Tak a je tady další slíbená povídka - tentokrát vám musí vydržet celé prázdiny, protože další přijde na řadu až začátkem září. Takže přeji pěkný počtení, hezkou dovolenou či prázdniny a především vyhřátej písek, bez ohledu na to, zda je vertikální u nás či naležato u moře :-) Odvrácená strana Hospoda hučela, byla totálně plná, přes kouř z cigaret nebylo skoro nic vidět, ale přesto Mirek zamířil neomylně ke správnému stolu. „No já vim, že jsi mě sháněl. Měl jsem od tebe tři nepřijatý hovory a pak tu esemesku. Ale fakt jsem se dneska nemoh utrhnout. Objednal jsi mi už aspoň pivo?“, vychrlil ze sebe Mirek místo pozdravu. „Jasně, už se nese. Kde ses zdržel?“ „Ty vole, dneska to byla děsná pakárna. Dělali jsme v Praze na jednom velkým baráku kompletní ochranu proti holubům. To je strašná magořina. Nejdřív jsme natahovali síť nad nějakou terasu, to je dost dřina no a pak jsem celej den pucoval v sedáku římsu od hoven a natahoval tam hrotový pásy.“ „Tak to zní strašně!“, ušklíbl se znechuceně Lukáš. „Fakt děs. Navíc tam ty vole vlezem na půdu – a tam žebřík na sračky, tak jsme museli tahat náš starej hliníkovej po schodech, abysme vůbec vylezli na střechu. Drábek ho tam pak nechal, že jim ho naúčtujem a koupíme si konečně novej.“ „Dobrej fígl“ „Von je na takovýhle vochcávání machr. Dneska taky – ten správce budovy do tohoho vůbec neviděl, tak to tam Drábek neskutečně naddimenzoval. Místo jednořadejch jsme dali na tu římsu šestiřadý hroty, ty vole - to píchá jak svině, no ale majstrštyk byl, že jsme nad to ještě natáhli poměrně zbytečně pulsní ochranu, což je docela vejvar na prachy. No a v pohodě mu to prošlo.“ „Co to je, ta pulsní ochrana?“, zachechtal se Lukáš. „To je docela novinka. Něco jako elektrickej ohradník na krávy. Holub dosedne a dostane šlupku. Hele pivo, serem už na holuby! Co je to za překvápko, jak si psal v tý esemesce?“ Lukáš neodpovědel hned. Nejdřív se napil piva. Pak se nadechl a v duchu převinul své vnitřní vzpomínkové video o několik hodin zpět. - - - Zčista jasna se uprostřed zkouškového období vylouplo volné odpoledne. Lukáš, který už měl toho učení opravdu po krk, neváhal ani chvilku, popadl sluncem vyšisovaný kletrák, který se válel v pohotovostní poloze hned vedle stohu skript, nacpal tam lano a vyrazil pryč z bytu. Ve sklepní kóji vytáhl kolo (zaplaťpánbůh zatím ho nikdo neukradl – ono taky komu by se hodil tenhle starý oprýskaný favorit, ale na druhou stranu, pomyslel si Lukáš – v paneláku člověk nikdy neví). Kolo vynesl po schodech před dům. Přitom zjistil, že zadní kolo je měkké, duše byla téměř prázdná, ale Lukášovi to moc nevadilo. Kousek od jeho panelákového bloku byla benzínka, takže nebyl problém kolo dofouknout tam. Cestou k pumpě Lukáš vedl kolo a zároveň se snažil mobilem dovolat některému z kámošů – lezců, ale k ničemu to nevedlo. Pár jich nemohlo a zbytek pro jistotu vůbec nebral telefon – nejspíš už někde dávno vzlínali po vyhřátém suchém písku, pomyslel si Lukáš. Ale ani tento fakt mu nijak nemohl zkazit náladu. Zkrátka si jen tak projde mezi skálami , ošahá pár těžkých nástupů, možná když bude nálada (a morál), zkusí si vysólovat nějakou trojku, čtyřku. Jakýkoliv pobyt ve skalách se jevil v tomto období zkouškového martyria