Tak jsem se vypravil do Dolomit, dlužno podotknout, že poprvé. A protože jsem neměl průvodce a na přípravu - teda hledání po netu - nebylo až tak moc času, rozhodl jsem se, že si dáme Dulferovu cestu na Cima Grande. Ve výběru sehrál svou roli i článek v Lidé a Hory, kde je cesta celkem dobře popsaná.
Nebudu se tady moc rozepisovat o tom jaká ta cesta je, asi už jí stejně většina z vás lezla. Mě osobně se celkem líbila, díky častým policím bylo štandování pohodové a tak jsem si skoro připadal jako někde na skalkách. Nikde žádné opravdu obtížné místo, jen na ten batoh ještě nejsem tak moc zvyklej. A tím se dostávám k jádru věci. Naznačuju, že vícedélkové cesty nelezu dlouho a cestu takhle oblíbenou vůbec poprvé. Chápu, že čím je cesta oblíbenější, tím jí leze víc lidí, nicméně to s čím jsme se setkali byl pro mě docela šokující zážitek.
K nástupu jsme stoupali jako první, skoro nahoře nás dohnala další dvojka, jeden místní a s ním Rakušan (asi klient), rádi jsme je pustili před sebe, neboť onen lokál znal přesně cestu a tak jsme se pár posledních desítek metrů nechali vést. Počkal jsem až druholezec doleze na první štand a vyrazil. Asi v půlce první délky jsem zpozoroval další dvě dvojky na nástupu, to jsem byl ještě v klidu. Chvíli na to jsem dolezl těsně pod první štand, který byl stále obsazený, nejdřív jsem chvíli čekal, ale pak jsem si řekl, že se nebudem mačkat ani ztrácet čas. Využil jsem solidních smyček, které byly na místě mého čekání a zaštandoval jsem taky. V další dýlce jsem ty dva metry mohl snadno dohnat. Jak si tak dobírám druholezce, prosvištěl okolo mě nějakej němec a chvíli za nim jeho parťák, byli hodně na lehko, jištěním se taky nezdržovali (teda alespoň v té první délce) namákle vypadali a tak nebylo divu, že za chvíli zmizeli nahoře. Budiž, řekl jsem si, takovéhle předbíhání mi nevadí, i když bez toho jištění jsem si jejich pád raděj nepředstavoval ... Bohužel to nebylo to poslední ... začalo to na druhym štandu, to se přeze mě navalili při dobírání hned dva Italové, a tím dva, myslím dva prvolezci. Začal mi tuhnout úsměv, tohle jsem ještě nezažil. Kde nade mnou štandovali přesně nevím, asi u nějaký tý skoby. Problém se projevil vzápětí, tihle Italové za sebou táhli zřejmě také nějaké klienty a jejich postup nebyl o mnoho rychlejší než náš, takže jsme se brzo začali mačkat na štandech, překážet si lanama, cvakat stejný skoby; mimochodem viděl už někdo z vás tři expresky v jedný skobě? Přišlo mi to jako pěkná prasárna, nejdřív čekam až se mi uvolní štand nahoře a pak mi je začnou obsazovat lezci, který mě "předlezou" o deset metrů. Díky tomu jsme si lezení moc nevychutnali a když jsme dolezli nahoru tak jsme byli rádi, že je ta tlačenice za náma. Celou dobu jsem lezl na jistotu, protože spadnout do těch nacpanejch skob jsem fakt nechtěl. A kdybych se uměl modlit, tak možná něco utrousim i za ty lidi co mě přelezli, protože kdyby letěli oni, tak mě berou sebou. Nakonec se nikomu nic nestalo, ale z cesty mi místo pěkný vzpomínky zůstane bohužel špatná, a to ani nemluvim o svym bráchovi, kterýho jsem vzal sebou na lezení v horách poprvé, ten to má asi pokažený navěky ... po cestě tiše vzpomínal na dvě dýlky co jsme si střihli dva dny předtím v podvečer u Arca - nejty, pěkná plotna, celkem obtížný a hlavně nikde ani noha - v celý oblasti.
Možná na tohle místo patří spíš články a reportáže a to co píšu tak docela reportáž není, ale snad mi to webmaster nevyhodí, protože si myslím, že téma stojí za trochu diskuze. Docela by mě zajímal názor zkušených. Mam já zkreslenou představu o lezení, že je slušnost nepředbíhat když jsem stejně nebo skoro stejně rychlej? Je to co jsme zažili běžný nebo vyjímka? A co na to Jan Tleskač?
