Jelikož vím, že většina z vás není schopna přečíst jakýkoliv text od začátku až do konce, sestavím hned na úvod jakési desatero dobrých rad, abyste se vyhnuli problémům, které jsme měli my. Nuže slyšte.

DESATERO DOBRÝCH RAD PRO ODHODLANÉ ZDOLAT STÜDLGRAT:

1. rada zní: Počítejte s tím, že na Grossglockneru je vždy hnusně, a to i za velmi dobré předpovědi počasí. (Naše akce byla důkladně naplánována tak, že se půjde jen za krásné a stabilní předpovědi počasí. Ačkoli meteorologové slibovali slunečno, provázela nás mlha, vítr a sníh)

2. rada zní: Neberte s sebou velké batohy, vše potřebné se vám vejde do 30 litrového batohu. (Z vlastní zkušenosti víme, že do batohu o objemu 30 litrů se spolehlivě vejde vše, co budete na 3 dny potřebovat včetně spacáku, vařiče, ešusu,  sedáku, prsáku, expresek, vklíněnců, maček, cepínu, přilby, lana, náhradního oblečení a jídla. Kdo nevěří, nechť absolvuje Jiříkův kurz Balení batohu, který bude probíhat na podzimním setkání CK Kašpárek. V tomto kurzu nebudete sami, neboť jej absolvuje minimálně Olin, který na akci vyrazil s narvaným 60 ti litrovým batohem, v němž neměl ani spacák, ani žďárák, ani vklíněnce a expresky…)

3. rada zní: Nečekejte, že na chatách pod Grossglocknerem seženete ubytování a raději se připravte na nocování ve winterraumu. (Aneb štěstí přeje připraveným. Věřte, že po po mrazivé noci ve winterraumu na stole pod smrdutou přikrývkou z níž padá myší trus vaše výkonnost nebude nejvyšší..)

4. rada zní: Neberte si s sebou bačkůrky. (Na všech chatách jsou k dispozici erární přezůvky, tudíž Kašpárkův nápad tahat s sebou při lezení v batohu bačkory nebyl z nejšťastnějších)

5. rada zní: Nechoďte na tuto horolezeckou túru s trekkingovou obuví a už vůbec ne s podrážkou bez vibramu. (Ačkoli je zřejmé a všude se lze dočíst, že výstup na Stüdlgrat je regulérní horolezecký výstup v nejtěžším terénu, Kašpárek vyrazil v trekkingové obuvi, jejíž měkká podrážka klouže i na mokrém chodníku, nemluvě pak o namrzlé skále. Pokud si budete počínat jako Kašpárek, je nutné, abyste byli schopni vytáhnout se nějakých 600 výškových metrů pouze na rukách. A věřte, dá to zabrat…)

6. rada zní: Vyražte pouze s člověkem (lidmi), o němž víte, že je spolehlivý, odolný, schopný téměř všeho, obětavý, silný natolik, aby vás tahal, usměvavý za každé situace, no zkrátka dokonalý. (A Kašpárek takové spolulezce našel, neboť přestože mu docházely síly i trpělivost, Jiřík s Olinem neztráceli hlavu a Kašpárka jistili, chlácholili, povzbuzovali a nějak ho tou cestou prostě protáhli. Takže díky…)

7. rada zní : Nepodceňujte aklimatizaci! (Je nutné si uvědomit, že první noc je ve výšce téměř 3.000 metrů nad mořem, druhá pak ve výšce téměř 3.500 metrů nad mořem, takže pro organismus, který vyrazil z naší české nížiny, dost velká zátěž. I zkušený Messner uvádí, že na horu vysokou 3 tisíce metrů se aklimatizuje 3 dny, na horu vysokou 4 tisíce metrů čtyři dny … a tak dále. A on tomu opravdu rozumí.)

8. rada zní: Nebudete-li akceptovat radu č. 7, vezměte s sebou dostatek analgetik. (Hlava bolí, a moc..)

9. rada zní: Mějte ostré lokty! (Ačkoli by se mohlo zdát, že cesta je natolik náročná, že na ní nebude mnoho lidí, opak je pravdou. Každý horský vůdce nabízí svým klientům tento výstup a své ovečky pak táhne velkou rychlostí na laně za sebou ohrožujíc tak ostatní lezce. Připravte se tedy na to, že se budete s těmito lidmi strkat na uzounkých hřebíncích a kluzkých strmých plotnách. Zkrátka, kšeft je kšeft!)

