Lezec - Zpravodaj

Opětovně jsme to namířili do dědiny Galtür. Zde jsme plánovali přespat v luxusu spacáku. Když teploměr ukázal -20°C a teplota dále klesala, tak už jsem se na číslo raději neptal. Někdo měl spacák z tisíce hus od Tufiho ženy, a tak byl vysmátý (Ochránci zvířat by asi moc nebyli, kdyby viděli tu tlustou svini, před kterou by i velký Sir Rákoska zblednul.) a někdo jiný jako já letní spacák o objemu třech dutých vláken. Co bych tahal nějaký peřák, když na chatě bude teplo, že ano!?
Po shledání s ostatními parťáky jsem s velkou radostí přivítal nabídku složit svou schránku na pensionu jednoho echt místňáka. Název pensionu neprozradím, leda jen to, že jsme platili 14 E za osobu, sedlákovi téměř nic nešlo rozumět a smrdělo to tam, jako byste spali s kozami. Od těch nás dělila vlastně jenom zeď. Smrádek ale teplíčko! Možná jsme mu lehce napomohli i my dík hodokvasu z široké nabídky vánočního cukroví, abych jen nevinil bodrého Galtüřana a jeho zvířectvo.

První den jsme to zabalili v sedle Urezzajoch 2.906 m. Počasí hegeš.
foto by © Petr Čelechovský

Nafta byla ráno zmrzlá. Ale to nás vůbec nebolelo. V plánu bylo zavčas obsadit nějakou chatu, přesně řečeno Winterraum a ten okupovat nějaký ten den a dělat z něj výlety do širokého okolí. Do oka nám padla chata Jamtalhütte 2.165 m (letos otevřela 21.2.), protože to na ni bylo z parkoviště s plným batohem co by kamenem dohodil a její okolí je plné atraktivních kopců. Běžkovačka na chatu byla bez překvápka, jen jsem si nadával, že tahat bublinky ve skle byla blbost.

Liduprázdný Jamtal
foto by © Kamil Vala

Na místě už byla vícečetná švýcarská a máločetná česká osádka, která měla v úmyslu hned zítra chatu opustit. Že by to bylo našim příchodem? Je sice pravdou, že někteří nejmenovaní jedinci (Že Stando?) na tom svými zvuky a pachy a zejména českou němčinou začali hned od začátku intenzívně pracovat. Oficiálně je zdejší Winterraum pro 12 osob, tomu odpovídá i počet přikrývek. Prostě šest těl dole a stejný počet na horní palandě. Speciálně rozepisuji pro některé české individua, která nezvládla základní počty. Pětihvězdičkový luxus doplňují kamna s dostatkem dřeva, samozřejmě stůl s lavicemi a židlemi a nějaké nádobí se taky najde. V krizi je možné uložit se do kůlny. Celá ta sranda přijde na 6,50 E za noc. Je zde však technický problém s placením. Dříve tady bývaly složenky. Ty tady při naši návštěvě nebyly a kasička chyběla. Všichni jsme se shodli, že právě pouhá přítomnost kasičky by stačila, abychom tady nějaké to Euro nechali. Zjistit číslo bankovní účtu od chataře a společně mu převést finance by byla taky možnost, ale podstatně komplikovanější.

O dva dny později to bylo ale jiné kafe! Natěšený Kamil Vala.
foto by © Standa Bulka

Odpolko jsme sápli brdek Steinmannli 2.353 m nad chatou, abychom okoukli sněhové podmínky. Sněhu bylo spíše méně a rozhodně tady nenakydalo tak móóócka jako třeba ve Slovinsku a v jižním Rakousku. Místy větrem utemovaný prašan, jinde slušná krusta nebo zmrzlá ledová deska. Prostě všehochuť. Na vyfoukaných místech bylo třeba koukat i na kameny. Kosa byla jak cip a do toho větrno. Rychle zpět do tepla chaty!

