Jde o přímou cestu z chaty
Gonella, poprvé přelezenou
Alessandrem Berthodem, jehož jméno tato cesta nese. Nám se ji nepodařilo zopakovat v jejím přesném znění. Přesněji řečeno, značnou část cesty jsme si zvolili jinak, a tak jsme dali za vznik variantě této cesty, která je dle našeho názoru bezpečnější. Nutno dodat, že ať se člověk rozhodne pro cestu
Alessandro-Berthod (1), cestu
Tournette (2), nebo pro naši variantu, jde o fyzicky náročný výstup na úrovni D.
(hi res)
foto by ©
Mapa
foto by ©
Přístup k chatě Gonella
Zaparkovat se dá kdekoliv v údolí, přes všechny zákazy stání. No člověk nemá moc jinou možnost. Navíc tam stojí většinou tolik aut, že by policejní hlídka musela přivést pokutové bločky kamionem. Již v tomto údolí začíná ledovec du Miage, který se dá prostoupit téměř kudykoliv. Jediné obtíže by snad člověk mohl očekávat na strmých svazích pod chatou, a to v případě, že ja na nich ještě sníh. Jinak jde o 5 hodinou dlouhou, technicky nenáročnou tůru (která však vyžaduje jistou dávku opatrnosti při sestupu).
foto by ©
Cesta
Původní cesta Alessandra Berthoda je v (topo) zaznačena čárkovaně. Naše úpravy jsou pak vyznačeny červenou linií. Topografický pohled na celou cestu může člověk získat z (topo1), opět červená linie. Vrcholová část (pořád cca 800 výškových metrů), je vykreslena v (topo2).
Již při pohledu z chaty na původní cestu je zřejmé, že úvod musí být zvolen trochu jinak, vzhledem ke stavu ledovce. Naštěstí je hned vedle kuloár, který, když je vysněžený, poskytuje alternativní nástup do cesty. Nevím, zdali ho někdy někdo lezl, nebo jestli má nějaký název. No sám pro sebe jsem ho nazýval Mrkvový koláč, snad protože mě celou dobu Mrkva překecával, abychom šli tudy. A volba to byla velmi dobrá, bez nejmenších komplikací (lezení do III) se člověk dostává na ledovec. Průchod po ledovci až pod Alessandro-Berthodův kuloár je taktéž bez problémů.
První překážka je odtrhová trhlina pod tímto strmým kuloárem, jak už to asi u všech strmých kuloárů v Alpách bývá. No my jsme měli štěstí, že přes ní poměrně nedávno přeletěla lavina a byla trhlina v jednom místě dokonale vysypaná. Kuloár samotný je poměrně strmý, okolo 60 stupňů. Vzhledem k tomu, že tento kuloár se neleze velmi často, postupovali jsme raději bezpečněji, metodou dvě jištění mezi námi. Jistit se dá poměrně dobře kotvami, místy šrouby, a friendy či vklíněnci o skálu po bocích kuloáru.
Po dlouhém kuloáru nás čekalo sněhové plató. Z něj byla volba celkem jasná, další dlouhý kuloár (topo 2). Opět náš vylepšovák, tomuto jsem však už jméno nedával. Kdybych ho však směl pojmenovat, dal bych jméno Paralen. V něm jsem totiž vzal svůj první, a bez něj by to nešlo. Kuloár to byl lezecky velmi pěkný, s jedním ledovým výšvihem. Na vrcholu kuloáru jsme narazili na hřbet Tournette, který nás měl zavést až na vrchol.
Přes mé vyčerpání, jsem chtěl Mrkvovi ukázat, že mám koule a vzal jsem to chvíli já. No byl jsem pomalý, vyčerpaný a dělal jsem chyby i v tomto lezecky relativně lehkém terénu. Měl jsem dost. A šlo to pomalu. Tak jsme se zase vystřídali. Navíc jsem Mrkvovi předal trochu ze své zátěže. No moc nám to na rychlosti nepřidalo a navíc se Mrkva taky trochu dorazil těžkým baťohem. Další paralen, poslední kapky vody a opět nekonečné trmácení nahoru. Vedro se střídalo s prudkými poryvy chladného větru. Sníh začínal být rozbředlý, situace svízelná. Už jsem byl téměř přesvědčený, že si volám vrtulník. Mrkva na tom byl sice líp, ale asi by se proletěl se mnou. Viděli jsme, že to na vrcholu nevypadá moc dobře vzhledem k větru, a ani na Bosses hřbetu nebylo vidět živou duši. Zavolali jsme aspoň na horskou službu, sami jsme si našimi rozhodnutími jistí nebyli. A taky by o nás někdo měl vědět. Prý pokud nejsme úplně vyčerpaní, tak bychom to měli zvládnout, podle gps pozice jsme už přece kousek pod vrcholem. Počasí by se zhoršit nemělo. Tak jsme to tedy doklepali dokonce.
foto by ©
foto by ©
Sestup
Na úplný vrchol jsme ani nepomysleli, i když jsme se ze stěny vynořili těsně vedle něj. Raději jsme se doplazili do bivaku Vallot. Na sestup na chatu už ten den nebyl ani čas, ani síla, ani podmínky. Museli jsme tedy přečkat noc na tom smeťáku - kdo tam byl, ví, o čem mluvím.
Ráno jsme si mezi smetím vybrali svoje věci, a dokonce jsem se pokusil mezi tím bordelem přebrat i naše vlastní odpadky. Někdo nám nabídl aspoň doušek vody. Tuším, že to byli Poláci. Přijímáme ho se vděkem. Úplně dehydratovaní, se stejně každý z nás snaží nechat víc tomu druhému.
Samotný sestup po Italské normálce byl relativně bezpečný (topo 1 - zelená linie). No upozornil bych, že tohle platí jen v ranních hodinách. Je tam jeden ostrý sněhový hřbet, který bych v rozbředlém sněhu považoval docela za problém. Ledovec je také v jedné části velmi divoký. Asi bych podruhé raději volil tu Francouzskou normálku.
Doslov
Jakýkoliv počin v oblasti Mt. Blancu je úctyhodný. Každý, kdo tam vyleze, třeba i po normálce, si musí trochu vytrpět. Jsem rád, že jsem si zde svoje vytrpěl s už relativně zkušeným borcem, který mě na této cestě velmi podpořil a který si teď svoje prožívá v jiných nadmořských výškách. Budeme oba velmi rádi, pokud se po nás někdo tuto cestu pokusí zopakovat. Samozřejmě jsme ochotní poskytnout všechny informace.
Naše blogy:
http://jaworblog.blogspot.ch
http://hikehitchhike.blogspot.ch
(1) http://www.summitpost.org/south-west-face-alessandro-berthod-direct-route/794114
(2) http://www.summitpost.org/tournette-spur/160072