Srbsko. Vlastina stěna. Radost. Autoři: J. Horejc(1.RP) a A. Komárek, 27.9.1987; Obtížnost: 7+; Jištění: čtyři původní nýty a jeden (patrně Reschův borák). Jedna z nejkrásnějších cest  této oblasti.

Jednoho květnového všedního odpoledne jsme opět zavítali na Srbsko. Na sklonku dne padla volba na výše zmíněnou cestu. A to hned z několika důvodů. Radost patří k nejkrásnějším cestám na Srbsku. Můj spolulezec, ač je všemi tekutými mágy mazaný, dlouho lezoucí a v oddíle řádně vychovaný, se jí od adolescence do kristových let bojí jak překližkář Ádru. Cesta je sice takřka neolezená, ale stran obtížnosti dosti přísná, technická a silová, byť vede převážně plotnou. Dalo mi práci ho přesvědčit, ale nakonec změknul jako písek po dešti.

Iniciální výlez z díry následuje lištění k druhému jištění a následně dlouhý silově-technický šáh do police, kde je teprve možno odpočinout. Poté přichází krásné technické lezení přes nýt a borhák k poslední plaketě, zde se nachází druhé kruciální místo: výlez převísku, přes svislý žlábek a zdvihem se špatnýma nohama z klíčové lišty do již dobrého chytu, ještě dva menší chyty, nakopat nohy a hurá ke slaňáku.

Když jsme pod cestu přišli, hned jsme si všimli změny: původní samo-domo, ale celkem zachovalé plakety nahradily krásné nové normované nerezové borháky Raveltik.

Spolulezec začal vzlínat, ač leze těžší klasy celkem s přehledem, počáteční lištění ho srazilo hned do prvního borháku, zraněná ješitnost na sebe nenechala čekat a začala unikat do světa v podobě sprosťáren zatracujících vše, od geologických pochodů dávajících vzniknout skále, přes autory cesty, mě nevyjímaje, až po vlastní nedostatky. V půlce cesty jsem zaslechl mumlání: „Mno jo, měl jsi pravdu, je to fakt pěkná cesta.“ U posledního nastal jakýsi problém, klení (poněkud jiného rázu) a povel dober. Jelikož jsem tam již neviděl, nevěděl jsem, v čem tkví problém. Ten se ozřejmil, když jsem se do cesty vypravil já…

Klíčové místo



Ne a ne udržet klíčovou lištu, ač jsem to zkoušel všelijak:

Otevřeným úchopem.



Zámkem to taky nešlo.



Při laterálním zámku nebylo rozložení sil taktéž příznivé.



Dokonce ani Americkým zámkem to nebylo do OuKeje.



I zkusil jsem fifi-úchop, tudy Pendolino taky nejelo.



Ultimum refugium čistého přelezu-Labutí úchop



Nic!

Nakonec jsem začal propadat do regrese, zprvu jsem si to nechtěl připustit, tak jsem zkusil Úchop kryptického hákovače.



Opět to nebylo ideální, pročež jsem regresi podlehl plně - rozhodl se k návratu ke kořenům a to ke stylu lezení, jakým se lezlo v Srbsku v šedesátých a sedmdesátých letech.



Expreska zavazela, ale kdo se nevzdává, vyhrává, druhý pokus:



Konečně! Heureka! Pokoseno!

Já jsem sice cestu přelezl již asi před rokem, ale poradil jsem fintu spolulezci a ten si mohl večer zapsat přelez do deníčku:

„Radost, 7 A0“



*** Pozn. k článku (10/2010): Na říjnové schůzi OVK byla záležitost uzavřena s tím, že několik členů komise cestu přelezlo a shledali ji lezitelnou (i bez použití inkriminované lišty). Nicméně zde vtipně okomentované jištění bylo již posunuté na vhodnější místo k plné spokojenosti i méně zdatných lezců. Marťan