10. rada zní: Myslíte-li si o sobě, že jste dobří lezci a cesta obtížnosti 3 až 4- pro vás nemůže být problém, oblečte se do několika vrstev, nazujte pohorky, oblečte teplé rukavice a na záda zavěste 10-15 kg batoh a vyražte na cvičnou stěnu či skálu. (Budete překvapeni, o kolik nižší číslo polezete, a věřím, že nemile. Pokud však zvládnete hravě cestu obtížnosti 4, ještě nemáte vyhráno. Zkuste si představit, že bude ona skála či stěna namrzlá, mokrá, kolem vás bude mlha, silný vítr a sníh. Mimo to budete nevyspalí, hladoví a žízniví)



Pokud jste ještě udrželi pozornost, tak ve stručnosti k akci samotné:

Akce se zúčastnil pouze Kašpárek, Jirka a Olin. Nikdo jiný neměl chuť či odvahu se do této akce pustit. Vyrazilo se v pátek ráno s nadějí, že do Kalsu am Grossglockner je to pouhých 600 km, jak nám sdělil routplaner. Bohužel, již podruhé se stala ta stejná chyba a byl vyhledán Kals jiný. Ten náš správný byl vzdálen od našeho bydliště celých 1.000 km, tedy stejně, jako Dolomity, které nás cestou vábily.

Pátek:

Na chatu Stüdlhütte jsme tak dorazili za svitu čelovek v době, kdy  již byla všechna místa v chatě obsazena i obležena. Byli jsme proto ubytováni ve winterraumu, kde nejsou k dipozici ani matrace, ani topení. Jiřík a Kašpárek vytáhli ze svých malých batůžků spacáky, Olin jej ve svém  šedesátilitrovém jen marně hledal. Kapárek mu zapůjčil vlastní žďárák, který se rovněž vešel do jeho malého batůžku. V kombinaci s dekami plnými prachu a myšího trusu se již na stole dalo spát. Komfort této noci si však dovedete představit….

Sobota:

Budíček byl vysvobozením z prožité noci, nicméně náš fyzický stav by snesl spíše návštěvu lékaře než horolezecký výstup. O půl sedmé jsme se však již odhodlaně drali spolu s dalšími desítkami lezců vzhůru k vytouženému Stüdlgratu. Prvních 200 výškových metrů jsme zdolali za 20 minut a nabyli tak přesvědčení, že za chvíli jsme na vrcholku. Následoval pochod po okraji ledovce samozřejmě bez maček, přeci se nebudeme zdržovat. Poslední úseky se sníh změnil v led, takže se Kašpárek bezmocně plazil po břiše sekaje kolem sebe svým novým cepínem, boty však na ledu ne a ne stát. A tak ho jakýsi kolemjdoucí v mačkách dotáhl za ruku až na kameny. „Malý trapas na začátek, ale co, na skále všechny ohromím!“ říkal si v duchu Kašpárek. Ale boty ani na skále ne a ne stát. Skála byla samozřejmě mokrá, neboť vlhkost vzduchu ve stávající mlze byla vysoká. Ale dokud ještě byla síla v rukou, cesta ubíhala. V prvních pasážích se střídala místa obtížnosti 1 až 3, šlo o velmi pestré, příjemné lezeníčko prostřídané lehkými úseky, kdy se dalo docela pohodlně jít. Jen ta zima… Bez teplých goretexových rukavic by se snad ani nedalo lézt.  Konečně dorážíme na místo Frühstuckplatz v nadmořské výšce 3.550 metrů. Dle průvodce se má obrátit ten, kdo sem nedorazí za 3 hodiny, neboť je příliš pomalý. To si samozřejmě nepřipouštíme, přestože náš čas je 3 hodiny 30 minut a náš špatný čas svádíme na velké množství lidí.

