…červen pomalu končí…
…konečně se blíží tradiční červencový výpad do Alp… nic naplat… doznívá pohodička ve skalách lehce proložená koloběžkou a bruslemi. Zbývají necelé 3 týdny, takže se pomalu přemlouvám k pravidelným výběhům do lesa… alespoň 3-4x týdně + lezení… no a „klasické“ koňské nápady – lezení s Jagyčem na mokré skále, výšlap na Sněžku s šutráky v báglu…

Mlhová hora (Mt. Brouillard 4 068 m n.m.)
+ Grand Combin + helisekce HS Courmayeur
14.-20.7.2012 – Bosák, Jagyč, Láca
(Jiří Pražák, Jiří Lukeš, Vladimír Bělonohý)

…a je to… je sobota 14. července sedm večer – všichni tři se sjíždíme do HK z různých směrů… letmý úsměv, bágly letí do kufru, lezecké cajky pečlivě strkáme kamsi mezi a dolů… ještě koláč od Klárky… a už ukrajujeme první kilometry. Mazácky probereme veškeré letos vylezené cesty a je tma… cesta se vleče… proč ty Alpy jsou tak zatraceně daleko...!

část 1 – Aklimatizace (Grand Combin)

Pátá ranní – vesnička Bourg-Saint-Pierre - úplně grogy usínáme v autě. Po cca 2 hoďkách přejíždíme podél říčky Valsorey na volný parking a vypuká balení, snídaně… a ostatní ranní rituály. V 10:15 vyrážíme do mlhavého Valsoreyeského údolí. Pěšina je pohodová, všude kolem pastviny lemující úpatí hor a na nich hodující krávy. Vody dostatek, slunce se občas prodere skrz mraky… a tak jediným „adrenalinem“ je proplétání se mezi pasoucím se hovězím masem a „lovení“ nejlepšího záběru zvědavých svišťů. Jdeme podél hučícího potoka – soutok zkalené dravé ledovcové řeky s průzračným horským potokem mě vždycky dostává…



Svah začíná přidávat grády, je hic…
Přesto držíme tempo a oproti ukazateli jsme i s krysou na zádech rychlejší, takže po 4¼ hod. docházíme na chalupu Valsorey 3.030 m.n.m.  Tady je už o poznání větší kosa – nezbývá než vyndat bundy, čepice, rukavice a doplnit do těla trochu tekutin a poslat tam nějakou sladkou tyčku. Až sem si „vychytrale“ nesu sandále – hezky zabalené v igelitce je schovávám pod veliký převislý balvan u chalupy a zarovnávám kamením… „Však vás bejci přejde humor, až si při návratu sundám pohory a nechám větrat dodrbané špičky chodidel …a vy budete dál trpět v bagáních…“ říkám kámošům kroutícím hlavami.



Právě se vracejí lanová družstva, která brzo ráno vyrazila na vršek Grand Combinu – začíná tu být přelidníno, chaos a zima… jdeme dál na bivak Biagio Musso 3.664 m.n.m. Z počátku jsou vidět mužíci, pak občas stopy ve sněhu, pak zas jen mlíko… mlha je čím dál hustší. Máme kliku – vždy v „klíčovém“ bodě cesty se obloha jak zázrakem na chviličku roztáhne, abychom našli správný směr výstupu. Dupeme po stále strmějších sněhových polích. Okolo okrajové převěje dolézáme na Plateau du Couloir 3.664 m.n.m. ….zas ta mlha jak pra.., bivak už musí být blízko. Jen tak bezradně zíráme do bílého ničeho všude kolem nás a přešlapujeme na místě – odtud vede 1 správná cesta, 1 možná cesta a pak skalní prahy končící kdesi dole v údolí… „hele, támhle je, tak šupem nahoru…“ slunce na chvilku odhrnulo záclony a ukázalo malou bivakovací chatku jen pár metrů nad námi. Uf… jsme tam, po 3 hodinách. Pomalu připravujeme spaní a véču.



