Na konci loňského června jsem doprovázel své čtyři kamarády dříve klienty při opravném pokusu o výstup na Mt. Blanc 4810 m n.m. klasickou cestou přes Dom du Gouter a Ref du Valot. Na vrcholu jsme stanuli 27.6.2000 ve 12 hodin středoevropského času, přesně 36 hodin poté co jsme autem opouštěli spící matičku Prahu.

Tento článek rozhodně nemá být návod k řekonávání rychlostních rekordů při výstupu na Mt. Blanc, ale chci se s vámi pouze podělit o zkušenosti z vystupování na střechu Evropy. To, že se nám podařil tento trochu husarský kousek je spíše shoda nechtěných náhod. Ale jak praví mí přátelé, které jsem měl tu čest doprovázet, náhoda neexistuje a tak naše rychlovýprava je určitě je nutný kamének do mozaiky osudem naplánovaných událostí.


A nyní již k věci. Od roku 1998 jezdím každý rok na Mont Blanc jako průvodce s cestovní kanceláří  nebo soukromě. K letošnímu létu jsem byl již na osmi výpravách na tento nejvyšší evropský kopec. Z toho se mi sedmkrát podařilo vystoupit na vrchol. Vzhledem k tomu, že chození a lezení po horách je záležitost především počasí, sluší se poděkovat Sv. Petru, který nad námi tolikrát  držel ochranou ruku. Věřím, že si jeho přízeň udržím  i nadále. Pouze jednou jsem byl nucen se vzdát pod chatou Valot, neb foukal vítr, který  v nárazech dosahoval rychlosti i přes 100km/h. Měli jsme dost potíží vrátit se zpět přes Dom du Gouter a vyprostit rozlámaný stan a věci ze sněhového záhrabu. Dva Španělé, kteří ten den zkusili postupovat dál po vrcholovém hřebeni se zřítili na italskou stranu a zahynuli. Týden na to jsem našel na vrcholu dřevěný křížek. Možná patřil jim.

Než začnu s popisem letošního rychlovýstupu, měl bych se zmínit o loňském prvním pokusu. Ten přestože pro mé kamarády Broňu, Slávka a Karla skončil na chatě Valot, kde pro značné opotřebování ukončili výstup, byl venkoncem úspěšný. Neboť jak říká Reinhol Messner, každý neúspěch přinese víc zkušeností a poučení než snadná výhra. Analýza loňských  chyb byla vcelku jednoduchá. Podcenění výšky kopce, fyzické přípravy a příliš světských radovánek v podobě popíjení dobrého vína na chatě Tete Rose. Bůh hory k nám byl ještě milostiv a nechal nás odejít bez vážnější újmy na zdraví. Při této výpravě jsem na vrchol vystoupil sám a udělal klukům vrcholovou fotku jako motivaci na příští rok.

To letos byl přístup mnohem zodpovědnější a chlapi se na výstup náležitě zkoncentrovali. Nakonec komu by se chtělo vracet se ještě potřetí. Bohužel jen s tou aklimatizací to nebylo letos košer a tak jsme se všichni dost natrápili. a já si mohl na sobě ověřit jak je důležitá.

Přestože jsme neměli tak rychlý postup v plánu nakonec jsme jej přijali na základě předpovědi počasí. Do Chamonix jsme přijeli v pondělí  kolem 10. hodiny dopoledne a hned jsme navštívili dům horských vůdců, kde mají velice dobrou předpověď speciálně pro masiv Mont Blancu. Výsledek. na pondělí, úterý ideální slunečné počasí ve středu odpoledne očekávaný příchod fronty, zataženo bouřky  zlepšení nejspíš v pátek. Na základě této předpovědi jsme se rozhodli pro bleskovou variantu - ještě téhož dne vystoupit na Chatu Tete Rose 3150 m n.m. a v úterý pokus o výstup na vrchol. Stanovili jsme čas zahájení sestupu  na 13. h odpolední bez ohledu na dosaženou výšku. Bylo nutno počítat s rizikem urychlení postupu fronty, která by nás mohla uvěznit nahoře, což by pro nás s nedostatečnou aklimatizací mohlo mít fatální následky. Sám jsem byl  zvědav co se mnou takto rychlý výstup provede. Navíc převýšení skoro 2 km nahoru a 2km dolu v jednom dni není malé sousto. Na předchozích výpravách jsem byl vždy dobře aklimatizovaný a výstup jsem si víceméně užíval. Když jsem vloni opouštěl kluky u Valotky, stihl jsem posledních 500 výškových metrů na vrchol a zpět za 80 minut a dohnal jsem je při sestupu na chatě Gouter. Jak to půjde letos? Tuším, že jenom ve fyzičce to nebude.