Viděl jsem na to téma pěkný článek v knížce Bezpečnost a riziko od P. Schubrta. Byl tam i obrázek jak předbíhačům udělal kdosi kličku v půli lana a zacvakl do karabiny v cestě:-). Já osobně se vyhýbám takhle profláklým cestám. Prostě to nesnáším. Dolomity jsou plný cest hezkých cest, tak proč se motat v top deseti nejprofláknutějších (nejobesranějších, nej... doplň dle vkusu). Většinou předbíhání vyustí v idiotský dostihy, otravné čekání nebo ve vyloženě nebezpečný situace. Proto nepředbíhejte pokud se na tom s dvojkou před vámi nedomluvíte! Pokud můžu radit dejte si příště něco třeba na Roccheta Alta v oblasti Bosconero. Je to stejně krásný a zástupy tam nepotkáte.
Předbíhání je normál (kdo by chtěl zmoknout kvůli nějakýmu hlemejžďovi) i davy jsou normál (chce to dřív vstávat). Normální ale neni bejt nasranej, tvářit se zarputile a nic neříct. Já bych to bejt Tebou Špagetovi sdělil (vytmavil, usměrnil ho ap. - zkrátka komunikoval). Neb drzé čelo je lepčí než poplužní dvůr.
No, zarputile jsem se netvaril a komunikovat jsem zkusil ... Neco ve stylu ze to neni zadna sranda se takhle motat pres sebe. Spageta nepohopil a myslel si, ze mluvim o jednoduchosti cesty. Inu, ochota komunikace musi bejt na obou stranach a "... not that easy ..." si bez kontextu nevylozis ... cus.
Pak je potřeba použít italštinu nebo němčinu. "Atencióne sáso, la kórda líbera, noj čerkámo mosketóni, arampikáta difíčile, štajšlággefár, dý forfart beachtung, šeise, kornúto, dů aršloch, was zol das zaijn?, mafíja čéka, vendeta, vino di tavola bjanka". A tvářit se zarputile a žádné salonní jednání.
I když lezu v horách přes dvacet let, to, co popisuješ jsem v takovéhle míře zatím naštěstí nepotkal. Buď lezu tak rychle, že udržím pořadí, nebo jsem měl kliku, nevím. Je fakt, že snaha předbíhat, někdy i bezohledná, je celkem běžná a bránit se tomu můžeš tím, že na profláklé cesty nechodíš o víkendu a jinak souhlas s Papoušem. Možná, že kdybyste šli pozdějc, že by byli už pryč, ale to si začátečník zase nemůže moc dovolit.
Začátečník v horách se pozná podle toho, že příliš mnoho a příliš pomalu jistí a dlouho dělá štandy a leze pomalu v lehkým terénu.
Spěchálci, předbíhači a náfukové jsou všude. Narazíš na ně chca nechca ještě mnohokrát. Myslím, že lezu rychle, ale pokud mne někdo dožene, sednu si, dám svačinku a pustím ho napřed. Pak ho třeba o 5délek dále v komínových pasážích zase s klidem předženu, a nebo dám obídek a počkám, až svoji slabinu vyřeší:-))). Umět pár nadávek v jinojazycích není určitě od věci. Tak hlavně klid a pohodu, ať si závoděj jiný. Ale když jsou prasata, tak jim to řekni...
Taky nejsem v horách žádnej extra rychlík, lezu staré klasiky a předbíhání mi nesedí. Asi jde o to, na jaký lezce v cestě člověk natrefí. Nedávno jsme byli na Piz Badille a lezli známého Cassina.Byla sobota, tedy narváno.Před námi asi 7dvojek, za námi dvě. A to jsme nastupovali už v 6ráno. Nikdo se vzájemně nepředbíhal(aspon co jsem měl možnost sledovat).Udržovali jsme víceméně tempo s ostatními, akorát dvakrát před těžšími délkami se vytvořila menší fronta. Dali jsme sváču, napili se, pokochali se okolím.Mám z drtivé většiny svých vylezených klasických cest v horách dobré vzpomínky.tomas
Predbihani, tedy mit nekoho nad sebou nese i jedno z rizik nejvetsich , ze na vas nekdo neco shodi. Uz neni pravidlem nelezt cestu v ktere nekdo ( ve spadnici ) je ?
Nebo se to neda u takovejch oblibenech cest natrefit?
ano, ten problém tady je a lidi většinou nastupují do davu v cestě s tím, že když už kvůli tomu přijeli, tak že to risknou. Relativně to nevadí na žulových plotnách (Badile), na policovatém vápenci se spoustou sutě v lehčí cestě (třeba na Čimách) to přináší ohrožení trošku větší.
za největší riziko považuju druholezce lezoucí za vůdcem, tj. bez horských zkušeností, kteří jsou v lámavějším terénu poznatelní na první pohled. a takové dvojice bohužel předbíhají nejčastěji.
