Na poslední vrcholovku nám Pavel přinesl zajímavého průvodce s popisem a seznamem cest v neznámé oblasti u Zruče nad Sázavou, kde kluci vyměnili staré jištění:
"... představuje bezkonkurenčně nejtěžší stěnu Kutnohorska". Uf, vyrazili jsme tedy hned jak to šlo na průzkum a pro nějaké fotografie pro skeptiky.
Podobných skal, kde se dřív lezlo a je k nim minimum informací nebo skal, kde by se lézt dalo je hodně, ještě stále je a bude co objevovat. Některé oblasti mají význam jen pro místní lezce, nebo jsou roztroušené a až na lezce kteří v lesích vyhledávají samotu a klid se návštěvnosti netěší. Prostě tam kvůli těm krátkým nebo zamešeným cestám nikdo nepojede.
ALE,
Bílá stěna je dobře dostupná, je to hladká stěna s velkým převisem, na jednom fleku nabízí větší množství těžkých sportovně odjištěných cest i něco lehčího (celkem 30) pro ty, co už u nás všechno znají, je ideální na léto (sever) a není v žádné chráněnce.
pohled na stěny hlavníholomu a vedlejší část
foto © Marťan
"
Bílá stěna se nachází nad soutokem Sázavy a Želivky na levém břehu Sázavy v horní polovině zalesněného svahu. Jedná se o bývalý vápencový lom. Jeho levá část je v celé výšce odlámaná a je ve více jak polovině šířky stěny proťata výraznou hranou převisu. Pravou část tvoří z větší části přírodní skála pouze na úpatí odlámaná. Výška stěn je od 6 do 20 metrů. Přírodní část je poněkud zarostlá. Vedle lomu se nachází ještě jedna šikmá vápencová velmi zarostlá a nízká plotna vzniklá zřícením lomové stěny."
Přístup:
po dálnici D1 z Prahy sjezd na 56 km (Zruč nad Sázavou) do obce Soutice. Za mostem přes Želivku doleva mezi domy a stále po silničce až k bývalému rekreačnímu středisku na soutoku řek, kde lze zaparkovat. Dál pěšky po lesní cestě proti proudu Sázavy až ke starému polomu (zatím nepropíleno) a pěšinou ve svahu zdola pod stěnu (na kočárek to není).
parkoviště a přístup ke skalám
foto © Marťan
Příjezd po dálnici je pohodlný, soutice jsou hned u sjezdu. Místo na
zaparkování jsme našli snadno, asfaltka končí u deseti opuštěných bungalovů, kde je i plácek pro auta. Je tu docela klid, ale chodí sem z okolí spousta výletníků a les vypadá houbařsky. Byli jsme rádi, že tu neparkujeme sami a v autě jsme praventivně nic nenechávali.
Pěšky to bylo vtipnější. Vytištěného průvodce jsme nevzali, tak nám cesta přišla delší než avizovaných 400 m od soutoku (spíš je to tak půl kiláku od chat) a u polomu jsme předčasně otočili. Pak jsme začali vzpomínat na popis a plánek, obcházet kopec a neúspěšně lovit přítele na telefonu i emaily. Nakonec jsme nejbližší okolí pročesali a k bývalému lomu nad řekou jsme došli lesem zhora.
Je to zajímavé pěkné místo a celou cestu jsme zkoumali, kde se v té metamorfované hnědé skále asi najednou vezme usazenina - bílý vápenec. Geologové si tu užijí, celý kopec shora je nějaká rula, nad převisem se vrstvy pěkně míchají, a leze se skutečně po jakémsi křemenném vápenci.
Je to bílý, dost hladký, tvrdý a pevný materiál. Stopy vrtáků z dob těžby jsou tu dobře patré třeba v pravé části pilíře, který převis uprostřed podpírá.
místní vápenec
foto © Marťan
mix hornin v horní partii nad převisem
foto © Artie
skladba horniny ve zřícené pravé části
foto © Marťan
LEZENÍ:
Bylo docela chladné odpoledne, ale skála suchá a něco jsme zkusili přelézt. Bohužel v dolezech lehčích cest a tam, kde se stěna nad převisem pokládá se rozmáhá břečťan. Tím se ale nemusí trápit bušiči osmiček, ti mají skálu čistou. Místní klasifikace, ta je přísnějí (odhaduji tak o jedno dvě znaménka tvrdší) a reálu se blíží u nejtěžších cest. Klasifikace se tu zastavila u několika cest za 8+ a dvě další dosud nemají RP přelez. Rozhodně se vyplatí přijet na dýl a materiál si osahat. První jištění jsou výš, cesty jsou odjištěné akorát, většinou 3-4 borháky + slaňovací borhák (cesty končí bez maillon a bez řetězů - místní nenápadný styl). Vlastní jištění není třeba, satčí 40m lano. Hodí se nějaká expreska na zdvojení nebo se zámkovkou i dlouhé expresky. Nástupy nejsou označené názvy cest, ale podle seznamu a popisů se dá orientovaz zleva doprava. Naproti přes řeku kdosi vrčel na ternénní motorce, jinak už jsme navečer nikoho nepotkali.
