Pokusil jsem se napsat o tom, jak jsme byli s kamarádem poprvé na skialpech. Už delší dobu jsme s Honzou na horách pokukovali po odvážlivcích kteří, zdánlivě proti všem fyzikálním zákonům, šlapou na lyžích do kopce za zážitky, o kterých se nám, co máme patu přišpendlenou, může jenom zdát. Chtěli jsme to taky zkusit.
V šestém pokračování miniseriálku nás čeká jeden z nejznámějších kopců v okolí Cortiny, Tofana di Rozes. Její jižní stěny s četnými pilíři jsou perfektně vidět ze silnice na Passo Falzarego. Co pilíř, to několik pěkných, ale i dost frekventovaných cest. Platí to i o hraně prvního pilíře. To je ten na obrázku úplně vpravo s ostrým stínem a zásekem - suťovou policí v horní části. Nástupový kout je také dobře vidě
Nádherná divoká oblast s množstvím dlouhých cest sportovního charakteru. Oblast je na kopci s nadmořskou výškou kolem 900 m.n.m. nad stejnojmennou vesničkou.
Tak jsem se vypravil do Dolomit, dlužno podotknout, že poprvé. A protože jsem neměl průvodce a na přípravu - teda hledání po netu - nebylo až tak moc času, rozhodl jsem se, že si dáme Dulferovu cestu na Cima Grande. Ve výběru sehrál svou roli i článek v Lidé a Hory, kde je cesta celkem dobře popsaná.
V pátem dílu seriálu tady máme zase opět pohodovou a pěknou cestu - Alverovu hranu na Cimu Bos. To je ten kopec mezi věžemi Falzarego a Tofanou di Rozes.
Letos v květnu členové HK Vamberk lezecky objevili další stěnky a kameny roztroušené v blízkém okolí skály U Obrázku. Během dvou květnových výpadů byla vylezena asi dvacítka veskrze lehčích boulderů.
Sestavoval jsem nějaké nákresy boulderů v Orlických horách a přitom jsem v albu našel fotky z jednoho ztraceného místa, které dokonale kontrastuje s moji snahou popsat a zprostředkovat vylezené bouldery u nás doma.
Pokusil jsem se napsat o tom, jak jsme byli s kamarádem poprvé na skialpech. Už delší dobu jsme s Honzou na horách pokukovali po odvážlivcích kteří, zdánlivě proti všem fyzikálním zákonům, šlapou na lyžích do kopce za zážitky, o kterých se nám, co máme patu přišpendlenou, může jenom zdát. Chtěli jsme to taky zkusit.
Byla půlka března, vojna se mi pomalu chýlila ke konci, měl jsem to jak se říká za pár, a tak nebyl problém vzít si v pátek dovolenou. Měli jsme ale jiné dvě starosti, kde ty „zázračný prkýnka“ vzít a kam vlastně jet.Tu první si Honza vyřešil naprosto úžasným způsobem. Někde v restauraci se mezi řečí zmínil, že potřebuje půjčit skialpy a člověk sedící naproti, kterého viděl poprvé v životě, je měl a beze všeho mu je půjčil i s botama. Já, protože nejsem takový klikař, jsem musel bohužel využít služeb jedné pražské půjčovny. Ted´ zbývala už jen ta druhá zapeklitost. Po dlouhé debatě nad mapou jsme zavrhli Krkonoše(CHKO), Šumavu i Krušné hory(oboje příliš zalesněno) a tak nám zbyly Jeseníky. Pro ně rozhodlo také to, že jsme tam pět let jezdili na jarní prázdniny. Nastudovali jsme z internetu a časopisu nějaké informace jak na to a 14. března v 7 hodin ráno vyrazili.
H. odvážně přišel už na nádraží ve skeletech. Já maje ještě v živé paměti, jak strašně mě bolí nohy v přeskáčích, jsem radši obul pohorky. Asi po pěti hodinách jsme, s přestupy v Olomouci a Bruntále, dorazili do Malé Morávky. Sněžilo. Což vlastně bylo dobře, protože sněhu bylo zatraceně málo. Vydali jsme se tedy po silnici do Karlova pod Pradědem. Honza křápal po suchém asfaltu a já byl rád za normální boty. V Karlově jsme zašli do restaurace na pivo a polívku a já se, při mrazivých pohledech obsluhy, přezul.
Z hospody jsme odcházeli něco po třetí a už nám bylo jasný, že dneska toho moc nestihneme. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme něco potrénovat na sjezdovku. Vlek, kvůli výše zmíněnému nedostatku sněhu, nejezdil. Příjemná změna byla, že nám to tentokrát nevadilo. Poprvé jsme nasadili pásy a vyrazili do stoupání. Zpočátku to šlo poměrně ztuha, hlavně jsme moc nevěřili, že se ve svahu udržíme. Dokonce jsme, v tom nečase, vylákali z blízké chaty několik turistů, kteří na nás pobaveně koukali. Sjezd spočíval ve snaze zvyknout si na měkké skialpové skelety a v přesouvání právě napadlých patnácti centimetrů sněhu po travnatém podkladu. Několikrát jsme si vyšlápli asi do půlky kopce a zkoušeli do jakého sklonu svahu nás ještě pásy udrží.
