni cuk a hroznej rachot zvestoval ze onen "domecek" Milana odstrcil ze sve pouti na ledovec. Tim se Milan octnul v lufte; obcas se mu povedlo do neceho zatnout drapy, udelat shyb a odvisnout do mezitim dobranyho lana. Tak se dost rychle dostal ke mne. Pak uz to slo. Stan stal v okamzeni, zacalo se varit.

Milan odmitnul cokoliv pozit; vecpali jsme do nej horkou cokoladu, zalehnul a spal. Pak byl jeste vzbuzen na pul kyble caje.

To uz byla asi hodina pred pulnoci. V zivote jsem nevidel tolik hvezd pohromade a tak velkych. Jen natahnout ruku a vzit si. Taky popadalo hejno meteoru, ale prani bylo jenom jedno: nesestupovat "po puti podjoma", cimz vyhrozuje pruvodce.

Byly nam jasny 2 veci: Pokracovani kamkoli hrebenem i sestup trasou vystupu by byly pokusem o sebevrazdu. Museli jsme najit treti moznost, o jeji existenci ale moudra kniha nehovori.

S timhle pomyslenim lezeme do stanu. Vic uz neni do ceho, spacak ma jenom Milan. Jarda ma perovy kalhoty, ja larisaky. Kosa byla vostra. Kazdej muj pokus o usnuti skoncil okamzite strasnym drncenim. Musel jsem se celou noc udrzovat v bdelem stavu, protoze kousek tepla se dal vyprodukovat pouze vuli.

V tomhle stavu se cekalo na slunce, ktery v tomhle obdobi s vychodem nijak nespechalo.

30.8 - Mezi varenim a touzebnym vyhlizenim slunicka jsme hned pod nasim sedlem vykoukali moznost sestupu na jizni stranu. Milanovi uz bylo dobre, mel i chut k jidlu. Pomalu se rozvladala pohoda. Na vrchol bylo kolem stovky vyskovejch metru neprilis strmym snehovym svahem, spech zustal stranou. Foceni a vocumovani dalo Puntovi vystoupit do patricne vyse a teprve pak byla rada na nas. V 11.30 odchod z vrcholu, ve 12.00 prvni dylka v kuloaru. Rukama se netrepalo, obloha se zaplnila hejnem cirru. Vedeli jsme moc dobre, co to tady znamena - nejpozdeji do sesti hodin prijde fronta. Asi dvacetimetrovy slaneni nas pustilo pres jedinej prah a 500 vyskovych metru (podle vyskomeru) odpocivajiciho sutokuloaru ustilo na placatym ledovci pod jizni, kolmou a previslou stenou Kavkazopiku. Ten kuloar byl terno, ale dat se v nem neco do pohybu, razem by z nej byl kulovej mlejn. Jizda v kamenny lavine nas nelakala, takze jsme naslapovali jako v minovym poli.

Ledovec pred nami skryval cosi nekaleho; lamal se podezrelou hranou, pod kterou nebylo nic videt. Jen asi uprostred to rezal skalni pilir, svazujici se zatim prijatelne. Namakli jsme na nej stim, ze obhlidneme obe moznosti; rukama se opet netrepalo. Vlevo ledopad nekolik set metru hlubokej, lamajici se ve stometrovych kolmych a previslych stenach. 2-1 = 1 . Po prave strane kuloar, stejne hlubokej a do posledni sparky vybrousenej kamenim z obrovskyho sutaku po pravy strane a vodou z ledovcovyho jazyka uprostred, o skalnim piliri vlevo ani nemluve. 1-1=0.

S zadnou moznosti se ale smiruje tezko.  Zakourilo se z hlav, jak orientacni pamet roztocila kolecka. Celem vzad a zpatky nahoru na ledovec, doleva pres asi tristametrovej sutak plynule se pohybujici na hranu steny kuloaru. Horni konec byl na hrane hrebene, za nimz jsme si pamatovali obrovsky ledovy pole, padajici na sever do vedlejsi bocni dolinky, kterou jsme uz dvakrat videli zespoda cestou po scheldinskym ledovci. Zpocatku nas tahle moznost nenapadla, protoze jsme meli ten led s pulmetrovou vrstvou snehu za krajne nebezpecny. Ted nam to ale muselo byt dobry.

