Tři dny v Civettě
3.–5.8.1973 SZ stěna, 1250 m, Sollederova cesta VI- (Via Solleder-Lettenbauer - 7 agosto 1925 - Prima salita di Emil Solleder e Gustav Lettenbauer)
Lezení za krásného letního počasí v 1250 m vysoké stěně, cestou Solleder-Lettenbauer, ve dvojkách Sylva Kysilková – Zorka Patková, Aťka Hlináková – Anička Bromová, to nemělo chybu. Až na to, že v prvním převisu Zorka zjistila, že je krátká a nedosáhne tam, kam ten zrzek dosáhnul, jak se o Sollederovi vyjádřila Sylva. Na hlášku „gymnastka to doskočí“, to skutečně doskočila. Pak následovaly dlouhé, místy široké nebo převislé komíny. Před těžkým traversem, odkud se slanění dostává hodně mimo stěnu, jsme se radily. Dohodly jsme se tak, že mi holky vezmou věci. Šla jsem to v lezečkách a bez batohu. Lano mi drhlo a tak jsem vyrobila pavouka ze skobiček a smyček, kde jsem v traverzu dobrala Aťku. Orientačně první den lezení nebylo náročné – stále přímo vzhůru, místy staré skoby. Pod sněhovým polem jsme se usadily na pěknou polici, chráněnou před padajícím kamením. Obsadily jsme bivak dvojce Italů, která se náhle objevila pod námi. Noc strávili nad námi za věžičkou, kam si Zorka předtím odskočila. Bylo veselo. Přivazovaly jsme se na noc. Aťka si sundala helmu a najednou slyšíme zděšený pokřik: „Ospedale psichiatrico, quattro donne!“ (blázinec, čtyři ženské!).
Takže už přišli na to, že žádný muž nás nedoprovází.
Vlevo od nás lezli naši kamarádi cestu Philipp-Flamm. Nocovali ve smyčkách a ve vlhku. Ráno jsme jim zpívaly „po ranní koupeli, zachutná toust“. Nemohli nás slyšet, ta stěna je ohromná. Po ránu jsme radostně vyrazily vzhůru. Měly jsme dvojici za horského vůdce s klientem. Orientace ve stěně je obtížná a my jsme měly za to, že cestu určitě zná a plán byl, že se jich budeme držet.
Realita byla jiná. Shora se často ozývalo „sasso, sasso“ a kameny skutečně padaly. Čekalo se, až odlezou a nakonec jsme se všichni sešli na místě, odkud nahoru vedla spára, kterou bychom se dostali z té šlamastyky ven. Luigi si od nás vybral skoby a postupně jsme se po nich dostaly za ním nahoru. To už jsme všichni věděli, že lezeme mimo cestu. Na Aťce pak bylo vypáčit těch cca 20 skob a pokud možno hned. Za celou cestu se tak nezahřála.
Ostatní sestoupili kuloárem o několik délek lehkým terénem a našli správné pokračování cesty. Ztratili jsme tím blouděním hodně času. Dál padalo ale už méně kamení, jak šla cesta příkře vzhůru. Do večera jsme se dostali před převis s tekoucí vodou. Místo pro všechny na noc nebylo a tak chlapi provedli večerní koupel a zabivakovali mokří nad převisem na docela pěkné lavici. My visely na smyčkách, nebo popojížděli na jištění, skryté pod malým převisem. Kaménky, které brala voda, nám dělaly v noci společnost. V dálce jsme nad ránem viděli záblesky nějaké místní bouřky.
Překrásné ráno s výhledem na Marmoladu a Sylviino žertování, že tahle hora nemá vršek. Jídlo nebylo, zato pití jsme nabíraly podle potřeby. Dělily jsme bonbóny a oříšky. Ale lano shora bylo příjemné, a když jsem si na sobě nechala jen fukýráky a ostatní oblečení, uložila pěkně do igelitů do báglu, no to byl pak fofr tou studenou vodou nahoru. Se slovy „no narkotico“ mi hned dali Italové bonbón do drkotající pusy. Jenže já potřebovala, aby se otočili, abych ze sebe sundala ty mokré studené hadry. Rozvázala jsem dračí smyčku na úvazku a vyndala suché věci. Došlo jim, že bude striptýz a snad se moc nedívali.