jako balzám na duši. U pumpy dofoukl pro jistotu i přední kolo, koupil si pár tatranek a hodil je do kletráku (sviňsky drahý, lamentoval v duchu, mohl jsem je klidně koupit i v hospodě, ale tam by zase neměli čokoládový - vymyslel si Lukáš rychlý protiargument), ale pak už se jeho mysl soustředila jenom na okraj silnice a na cestu do skal. Před hospodou se to hemžilo turisty a bikery (ale zas tak moc jich nebylo, koneckonců byl všední den a prázdniny měly začít až za tři neděle), Lukáš zamknul kolo vedle hospody, koupil si vevnitř jedno pivo a vynesl si ho ven. Sednul si do trávy, opřel kletrák ke stěně hospody a pozoroval skrz pivní sklo zdejší pískovce (to byla jeho oblíbená zábava – pivo dodalo skalám tajemný okrový nádech a řetízky bublinek zvolna vzlínaly vzhůru, čímž volně kopírovaly smělé lezecké linie na krajních masívech). „Spadla ti do piva moucha nebo co?“, vyrušil náhle Lukáše jakýsi hlas nad jeho hlavou. Trochu lekl a rychle položil sklenici vedle sebe do trávy. Hlas mezitím pokračoval : „Sháním nějakýho spolehlivýho lezce a koukám, že ty dneska žádnýho parťáka nemáš. Tak co ty na to, nepůjdem si zalízt ?“ Lukáš se otočil a identifikoval původce tajemného hlasu. Byl to – Šaman. Ano, opravdu Šaman. Nejtajemnější osobnost zdejšího lezení. Legendární lezec, který měl na svědomí většinu zdejších prásků (a pravda je, že řada jeho prvovýstupů vznikla dávno předtím, než se Lukáš narodil). Kolovala o něm řada lezeckých historek (který se většinou tak nějak zhmotnily obvykle po třetím či čtvrtém pivu) a taky řada historek nelezeckých. Šaman byl divnej patron, zkrátka pavouk (jo to sedělo, jak na pohyb po skále tak i povahově, pomyslel si Lukáš). Moc rád tu přezdívku neměl (prý jednou někde řekl – magorů, co si řikaj Šaman, běhá po skalách až moc), ale fakt je, že na něj seděla stoprocentně a nikdo ho ani jinak neoslovoval. Lukáš tak jenom víceméně tušil, že se vlastně jmenuje Jindra. Zamlada, stejně jako řada jiných horolezců, kteří měli to štěstí a dostali se do Asie do hor, načichl tou zvláštní nesourodou směsicí východní mystiky, kterou si přenesl do světa zdejších pískovcových věží. Lukáš vlastně vůbec nevěděl o nic o jeho civilním životě, snad jen to, že měl zamlada lezeckou, potažmo horolezeckou kariéru dobře rozjetou, ale pak se něco zvrtlo, pár mladších kámošů tvrdilo, že snad i seděl (a starší lezci se o tom nebavili), ale pravdou je, že vůči světu dost zatrpkl. Posledních deset let (tedy asi doba, kdy Lukáš začal jezdit do skal) byl víceméně vidět, jak chodí osamoceně po skalním městě, na hlavě typickou sepranou čelenku, s nikým se moc nebavil a nikdo se tak nějak nechtěl bavit s ním. Občas ho někdo zahlídl, jak sedí na vrcholu nějaké věže (kam vysóloval cestami, které by Lukáš nejspíše nevylezl ani na druhym), kouřil nějaký podivný balený tabák („šamanský bylinky“, jak říkal jednou Mirek (asi u pátýho piva) - „jsem jednou seděl vedle něj v hospodě a celej večer to pasivně čuchal a ti povim, jsem se pak cejtil tak zhulenej, že háš je proti tomu sračka“). Šaman si povídal se skalami - byly to pro něj živé bytosti, každá zdejší věž měla údajně svůj vlastní charakter. To všechno a spousta dalších věcí Lukáš o Šamanovi věděl. Zároveň si ale