Už jsem začal propadat depresi, jelikož můj spolulezec se rozhodl lézt s někým jiným a nedařilo se mi sehnat jiného parťáka. Mé plány, které mi strašily v hlavě už od minulé zimy, se začaly rozplývat. Až v den odjezdu mi zavolal starý kamarád, zkušený a spolehlivý lezec Kamil Holčák. A to je v takové vážné cestě důležité. A dokonce souhlasil s tím, že bude dlouho sedět ve štandu pod převisem a trpělivě jistit mé zkoušení těžkých kroků s nejistým jištěním. Tak jsem to alespoň vnímal. A to bylo pro mě znamení, že jsou mi bohové hor nakloněni...
Takže narychlo se sbalit, nabrat ještě Romana s Michalem a o půlnoci jsme ve Štrbské Plese. Ráno kluci valí na Zadnou Baštu, my na galerii Satana.
(cesta č. 7) Stěna je téměř kolmá, žádné velké sněhoviska, kde nabereš rychle metry. Poctivé lezení už od nástupu, obtížnost graduje. Staré skoby jsou tam, kde mají být. Štandy jsou vyskobované jen dva. Hodně mi vylepšily morál ballnutzy. Překvapilo mě, že nebyly udělané štandy pod klíčovým převisem ani nad ním. Pod převisem byl nechaný friend od liberečáků, co od tama utíkali. Přidal jsem k němu, do jediné spáry co tam je, ještě svoje dva kámoše a mohla začít bitka. Ze začátku se mi v tom štandu nechtělo moc houpat, ale kdo se bojí, nesmí do převisu. Když mi do štandu dvakrát spadl Kamil s krysou na zádech a poté co jsem se odtlačoval od stěny při přezouvání do Capuier, jsem štandu začal věřit... Jak jsem se podíval nad sebe do toho strašného dachu, zvedal se mi žaludek. Při zkoušení se ukázalo, že je dostatečně vyskobovaný. Zatímco Kamil zažíval pohodu pod převisem v péřovce, já se nechal ze skoby, frienda a srandovních hodinek spustit zpět ke třem kámošům. Po svačině jsem si řekl: Teď nebo nikdy. Nateklo mi už, když mi poprvé střelily nohy a to se opakovalo až nad převis. Tam ale, rukama nad převisem a nohama pod, jsem vzal chyt do teplejch, v tom momentě mi spadly oba cepíny. Byla chyba, že jsem měl založený ballnutz. Kdyby tam nebyl, tak bych si nedovolil letět pět metrů pod převis, ale protože tam byl, tak jsem ho lapnul... A věřte mi, že se drží hůř než cepín... Dal jsem mu lano, vytáhl si na gumách cepíny, ale nesedl ani nepřitáhl. Dolezl až na sněhové plato... Uff... O chlup mi utekl PP přelez. Nevěděl jsem jestli mám být naštvaný, nebo mít radost... Postupně mi to ale docházelo. Lezeme pro svůj
vlastní pocit, ne abychom nakrmili deníček, ne kvůli prchavé slávě... Pro mě je to vylezená cesta i když si nemůžu napsat "mám to PP"...
Musel jsem zde popsat, co jsem prožil, aby když někomu řeknu, že jsem vylezl, nezačali lidé pochybovat o stylu přelezu a mé morálce... Já to cítím tak, že jsem přelezl... Zamysleme se, u lehčích cest v horách nikdo neřeší kolikrát si tam, kdo sedl. Naproti tomu u sportovních cest je sportovní morálka a styl přelezu dnes velmi diskutované téma.
Nad klíčovou délkou mi chyběl seriózní štand. Do plytké spárky jsem nacpal spásné ballnutzy a mikrokámoše. Stanoviště jsem prověřil taháním krysy a Kamil, po té co se jeho lano kouslo do spáry, asi hodinu bojoval s prusíky a s krysou. Já si pohodu na štandu moc neužil, páč jsem měl na nohách studené capoiery a jen triko a mikinu.
Slaňáky v cestě č. 5 se nám ve fujavici nepodařilo najít, takže klasický traverz přes Vodní Žlab do Červeného žlabu a jím dolu.
Satanova Galéria - 2432 m
foto by © VysokeTatry.nfo.sk
Foto se stránek VysokeTatry.nfo.sk
Na dně doliny, kde už jsme si mysleli, že máme vyhráno, nám začala teprve ta největší pakárna. Kamenný autobus, pod který jsme si schovali batoh se všema věcma, někam přeparkoval. Hodinu jsme běhali po dolině, utahaní a znechucení tím hloupým vtipem a hledali to správné parkoviště. Nenašli. Tak jsme se šli ubytovat na chatu, ještě, že jsem měl nějaké euráče. Další den jsme udělali zátah na batoh, kamenný autobus jsme viděli už na kilometr. Za trest jsme z báglu vypili všechnu slivovici a kochali se pohledem na "náš" převis...B-)
Onou třešinkou na dortu byla pak koupel v přírodním termálu u Bešeňové.
Zdroj:
Zde najdete další informace o
Cestě Popradská strecha (M9 pôv.VI,A2), VysokeTatry.nfo.sk