Šokující objevy dvou egyptologů publikované nedávno v proslulých vědeckých časopisech Nature and Science 

s největší pravděpodobností převrátí až dosud zcela neochvějnou historii moderního lezení a boulderingu. Pokud se závěry obou badatelů pracujících pro jednu nejmenovanou univerzitu potvrdí, budeme moci datovat počátky sportovního lezení již do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem!

Ale nepředbíhejme a popišme si postupně a ve stručnosti nejvýznamnější objevy, které bez nadsázky šokovaly celý moderní vědecký svět. Vše začalo v polovině devadesátých let dvacátého století, kdy se oba mladí čerství absolventi katedry egyptologie a antropologie University of Southampton vydali na studijní cestu po nejvýznamnějších vykopávkách starověkého Egypta. Již při studiu papyrů a materiálů uložených v depozitářích egyptologické sekce Londýnského muzea narazili tito badatelé na neshody, mezery či přímo propasti v překladech a interpretaci těchto materiálů. Ani konzultace s přední světovou odbornicí na hieroglyfy profesorkou Hillary Wilson nevedly k přesvědčivým závěrům, a tak se mladí badatelé rozhodli potvrdit své hypotézy přímo na místě vykopávek a prozkoumáním depozitářů největšího egyptologického muzea v Káhiře.

Hlavním rozporem je právě nepřesnost v překladu a interpretaci hieroglyfického písma, za jehož zlatý standard se již od roku 1823 považuje kniha „Précis du Syst?me hieroglyphique“ od Francoise Champolliona, jenž jako první rozluštil písmo starých Egypťanů. Studiem již zmíněných depozitářů a chrámových nápisů v Luxoru došli naši badatelé k několika významným odchylkám, které zcela převrací veškerá až dosud zažitá pravidla v egyptologii. Stručně shrnuto, zásadní chyby, jichž se Champollion a jeho žáci či předchůdci dopustili, jsou:
1) hieroglyfy se nečtou odshora dolů, nýbrž odspoda nahoru
2) starověká egyptština byl zcela samostatný jazyk, který zanikl v 5. století př.nl., jenž se na Kobštině (Kobská Egyptština) nezakládá. Tudíž nemůže být tato použita jako prostředek k pochopení, překladu a výkladu hieroglyfů
3) Champollion tvrdí, že Egypťané nepsali samohlásky, ale opak je pravdou, neboť nejnovější objevy potvrzují, že naopak vypouštěli některé souhlásky.

Tak to byly jenom nejzákladnější problémy. Bez dlouhého zdržování, pojďme rovnou k věci a k důsledkům, jež vyplývají ze správného překladu a výkladu zmiňovaných dokumentů.

Druhý největší lezecký komplex v Luxoru (vybudován kolem 1500 př.nl.)

