Vylezeno, hotovo! Přinášíme vám hotový filmeček dvou lezcofilních bigwallových krys z Olomóca a Dobrochova! Náš cíl? Arco - Monte Brento - Via Vertigine.
Z avízované akce H. Doudlebského a M. Holečka jsme konečně dostali první a to hned radostnou zprávu. K Márovu vzletnému slohu není moc co dodat, proto zprávu otiskujeme v původním znění. Gratulace za Lezce.cz a štěstí při dalších výstupech.
Dobrovolná masochistická sebe-likvidace fyzické schránky při absolutním vysazení rozumu. Tak by se dala definovat činnost, která nese označení TREKING.
Jedná se o několikadenní túru ve výšce nad 4000 m nad mořem. Jedná se o přechod hlavního hřebene mezi Matterhornem a Monte Rosou. Jedná se o výlet v nejcentrálnějším centru Alp, ve Wallisu. V celém tomto úžasném hřebenu se nachází 18 čtyřtisícových vrcholů (19 včetně Matterhornu). Cesty k nim se vyznačují především dech beroucími úzkými hřebínky a velmi vysokou nadmořskou výškou ...
Trochu stranou zájmu zahraničních médií 25.-30.6. proběhl ve francouzském Millau už několikerý v pořadí Petzl Roc Trip, tentokrát organizovaný v rámci akce Naturals Games.
Vylezeno, hotovo! Přinášíme vám hotový filmeček dvou lezcofilních bigwallových krys z Olomóca a Dobrochova! Náš cíl? Arco - Monte Brento - Via Vertigine.
No, poslední věcí, kterou jsem psal „vážně“, byla moje maturitní slohová práce někdy před XY roky (nedávno to bylo ještě něco, ale to je moje věc;-), kde jsem do hloubi rozebíral vývoj, vážnost, smysl a krásy horolezectví. O lezení jsem toho věděl asi tak ... NIC! Vážně! Od té doby bylo však rozprášeno už hodně maglajzu. Hafo cest vylezených, krátkých i dlouhých, do plusu sklopených i těch do minusu překlopených, vážných-nevážných, a nakonec i těch tlam napadaných ... je víc. A tak tedy přemýšlím, zda o tom lezení už teda něco vím. A zjišťuji, že NE! Můj poslední vážný lezecký zážitek s Tarzanem mě ujistil, že mě lezení stále něčím novým překvapuje a že to jen tak nepřestane! Pokusím se vám tedy tento zážitek teď popsat stejným způsobem, jako tehdy při maturitě: „vážně“. Opakuji, že se pouze pokusím! Už teď si totiž můžete všimnout, jak často jsem použil slovo ... vážně!!!
Tak. Taky mě ale napadá, že už mě to moc nebaví, takže se s tím už nebudu piplat! Via Vertigine (italsky „Závrať) se proplétá centrální částí krásného masivu Monte Brento (nad slavnými Slunečními plotnami). No znáte to! Vždycky určitě také máte krky prolomené doprava nahoru asi tak 10km před Arcem, že jo. Když mi Tarzan koncem roku, pokaždé když jsem ho viděl, šrouboval do hlavy: „Tohle VYLEZEM! Připrav se!“, odpovídal jsem pokaždé úplně flegmaticky: „No, jasně, jasně“. A to znáte určitě taky: nakonec se přistihujete jak si to mašírujete nástupem pod tu vaši věc! No ale tohleto?
Liborek - „1000 metrů stěna, 30 délek, posledních 14 za A2?“
Tarzan - „No, a stropy! Jo a s bivakem.“
Liborek – „Jo tak stropy, aha. Jak se to jako leze, co?“
Tarzan – „No todle takleto a tamdleto zase takle!“
Liborek – „Hmmm.“
Všechno tedy začíná plánováním, že jo. Říká se ‚dvakrát měř, jednou řeš‘. My měřili tisíckrát a dlouho. Náš metr ale není zase tak dlouhý a zkušený, proto jdeme pro radu za Vašíkem, za naším lezeckým guru a předsedou. Předseda říká: „Chlapci, jestli to chcete vylízt, tak to jděte na lehko a za den. Jinak se z toho tahání té svině po...“. Tarzan souhlasí, já nevím, takže platí. Jak tohle dopadne viz konec článku.