Bivak je sice údajně pro 12 lidí ?!?, ale i my tři se musíme různě vyhýbat, abychom se tam vešli. Začíná se projevovat únava z nočního přejezdu a téměř 8 hodinového výstupu – během chvilky je nám pěkná kosa… vaříme, zavodňujeme se a občas vylézáme ven „očekovat“ možný směr zítřejšího výstupu. Vítr postupně zesiluje, mraky se honí a tak je občas vidět část západního hřebene (výstupová „normálka“) a jižní stěny, kam bychom se měli ráno „nastřelit“.  Usínáme ve 21 hod. s permoníky – netlučou moc, ale zato pravidelně, vítr venku pěkně prověřuje kotvení bivaku…



Pondělí 5 hod. - vstáváme, polykáme obligátní růžové pomocníky a vaříme čaj. Vyjasňuje se a z chaty dole pod námi už před notnou dobou vyrazila první lanová družstva. Než pobalíme věci a nastrojíme se do lezeckého „stejnokroje“ jsou skupiny s čelovkami na Plateu du Couloir a nastupují do stěny. Postupují v linii včera námi vybraného směru v Jižní stěně – jsou to jasně nejlepší podmínky v tuhle dobu (jsou mraky sněhu), tož v 6:30 vyrážíme za nimi. Nikterak nespěcháme, přesto před vrcholovým skalním prahem prvního vrcholu Combin de Vasorey docházíme skupiny z chaty. Jdou většinou po 3 s gajdíkem, který je neustále postupně jistí. I přes obdivuhodnou zručnost gajdů lezou přeci jen ve skupině, tudíž pomaleji…
Začíná nádherný den – slunce za námi postupně odhaluje mohutný masiv Mt. Blancu…



Jakmile se vyhoupneme na vrcholovou pláň – opět jedou větráky na plno, ale ty výhledy - jak ze žurnálu – opravdu jsou vidět celé Alpy … na východě Bernské, Walliské, na jihu Paradiso, na západě Mont Blanc v pozadí Ecrins… úchvatná podívaná.
…ještě pár kroků po krátkém hřebeni a už stojíme u vrcholového kříže – Combin de Valsorey 4.184    m.n.m. Slunce svítí, kocháme se a baštíme. Gajdíci však už velí svým ovečkám k odchodu na hlavní vrchol. Po chvíli i my opět stoupáme – tentokrát po sněhové pláni…
Po deváté nás vítá finále – Grand Combin neboli Combin de Grafenerie 4.314 m.n.m., jsme tam – vítr hučí na plný pecky, takže z plánovaného kochání je max. 10 min. a už valíme zpátky do sedla.



Gajdíci zahýbají na východ k ledovci Glacier du Mont Durrand, takže kopírujeme jejich stopy. Ajaj – náhle jdou proti nám – evidentně bloudí, pak všechna družstva postupně mizí za hranou. Pomalu je následujeme. Při pohledu na obří trhlinu pod námi chápu, proč kličkují. Konečně nalézají schůdný firnový svah. Bohužel, pro jejich klienty je to téměř neřešitelný problém, proto zavrtávají šrouby a budují slanění. Tím pádem máme volno a můžeme v poklidu, opatrně slézt – cepín i mačky drží, takže se postupně proplétáme mezi družstvy a pak níž mezi trhlinami. Firn je pevný, což jsem hnedle na začátku ověřil při brždění cepínem, když mi „ujela kopyta“. Vybíráme nejschůdnější profil svahu, jde to dobře. Jak ubývá výškových metrů – ubývá větru a teplota rychle stoupá. Dole na ledovci se už v bundě nedá vydržet… krásné rovné plato Glacier du Grand Combin končí jakýmsi no name sedlem přímo před námi a sedlem Col du Meitin 3.611 m.n.m. - 200 výškových m nad námi, skrze něhož vede normální sestupová cesta na chalupu Valsorey. Studujeme profil údolí. No name sedlo má přeci jen jméno - Col des Maisons Blanches 3.418 m.n.m. a dle mapy tudy vede zimní cesta …je to jasný …v duchu se loučím se sandály. Sestupujeme strmým firnovým svahem do jakéhosi odlehlého údolí. Jakmile skončí sníh – je čas na sváču, trocha zevlení a hlavně svlíkačka – mačky, cepín, rukavice,…atd. už fakt nebudou potřeba, koneckonců vždyť je léto, půl druhé odpoledne a slunce peče o 106. Následuje sic pohodový, ale dóóóst dlouhý sestup až k autu, kde jsme v 16:15. Dnešní bilance celkem: 3.137 výškových metrů (650 m nahoru a 2.487 m dolu).
Hnedle přejíždíme kousek níž k potoku a začíná zasloužený relax – koupačka, pivko, véča, pivko, pokec, pivko, …a slastný spánek v měkké trávě pod korunami stromů u hučícího potoka…