Letos je nás pět. Zůstal Broněk, Slávek a já , přibyl Míla se svým sedmnáctiletým  synem Honzou. Ti jdou letos poprvé takže mají čisté svědomí  a zatím nic netuší. Doufám, že se mi podaří dovést všechny až na vrchol.

Na Chatu Tete Rose jsme dorazili po dvouhodinovém pochodu od konečné stanice zubačky na  Nid d Aguile asi ve čtyři odpoledne. Stavíme stany a objednáváme večeři na chatě. Před rokem jsme tady spáchali mírně řečeno zásadní dietní chybu .Letos si dovolíme jen jedno pivo a užíváme si nádherné výhledy před západem slunce. Jdeme spát už po deváté. Koneckonců máme za sebou probdělou noc za volantem. V duchu si přehrávám písničky z cesty. Vstáváme ve čtyři hodiny , jdeme na snídani do chaty, vaříme čaj a chvíli po páté se nám podle plánu podaří vyrazit směrem k vrchu. Už svítá, tak ani nepotřebujeme čelovky. Bereme čaj, salám, sušenky, jednu vrstvu na přioblečení.

Před námi je 600m vysoká stěna pod chatou Gouter. Hned na začátku je třeba přejít nebezpečný kuloár, kterým zhusta lítají kameny. Naštěstí je celkem vysněžený a kamení padá jen sporadicky, navíc je před sezónou a tak nehrozí fronty a srážky s protiprchajícími.

Další terén vede po rozbitém skalním žebru místy dvojková obtížnost. Strmější úseky jsou zajištěny fixními lany. Postupujeme raději v mačkách. Přestože je to při slézání skalních úseků nepohodlné je to na zledovatělém terénu bezpečnější. Cesta ubíhá celkem hladce a lezením rychle nabíráme výšku. Jde to mnohem snáze než v plné sezóně, neboť největší problémy způsobují dopravní zácpy v exponovaných úsecích. Problémy s výškou zatím nepociťuji. Zdá se, že bude nádherný den. Asi v polovině stěny ukazuji klukům zajímavý obraz, kdy je vidět za stěnou Bionassy stín vrcholové pyramidy Mont Blancu, který při svítání dopadá směrem k městečku St. Gervais. Několikrát jsem viděl tento úkaz přímo z vrcholu.

Zanedlouho dolézáme k horním  partiím stěny a dobře rozeznáváme chatu na vršku Aguile du Gouter. Je to úžasné plechové monstrum vystavěné jako orlí hnízdo rovnou na hraně stěny. Osvětlená sluncem je znatelná s dálky několika kilometrů jako svítící tečka nad černou stěnou. Po ocelových lanech, které většinou nepoužíváme dorážíme na chatu před půl osmou. Je odtud nádherný výhled a dole rozeznáváme naše stany nad chatou Tete Rose. Dáváme krátkou pauzu a občerstvení. Zásada je co nejvíc pít, jako prevence proti bolestem hlavy.

Vylezeme na vrcholovou převěj nad chatou odkud je vidět další kus naší cesty a otevírá se odtud nádherný výhled na celé údolí Chamonix. Naproti nám svítí zlatá jehla Augiule du Midi, na kterou je dnes možné vyjet lanovkou za necelých třicet minut. Vede odtud také krásná klasická cesta na vrchol přes další dvě čtyřtisícovky Mt. Blanc du Tacul a Mt. Maudit. Vloni jsme chtěli jít touto cestou, ale vítr zastavil provoz lanovky na několik dnů a tak nezbývalo než se pokusit o klasiku, na níž máme letos repete. Teď nás čeká už jen sníh a pomalé stoupání na Dom du Gouter odkud je teprve vidět vrchol. Navazujeme se na lano na dvě družstva. Přestože je terén téměř bez trhlin, jistota je jistota. Broňa se Slávkem jdou jako zkušenější spolu a já si k sobě vážu Mílu s Honzou, kteří mají v takovéto výšce premiéru. Zatím se cítíme všichni dobře, i když výška už nám trochu krátí dech. Popoháním kluky abychom se dostali do svahu co nejdřív a využili milosrdného stínu. Jakmile začne pražit slunce sníh změkne a chůze v takové kaši je vyčerpávající. Očekávám první potíže někde na hranici čtyř tisíc metrů a to se také potvrzuje. Jdeme pomaleji a musíme si najít společné tempo. Je to zkouška psychické odolnosti. Buď máte pocit, že vás spolulezci zdržují nebo hůře že vás táhnou vpřed, když chcete jít pomaleji. Zatímco jeden by chtěl jít druhý musí odpočívat. Vzpomínám si na loňský rok, kdy jsme s Broňou zkracovali úseky mezi zastávkami. Začal jsem si z nudy v duchu počítat kroky a než jsme došli na vršek Goutru propracovali jsme se od 150  na 30 kroků souvislé chůze.