uvědomoval, že toho, co nevěděl je ještě daleko víc. Navíc Lukáš ho sem tam vídával sedět osamoceného v hospodě, ale že by Šaman nějak dával najevo, že o něm ví, nebo se s ním někdy dal do řeči – tak to nikdy. Vlastně teď. Není divu, že z toho byl Lukáš krapet vykolejený. „Mám rozdělanou jednu lajnu, ale je tam potřeba dát ještě druhej kruh. Tak kdybys měl zájem, tak pojď“, řekl dál Šaman, ale pak se otočil směrem ke skalám, srovnával si na zádech batoh a Lukáš měl pocit, že rozhovor je u konce. „Tak jo, skvělý !“ vyhrkl, kopnul do sebe najednou téměř celé pivo a rychle běžel do výčepu vrátit půllitr. Když vyběhl zpět před hospodu, Šaman už byl dobrých sto metrů na cestě do skal. Dohnal ho zrovna když z turistický cesty odbočil na nepatrnou lezeckou stezku do lesa. Šaman se na něj otočil: „Už jsi někdy dělal s někým cestu ?“ „Jo, jasně. Párkrát jsem i dával kruh“ (Vlastně dvakrát, pomyslel si v duchu) „Tak jo, skvělý“, řekl tentokrát stejnou větu Šaman, „kousek odtud mám schovanou kovárnu“. A otočil se a vyrazil opět vzhůru do skal. Tentokrát, pomyslel si Lukáš, už ale nijak rychlým tempem. - - - „A fakt jen tak se u tebe zastavil, jako že spolu pudete lízt, jo ?“, ptal se nevěřícně Mirek. „Jo, jak řikám. Došli jsme si pod Vyhlídkovou, tam měl pod takovym balvanem schovanou zabalenou kovárnu, s kterou jsem se pak tahal až na konec údolí“. „Ty vole, když jsme došli k tý věži, tak jsem si uvědomil, že ani nevim jak se jmenuje. Já jsem nikdy takhle dozadu do údolí lízt nechodil.“ „Taky proč, dyk to tam jsou jenom samý kvaky!“ „Ty vole, tos bys měl říct Šamanovi - hele Jindro, netahej mě na ňáký tvoje kvaky“ zasmál se Lukáš nahlas. „Hmm, to by mě asi na místě zabil. Za toho Jindru nejspíš i nějak brutálně. Ale fakt je, že ty jeho prásky jsou docela legendy“ „Nářez!“ „Taky pěkný vraždy“ zachmuřil se Mirek. „Tohle ne člověče. K prvnímu takový šestkový stěnový lezení, tam v tom kruhu měl právě Šaman smyci, chtěl pokračovat za hranu doleva, ale ani nevím proč to tenkrát nedodělal. Podle toho, jak vypadal ten kruh s tou smycí, to musel mít rozdělaný nejmíň dvě století.“ „Fakt starej Šamanův projekt! Hele, prej tam Šaman nechával takový žíhaný smyčky, že se jako hned poznalo, že je to vod něj a nikdo se mu do toho nesral, je to tak ?“ Lukáš se napil piva a přikývl. Stará a již notně vyšisovaná žíhaná smyce se nyní válela v jeho kletráku a už teď měla v jeho očích hodnotu novozákonní relikvie. - - - Šaman seděl na vrcholku vyhřáté věže. Pokroucený kořen uschlé borovice ho tlačil do zad, ale on to vůbec nevnímal. Kluk už dávno slanil a teď už nejspíš sedí v hospodě a dává si točený „vrcholový“ No, zaslouží si ho, koneckonců, ten blbej úsek za hranou nad prvním kruhem vyběhl pěkně a měl i dost síly nabouchat ten druhej kruh. Což já už sakra nemám. Ten kluk nejhorší úsek překonal úplně v pohodě - ten úsek od prvního s tím dlouhým přešahem za hranu (je tam sice parádní madlo, ale - došáhnout na něj!), pak dát pravou nohu za hranu do pozice hraničící s rozporem. A tam jsem se bolestí málem posral. Bylo to jako když do levý nohy pustěj elektrickej proud, žádnejch 220, ale nejmíň 380, noha mi okamžitě vypadla ze stupu, vyklonil jsem se na tý hraně jako vrata od chlíva. Ještě, že jsem