Pokračujeme proto dál. Cesta se stává náročnější a náročnější, mizejí chodecké pasáže. Také počasí se nezlepšuje. Pokud na chvíli vítr rozfouká oblačnost, objeví se nám výhled na hrůzostrašně vyhlížející strmé věže před námi a teprve za nimi strmý zasněžený vrchol Grossglockneru. Jistíme se průběžným jištěním využívaje tyče či borháky, místy Jirka zakládá vlastní jištění za pomoci smycí a vklíněnců. Uprostřed jde Kašpárek a Olin jištění sbírá. V tu dobu jsme již za polovinou cesty, Kašpárkovi však docházejí síly. Jako na zavolanou tak přichází dvě nejtěžší místa této cesty. Prvním z nich je tzv. Kleine Platte náročnosti 3. Zdolat ji znamená překonat převis sice s velkýma madlama, ale téměř bez stupů. Za pomoci hrubé síly se pak vydrápat do výlezu na ukloněnou plotnu. Pak už jen chytit hranu a rvát to rukama. A Kašpárek si toto místo skutečně vychutnal. Nohy klouzaly na mokrých nepatrných stupech pod převisem a ruce ne a ne přitáhnout Kašpárka směrem vzhůru. Za pomoci lana shora a Olina zdola se však Kašpárek přeci jen na plotnu vydrápal a chopil se ostrých hran ukloněné plotny chtěje se přitáhnout. Ale co to? Ruce vypověděly službu a už neposlouchají, přitáhnout se není možné. A tak byla plotna zdolána zajímavým lezeckým stylem, totiž plazením na natažených rukou. Věřím, že podívaná to musela býti veselá, nicméně Kašpárkovi moc do smíchu nebylo.


Jak v tu chvíli chyběly svaly vydřené v posilovně! A protože je kluci měli, náročná místa elegantně překonali. Následovalo místo označované průvodci jako nejobtížnější místo této cesty Platte za 3+. Nemám chuť popisovat další ostudné praktiky, kterými Kašpárek zdolával toto místo, jisté však je, že se před druhou hodinou všichni ocitli živi a zdrávi na vrcholu Grossglockneru obleženého desítkami lidí přicházejícími tzv. normálkou. Žádná vlna radosti se však nedostavila, neboť nás čekal ještě sestup po normální výstupové trase přes Klein Glockner po Alter Kalser Weg.



A právě při sestupu bylo nutné míti ostré lokty. Ale to my nemáme a tak jsme byli neustále předbíháni profesionálními horskými vůdci vedoucími své platící ovečky na laně. Jejich bezohlednost výrazně prodloužila náš sestup, neboť jsme byli nuceni neustále rozmotávat jimi zamotaná lana. Při sestupu strmým sněhovým polem jsme si zase vychutnali, jaké to je, když na vás někdo hází shora kameny. A tak má Olin dodnes bouli na levé ruce a je rád, že letícímu kameni nenastavil obličej.

Po 13 hodinách chůze a lezení nás vítala chata Erzherzog Johann hütte. Naštěstí nebyla plně obsazená a tak nás chatař umístil do lágru tzv. východního bloku, kde jsme zde ubytováni spolu se Slováky a Poláky. Rakouští turisté měli zřejmě lágry vlastní.

Večer Kašpárek prohříval vymrzlé tělo nalepený na kamnech s čajem v ruce, Jirka popíjel tradičně pivko a Olin špásoval se sličnou Slovenkou, jejíž přítel byl v tu dobu ještě na vrcholu (vyrazil tam totiž v šest večer). Škoda jen, že si nerozuměli, pražský dialekt a slovenština k sobě mají docela daleko a tak používali nás Moraváky jako tlumočníky. Po příchodu přítele sličné Slovenky se odebíráme na kutě, neboť je zřejmé, že zábava je u konce. Přítel totiž nevypadá, že bychom ho naším právě proživším zážitkem oslnili.

Neděle

Na horách panuje strašné počasí. Vichr, déšť, sníh, mlha. Zlatá sobota! Do chaty přicházejí turisté, kteří se pokusili zdolat vrchol, ale neúspěšně. Jsme rádi, že už nám zbývá jen sestoupit. Nejprve lehkou ferratkou, poté po ledovci Ködnitz Kees k chatě Stüdlhütte.


Tam už nás zaplavuje vlna radosti, že jsme snad opravdu přežili. Balíme tedy do batohů sedáky, mačky, cepíny a přilby. Olin ve snaze oslnit turistky se chce převlékat do džínů. Naštěstí mu Kašpárek tento nápad vymluví. A nakonec je tomu rád, neboť poslední dvě hodiny cesty nám zpříjemní vytrvalý déšť.

Díky kolonám na rakouských dálnicích trvá cesta zpět celých 12 hodin. Do postelí se tedy dostáváme až nad ránem a další den přesto vstáváme do práce.

A co dodat na závěr? Co tě nezabije, to tě posílí. Hory jsou hory a je třeba k nim mít respekt. Lezení šestkových cest na skalkách není dostatečnou přípravou na vysokohorské lezení. Musíte mít ještě dostatek sil, vytrvalosti, odvahy, dobré vybavení a ještě ten kousek štěstí. Pokud se tedy rozhodnete vydat se po našich stopách, přeji vám hodně úspěchu,
Váš Kašpárek