Konečně jsme dolezli na plochý vrchol Goutru a před námi se objevil vrchol Mont Blancu v celé parádě. Teď sestoupit do sedla a pak vyšplhat na nejvýše položenou bivakovací chatu Valot.

Je 9. 30 , když dorážím s minidružstvem k chatě. Slávek s Broňou nám trochu utekli a čekají na nás se svačinkou. Míla s Honzou toho mají dost a rozhodují se, že jim to jako výškový rekord stačí. Ujišťuji se, že jsou sami schopni sestoupit zpátky na chatu Gouter a počkat na nás. Je mi to trochu líto, že kluci nepůjdou až na vrchol, ale jsou v pohodě a spokojeni se svým výkonem. Do chaty se vůbec neodvážíme podívat, je to páchnoucí plechová krabice plná odpadků a lidských exkrementů. Ale zachránila už mnoho lidských životů. Loučíme se a vyrážíme na nejobtížnější část naší cesty. Čeká nás posledních 500 m. Dva prudké svahy sedýlko a nekonečný vrcholový hřeben. Před rokem to byla téměř samozřejmost. Cestou nahoru jsem udělal pouze dvě zastávky na vydýchání a dolů jsem běžel nebo jel po zadku. Dnes mi ten kopec narostl do jiných rozměrů .Bolí mě hlava, cítím značnou únavu. Potvrzuji si, že aklimatizace je důležitá nejen pro zdraví, ale i pro pocit. Když je vám blbě nemáte motivaci šlapat nahoru, kde vám bude čím dál tím hůř. Beru to, ale jako výzvu. Přestože moje fyzička je mnohem lepší než u kluků, co se týče nepříjemných pocitů z výšky jsme na tom stejně. Věřím, že únava nebude taková abych v případě nějaké nouze nedokázal pohotově jednat. Jdeme nenavázaní. Nechci se tím zbavit zodpovědnosti průvodce, ale terén není příliš těžký a chceme si odpustit nepříjemností společného postupu. Jde to velmi pomalu. Hodně zastavujeme. Jdu se Slávkem vepředu, čekáme na Broňu. Vypadá, že už nemůže, ale jeho touha dosáhnout cíle je nezlomná. Mozek pracuje trochu na jiné obrátky. Už při cestě na Gouter se mi asociovaly úplně přesně okamžiky z loňského roku, včetně detailů našich rozhovorů po cestě. Zatím však nejsem ve stavu, který je často popisován jako robot naprogramovaný jen na úkon udělat další krok. Hodně přemýšlím o důvodech proč vlastně lezeme na kopce. V mém současné situaci se mi to zdá naprosto nesmyslné. Ale přitom vím, že když uvidím z tepla domova krásnou horu, nebudu se ptát na důvod, ale budu chtít na ni vylézt. Prostě proto , že tam je. Kluci jsou motivovaní mnohem víc než já. Nechtějí se vracet potřetí. Já byl nahoře už šestkrát, ale konec konců má motivace je profesionální - být jim dobrým průvodcem a tak přemlouvám své tělo a vnucuji si logiku svého počínání. Postup nám začal stěžovat ještě vítr, který nám vhání krystalky ledu do obličeje. Potkáváme poslední dvojici, která sestupuje dolů. Zpravidla se všichni vypravují k vrcholu mnohem dřív a bývá zvykem chodit v noci a nahoře být za svítání. Slávek mě baví sprostou říkankou s dětství, kterou si spontánně pobrukuje. Odpovídá přesně našemu stavu a zdánlivé nesmyslnosti situace, kdy se hlemýždím tempem blížíme k vrcholu, na kterém nás nic nečeká. Ani ten stánek s buřtama jak pravil klasik.