část 2 – Den D (Mt. Brouillard)

Další den se klubeme ze spacáků až v půl osmé, v 8 už frčíme skrze úžasné sedlo Col du Grand Saint Bernard 2.469 m na It-Swiss hranici s kulturní vložkou – prohlídkou vesničky Saint-Rhémy-en-Bosses pod it výjezdem z Bernardského tunelu. Pokračujeme do Courmayeru a dál údolím směrem k závěru ledovce Miage u Baru Combal. Po desáté parkujeme v dlouhé řadě aut na horské silničce před závorou v údolí. V hledáčku máme jednu z nejodlehlejších částí Alp na JZ straně Mt. Blancu, jen zřídka navštěvovanou, asi z důvodů – jak uvádí skromný popis v průvodci „…mnoho problémů – trhliny, nebezpečí lavin, pády kamení, padající led a mnoho dalších faktorů… extrémně nepřístupné.“…inu uvidíme… rozhodně je to přenádherná oblast…




Snídáme, balíme,… a v 12:15 konečně vycházíme po silničce k Lagu del Miage v patě stejnojmenného ledovce. Poté vyšlapanou pěšinou po krajní moréně a pak už jen po nekonečné placce ledovce Ghiacciaoio del Miage. V mysli se vracím o 6 let zpět, kdy jsem tady jako oddílový benjamínek šlapal italskou normálkou na Mt. Blanc.
Pohled se však stáčí doprava k ústí ledovce Gl. du Mont Blanc. Jednoznačně nahání hrůzu… výstup vpravo i středem je předem vyloučený – rozervané převislé séraky, trhliny, padající kusy ledu a kamení… jediná možnost je obejít padající ledy levým žlabem u skály. Firn je pryč a ledovec tvoří měkký led pravidelně zásobovaný salvami kamenů z horních partií. Několik minut váháme, jestli má vůbec smysl pokračovat… podmínky jsou hodně na hraně, je odpoledne – všechno taje, lezecké cepíny i rámové mačky máme v autě (podle průvodce neměly být třeba) …nakonec se osmělíme a s turistickým cepínem a mačkami vyrážíme do ledového koryta. Stoupáme pomalu – stále sledujeme občasnou kanonádu okolo nás, led se pěkně napřimuje… ufff, první ledový výšvih je za námi, kameny už nepadají, jen…



nemůžeme najít cestu ven z ledovce (popis trasy vůbec neodpovídá) a všude kolem jsou jen samé trhliny… opatrně lezeme mezi trhlinami stále výš.
Odtrhové trhliny u skály jsou jak ohromné tlamy hladových velryb.
Postupně se přibližujeme k bočnímu splazu mezi levým skalním hřebenem a bezejmenným pravým skalním blokem, kde snad bude bivak. V ústí strmého sněhového žlabu mezi skalními hřbety je evidentní trasa a zbytky nedávné laviny. Směřujeme k levému hřebeni …konečně jsme pryč z toho ledovcového pekla. Stoupáme už pohodovým spíše jen chodeckým skalním terénem. Oči stále hledají někde na obzoru bivak, mozek však na plný pecky kombinuje, kudy jinudy sestoupit, abychom se vyhnuli sestupu po právě opuštěném ledovci – nakonec se nám to splnilo – bohužel…
Po chvíli míjíme zbytky staré chaty (je neuvěřitelné, jak se změnily podmínky v oblasti oproti nedávné době) a v 19:40 jsme konečně na bivaku Rif. Quintino Sella 3.363 m.n.m. Komfortně vybavená dřevěná chalupa (jedna z nejstarších v Alpách) s vařičem, zásobami jídla a na skalním hřebeni poblíž chaty je sníh – na vaření …co víc si přát …je krásně a jsme tu sami …stejně jako asi po naprostou většinu roku.