Patřičně chodící romadúr, Čeldův tajný doping proti zimě.
foto by © Kamil Vala

Hintere Jamspitze 3.156 m

Jako zahřívací túru jsme vybrali technicky jednoduchý a orientačně nenáročný sjezd z kopce Hintere Jamspitze 3.156 m východní polovinou ledovce Jamtalferner přes sedlo Urezzajoch 2.906 m. Kopec někteří z nás znali již z minulé návštěvy, a tak jsme se těšili zejména na sjezd s kilometrovým převýšením převážně po ledovci.

Naše chalupa Jamtalhütte 2.165 m.
foto by © Standa Bulka

Boj o poslední metry pod vrcholovým křížem Hintere Jamspitze 3.156 m.
foto by © Standa Bulka

Zima ráno řádně zalézala za nehty. Bylo zataženo, lehce sněžilo. Ostřejší tempo bylo tak trochu vysvobozením. Na ledovci jsme se navázali, protože přeci jenom v toto roční období sněhová pokrývka ještě zdaleka není dostatečná a sněhové mosty pevné. V našem směru žádná stará stopa nešla vidět. Na ledovci je pouze jeden výraznější schod se sklonem okolo 20°. Do sedla Urezzajoch 2.906 m to tak nebyla žádná hrůza. Stáli jsme v něm za 3 hodiny. Oblačnost však klesla přímo na nás, mrazivý vítr doprovázelo sněžení. Nebylo o co stát pokračovat dále. Sjezd byl fajn.

Siesta! Schlecht Wetter! Já, Standa Bulka a Kamil Vala na Hintere Jamspitze.
foto by © Petr Čelechovský

Oblačnost se v sedle Urezzajoch nečekaně roztrhala.
foto by © Standa Bulka

Kamil Vala na švýcarské straně za Gamsspitze 3.114 m.
foto by © Standa Bulka

Proti větru na ledovci Jamtalferner.
foto by © Standa Bulka

O dva dny později jsme zde byli zpátky. Už bez navázání, ne že by se sněhová pokrývka nějak výrazně změnila, jsme došli téměř pod sedlo Urezzajoch, odkud jsme ledovec šikmo traverzovali směrem do sedla Jamjoch 3.078 m. Mezi Vordere a Hintere Jamspitze nás překvapil poměrně prudký výšvih (cca 30°), který ve špatných sněhových podmínkách může představovat lavinové nebezpečí. Tady se opět slunko schovalo za mraky. Ze sedla to bylo na vrchol co by kamenem dohodil. Na lyžích jsme došli až pod vrcholový kříž. Zima s větrem žádnou delší vrcholovou siestu neumožnila.

Na cestě do Tiroler Scharte 2.935 m. V pozadí skalnatý masív Fluchthornu 3.399 m.
foto by © Petr Čelechovský

Výstupový hřebínek pod západní stěnou Tiroler Kopf 3.095 m.
foto by © Petr Čelechovský

Sjezd jsme si patřičně užili mimo část do sedla Urezzajoch, která představovala tvrdou roletu se všelijakými větrem vymodelováni útvary. S lehkými skialpovými lyžemi patřičně příjemný úsek. Točit v tom moc nešlo, rovná lajna byl boj nehodit řádnou držku na jedné z těch vln. Za dobrého počasí velmi vděčná túra pro začátečníky.
Čelda s Kamilem si den ještě zpestřili krátkým sjezdem na švýcarskou stranu, obešli Gamsspitze 3.114 m a ledovcem pod ním sjeli dolů. Risk se jim vyplatil, na švýcarské straně se počasí vybralo.

Tiroler Scharte 2.935 m

Snadno dosažitelné sedlo na západní straně ledovce Jamtalferner mezi třítisícovkami Ochsenkopf 3.057 m na jihu a Tiroler Kopf 3.095 m na severu. Atraktivní přechod mezi dolinami Jamtal a Ochsental se zajímavými sjezdy na obě strany.