Tak předně, na povrch vyplouvá, že celá na svou dobu nejvyspělejší světová civilizace nebyla, jak se mylně traduje, založena na kultu slunce, nýbrž na kultu zdolávání strmých stěn. Tak např. známý výraz faraón, mylně překládaný „Hm-ef nesu Per Aa nebet sat pet Wsie Mun-Re“ neboli „Veliký faraón, jenž roven je slunci, bratr Osirise a syn Amona-Re“, bude po správném překladu: „Ten, jenž cestou Osirise až ke slunci velikého Amona-Re stoupá“. Zcela zřejmě je zde v moderním jazyce definován „lezec“. Ano, právě faraóni, mylně chápaní jakožto pouzí králové, byli ve skutečnosti nejvyšší kastou lezců (mistrů) a ve společnosti zastávali skutečně privilegované místo (dnes bychom takovou osobu nazvali „lezecký guru“). Neméně přesvědčivé důkazy nalezneme v centru tehdejšího dění a to v lezeckém (nesprávně označovaném královském) městě Luxoru. Po prostudování nápisů na zdech „chrámů“ lze dojít k nezpochybnitelnému avšak šokujícímu závěru, že se vlastně nejednalo o nic jiného než o tréningové lezecké stěny. Vzhledem k nedostatku přírodních skalních útvarů v zemi byli staří Egypťané nuceni budovat nákladné lezecké stěny za použití zajatých otroků. Budování těchto lezeckých komplexů dosáhlo největšího rozsahu v 19. dynastii za vlády Setiho I. a jeho syna Ramesse II. (lezl až do svých 74 let, což bylo při tehdejší průměrné délce života kolem 30 let téměř neuvěřitelné). Tito „mistři lezení“ nechali pro účely sportovního lezectví vybudovat Karnacký a Luxorský lezecký komplex, jenž v té době neměly díky své rozsáhlosti ve světě obdoby. Nachází se zde i známé obelisky, které při své výšce přes 40m vyžadovaly pro své zdolání skutečně značné lezecké dovednosti a řádný kus odvahy. Lezlo se totiž zásadně sólo bez jakéhokoliv jištění. Lezení na obeliscích bylo navíc pouze výsadou největších mistrů - faraónů. Na rozdíl od moderního skalního lezení se lezlo nejen nahoru ale i dolů, neboť slaňování bylo objeveno až o 1200 let později a valnou většinou konzervativních lezců zamítnuto jakožto zkratka pro slabé bez valné výdrže.

Luxorský a Karnacký obelisk představovaly vrchol tehdejšího lezení

Systém lezení v uměle budovaných lezeckých komplexech byl vcelku velice promyšlený. Jak je možno si všimnout na přiložené fotodokumentaci, znaky na stěnách představují jednotlivé symboly, jichž se musí lezec při výkonu držet. Vzhledem ke značné negramotnosti tehdejšího obyvatelstva se jednalo o jednoduchý ale velmi účinný systém (např. lezec postupoval po hadech či včelách - jednalo se tedy o obdobu dnes používaných barevných chytů). Vyšší kasty lezců zdolávající cesty vyšších obtížností používali papyrové svitky - průvodce, ve kterých byla cesta popsána sérií znaků. Lezení tak bylo nejen sportovní disciplinou, ale rozvíjelo též ducha, neboť daná série znaků popisovala příběh či báseň na vysoké literární úrovni. Také se tím potvrzuje, že hieroglyfy byly psány od spodu nahoru, neboť jedině tak lze text číst a celý text dává postupujícímu lezci smysl. Odtud se zřejmě zachoval výraz současných lezců, kteří před výkonem takzvaně „čtou cestu“ na skále...


Moderní Ptolemayovská lezecká stěna v Edfu (postavena kolem roku 50 př.nl.)

Sloupové síně ve velkých lezeckých komplexech sloužily ke každoročnímu měření lezeckých sil celého národa. Tyto závody se konaly kvůli příznivým teplotám vždy za zimního slunovratu, a byly velmi populární. Největší hala čítající až 90 sloupů sahajících do výšky 30m mohla v jednom okamžiku hostit 90 lezců závodících paralelně... 


Tzv. Velká sloupová síň v nejrozsáhlejším lezeckém komplexu v Karnaku (vybudována kolem 1500 př.nl.)

Studujme následující výsměšný text na jedné ze stěn ve východní části Karnackého lezeckého komplexu (chrámu), kde je popsán pokus lezce (faraóna) Achnatona ze 18. dynastie, jenž se snažil pro svou změkčilost zavést tzv. „lezení s lýkem spuštěným shora“ (dnes lze chápat jako top rope) a další radikální změny jakožto jednotnou klasifikaci cest. Tyto snahy jsou zde zesměšňovány a dle textu byly zapomenuty ihned po jeho smrti, kdy se mu přetrhlo zmíněné lýko. Odtud tedy plyne význam nejhorší a nejvýsměšnější staroegyptské nadávky „lezeš na Achnatona“.