Ráno vstáváme až po 5 hod. Přeci jenom únava, minimální informace o výstupu a ledový výstupový žlab hned u chaty si zjednávají respekt. Nastupujeme v pravé části ledového kuloáru. Vše je po noci zmrzlé na kost, jen občas se objevují první stužky vody pod ledem. Jde to dobře i s jednou motykou, i když narůstající expozice občas pěkně sevře svěrače… ufff, snad to nejhorší už máme za sebou.
Dolézáme na sněhové plató. Všude čerstvý sníh a zapadané trhliny - navazujeme se. Jde se pohodově – jen nevíme kam… plató končí monumentální skalní hradbou… a pod ní… „důvěrně známé“ trhliny ledovce Gl. du Mont Blanc doplněné mohutnými séraky!



Po krátkém bloudění vybíráme vizuálně nejsnazší místo. Nějakých 80m obtížnosti cca II-III. Slézáme s jištěním na průběh – občas se podaří v rozlámané skále něco založit… ufff, jsme dole, tak snad teď už to půjde…
Stojíme na kraji ledovcového splazu pod různě zaklíněnými séraky… chvíli jen tupě zíráme do trhlin… Nejradši bychom to otočili a utíkali pryč, ale tam někde za ledovcem je náš kopec… a ledovec je svým způsobem tak ledově krásný…