Na hrane hrebene nam bylo ponechano 5 minut na orientaci, zafixovali jsme si orientacni body na ledovecku pod ledopolem. Bylo videt az na sut. Na poli zbylo uz jen par neschrastlejch pruhu snehu. Jednim z nich se muselo kolem trcici skalni ostruhy furt primo dolu, kde byly videt mosty pres 2 trhliny, za kterejma se musi doleva dlouhym traverzem napric nekolika lavinisti az do kuloaru, konciciho nekde v suti.

To vsechno jsme uvideli, nez vsechno zmizelo v mlze a nez zacal valit snih. Sjizdeni v mackach je taky peknej sport. Jedes s ostrovem snehu po kolena v nem a jenom obcas zadrhnes hrotem o led. Hlavne je to rychlejsi nez nejaky hopsani a zase ne moc rychly. Kdyz pak byly za nama obe trhliny, teren se narovnal a az ke kuloaru jsm meli klid, protoze jsme vedeli ze nad nami zustaly uz jen docela maly prouzky nespadlyho snehu. Nad kuloarem to schrastli jeste nez jsme do nej vlezli a ponevadz bylo i trochu videt, vyfotil Jarda asi petkrat lavinu z dvaceti metru. Nebyla moc velka, ale vjela kuloarem az do suti. Jeji laviniste sestavalo z uctyhodnych hrud.

Po jejich preskakani jsme si konecne bujne zapumpovali paratama a sbalili vercajk. Kousek niz uz mocilo, ale to nas nemohlo otravit. Vypadali jsme jako na navratu z kratky vlastivedny vychazky. Kluci neustale objevovali a obdivovali geologicky zazraky na kazdym kroku a vyhrozovali zbesilym fotografovanim, jen co se ukaze jeste nekdy nejakej Punta.  Moc to na to ale nevypadalo.

V sest vecer jsme v tabore, budime Pavla, kterej prekvapene vypada rad, ze nas vidi. Zatimco jsme byli pryc, udelal tam kus dobry prace, hlavne pristresek na ohen. Jsme promokli do nitky, ale ohen je rozdelanej v cuku. Parada. Vidime Pavla po tom vsem snad jeste radeji, nez on nas.

(Baza 2150, Pik Kavkaza cca 4030)

31.8 - Po celonocnim desti je opet privetivo. Tabor je vomotanej lanama, na nichz visi vsechno, co peri ma, ba dokonce i co nema.

S Pavlem se koupeme ve dvacetimetrovym vodopadu ctvrt hodiny od tabora, fotime na pravejch svazich doliny proti proudu reky a sbirame dobromysl (dysicu) na caj. Ten je z toho perfektni.

1.9 - na taboristi, dosusovani veci, hlidani stanu. Jarda s Pavlem v Alplagru Schelda - prodavaji dziny (kucharce).

2.9 - Zas jeden bezmracnej den. Ja s Milanem v Cegetu, cumime uz zase do zdi. Cela je zjezdena lavinama. Priznavame si, ze na to v techhle podminkach nemame. Presto bysme radi alespon hreben - pocasi svadi.

Vecer opet tahnou cirry v mnozstvi primo fantasmagorickym. Prodal jsem jedny brejle za 3 ruble.

V noci dest, nahore snih.

3.9 - na taboristi s Milanem, Jarda s Pavlem v Cegetu.

4.9 - Milan v tabore, my v Cegetu. Boli ho zub.

Prodal jsem 10 paru puncochacu, malem me roztrhali. Jarda si to vyfotil. Opet prsi. Milan byl sprdnut, nebot v Pavlove a mym stanu uchrul nase spacaky na obe zdi - oba jsou mokry, Pavluv uplne durch. Ja ho mam z hydrofilni Uniky - funguje to. Voda se dovnitr nedostane.

5.9 - Vratila se turisticka skupina od more. Ten den jsme s nima meli sraz, chceme spolecne na El-Brus. Ohen, kytara, vino a zpev. Chybi pouze zeny.

6.9 - Rano straslive obrovska lavina z Scheld. Sice tam v doline furt neco hucelo, ale tohle nam malem vyrvalo oci z hlavy. Pul steny ve snehovym mraku, prach se vznasi jeste hodinu potom.

Jinak se teda nic moc horolezeckyho nedelo, uz jsme pomejsleli jenom na Elbrus.