Konečně. Je 12.30, čekáme na Broňu asi dva metry pod nejvyšším místem a pak společně vystupujeme na vrchol. Shodou okolností v ten samý okamžik přichází z druhé strany od Midi skupina tří Španělek s průvodcem. Najednou je jasné proč jsme se sem tak dlouho plahočili. Máme společnou radost s dosažení nejvyššího vrcholu Evropy, který má hodnotu  symbolu. Kluci mě nakazili a i já podléhám jejich nadšení. Španělky jsou na tom stejně. Vzájemně si blahopřejeme a v krátkém rozhovoru se hrdě hlásíme ke svým domovinám a střídáme se o foťáky. Takhle pozdě jsem na vrcholu Blancu poprvé a kvituji to s povděkem. V sezóně se tu kolem osmé hodiny raní potkáte v průměru tak s padesátkou lidí a jste součástí davu.

Avšak staré horolezecká moudrost říká, že výstup končí až na chatě a tak trochu krotím nadšení a vracím se do reality. Čeká nás sestup. Energie která vás žene na vrchol se najednou vytrácí a před námi je jenom úmorná cesta dolů. Při sestupu zahyne nejvíc lidí. Nejtěžší je udržet pozornost i přes narůstající únavu a neudělat chybu. Uklidňuje mně pohled na oblohu, která nevěstí žádné známky zhoršujícího se počasí a vědomí, že máme ještě spoustu hodin světla. Sestup po exponovaném hřebeni nám komplikuje zde vždy přítomný silný vítr. Ale zase tu nejsou lidi, kteří vás mohou z nedostatku ohledu shodit dolů. Z vrcholku Les Bossos sjíždíme z části po zadku, ale sníh tvoří ledové varhany a tak to moc nejede. Na Valotce bereme batohy, které jsme tu nechali před závěrečným úsekem a vyrážíme do sedla odkud se táhne výstup na Dom du Gouter. To bude jak později zjistím nejhorší úsek z celé dnešní cesty. Doléhají na nás účinky a únavy v celé síle. Vlečeme se mírným svahem neuvěřitelně dlouho. Bolí mě hlava a trpím akutní nauseou což je krásný medicínský výraz pro pocit na zvracení. Slibuji si, že bez aklimatizace už ne. Když konečně přelezu plochý vrchol musím si na chvíli sednout a oddechnout. Stejně musím počkat na kluky abychom šli společně. Přestože byli kousek za mnou trvá to dlouho a já usínám. Zdálo se mi, že jsem spal nejmíň půl hodiny, ale čas se táhne jako med. Při představě co máme ještě před sebou se mi dělá ještě víc zle. Beru si paralen, aby největší bolesti ustaly. Moc nezabírá. Co nakonec, ale zabere je další sestup. Na Chatu Gouter jsme se dovlekli jako mátohy, ale po polívce a několika litrech čaje se nám zdál svět opět růžovější. Tlak v této výšce je nám již mnohem bližší a relativní přebytek kyslíku nám vlévá novou sílu do žil. Sestup stěnou, krásným slunným odpolednem už byl skoro příjemnou záležitostí. S pochopením jsme rozdávali úsměvy, těm, kteří se teprve sápou nahoru objevit to bíle nic. Ke stanům jsme se vrátili asi v pět odpoledne a já si vydechnul, že se nám naše blesková akce zdařila. V této nadmořské výšce a v blízkosti chaty jsme byli v relativním bezpečí. Dělíme se o své zážitky z Mílou a Honzou kteří, si užívají slunného dne.

Fronta si nakonec pospíšila a přinesla vydatnou bouřku. Při každém úderu blesku, který prosvětloval plátno našeho stanu, jsem v duchu děkoval všemohoucímu, že nám dal šanci a držel palce těm, kteří stanují  o 600 metrů výš. Druhý den ráno jsme sestoupili a dole v Chamonix jsme vše řádně zapili a zajedli. Sauna, bazén a noc v hotelové posteli byla tou nejlepší tečkou za hezkým, ale nakonec až nečekaně náročným výstupem.

O čtyři dny později si Míla vynahradil své malé zklamání z Mont Blancu, když jsme spolu vystoupili na vrchol Matterhornu. Ale to už by bylo na další článek.