to udržel za to madlo a pravačkou se rychle chytil ten nanicovatej bočák, jinak by to bylo na druhym kurevský kyvadlo. A pak ta bolest na chvilku polevila. Ne že by zmizela, to ne, jenom trochu polevila. Natolik, že se dalo dolízt ke klukovi k druhýmu kruhu a pak spíše symbolicky na prvním pokračovat na vrchol. Dost možná, že si toho ani nevšiml. Ale spíš asi jo. Vždyť je to nakonec úplně jedno. Šaman seděl dál na vrcholku věže. Slunce právě zapadalo za obzor, ale odsud to nebylo vidět, bránil tomu zalesněný hřbítek naproti. Jenom mezi stromy prosvítalo oranžové světlo. To je úplně kurevská romantika. Rozostřil zrak a vnímal jen tu oranžovou barvu. Když jsem si v lochu stoupnul na okraj postele a podíval se šikmo z okna, viděl jsem vystouplou boční hranu budovy ve které jsem seděl (bylo tam tuším schodiště). Ta boční stěna s tou hranu nebyla daleko, počítám tak deset metrů. Když jsem zaostřil zrak na tu hranu a z mříží se tak staly jenom mlhavé šmouhy, tak se z textury špinavého oprýskaného betonu za chvilku začaly vynořovat jemné cenomanské žilky. Ta vodorovná prasklina na omítce se změnila do pověstného zářezu, který pokračoval na hranu. Jó, Kuttův roh, holky tam při ručkování pištěly a těch keců, když se dostaly na hranu! Z toho rohovýho koutu, kde se přesedalo při slanění, to býval jedinečný pohled. A v létě bylo na tý severní straně příjemné chladno, vlastně chládek asi jako v díře, do prdele... - - - „Ty vole, mám sice už pár piv, ale tohle ti fakt nevěřim. To ne vole“, opakovat dokola Mirek. „Tak di do prdele, fakt nekecám. Už na konci údolí byl Šaman nějakej znavenej, a fakt mi navrh, abych do toho šel na prvním“ „Ti fakt nevěřim“ „Jo, byl marnej. Ty vogo, vždyť to ani není moc těžká cesta, řek bych maximálně céčko. Spíš béčko. Navíc to Šaman za tou hranou kdysi zkoušel, radil mi že tam je někde slušný madlo. Taky mi vybral z kovárny osobně nějaký navrtáváky – prej tyhle jsou fakt vostrý, že to v tom převislym úseku za hranou budu potřebovat. Prej měl kdysi v nějaký cestě tupej a než ho zavrtal, tak mu došlo a vyletěl z toho.“ „Pán je klasik, pěkně postaru s navrtávákem. No, s vrtačkou si ho ani nedokážu představit“, zasmál se Mirek. „No tak to fakt ne“, odtušil Lukáš a napil se piva. „No tak mě nenapínej, co dál ?“, visel Mirek Lukášovi na rtech. „Ty vole, fakt jsem tam ten kruh za tou hranou dal“, pravil vítězně Lukáš a praštil půllitrem do stolu, až to zadunělo. - - - Šaman se vrátil do reality. Dost se sešeřilo. Fousy lana provlečené slaňákem mizely kamsi do tmy. Nepříjemný tlak borovice do zad se stupňoval, Šaman změnil polohu a protáhl si nohy. Trnul, že bolest znovu vystřelí do levačky, ale zatím to bylo dobré, jenom to mírně mravenčilo. Nejspíš z toho přesezení. Ten doktor říkal, že lezení je to poslední, na co teď budu myslet (naivka!) a vůbec se tvářil tak nějak ustaraně. Ale oni se tak vlastně ksichtěj pořád. Prej něco v kostech, tak se ptám jestli je to karcinom – to měl soused, karcinom prostaty, pěkný svinstvo. A on se kroutí, že přísně vzato jako že ne, že to není karcinom, ale nějakej sakra, sakrom nebo co. Jsou to prevíti, ti doktoři. Reverz a pěkně domů, do skal. Když už nic, tak aspoň tuhle cestu na tuhle věž musí udělat. Což se, zaplaťpánbůh, povedlo. Kluk byl fakt šikovnej. Byla už fakt tma, ale když si dal před oči první stránku vrcholový knížky (kam se píšou nový cesty), dal se ještě docela dobře rozeznat čerstvý zápis : „6/ Odvrácená strana VIIc – Od S stěnou přímo k 1.K Doleva za hranu a převislou stěnou šikmo vlevo k 2.K. Spárou na vrchol.