S Jardou a Pavlem jsme byli ten den na "Zeljonoj Gastinice" pod Dzantuganem a videli jsme, kde jste vloni zili. Dzantugan je paradni Matterhorn tyhle doliny. Sice jsme vsechno nevideli, ale myslim, ze tam uz nic hezciho neni.

Jinak po nekolik krusnych dni probihal vymenny obchod v Alplagru Schelda. Bylo to strasny. Pouze s jednim borcem jsme se tam skamaradili, ten jedinej s nama jednal na rovinu. V civilu je malir, na horach malir a horolezec. Kolem nej se motali jeste 4 dalsi slusni lidi.

Sefinstruktor nas neustale zval na veceri a taky nam splasil pokoj na spani. Jednu noc jsme tam stravili. Delal to snad jenom proto, aby s nama vyhodneji vymenil. Byl to desnej chlap. Vubec vetsinu tech lidi bylo tezky pochopit.

7.9 - Postaven tabor pod lanovkou na Elbrus - v Azau u reky.

8.9 - Lanovkou na "Mir", pak v mlze na "Prijut".

9.9 - V 5 rano odchod prvniho pokusu o Elbrus, v 11.0 v sedle. Vitr hodne pres 100 km, pod sedlem hnusnej snih. Pri slapani stopy jsem to prehnal. Zespoda jdou hrozny sracky a hodne rychle. Milan s Kralikem okamzite obraceji, zatimco Jarda a Pavel jdou kazdej na jeden vrchol. Jarda V, Pavel Z. Libor Zizka chce jit taky dolu, vysvetluju mu, ze musime pockat az se ti dva ..... vrati.

Trikrat jsem usnul a mam omrzly hnaty. Je mi cim dal hur.  Ve 13.30 se vraceji kluci. Davno neni videt na 10 kroku. Davam klukum napit a nadavam do curaku. Ze je to vprdeli bylo jasny hned pri prichodu do sedla. Odejit s Liborem dolu, nevedeli by borci, kterym smerem vubec vyrazit. Nejvic lidi chcipa na Elbrusu v mlze, vsichni jsme to vedeli. Nenadavam ale dlouho, vidim, ze to obema doslo. Sice pozde, ale prece. Kdyz to projde, budem zas o neco bohatsi. Krom toho je mi strasne zle a cim dal hur. Palce nemuzu rozmrazit a myslim spis uz na jiny veci nez na prkotiny.

Navrat byl opet perfektni. Desne se mi motala siska, az mi z toho bylo na bliti. Kazdej druhej krok pad. Snehu bylo misty nad kolena, parkrat se mi fakt chtelo zustat lezet a uz nikdy nikam nejit. Kluci mi furt utikali a ztraceli se z dohledu i doslechu. Jenom Jarda se mi cas od casu ozval z toho mlika. Taky byl dost unavenej.

Po nejakym case jsme se vsichni sesli u nejakejch skal. Moc jsme je nepoznavali a kolovaly dohady o Skalach Pastuchova. Vejskomer byl uvnitr zamzenej, dalo se precist jen 150 m, kilometry nebylo videt. To nas svedlo k domnence ze jsme nekde v blizkosti Prijutu. Pastuchovky to teda nebyly. Krome nich byly na ty plani skaly akorat na uboci vlastnich vrcholu a okolo chalupy. Tak jsme nabrodili instinktivne konecne uz navazani, kudy to jen slo ne moc strme s tim, ze v nejhorsim dojdem az na dolni hranici snehu a pripadne se na prijut dostaneme zespoda. Vejskomer jsme povazovali za lhare pouze do okamziku, kdy ukazal 800 m a nedaleko se norily nejaky obrysy. Na miste jsme poznali Pastuchovky s kotou 4800 m. Neslo nam na rozum, jak snadno jsme povazovali 200 vyskovych metru sestupu za 1200. Nez jsme zlamali lano do kletrakovych rozmeru, udelal se v mlze pruzor a na jeho konci se cernala chalupa. Borci se opet ztratili v mlze a zase to prali nekam do pekel horoucich. Jarda se drzel pobliz a kdyz se po case roztrhla mlha, spravnej smer zustal jenom mne. Jarda s Pavlem si mezitim uz proslapli kus do pekny trhliny, tak se honem vratili do spravnyho smeru. Jarda uz byl proborenej po pas a nozickama nezavadil v ty dire o nic jinyho nez o vzduch, takze asi byla opravdu pekna.  Kolem 18.00 jsme uz byli doma.  (Zkusenost s brejlema za 10 korun..bezvadne primrznou na ksicht.) Poprve na tomhle zajezdu a snad i v zivote jsem se cejtil na konci sil.

