Lavinové neštěstí v Ötztalu - co se asi stalo na Schalfkogelu?
V sobotu 2.5.2009 se uvolnila na východních svazích hory Schalfkogel (3540 m n. m.) v Ötztalských Alpách lavina, která zabila pět Čechů a jednoho Slováka.
Všechny sportovní nadšence srdečně zveme na 9. ročník závodu v olympijském šplhu s názvem Modřanský Tarzan 2009. Pro nformaci jen uvádíme, že ve šplhu získal Bedřich Šupčík první československou zlatou olympijskou medaili v Paříži v roce 1924. Závod se koná 16.5.2009 v Praze 4 - Modřanech na Sofijském náměstí.
Lavina zabila v rakouských Alpách pět Čechů a Slováka
Šest lidí zahynulo pod masou sněhu, která se v sobotu odpoledne zřítila v rakouském Tyrolsku. Mezi oběťmi je pět turistů z Česka, kteří byli v oblasti Söldenu na túře.
Povolení lezení na Stránské skále a v oblasti Rudické propadání
Na základě žádosti ČHS povolila vláda ČR svým usnesením výjimku z ochranných podmínek oblastí Stránská skála a Rudické propadání, takže je zde od začátku dubna povoleno lezení.
V Broumovských stěnách stále platí zákaz lezení, neboť Východočeská pobočka České společnosti ornitologické se odvolala proti rozhodnutí SCHKO Broumovsko, na základě kterého mělo být lezení v této oblasti povoleno.
Lavinové neštěstí v Ötztalu - co se asi stalo na Schalfkogelu?
V sobotu 2.5.2009 se uvolnila na východních svazích hory Schalfkogel (3540 m n. m.) v Ötztalských Alpách lavina, která zabila pět Čechů a jednoho Slováka.
Vzhledem k různým zprávám v tisku, které jsou bohužel plné nepřesností a polopravd a také vzhledem k tradičním diskuzím pod nimi (jejich úroveň netřeba komentovat), jsem se rozhodl pro sepsání tohoto článku. Nikdy v minulosti jsem si nemyslel, že to budu muset udělat. Pět kluků z celé sedmičlenné skupiny jsem znal a pravidelně s nimi jezdil na hory – ať už na skialpy, ledy, lezení nebo velehorské výstupy do Pamíru a Tian-Shanu. Dva kluci, kteří se nevrátili, byli moji bratranci, se kterými jsem prožil celý život. Proto mám potřebu pokusit se alespoň trochu objasnit to, co se asi stalo. Informace v tomto článku jsou fakta, která jsme získali po rozhovorech se dvěma záchranáři (včetně velitele zásahu) přímo v Obergurglu a po rozhovoru s přeživším členem skupiny, který ten den zůstal na chatě. Co se stalo v posledních minutách před neštěstím se už nikdy přesně nedovíme, nicméně jsem se na základě mých odhadů a odhadů záchranářů pokusil nastínit to, co se asi mohlo stát. Pomohlo mi k tomu i to, že jsem s kluky velmi často jezdil a na jednom laně s nimi trávil spoustu času. Znal jsem jejich myšlení a způsob rozhodování.
Nejprve pár věcí o počasí. V týdnu, který předcházel výletu, napadlo v oblasti Obergurglu několik desítek centimetrů sněhu. Při posledním sněžení ve středu nebo ve čtvrtek napadlo podle slov horské služby 20-30 cm sněhu. Tento sníh se dostatečně nestačil spojit s firnovým podkladem, nicméně to zřejmě nebyly nijak špatné podmínky pro lyžařské túry. Lavinová situace byla na stupni dvě, při odpoledním oteplení pak mohly na prudkých svazích hrozit laviny z provlhlého sněhu a lavinovka pak mohla být za tři – jarní klasika.
Údolí, ve kterém kluci byli, nebylo vybráno náhodou. Loni o Velikonocích jsme se společně pohybovali v údolí Langtalereck Hütte, letošní Velikonoce jsme strávili ve vedlejším údolí na Martin-Busch Hütte. Ani výběr osudného Schalfkogelu nebyla náhoda. Někteří z naší letošní velikonoční skupiny na něj tehdy vystoupili a někteří z nich také z části sjeli právě do údolí Hochwilde Hütte. Kopec je to krásný a ke sjezdu velmi lákavý.
Kluci vyrazili z parkoviště v Obergurglu v pátek 1.5.2009 kolem 11 hodiny dopoledne. Byl slunečný den, s teplotami nad nulou. Kolem třetí odpoledne procházeli okolo Langtalereck Hütte. Na terase odpočívalo spoustu skialpinistů, jedna velká skupina zrovna sjížděla z túry pravděpodobně z vrcholu Eiskögele. I v Rakousku byl svátek a všichni využívali skvělé podmínky pro skialpové lyžování. Kluci pokračovali dál po zimní cestě do údolí ledovce Gurgl, k Hochwilde Hütte, kam dorazili kolem 18 hodiny odpoledne. Chata je v této době, kvůli dlouhému přístupu zavřená, ale stejně jako u jiných chat je v ní otevřený winterraum. Kluci to věděli a pro případ, že by byl winterraum plný, měli sebou stany a žďáráky. V pátek večer už kluci pouze plánovali túru na další den. Podle všeho byl jednou z možností okruh z chaty na Karlespitze, poté dolů do údolí směrem k Martin-Busch, dále zpět klasickou výstupovou trasou na Schalfkogel a na závěr sjezd z hory k Hochwilde Hütte.