Okolo páté se pomalu začalo stmívat a my zase nasadili batohy a proti proudu potoka vyrazili hledat nějaké místo pro nocleh. Sněhu neustále přibývalo a tak, i když jsme měli lyže, byla chůze v půlmetrové vrstvě prašanu poměrně namáhavá. Ušli jsme asi dva nebo tři kilometry a padla na nás tma. Kolem ale nebylo žádné vhodné místo pro stan, a tak jsme ještě chvíli stoupali. Cesta nabrala větší sklon, mě trochu došlo a Honza zmizel za zatáčkou. Začal jsem mít pocit, že pravou nohou nějak ztěžka došlapuji do vázání a myslel jsem, že se mi ze spodu na botu nalepil sníh. Očistil jsem ho ale výsledek se nedostavil. Sundal jsem tedy lyži a zkoumal co tam překáží. V té tmě toho bohužel moc vidět nebylo. Po tom co jsem zjistil, že v oblasti paty ten problém asi nebude, jsem se už trochu s obavami přesunul ke špičce vázání. Oba odlitky co ji drží, aby se neposunovala byly ulomené, jeden tam dokonce ani nebyl. Špička se tedy při zvednutí nohy posunula dopředu, zarazila se až o kloub, tam jak se říká se „šprajcla“ a při pohybu zpět už nemělo vázání dostatečnou vůli, aby se mohlo sklopit. Bez lyží se nedalo nikam dojít, jen co jsem je sundal okamžitě jsem se propadl po kolena do sněhu. Začal jsem tedy volat a pískat a Honza se za pár minut objevil. Celkem rozumě jsme zkonstatovali že dnes už nic nevymyslíme a začali udupávat místo pro stan. Ve stanu jsme si uvařili večeři, dali si trochu slivovice na zahřátí a šli spát.
Ráno bylo krásně, azuro a všude spousta čerstvého sněhu. Ačkoliv to tak někdy může vypadat ne všechno se dá opravit švýcarským nožem. Mě se pomocí klacku podařilo akorát uvolnit špičku vázání, sklopit ho a zajistit ve sjezdové poloze. To byla docela klika, protože ty tři kilometry do Karlova, po kolena ve sněhu, s lyžemi na ramenou a batohem na zádech, by daly asi docela zabrat. Takhle jsme celkem pohodlně sjeli dolů a začali hledat někoho, kdo by byl schopen to opravit. A neuvěřitelné se stalo skutkem, našli jsme kluka, Brňáka, studenta strojárny, který si u vleku přivydělával a ten to po několika neúspěšných pokusech dokázal opravit. Jak to radši popisovat nebudu, protože tomu dodneška sám moc nerozumím. Nicméně fungovalo to. Mohli jsme tedy zase vyrazit. Škoda, že už byly skoro tři hodiny a my ztratili téměř celý den.
Tak zase tou samou cestou podél potoka, směr Velký Kotel. Asi po hodině jsme minuli místo našeho pátečního noclehu a pokračovali dál. Střídali jsme se v prošlapávání stopy, protože sněhu napadlo opravdu hodně a docela svižně postupovali. Jenom jsme litovali, že jsme si takhle nemohly užívat i dopoledne, zase se totiž začalo smrákat. Už za šera jsme dorazili do místa kde se údolí uzavřelo a cesta dál nebyla úplně zřetelná. Dohodli jsme se tedy, že bude lepší počkat do rána a pak pokračovat v cestě. Zase jsme postavili stan, uvařili si něco k snědku a po nezbytném hltu kořalky šli na kutě.
Po nepříliš klidné noci, bylo trochu větrno, přišlo zase krásné ráno. Vstávali jsme opravdu brzy, skoro za rozbřesku, protože vlak do Prahy nám jel už okolo třetí a my chtěli ještě něco stihnout. Včerejší rozhodnutí zůstat na místě, se ukázalo jako správné, protože cestu jsme nemohli najít ani ráno. Nakonec po marném pátraní jsme to vzali cestou největšího odporu, přímo do kopce. Krpál to byl takový, že pásy nestíhaly a v úzkém prostoru mezi lesem a klečí se traverzovat taky moc nedalo, takže lyže šli párkrát na batoh. Jenže to se pak člověk zase propad po pás do sněhu a honem rychle si přál být někde, kde si lyže zase bude moct nasadit. Nakonec jsme se nějak vyškrábali nahoru a na běžkařské cestě mírně vyděsili párek turistů, kteří zřejmě nepředpokládali, že by se z tohoto směru mohl někdo objevit.
Pokračovali jsme po cestě a začal v nás sílit pocit, že tady někde jsme měli být už včera odpoledne. Cesta se stáčela okolo kopce a za zatáčkou jsme uviděli svah Velkého Kotle, byl krásně zasněžen čerstvým prašanem a nám se začali sbíhat sliny. Při pohledu na hodinky nám však v ústech zase vyschlo. Bylo jasné, že to je moc daleko a že už to nemůžeme stihnout. S nelibostí jsme se otočili. Podle mapy jsme vzrostlým lesem sjeli zpět k potoku a tak alespoň částečně využily to dvoudenní plahočení se do kopce. Následovala běžkařská vložka, pak také nějaké to lyžování po trávě, protože sníh přímo mizel před očima a nakonec úprk na nádraží v Malé Morávce. Okolo desáté večer jsem konečně dorazil domů a svalil se na postel. V sedm hodin ráno následujícího dne, jsem už zase stál v mundůru na nástupu.
Nakonec to byla dobrá zkušenost, ale co se týká půjčeného vybavení velké zklamání. A to jsem ještě vynechal ten rozbitej přeskáč. Závěrečné skóre je padesát na padesát. Jedna lyže jedna bota. Někdo kdo by si troufnul na něco daleko ostřejšího třeba v Tatrách nebo Alpách by mohl mít velké problémy. Zarážející je také nezodpovědnost půjčovny, protože to vázání bylo napůl rozbité už před akcí. Ten jeden chybějící odlitek se musel ulomit někomu jinému a oni ho nejspíš ještě uřízli, aby to nebylo vidět. Nicméně pokud se mi podaří někde sehnat lepší vybavení, určitě vyrazím znova.