10.9 - Voraz. Jarda a Pavel se chystali druhej den dolu, ostatni na druhej pokus - v pripade dobryho pocasi.

Obratil se vitr, foukal tentokrat ze severu, obloha se uplne vycistila. V panoramatu dominovalo jen par kopcu, ostatni byl jen takovej srandovni mrdnik. Monumenty: Usba, Donguz-Orun, Nakra Tau, na zapade fantasticka petitisicovka, skalni vez bez snehu - Dalar. Ostatni se tvarilo jen jako kulisa pro jejich vyniknuti.

Byl jsem sice do rana fyzicky odpocatej,  ale marod. Od hospodarky Prijutu jsem dostal prasky a usilovne se lecil. Jenze k veceru bylo jasny, ze nikam nepujdu.

11.9 - V jednu v noci odchazi Milan s Liborem, Kralik a jeden nachomejtlej Nemec nahoru. Vytrvava severni vitr, je bezmracno. Za svitani jsou v sedle, omrzlej Kralik s omrzlym Nemcem to obraceji. Milan s Liborem jdou na Zapadni vrchol, ktereho dosahuji. Odhaduji asi -20 stupnu, vitr hodne pres 100. Nasli Pavlovy stopy vypreparovane vetrem. Bohuzel se Pavel na vrchol nedostal, protoze ho v mlze nevidel. Dosud o tom nevi, touhle dobou je s Jardou dole v Cegetu.

Muj zdravotni stav se nelepsi. Rano fotim asi hodinu vychod Slunce apod. Nemuzu dejchat - strasna ryma a boleni hrdla. Pak cely dopoledne spim zavazanej ve spacaku. Borci jsou zpatky asi hodinu a pul po poledni.

Na palcich u nohou mam slusny puchejre, jinak jsou omrzli vice mene vsichni. Kralik ma puchejr pres celej palec.

12.9 - Sestup z Prijutu tesne po poledni, Jarda s Pavlem jdou po nasem prichodu kseftovat na trh. Pavel uz spi jen v tom, co ma na sobe, Jarda uz asi tejden nema ani ty perovy kalhoty. Jarda je otuzilej, Pavel klepe kosu.

13.9 - Mam sraz s jednim Rusakem v Elbrusu na krizovatce, budu menit boty. Na sjednanym miste jsme vsichni vcas, Milan, ja i Voloda. Dostavam po krutym smlouvani 7 vejvrtek, 3 karable (ne "Irbis") a 25 rublu. Po skonceni obchodu je to nejlepsi manik pod sluncem. Zve nas na svou glaciologickou stanici, kde absolvujeme fantastickou veceri a po pulnoci jsme na taboristi. Prsi a je bourka. Vstavani planujeme kolem 6.00.

14.9 - Budim se o pul hodiny driv, budim ostatni, tryskem balime a bezime do Terskolu na autobus do Mineralnich Vod v 7.55.  Ten pro poruchu nejede, stihame jidlo v hospode. V pul devaty jede konecne dalsi spoj.

Vecer na letiste prisel nejakej manik obchodovat, je to opet drsny, ale ze vsech dosavadnich vymen jeste tak nejvyhodnejsi.

................

15.9 - Odlet do Kijeva.

16.9 - Odjezd vlakem z Kijeva. Na hranicich nas nutili oholit se - jsme pry hnusni, coz pravil slizce vyhlizejici celnik. Ja a Milan na to salam, zbytek vagonu se oholil.

17.9 - Opet v Praze. K nasemu udivu se hovorilo prevazne cesky, znelo to cizokrajne. V Rusku nas uz tou dobou meli za krajany, prej jestli nejsme Estonci nebo jini Pobaltane. Citili jsme se tim castecne polichoceni.

....................

Pozn. prekl.:
Tato publikace nebyla a asi nebude publikovana a tak neprosla jazykovou upravou nakladatelstvi. Jen pro vnitrni potrebu! Veskera prava vyhrazena.