Dorazil jsem domů později. Knížku vysvobodil z útrob schránky a hned jak jsem zahlédl její titulní stránku, cítil jsem, že se mi bude líbit. Napsal ji Slovák/Švýcar Alexander Luczy. Přestože asi mnoho lidí tohoto zajímavého člověka zná, pro mě to bylo setkání první.
Kniha je útlá, a proto jsem očekával i krátký příběh.
Opak však byl pravdou. Kniha popisovala dlouhou životní pouť jednoho původem slovenského lezce, lyžaře a dobrodruha, který se v 70. letech odhodlal k emigraci do Švýcarska, kde doposud žije.
Autor vzpomíná na svoje tatranské začátky a jeho útěk a život v emigraci.
Působivá obálka knihy
foto by © Alex Luczy
Příhod složených do střípků je zde velmi mnoho, jsou popsány prostým vypravěčským stylem avšak s milým nadhledem. Knize nelze upřít její čtivost a dějový spád.
Místy mi vadila právě ona zmíněná střípkovitost, kdy autor z tématu přeskakuje na téma, přesně tak, jak přemýšlející mozek asociuje při probírání se vzpomínkami. Sdělení sřídá příběh a ten zas životní moudro, to vše je pak určitým kalupem, který nepřestával být zajímavý.
Mám ve zvyku si z každé knížky vzít a zapamatovat nějakou myšlenku, která je fajn třeba pro život.
V této knížce je jich celá kupa, ale přesto (možná že pro své propojení se sportem, který dělám) nejvíce mě zaujala ta týkající se různých poranění, která autor při alpinismu prodělal:
... fyzicky jsou úrazy absolutně negativní, psychicky je však možné z nich profitovat a naučit se díky nim řadu nových věcí...
Ukázka z Alexovo zajímavých stránek, s jeho bizarně krásnými fotografickými kolážemi
foto by © Alex Luczy
Zdroj:
Alex není jen tvůrce této knihy, zajímavý člověk a horský vůdce, ale na těchto internetových stránkách se také můžete ponořit do světa horské imaginace a vidět obrazová spojení, která jste ještě snad nikdy neviděli
Alexovo stránky