Nicméně v sobotu počasí nebylo ideální, a proto se rozhodli vyčkat na chatě, jestli se počasí nezlepší. Bylo proměnlivo, střídala se dobrá viditelnost s občasnou mlhou. Nesněžilo, ani vítr nebyl nijak velký a teplota zůstala celý den pod nulou. Protože se počasí nijak nehoršilo, rozhodli se v poledne vyrazit na túru. Nicméně již ne na dlouhou variantu, ale v úmyslu měli vyjít přímou cestou na Schalfkogel a vrátit se stejnou cestou i zpět. Protože nebyl klasický jarní den, mohli si dovolit vyrazit i kolem poledne. Podmínky podle všeho odpovídaly klasické zimní túře a nebezpečí odpoledních (jarních) lavin bylo zanedbatelné. K výstupu zvolili méně obvyklou cestu přímo po hřebeni mezi ledovci Kleinleitenferner a ledovci, který stéká z vrcholu Schalfkogel směrem k severozápadu. Podle slov jednoho ze záchranářů se tato varianta moc nechodí, nicméně při dobrých podmínkách je schůdná – kratší a strmější. Na chatě zůstal poslední člen skupiny, který se rozhodl odpočívat a připravit se na nedělní túru. Těsně před odchodem kluků na výlet, dorazila do winterraumu ještě tříčlenná německá rodina, která zde měla v plánu přespat.
Co se dělo poté už se můžeme pouze domnívat. Jisté je, že kluci na vrchol nedošli. Zhruba ve výšce 3200-3300 metrů se rozhodli pro návrat. Důvodem bylo pravděpodobně zhoršené počasí. Sundali tedy pásy a vydali se ke svému poslednímu sjezdu. Velmi krátce po jeho začátku, v místě kde byly jen malý kousek od výstupové stopy, se uvolnila lavina, kterou pravděpodobně sami odřízli. Odtrh laviny vedl i přes část výstupové stopy. Celkově byl odtrh asi 100 metrů široký a lavina měla délku kolem 150 m. Kluci podle všeho neměli nejmenší šanci na přežití, podle vyjádření záchranářů byli nejméně čtyři mrtvý téměř okamžitě. Další dva možná žili ještě několik málo minut, které by nestačily na jakkoliv rychlou záchranu. Lavinu zpozorovali na Langtalereckhütte, kde okamžitě upozornili záchranáře. Malý hlídkující vrtulník obletěl laviniště, ale kvůli špatnému počasí nemohl přistát. Prý dokonce na zpáteční cestě málem zavadil o dráty nákladní lanovky. Přesto na půli cesty vysadil záchranáře, který ale neměl šanci se na místo dostat. Z Langtalereckhütte také vyrazila skupina asi 20 záchranářů, která se po posouzení nebezpečnosti situace musela vrátit. Myslím ale, že i přes jakkoliv rychlý zásah nebyla šance, že by kluci přežili. Záchranáři přiletěli na místo až druhý den, v neděli v šest hodin ráno za jasného počasí. Všechny zasypané našli v rozmezí 2-56 minut. Kluci měli to nejlepší vybavení – samozřejmě pípáky, sondy a lopaty (tento fakt zdůraznili i záchranáři). Čtyři dočasní obyvatelé Hochwilde Hütte, včetně posledního člena skupiny neměli o neštěstí ponětí. Na svah není z chaty dobře vidět a sesuv laviny nebyl vůbec slyšet. Tak jako tak nebyla šance, že by mohli klukům pomoci, vše se seběhlo hrozně rychle.
Záchranáři potvrdili to, co jsme na základě prvních informací předpokládali. Kluci neudělali v dané situaci žádnou chybu. Počasí sice nebylo ideální, ale na druhou stranu nebyl problém s odpoledními lavinami. Jeden ze záchranářů byl v osudný den dopoledne také na túře a toto mi potvrdil. Na posledních fotkách, které kluci vyfotili je často dokonce sluníčko (polojasno). Výstupová trasa byla sice méně častá, ale nikoliv chybná. Kluci se nejspíš o kousek odchýlili od ideálního sjezdu, což se ale při špatné viditelnosti může stát velmi lehce. Špatná viditelnost také mohla být příčinou toho, že jeli od sebe v takové vzdálenosti, aby na sebe viděli, a proto lavina strhla všechny.
Ať tak nebo tak, klukům už nic život nevrátí. Kluci, díky za vše, co jsme díky vám mohli prožít! Bylo to skvělé!