Opatrně postavit, krok, pomalu druhý...nefoukej větře nefoukej...třetí...srovnat to...a... padáám... žbluňk. Jau to byly zase záda. Vyplivnout vodu z pusy,protřít oči,pár temp ke břehu,při vylejzání z vody bacha na mořský ježoury ať z nohou neni jahelníček a jde se na to znova. Nějak takhle to vypadalo, když jsme se poprvé rozhodli okusit,co že to s náma udělá, když slackline natáhnem vejš než je naše obvyklá - pro rozkrok bezpečná - vejška. Ale popořadě.

Jak to tak chodí, spousta lezců vyráží na podzim na jih,aby si aspoň trochu připomněla,jaký to je, když se dá lozit do půl těla a po večerech sedět jenom v krátkym rukávu. Vyrazili jsme i my, a to na Hvar do oblasti jménem Cliffbase. Tu lze stručně popsat jako místo, kde je supr lezení, šnorchlování, sea kayaking, windsurfing a spousta dalších věcí. Kdo tam byl, zná, kdo ne, může mrknout na cliffbase.com nebo prohledat Lezce a něco si přečíst. My navíc doufali, že se tam najde i nějaký to příhodný místo pro natažení slack lajny ...

Hned jako první z vhodnejch lokalit nám do oka padl vjezd do přístavu. Nalevo skalní blok,napravo skalní blok a k tomu všemu na obou z nich borháky, který i když ne v naprosto stejný vejšce, přímo vyzývaly k  napnutí lajny.



Dali jsme se do práce a za chvilku bylo hotovo. Pravda, naše lajna zdaleka nedosahovala takovejch rozměrů, jako ty, o kterejch se nedávno rozepsal Dean Potter ve svym článku v americkym časáku Alpinist,ani takovejch, o kterejch občas píšou na Lezci Kajoch s Kolouchem (slušná práce s tim Cimbuřím chlapci,aj aj...welkej obdiv), ale to nám vůbec nevadilo. Ba naopak. Těch šest či sedm metrů z jedný strany na druhou, umocněnejch asi třema a půl metrama  volnýho prostoru pod nohama, s potenciálním dopadem do průzračný mořský vody,která tu hloubku ještě opticky zvětšovala, nám řádně rozhodilo sandál. Snad to bylo tou „vejškou“, snad představou, jaký to bude hodit pořádnýho placáka, snad za to mohlo pomyšlení na  záda odřený o skálu, nejspíš ale kombinace toho všeho způsobila, že se nám při prvních krocích na lajně řádsky rozklepaly kolena a naše pokusy končily znovu a znovu šlapáním vody.


První pokusy ... končily většinou nekontrolovaným pádem do vody

Když už sme byli nasolený jak slanečci a pokusy o přejití byly čim dál horší, řekli sme si, že bude asi lepší nechat to na další den a spláchnout neúspěch nějakym tim pifkem .Druhej den sme vytáhli ještě jednu slaklajnu,prošmejdili prostor pod skalama a našli asi jediný další místo, kde by se dala natáhnout..tentokrát pěkně nad zemí,ve vejšce, na kterou sme byli zvyklí. Po předchozím neúspěchu nad vodou sme si totiž připadali jak spráskaný psi (a nebylo to jen tim pivem) a museli sme si dokázat, že přece tu lajnu trochu umíme a nejsme zas až takový lůzři, co padaj po třech, čtyřech krocích. Skutečnost nám dala za pravdu a nám došlo, že to vlastně není v lajně a její vejšce, ale že to je jen a jen v našich hlavách (že by drobná paralela s lezením he?).


Šéďa získává zpět ztracenou jistotu.


Když to jde tady,proč by to nešlo nad vodou...???

S novou motivací sme se vrhli na naši „high“ lajnu a úspěch se  nakonec dostavil. A s ním i opětovný uvědomění si známý pravdy, že to nejhorší, co člověk může dělat, je vystrašeně si zírat pod nohy tak dlouho, až se mu rozklepou a gravitace zase vyhraje... Věci, který se půl či metr nad zemí zdaj tak samozřejmý se s vzrůstající vejškou náramě rychle zapomínaj. Už teď sem zvědavej, jestli si to budem ještě pamatovat, až se poprvé vydáme na opravdickou HIGH lajnu... třeba už tenhle vejkend s borcema  z  Receteamu v Ostrově,kde prej chystaj další ze svejch vypečenejch akciček...


Znovunabytá rovnováha


I finský lezci dávaj slaklajnu... Samula zéhr gůt


A nakonec došlo i na pár triků...třeba postavení z lehu...

Lajnám zdar,