Psychicky se připravujeme na možný pád do nikam – první a poslední má v báglu namotány nezbytné kusy lana, připravené smyčky na prusíky, pevně omotaný cepín pro zachycení pádu… jdeme na to… Jdu první a tak našlapuju jak myška… jen nerozhnět ducha hor.  Občas jsou viditelné staré stopy na jinak čerstvé sněhové přikrývce. Přesto, že je po ránu tvrdý firn a traversujeme směrem dolů, jdeme hóóódně pomalu a obezřetně, bez hlesnutí. Když míjíme trhliny, do kterých by se vešlo několik autobusů, radši se soustředíme na další část výstupu. Při myšlence, že tudy se budeme odpoledne za podstatně vyšší teploty vracet… zrychlujeme… ufff, konečně vystupujeme z ledovce, odvazujeme se, opět začínáme mluvit,… po krátké sváče zíráme nad sebe – čeká nás poctivý 700 m ledo-sněho-firnový žlab, průběžně zásobovaný salvami šutrů. Každý si volí svoji linii výstupu, rychlost i styl. Rozhodně co nejdál od středového koryta. Sklon pomalu narůstá, tempo slábne, přibývá ledových ploten,… Jagyč se čím dál víc fyzicky i psychicky vysiluje urputným zakopáváním vzdorujících kulatých maček a cepínu… myslím, že příště už s tupými cajky nevyrazí.
Ufff, to byl mazec… v sedle Col Emile Rey 4.027 m.n.m. jsme po poledni.  Chvilku se kocháme okolní nádherou a partou lezců nastřelených opodál v úchvatné jižní stěně Picco Luigi Amadeo. Zbývá poslední krátká skalní pasáž. Na první skalní plotně psychicky nalomenému Jagyčovi už hlava nedovolí lízt dál… koneckonců pomyšlení na sestup v exponovaném žlabu s narůstající teplotou a intenzitou kamenných salv nás děsí všechny. Pokračujeme jen s Lácou jištěni na průběh a po necelé ½ hoďce jsme konečně na vrcholu – 12:45 Mt. Brouillard 4.068 m.n.m. Je pozdě, kamarád už sestupuje,… takže původní plán na zdolání blízkého vrcholu Punta Baretti 4.006 m.n.m. (cca 1 hod. skalního lezení po hřebínku) jednoznačně padá. Ještě si s Lácou vzájemně vítězně plácneme a valíme zpět… za chvilku jsme opět v sedle. Jagyč je už hluboko pod námi a tak opatrně slézáme ze skály do sněhového žlabu, abychom na něj nic „nehodili“. Firn povolil, sestup jde vcelku rychle jen… pořád musíme koukat nad sebe odkud nepravidelně vylétají šutry. Najednou Láca volá „Pozor kameny!“, je přilepený na cepínu, který zatlačuje do strmého svahu a kryje se helmou a batohem. Já se kousek pod ním snažím postupně vyhýbat kamenné lavince… v tom se ozve tupý náraz a hrozný řev – během vteřiny kolem proletí cca 70kg balvan. Minul mě – měl jsem štěstí… bohužel Láca už takovou kliku neměl. Leží nehybně na cepínu… volám na něj… stále nic… vteřiny se nekonečně vlečou… najednou se pohne. Kámen ho zasáhl do levého ramene… nemůže hýbat s rukou. Co teď??? …Láca pomalu slézá ke mně. Poraněnou ruku zavěšujeme do smyčky a pomalu začínáme sestup. Jdeme spolu - Láca v jediné zdravé ruce dřímá cepín a opatrně sleduje nohy, aby neulít někam do údolí, já můžu využívat i druhou ruku a tak celou dobu sestupuju „naslepo“ a stále sleduju dění nad námi…
Konečně jsme ze žlabu pryč… dole se opět setkáváme s Jagyčem – jsme zas všichni pohromadě a tak je hned veseleji. Opět se navazujeme a za úmorného vedra nastupujeme na ledovec. Prodělaný šok trochu otupuje strach z ledovce Gl. du Mont Blanc – je děsivé vedro, sníh taje, trhliny se otvírají,… Ledovcový traverz se příšerně vleče… uá, jsme u skalního prahu. No jo, ale jak lízt nahoru jen s jednou zdravou rukou? Láca však dokazuje, že léta strávená ve Skaláku nesou ovoce. Lezu první – zakládám a jistím kluky, Jagyč jde hned za Lácou, nese mu batoh a pomáhá mu… no a Láca bravurně dává III-ková místa jen s jednou rukou!… Následuje krátký a výživný traverz skrz sněhové plató – výška sněhu občas dvouvaječná nám dává zabrat… zbývá poslední žlab. Není čas na hrdinství – máme toho jak Honza buchet… postupně spouštím kluky na laně a pak to s Lácovou zbraní slézám… a je to…19:40 bivak. …jenže jak odsud? …prostoupení spodní částí ledovce Gl. du Mont Blanc jen s jednou rukou je téměř nemožné. Následují telefonáty do Čech do pojišťovny… pak véča a zasloužený spánek.
Telekonference pokračuje ráno v půl deváté - po garanci pojišťovny na úhradu záchranné akce je ihned o dalším sestupu rozhodnuto. Začínáme vytáčet emergency call ze zařízení v bivaku… ač nás každý večer tato skříňka rušila občasnými zvuky a hovory… teď nefunguje. Láca vytáčí obligátní 112. Jsme v Evropě – ihned se kamsi dovoláváme, bohužel jazyková nabídka operátorky se zužuje jen na italštinu a francouzštinu… Oprašuji své italské základy a snažím se jí vysvětlit, že potřebujeme pomoct, postupně nás přepojují dále a dále… až se plynnou angličtinou ozve záchranná letecká služba z Courmayeru. Je 9:00, záchranář nám oznamuje, že za ¼ hoďky bude u nás vrtulník… zmatek, urychlené balení,… a v 9:15 jsme před zavřenou chatou, nastřelení v úvazcích a údolím se rozléhá nezaměnitelný zvuk vrtule…jóóó dopadlo to… ale… vrtulník zůstává v půlce údolí, provádí různé manévry a náhle odlétá zpět… za chvíli volá dispečer, že další pokus proběhne odpoledne, až ustane vítr, který v nárazech bičuje pohoří… vybalujeme, snídáme,… jenže s přibývajícím časem vítr nabírá na síle. Dnes to už nedopadne. V bivaku je kolem 5-ti stupňů, jídlo nám postupně dochází, sněhu u bivaku ubývá… večer prohledáváme bivak a nalézáme naprosto chuťově luxusní špagety – dokonce s kečupem a rybičkami. To byla ňamina, díky Ty, kdos to tam zanechal!!! Uléháme.