Aťka i Sylva přelezly v pořádku. Ale Zorka dostala kamenem do obličeje a měla rozbitý ret. Říkala, že to shodilo jistící lano. Krvácelo to a chvíli trvalo, než se to uklidnilo. Luigi ji cvaknul na jejich lano a nějakou dobu šli společně. S Aťkou jsme je sledovaly a někdy jsme si i zkrátily cestu, když traverzovali a hledali kudy dál. Všem byla moc zima. Severní stěny jsou i v létě studené. Zahřát se lezením nešlo, pořád se někde čekalo na štandu. Skála byla rozbitá. A vrchol? Pořád někde nahoře. Solleder se nezapřel, ještě poslední délka jeho diretisimy byla lezecká.
Vrchol už byl vidět, když jsme uslyšely volání shora. Luigimu přišel naproti kamarád a přinesl pití a jablka, alespoň to jsem taky dostala ukousnout. Carlo nás vyfotil na vrcholu u kříže. Fotku jsem dostala na podzim s krásnou knížkou o životě v Dolomitech. Poslaly jsme do Itálie gramodesky a knížku.
zleva Sylva a Aťka, dole Benigno s Luigim, za nimi Zorka a Anna
foto Carlo
My měly v plánu sestupovat klasicky na tábořiště pod Civettou. Jenže oni se chtěli najíst na chatě Rifuggio Soninno al Coldai (2135 m n.m.) a odtud pak pádit dolů do práce. Sestup s nimi jsme snad moc nezdržovaly, místy se šlo přes sněhová pole a chata byla asi hodinu cesty od našich stanů u Rifuggio Tissi. Do chaty se šlo v ponožkách a to byl problém. Druhý den výstupu - po ránu, dostala jsem ránu – nějakým kamenem do nártu. Aťka vymačkala z obvazu vodu a hbitě mi na terase zavázala nohu, která zase krvácela. Zato jsem měla v batohu suché ponožky, kterými jsem to pěkně přikryla.
Vcházely jsme s úsměvem na rtech do dveří a provázeli nás šokovaní diváci. Také jsme se zapsaly do knihy, aby byla nějaká zvěst o tom, že Čechoslovačky přelezly Italkám Solledera. Sotva jsme dosedly, už tu byly plné sklenky. Sylva byla rychlá jak ještěrka. Luigimu přinesli špagety s omáčkou a sotva se talíř dotknul stolu, bleskurychle si ho přisunula a začala jíst jak o závod. Zorce už dal Benigno talíř dobrovolně. Chata řvala smíchy a i my jsme dostaly hned plné talíře. Peníze jsme neměly, ty byly ve stanu, nepočítaly jsme s chatou. Slavilo se až do tmy.
Pak jsme se vydaly do tábora. Zorka pořád vymýšlela nábližky a tak se Sylva naštvala a odešla do tmy po pěšině. Šly jsme po pěšině a měsíc svítil z jasné oblohy. Pořád jsem měla žízeň a voda nebyla k mání. Zkolabovala jsem pod táborem. Zorka běžela do tábora, kde udělala poplach, že nám chybí Sylva a že Anička leží na cestě. Já se vzpamatovala a za pár minut šla nahoru. Kletr mi vynesla Zorka. I Sylva se náhle objevila a tak jsme zalezly do stanů. Dr. Cicvárek mi přinesl glukózu a pití a typnul to na hypoglykemický šok. No spíš hodně vína a málo vody. Za pár dní odpoledne přišla bouřka a my se dívali do stěny Civetty, kterou létaly obrovské kameny a letěla spousta vody. Jojo, Italky, ty tu podívanou asi viděly. Sylva svými zkušenostmi a nadhledem nám všem dávala sílu a klid. Ty tři dny stály zato. Díky Sylvo, Zorko, Aťko a díky i Luigi, Benigno ani ty jsi partu nepodtrhl.
Další odkazy:
kniha Život na houpačce, Paty Zoranová, 2010