Pod stěnu přijíždíme z Olomouce ve středu 18.6. v šest ráno (děkuji Beruško Formanová jezdící na plyn). Horní část stěny je zahalená v mracích. Ta spodní vykazuje známky značné vlhkosti. Na stěnu se dívám úplně jinak, než když jsme kolem ní vždycky jen tak projížděli. My to teď prostě musíme vylízt! No, po chvíli tedy odjíždíme pod skalní sektor Terra Promessa, kde je docela klid a můžeme na chvíli schrupnout. Němcovi, který zrovna vstává, říkám „Gute Nacht!“ a v tu ránu o sobě nevím. Přes den si Tarzan kupuje nějakou vychytávku do stěny, je z ní celý bez sebe a má radost jako malé dítě z nové hračky! Přitom ani neví, že s tou hračkou celou dobu polezu nakonec já!!! :-) Večer si dáváme nástup pod stěnu, který zabere přesně hodinu a půl. Sebou bereme věci na spaní, matroš, trochu jídla a kupu vody na další den + 4 litry, které chceme nechat v půlce stěny na „ostrej pokus“. Ráno totiž lezeme pouze prvních 500m, kdy rekognoskujeme terén. Tato první půlka je převážně položená s třemi delšími kolmými úseky za VI, V+ a VI+. Po nýtech, netřeba friendů ni vklíněnců. Ničeho! Pouze jednoduché lano a expy. Za zadkem akorát táhnu ještě jednu šedesátku pro slanění (dvojčata jsou samozřejmě jasná volba, my jsme ale chudí, a dvojčata nemáme:). Lehčí ukloněné terény lezeme volným štandem. U stromu v půlce stěny jsme za tři hodiny. Přesně za tak dlouho, jak říká průvodce. Dál už vidíme jenom nějaké fixy, kupu po sobě namlácených kroužků coby jištění a hlavně teda ty stropy, no. Ale je tu krásně! Na místě tedy necháváme 2 litry vody namísto čtyřech, páč jsme se trošku rozšoupli a druhou dvojku vypili. No nic, v sobotu na ostřák musíme vzít o dvě kila víc.
Tradááá a je tu sobota!!! Nejsou tři ráno, jak bylo v plánu, ale čtyři (ty hodinky pípaj nějak potichu, hlavně aby mě nevzbudili, asi). No klasika. „Nachozených“ 500 metrů vyskotačíme za 2,5 hodiny. Připomnělo mi to rozcvičky na letních táborech na Radíkově když jsem byl malej! Zase tedy sedíme u stromu, oddechujem. V 8:00 si stříháme, kdo půjde první tahat. Kdo vyhraje, bude tahat největší strop ve 23. délce. ... Hmmm, vyhrávám. Tarzan brečí, protože do něho chtěl, já brečím taky, protože jsem do něho nechtěl! No nic, lezu. Kroužky jsou od sebe 1 – 1,5 metru od sebe (zatím), takže ízy. Jsou šroubovacího typu, s 5mm dříkem. Občas nutno dotáhnout, jinak pohoda. Já zjišťuji, že lézt na druhém konci je mnohonásobně větší pakárna jak na prvním! Tarzanovi je to šumák. Jinak nejsou výjimkou 50ti metrové délky, kde je skutečně víc jak 40 kroužků!!! My máme sebou 35 expresek + 5 singl karabin. Přesto musíme v délkách rozdělávat expresky, aby jsme vystačili. Nastala i situace, kdy jsem „nějak“ dolezl ke štandu, ale lano jsem už za boha nebyl schopný dobrat! Hmm, Co teď? Až po vycvaknutí několika posledních kroužků lano lehce povolilo. Ruce dostávají pod stovkami přítahů docela zabrat. Začínám do nich chytat nepříjemné křeče. Největší teplo je ve stěně asi od 10 do 12 hodin. Ve dvě do stěny napluje stín a k