Ranní telefonní relaci začínáme v 7 – je nový den=nová služba=vše znovu vysvětlit, domluvit… prostě jsme v Itálii…, ale dost sarkasmu, nejsme na tom zrovna báječně – na dnešek hlásí změnu počasí, jídlo dochází – je jasné, že dnes musíme sestoupit do údolí… stále je nárazový vítr, i když ne takový uragán jako v noci… na ledovci musíme být dřív než bude mlha – přes ledové výšvihy musíme Lácu spustit… to nám zabere zatraceně moc času… navíc se mezi nekonečné trhliny a padající kameny nikomu zrovna nechce… Stojíme sbalení před bivakem a s nadějí sledujeme údolí. Přesně dle posledního telefonu operátora je v 7:30 na obzoru opět vrtulník. Pokusy o přistání na plošině u chaty rychle vzdává = zas nárazově fouká. Po chvíli k nám však z podvěsu přistává italský záchranář. Zkušeně obhlídne naše úvazky, společně dovážeme prsáky ze smyček… a už je k podvěsu cvaklý Láca… lano se točí a Láca se rychle blíží k lyžině vrtulníku. Během chviličky je už na palubě a stroj mizí v údolí. Po pár minutkách se vrací zpět – tentokrát se cvaká Jagyč se svým a Lácovým báglem. Točení, lanovka… a už jsou pryč. Nakonec nás natahují do vrtulníku mě spolu se záchranářem. Obava z visení 10 m pod vrtulníkem na točícím se laně vysoko v horách okamžitě přebíjí naprostá profesionalita všech záchranářů. Ani se nestačím rozhlédnout – kde jsme to vlastně posledních pár dní byli a už jsme dole v údolí u chaty Monzino.



Na palubu přistupuje Jagyč, Láca a (i v helmě velice sličná) záchranářka. Klesáme do údolí Valle d´Aosta. V Courmayeru mě a Jagyče nechávají na horské službě, poté s Lácou pokračují do nemocnice v Aostě. Sympaťáci z HS (stále patřící pod finanční stáž) s námi vyplní jednoduché formuláře, podají kávu, pochlubí se znalostí Tater a Špindlu z mezinárodních meetingů HS a pak už nás odváží k autu – skvělý servis, supr lidi, naprostí profíci… příjemné zjištění.
V potoce smíjíme špínu, plníme prázdné žaludky a v 11:15 vyzvedáváme Lácu v Aostě. Jako zázrakem nemá nic zlomeného, „jen“ pohmožděniny??? …prohlížíme Lácův bágl… ohlá ocelová výztuž levého popruhu zachránila rameno našeho kámoše… díky!!!
Jedeme domů… protentokrát bylo zážitků a adrenalinu víc, než je zdrávo… i když v horách, s kámošema je vždycky nádherně.

Bylo to vlastně tak?… možná trochu přeháním, možná naopak… prostě takhle si to budu pamatovat. Důležité je, že Láca už zase leze, s Jagyčem již plánujeme další výpravu, v mém 4-tisícovém seznamu přibyl již 40-cátý vrchol… a možná … snad brzy … bude všechno i ve filmové podobě.
Díky Jagyči, Láco a duchové hor!


Jagyč, Bosák, Láca


Hore zdar!