Jamtal – vlevo Fluchthorn 3.399 m, vpravo v mracích Augstenberg 3.230 m.
foto by © Standa Bulka

Standa Bulka ve stopě do sedla Tiroler Scharte.
foto by © Standa Bulka

Větrná hůrka Ochsenkopf 3.057 m.
foto by © Standa Bulka

Větrná hůrka Ochsenkopf 3.057 m.
foto by © Standa Bulka

Po neúspěšném pokusu o nějaký kopeček nad sedlem Urezzasjoch první pobytový den jsme vybrali právě tento cíl pro krátké odpoledne. Přetraverzovali jsme ledovec Jamtalferner přímo pod sedlo a nenápadným hřebínkem jsme pohodlně vystoupali pod západní stěnu Tiroler Kopf. Stopa již byla z rána šláplá. Nenechali jsme se ji však zcela unést, protože ledovec do sedla je řádně příkrý, sklon v linii výstupu 30 – 35°, v linii sjezdu i s úsekem kolem 40°. Zbyňa udělal sondu, sníh byl řádně utemovaný, bez vyloženě nestabilní vrstvy. V bezpečných vzdálenostech jsme prostoupili strmější metry. Čím blíže jsme sedlu byli, tím více foukalo. Až nechutně moc. Dělali jsme si zálusk na Ochsenkopf, ale vítr se sněžením nám v tom zabránili. Zbývajících 100 výškových metrů výstupu od východu nevypadalo úplně zadarmo. Možná je výstup z druhé strany snadnější.

Zbyňa Dvořáček a fičák v Tiroler Scharte 2.935 m.
foto by © Petr Čelechovský

Pozdní prosincové odpoledne v Tiroler Scharte. Za mnou a Zbyňou Dvořáčkem je dolina Ochsental.
foto by © Petr Čelechovský

Sjezd byl famózní. Jelikož ti před námi, kteří šlápli stopu, sjížděli na druhou stranu, byl ledovcový kotel ze sedla zcela panenský. Každý se těšil, jak si v něm udělá tu svoji stopu. Více doleva byl svah mírnější, oněch 30 – 35°, doprava o něco strmější. Mohutná vrstva větrem ubitého hutného prašanu se jevila při testu stabilní, ale sněhu tady bylo opravdu hodně a svah již dost prudký, aby při větším zatížení mělo šanci něco se uvolnit. Strmější část byla exkluzivní. Chrochtali jsme blahem. Zvažovali jsme, že si dáme sjezdík ještě jednou, ale krátký den se nachýlil do svého konce. Dolů Jamtalfernerem to bylo fajn, ale pod ním těsně nad dnem údolí nás nemile překvapila krusta. Moje diskotéky, jak s výsměchem mé lyže kamarád nazývá, v číslech stosedmdesátky se středem sedmdesát, nebyly úplně ideální nástroj na tento hegeš.

Rozeklaná Vordere Jamspitze 3.178 m.
foto by © Standa Bulka

Kamil Vala táhne vodu z potoku pod chatou. V jednom místě kanystr stahuje do doliny.
foto by © Standa Bulka

Celkem dobitý jsem se ujal za naši trojku vaření, dá-li se to tak nazvat, protože včerejší výsledek z hrnce parťáka byl zcela tragický. Pravidelně se doléval svařáček a „Šedivák“, Čeldův objev s mezinárodní reputací, složením horký Tang se slivovicí. Hrála se i šílená hra „Jungle speed“. Na totemku si někteří vypěstovali závislost. Standa opět svou hláškou pobavil chalupu. Po otázce Veroniky „Nemáte nějaké cucátko?“ ji pohotově odpověděl.: „Já ti dám takové cucátko, že se ti nevleze…!“ Počet nocležníků byl nyní ideální. Osobnost Standy zafungovala! Ranní vlhko jako v Bangladéši a smrad jako v hokejové kabině nás snad už nečekal.
Zůstaňte naladěni na vlnách Silvretty!

Šílená hra Jungle speed. Pekelné soustředění na totemek.
foto by © Petr Čelechovský

Text: Tomáš Obtulovič ml., www.horomedicina.cz, tomas.obtulovic@seznam.cz
Foto: Standa Bulka, Petr Čelechovský, Kamil Vala