“ - - - „Jak, že ste to teda pojmenovali?“, ptal se Mirek. Už asi potřetí. „Vždyť ti to říkám. Odvrácená strana“ „Ty vole, to je jak album vod Floydů. Netušil jsem, že zrovna tohle Šaman poslouchá.“ „Nemyslim si, že to ňák souvisí s hudbou. Přišlo mi, že to měl tak nějak vymyšlený dlouho“ „Odvrácená strana ?“ „No fakt nevím. Je to ze severu, je to takový schovaný, docela chládek i v létě, zkrátka odvrácená strana“ „Hmmm. Dyk řikám – kvak. Dáme si ještě jedno ?“ - - - Byla tma jak v pytli. Taky už začala být pěkná zima, ale Šaman stále seděl na vrcholku věže. Hmmm, tady v těch chodbách v Bartolomějský aby se prase vyznalo, pomyslel si. Pak ho v jedný místnosti posadili před stůl, za kterým seděl vyhublý vyšetřovatel. Vypadá podobně jako jeden polskej lezčík, co spolu kdysi bivakovali pod stěnou Kazalnice. „Psal jste to vy ?“, přešel vyšetřovatel rovnou k věci a vytáhl na stůl malou útlou knížku. Známých rozměrů. Takový se přece používaj... Vyšetřovatel mu knihu, otevřenou asi v polovině, strčil pod nos. Sice slabě, ale stále ještě voněla jehličím a vyhřátým pískem. Šaman zaostřil na zápisy v knize a byl doma. Mezi vzorně podtrženými čárami (jo, to se tenkrát dbalo na řádný podtrhávání zápisů) byl zápis : „Hore zdar 1972 ! 17.4. „NC VI“ Šaman + Karel“ A pod tím (vzorně podtržený) řádek : „Rusáci a komunisti, táhněte letos do prdele!!!“ Pak už tam byly jenom dva záznamy o výstupu. Dvě dvojky kluků co dobře znal. Nebo si to aspoň myslel. Vlastně s Karlem jich bylo pět - pět kamarádů ze skal. Ještě jednou nasál tu báječnou vůni vyvěrající odkudsi z vrcholové knížky a zavřel oči. Musím si tu vůni zapamatovat, asi mi bude na nějaký čas chybět. Měl pravdu. - - - Jo, fakt měl pravdu. Dnešní bolest přinutila Šamana trochu bilancovat. Kromě těch hor a skal stál život poměrně za hovno, pomyslel si. Když seděl, Irena se mezitím odstěhovala a zmizela z jeho života. Vlastně mu do tý basy ani jednou nenapsala, napadlo ho. Pak se s ní jednou setkal a skončilo to fiaskem a druhým flastrem – to když zmlátil jejího tehdejšího partnera, který mu řekl cosi o hajzlovi, který zbouchne holku a vzápětí jde sedět do báně. Takže o tom, že má dítě (holku - Kamilu) se dozvěděl až během toho dalšího přelíčení, kdy svou dceru poprvé a taky naposled viděl. Na výjezdy do hor mohl zapomenout a po revoluci už na to neměl chuť ani prachy. Zůstaly mu jenom skály. Zaplaťpánbůh za ně. Zdejší skály – to byl jeho svět a jinam už vlasně ani nechtěl. - - - Šaman se pomalu zvednul. Už chtěl vrátit knížku do krabice, když v tom si to rozmyslel, znovu se posadil, otevřel knížku, zavřel oči a pomalu labužnicky vtáhl nosem tu známou vůni. Tentokrát to byla vůně svěží, intenzivní, plná vzpomínek na léto, slunce, kvetoucí vřes, smůlu ronící se z borky borovic, smích dávných kamarádů a cinkot starých valtrovek... Musím si tu vůni zapamatovat. Asi mi bude na nějaký čas chybět, pomyslel si Šaman
|