Hieroglyfický text popisující výsměšnou legendu o Achnatonovi. Zajímavé je zobrazení slaňujících lezců a jističů v různých pozicích (jistič sedící, stojící atd.)

Z historického hlediska je velice zajímavý příběh mladého lezce Tutanchamona (18. dynastie), jenž dosáhl mistrovského stupně lezectví již ve svých 9. letech a mohl se tak stát faraónem, neboli skutečným lezcem mistrem. Byl velmi oblíben a poté, co se ve svých 18 letech zřítil z obelisku vlivem nenadálého deště (jevu tak nevídaného, že o něm hovořily jenom staré legendy), byl celým národem opěvován a se vší úctou pohřben v Údolí lezců na západním břehu Nilu.

Jedna z mála přírodních lezeckých stěn na západním břehu Nilu (Lezecký komplex „královny“ Hatshepsut, jedné z nejvýznamnějších lezkyní v dějinách Egypta).

Dalším převratem je zcela nový náhled na tzv. sochy a sfingy. Tradiční egyptologové nejsou ohledně jejich významu za jedno a zvláště účel sfing je zcela nejasný. Jak však ukázali naši badatelé, po pečlivém překladu nápisů na nich se ukazuje, že se jednalo o důmyslně vytesané bouldry. Z historického hlediska tak počátky boulderingu můžeme datovat až do 3. tisíciletí př.nl. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že stáří „Velké sfingy“ před pyramidami v Gíze je možné datovat až do 10. tisíciletí př.nl. Tyto informace naši badatelé nepotvrdili, ale ani je nemohou vyvrátit. Pokud by se datování sfingy potvrdilo, pak by se bouldering stal zřejmě nejstarší sportovní disciplinou v historii lidstva.

Velká sfinga - patrně jeden z nejznámějších uměle upravených bouldrů v historii.

Rozdíl mezi lezci a boulderisty v nejvyšší kastě faraónů vyjadřoval tvar tzv. lezecké koruny. Vysoká koruna považovaná mylně za korunu horního Egypta charakterizovala lezce skalkaře, kdežto nízká koruna byla výsadou boulderistů. Někteří mistři ovládající obě techniky byli privilegováni nošením obou korun, jak je možno vidět na rytinách známých lezeckých stěn.

Reliéf znázorňující významné lezce a zakladatele lezeckého komplexu Kom Ombo. Všimněme si rozdílných lezeckých korun. Zprava: lezec bouderista, lezec skalkař-boulderista, lezec skalkař atd.

Vzhledem k rozsáhlosti tématu jsme nuceni tento strohý výběr pomalu ukončit. Závěrem si ještě ukážeme typický příklad lezeckého deníku. Takové deníky tesané v hrobkách lezců sloužily nejen pro potřeby lezce při lezení v posmrtném životě, ale byly podkladem pro průvodce sloužící dalším generacím lezců.

Úryvek z lezeckého deníku významného lezce Ramesse VI. (hrobka v Údolí lezců). Je zde popsáno zdolání (první přelezení) dvou nejobtížnějších cest (klasifikace Osiris++) v okolí Luxoru.

Úplným závěrem bychom ještě rádi ukázali kombinovanou lezeckou stěnu v Abu Simberu, toto mistrné dílo, jenž v sobě spojuje jak lezeckou, tak bouldrovací stěnu. Tato symbióza mezi lezci a boulderisty byla ve starověkém Egyptě zcela přirozená a autoři by rádi tento odkaz prastaré civilizace znovu oživili mezi moderními lezci...

Malý lezecko-boulderistický komplex v Abu Simbel.

P.S.: V příštích dílech ze dozvíme o významu pyramid, proč byly hladké a bílé. Dále o rituálech mumifikace významných lezců, pronikneme do tajů značení a klasifikace obtížnosti lezeckých cest, dozvíme se, zda se maglovalo a proč se na konci 16. dynastie začaly tesat chyty konvexní namísto konkávních...

Z originálu přeložili: Tutenkámen a Tamtachyt