Marťan v jednom z lehčích převisů
foto © Artie
Artie v Rybičkovo cestě
foto © Martina
Tip:
Po vydařeném lezeckém výletě se hodí zajít někam odměnit chuťové pohárky. Místní hospody jsme zatím nepoznali, ale ruka osudu nás vedla na dálniční odpočívadlo na 42 km (před odbočkou na Divišov), kde je speciální rybí restaurace. Dali jsme si držkovou a pivo, mají tu hotovky, ale i speciality z ryb - ochutnali jsme lososa a roládu s lososem. Je tu útulno, pro děti jsou tu akvária, mohli by mít otevřeno i v neděli večer. Možná je ale nějaká místní špeluňka otevřená i v Souticích.
původní jištění v cestách
foto © Marťan
Ještě trochu historie, víc o autorech a přelezech není konkrétně známo:
"Bílou stěnu objevili pro lezení zručtí horolezci kolem Honzy Nováčka a Vládi Bekra v 70. letech. Ti sem před polovinou 70. let pozvali tehdejšího reprezentanta Josku Rybičku, který právě kroutil svá zelená léta v nedalekých Chotusicích.. Ten se postaral o Rybičkovu cestu. Prvovýstup provedl v rámci tréninku na velehory jako skobovačku. Zručáci zde vylezli i několik dalších jednoduchých cest a jako skobovačky přelezli i některé z převislých cest. Další cesty k ním přidali Milan Hušpauer a Pavel Novák počátkem 80. let. O Vánocích roku 1983 přelezl Rybičkovu cestu čistě Pavel Novák a Václav Tomíško. Poté upadla stěna na desetiletí do zapomnění.
Po roce 2005 se sem vrátil Pavel Novák s Janem Novákem a vylezli zde za asistence Zdeňka Zemana a jeho syna zbývající cesty a přelezli čistě většinu skobovaček.
Bílá stěna představuje bezkonkurenčně nejtěžší stěnu Kutnohorska. Dvě cesty zatím čekají na svůj čistý přelez. Stěna je otočena k severu, často bývá mokrá, za to ale v parném létě skýtá lezení ve stínu s koupáním 50 metrů od stěny."
Wikipedie: Josef Rybička
Pavle a kluci, moc vám děkujeme za tu práci i pěkné lezení a těšíme se na další neznámá místa nejen na Sázavě. Snad teď někdo vymete pavučiny i z těch lehčích směrů a někomu se konečně poštěstí v těch dvou projektech!
Marťan (24.2.2014)
Doplnění 7.3.2014:
Ahoj kluci, musím vám poděkovat za supr zpracovanej článek o Bílé skále. Ke skále jsem chodil pravidelně celé roky, mého syna Honzu jsem tam učil slaňovat, prusíkovat, poprvé se navázat. Skála má bohatou historii, a tak jsem začal přemýšlet co s tím. Napřed jsem oslovil kluky z HOPSUKu, konkrétně O. Běhala, ale kluci měli rozdělané své projekty a tak nebylo moc času. A tak jsem se obrátil na kutnohoráky. Po pár telefonátech Pavel přijel, omrkl, naplánoval a odvedl strašně moc práce. Byl motorem celé akce. Bylo s ním radost dělat, Pavel vrtal, a já s jeho synem Honzou nestačili lepit borháky, měl linie cest v hlavě dopředu srovnaný. A když se začalo šeřit tak tam jeho syn Honza vždycky máznul nějakou tu osmu. Asi nejtěžší nakonec bylo dostat elektrocentrálu ke skále a zpět. Pavel Novák je neskutečnej pracant a bez něho by nenaplnila má snaha něco s touto skálou udělat.Jemu obrovské díky. Věřím že stěna přinese lezcům hodně příjemných zážitků. Posílám pár fotek z akce. Ty Vraní oka rostou přímo pod skálou pár metrů od řeky, pozor na ně.
Ahoj
Zdeněk Zeman, Zruč nad Sázavou.