Je to každého vlastní volba. Když davy lidí někoho prudí (jako třeba mě), tak se musí buď brzo vstávat, lézt populární cesty v pracovních dnech nebo na takové cesty zapomenout.
Časné vstávání ti moc nepomůže. V sobotu jsme šli na Grossglockner přes Stüdlgrat, vstávali jsme ve 3, vyšli ze Stüdlhütte v půl čtvrté, a před námi už na hřebenu operovaly dvě trojky, které se poctivě jistily po jednotlivých délkách. Protože jsme šli celou cestu současně s jištěním na krátkém laně, postupně jsme je předběhli. Mezitím nas dohnaly a předehnaly ještě dvě dvojky, které se nejistily skoro vůbec. O týden před tím nás v Cassinovi na Badile předbíhali Poláci, který byli rychlí díky tomu, že druholezec šplhal bez přírazu po laně. Kdo nemá rád lidi, nemůže chodit na takovéhle populární cesty v sezóně.
Ja som absolutme proti prebiehaniu bez predchadzajucej dohody. Lozenie je pre mna,zazitok, radost, a nie preteky, kto z koho,, hlavne s rizikom,ze chyba niekoho cudzieho moze ublizit tebe.
Cestu, o které píšeš, jsem jako první svou větší věc lezl už v roce 1990. Jako začátečníci jsme nastupovali už v pět a zhruba do poloviny stěny ostatní lezci v nedohlednu. No a pak bylo husto. Bohužel se s tím člověk musí na profláklých cestách srovnat. To je jako jít lézt do Srbska nebo na Vraní skálu a nebo jestli chceš do Prachova nebo do Klokočí. Lidí přibývá a nějak se tu vejít musíme. Mimochodem na Petrohradu je zatím klid.
A to jste ještě nezmiňovali normálky. Tam vás budou vůdci trochu odstrkovat od jejich klientů... Ale s tím se musí v populárních cestách počítat a nic s tím nikdo neudělá.
Predbiehanie sa v mnohych pripadoch stava absolutnou nevyhnutnostou - teda pokial nechcete dostat upal, alebo zmoknut do nitky. Tento vikend sme boli v Hollentali a v ceste sme narazili na dvoch postarsich Rakusakov, ktorym sme najprv dali naskok 40minut, potom sme sa zhodli ze je cas vyrazit (cesta mala 110m - takze rychlovka).No rychlovka v rakuskom podani to isto nebola - rakusaci zacali natahovat 20m dlzky a to nas dost vytacalo. Po 4 dlzke (20metrovej) sme sa zhodli ze ich jednoducho obehneme - podotykam ze sme nepouzivali istenia osadene v ceste - vsetko sme si istili sami aby sme ich neobmedzovali, ibaze ked som ich obiehal co by druholezec som si vypocul sprsku vsakovakych veci - aj potom co sa sa im ospravedlnil (aj ked si mylim ze dovod moc nebol, ale chcel som byt slusny kedze som host na ich skalach). Co na to povedat doslova mi snechutili cely den - boli pomaly a este sa spravali ako dajaky tlci ked sme ich predbiehali.
Neviem, vsak povedzte co si o tom myslite ?
Díky všem za reakce, jak si je tak čtu, vidim, že jsme zažili trochu extrém ... to je pozitivní. Situace tam nebyla nijak vyhrocená, proste mi to jen přišlo jako nebezpečný a bezohledný, ale dokázali jsme se s tim srovnat. Bavit se s nima nedalo, mluvim jen anglicky, tak možná i proto. Jistý je, že si na frekventovaný cesty dam příště bacha, díky za tip(y) kde je líp.
No a jak jsem četl, tak bezohlednost funguje na obě strany (myslím predbíhaní a předbíhající). No a proč se s někým nedá mluvit a dohodnout se na předběhnutí to nechápu ... podle mě by se měl předbíhající zeptat; já osobně jako začátečník někoho kdo mě doleze pustim, dyť je přece rychlejší ... cau
Kolik je v horách etiky a zdravého rozumu - komentář
11:53:54 06.12.2003
Podle mých zkušeností je nával na populárních cestách, nejen v Dolomitech, často značný.
S tím moc nenaděláš, v podstatě máš jen dvě možnosti: 1. přivstat si a být u nástupu první,
2. zvolit jiný termín - nejméně vhodný je, myslím, srpen, jelikož právě tehdy se hrne do hor nejvíc lidí - doporučoval bych září (a při příznivé předpovědi počasí je říjen!), počasí ještě solidní, lidí míň.
Ládín
P.S. Mimochodem, celá oblast Tre Cime je pro velkou popularitu v plné sezóně přelidněná,
v Dolomitech jsou však i jiné oblasti a cesty, taky pěkné a přitom ne tak zalidněné. cest