večeru, když hodinu a půl jistíte na štandu v tričku, vám je i docela kosa. I v červnu. Přichází nejhezčí zážitek z cesty, 23. délka. Koukám do 10ti metrového stropáče značně nejistě. Překvapuji sám sebe, pud sebezáchovy na chvíli balím do batohu a valím. Mé obavy z převisu byly však zbytečné. Zjišťuji, že se mi v úplném visu leze líp jak v kolmým. Pocity při cvakání dalších a dalších kroužků ani nemá smysl popisovat. To prostě nedokážu, to je prostě ... no nádhera!!!!! Lezeme dál. V další délce Tarzan naráží na místo s vytrženým nýtem! Na chvíli jsem docela znervózněl. Tarzan ovšem přichází s cirkusovým kouskem, za který by se ani Pan Jo nemusel stydět! Našlapuje na poslední příčku žebříku a snaží se přehodit smycí kroužek. Po chvíli to vzdává a zkouší to volně. Ne ne, to nepůjde. Takže opět cirkus a ... TREFA! Po těchto asi deseti minutách začínám zase dýchat a leze se dál. Délky 26 a 27 jsou jedním velkým traverzem doleva a zároveň jedním velkým peklem! Hlavně pro mě v první délce. Psychicky jsem takovej nějak vycuclej a oni na mě přijdou s tímhle. Kroužky jsou tu nějak podezřele dál od sebe. Na řadu sem tam přichází nějaké to volné lezení. Hlavně ustát v mých kosmobotech ty stupy!! Tady jsem se asi nejvíc vybál a vytrápil. Chyty vám můžou kdykoli zůstat v ruce, no prostě úžasné! Když se dostáváme na konec traverzu, je už tma. Tzn. nějak po desáté večer. V délce č. 28 dobírám Tarzana, když z ničehonic to udělalo jedno velký BŘINK a Tarzan nikde! Měl by zhubnout, vyrval nýt! No, aspoň nějakej suvenýr z cesty. Pro další zájemce o Vertigo: nebudete-li se bát, půjde to v tomto místě i volně. Na vrchol nám zbývá přelézt poslední mohutný převis! Opravdová třešnička na 30ti patrovém dortu! Výjimečně se nevystřídáme a mažu nahoru já, páč mám o 20kg míň a snad se se mnou ve stropě nic nevyrve! Kdyby jo, tak končíme 30 metrů pod vrcholem a nenaděláme ... NIC!!! Na to ale prostě nemyslím. Vlastně nemyslím vůbec na nic. Lezu jako v deliriu. Když se dostávám k výlezu z převisu, dívám se nazpět. V kuželu čelovky zjišťuji, že převis je rozhodně delší než ten ve 23. délce. Po 45 minutách konečně na štandu spokojeně vydechuju, ale také si uvědomuju, že jsem úplně na hadry!!! Dalších 40 minut dobírám Tarzana, během čehož se musím hlídat abych neusnul. Pořizuji ještě poslední zoufalé záběry na kameru. Během další hodiny dolézáme poslední V+ a jsme konečně nahoře! Jsou 2 hodiny ráno a za námi 21 hodin lezení. Hustý!
Tak. Prosím vás, sestup tu asi popisovat ani nebudu, poněvadž je to aspoň na 5ti dílný román (nebo spíš psycho-horor). Podstatné je, že po hodině jsme vůbec nevěděli, kam to vlastně jdeme. Ve tři ráno jsem se vyčerpáním svalil na zem a v okamžiku usnul. Uprostřed lesa, na zemi, v krátkém tričku! Podotýkám že bez vody a bez jídla. V pět hodin nás vzbudila zima. Zpět k autu jsme se dostali až v pozdních odpoledních hodinách, po asi 10ti kilometrovém treku po horách a dalších asi 15ti kilometrech stopování. Zničení, ale živí! Díky, TOMÁŠI!