Tak jsem zase jednoho krásného dne zůstal ve skalách sám. Bylo pěkně

a domů se mi nechtělo. Vzal jsem si průvodce a díval se, co by se dalo vyhoupnou na sólo. A na čem jsem hlavně ještě nebyl. Padly mi do oka Krkavčí skály. Vnitřní komín III z roku 1908.
Došel jsem ke Krkavkám a zaplul do chodby. Protáhnul jsem se zhruba doprostřed. Byl jsem na místě. Je to nejkomínovatější komín, jaký jsem zatím viděl. Ze tří stran stěny. Docela úzké. A podle průvodce nejištěné, takže na sólo ideální. Měl jsem pocit, že kdybych zahučel a čirou náhodou to přežil, tak se pomoci asi dost těžko dovolám.
Vzal jsem si sedák a uvázal si lano. A ani nevím proč, skoro nikdy to nedělám, jsem si dal do kapsy telefon. Ještě jednou jsem se podíval nahoru a začal komínovat těch dobrých 35 m. Chvílemi to šlo dobře, chvílemi trochu hůř, ale šlo to. Kolena jsem měl jak po pařbě v maliní, ale jinak mi bylo docela fajn. Je pravda, že občas mi hlavou běželo:Ty si chlapče takový neskutečný vůl, proč sis nešel radši někam zabouldrovat. Byly tam i místa, na kterých jsem si říkal, že dolů by se mi slézat ani trochu nechtělo, takže to holt budu muset dolézt.


Krkavčí skála

Zhruba ve 20 m jsem se dostal na krásný balkónek. Byl něco kolem 1 m dlouhý. Daly se tam krásně opřít záda do protilehlé stěny nohy. Ideální na bivak, uklidnění tepu a odpočinutí. Trochu jsem si dáchnul. Pak jsem začal dobírat lano, aby se mi čirou náhodou při dalším lezení nezaseklo. Zdálo se, že je to v pohodě, ale najednou se zadrhlo. Zkusil jsem to prorvat silou. Zaseklo se ještě víc. Do řiti. Zkusil jsem nabrat lana, co to dalo a hodit ho dolů, aby se to vyškublo. Úplně zbytečně. Podíval jsem se pozorněji. Lano se zaseklo zhruba 5 m nad zemí. To by znamenalo skoro celé to slézt dolů. Tak to ani náhodou. Po pár minutách zápolení jsem si vzpomněl na telefon v kapse. Vytočil jsem Opáťu. Dost dlouho to nebral. Později jsem se dozvěděl, že to ani nechtěl vzít.
Zdar, co děláš?
Jsem v Jičíně.
Budeš muset přijet na Prachov na Krkavky. Kouslo se mi lano. Si děláš prdel ne? Co mám dělat....
Bivakoval jsem tam něco kolem 40 minut. Pak jsem uslyšel Vomrda. Nikdy před tím jsem ho neslyšel tak rád, kluka ušatýho. Chvíli trvalo, než našel místo, kde jsem měl lano. A to sem na něj ze samé radosti povykoval jako blázen,. Schrastit dolů, tak se fakt nedovolám. Když už byl na místě, tak jen stačilo zespoda zatáhnout. Lano krásně povolilo. Byl na něm zámotek, který se kousnul ve spárce.
Postavil jsem se, protáhnul si ztuhlé nohy a ruce a pokračoval v cestě. Nakonec jsem byl rád, že tam Opáťa byl, protože když na mě mluvil, tak mě to docela uklidňovalo. Bez větších potíží jsem dolezl nahoru. Normálně bych si tam poseděl, ale můj zachránce dole pyskoval, že má jít s jednou slečnou do kina a ať pohnu prdelí, nebo pudu pěšky. Dole jsem se totiž dozvěděl, že když jsem mu volal, tak měl rande. Ale moc si neztěžoval, protože jsem ho prý dostal z bezduché konverzace.
Byl jsem rád, že jsem to dal. Bylo to stoprocentně moje nejdelší a nejklasičtější sólo. Byla to paráda, ale nejspíš si to už nezopáknu. Co kdyby Opáťa zrovna bodoval. :-)