Komise sportovního lezení ČHS řeší otázku, zda lézt kvalifikaci na závodech Českého poháru stylem on sight (OS - na pohled, neviděl jsem nikoho cestu lézt a musím trávit dobu, než přijdu na řadu, uzavřen v izolaci), nebo flash (tedy, vidím, jak cestu někdo předleze, a můžu sledovat závody, než přijdu na řadu).
Tak se sešel rok s rokem a je tu čas zrekapitulovat a hlavně zanést do historie vše, co se v uplynulém roce událo, u některých v proklínaném, u jiných zase ve zbožňovaném Moravském Krasu.
V březnu roku 2005 na expedici v Patagonii vymysleli Dean Potter a Thomas Huber impozantní plán. Vylézt severní stěny Cima Picolla, Cima Grande a Cima Ovest v jednom dni. Klíčem k úspěchu bylo vymyslet co nejrychlejší sestup.
Začala zima a nám lezcům, kteří nemají moc rádi ten studenej bílej sajrajt (sníh:) a nebo v lepším a aktuálním případě studený vlhký skály, nabízíme pár tipů na lezecké výlety za teplem:
Máme tady pokračování reportáže o Polské Juře, tetokrát od jiného autora. Povídání, které určitě doplní pohled na tuto rozsáhlou a bezesporu nádhernou oblast.
1. Technika výstupu
Při výstupu na skialpinistických lyžích kombinujeme přímou chůzi v mírných terénech s traverzy a výstupem v obloucích nebo s obraty v terénech strmých. O tom co a jak má své přednosti i negativa u jednotlivých technik.
UPDATE +video Kdo by je neznal. Dva zuby trčící k obloze. Přejíždím Barrandovský most a po pravé straně už je zase vidím. Modrá obloha, deset stupňů, prostě 6. leden.
Krátký přehled historie pípáků poskytuje základ pro info o aktuálním stavu techniky - poslední generaci pípáků.
V průběhu letošního podzimu a zimy se objevilo několik několik nových přístrojů. Výrobcí píší o revoluci - jde o marketingové přehánění, nebo ano? Pokud plánujete nákup pípáků - vyplatí se počkat?
Úvodem bude užitečné stručně připomenout dosavadní vývoj pípáků.
Pohled, který by měl varovat. Vítr dokáže přenášet sníh ohromnou rychlostí. Svahy, kam se sníh ukládá, se stávají nestabilní.
Čistý analog
První pípáky byly analogové - v režimu vyhledávání fungují jako jednouchý přijímač s nastavením hlasitosti. Zpracování signálu provádí především lidský mozek hledajícího. Jedinou informací pípáku je hlasitost pípání, kterou zase můžu regulovat ovladačem zesílení. Užitečným vylepšením je vizuální indikace síly signálu, například několika barevnými diodami - někdo snáz vnimá vizuální předané informace.
Více zasypaných se projeví prostě tak, že je slyšet více pípání. Rozlišení signálů je na schopnostech uživatele.
Nejznámějším analogovým pípákem je dosud prodávaný Ortovox F1. Další běžné analogové přístroje jsou třeba Pieps Opti nebo slovenský TESLA Berdin.
Analogové jsou i historické dvoufrekvenční pípáky Ortovox F2 nebo Pieps 2, důkaz toho, že byla doba, kdy vysílací frekvence pípáků nebyla celosvětově jednotná. Pokud byste se s nimi setkali, vzhledem k jejich stáří lze před použitím jinde než při cvičení pouze varovat.
Nákup analogového přístroje bych osobně běžnému rekreačnímu uživateli vřele nedoporučoval. Jistě, i hledání s analogovým přístrojem může být stejně rychlé jako s digitálním - u většiny lidí za předpokladu, že máte s pípákem natrénováno stovky až tisíce hodin.
Digitální jednoanténové
Stejně jako u jiné elektroniky, i vývoj pípáků poznamenala digitální revoluce a část práce lidského mozku začala přebírat technika. První digitální pípáky mají jednu anténu, procesor pípáku vyhodocuje sílu signálu a zobrazuje ji jako číslo, se kterým lze pracovat jako se vzáleností. (Údaj se snižuje - blížím se.) Navíc pípáky zobrazují, když je anténa správně srovnaná podle siločáry. Jedna anténa ovšem neumožňuje získat přímou informaci o správném směru - "šipky" - jako pozdější přístroje.
Tyto přístroje mají dvě až tři antény, výsledkem zpracování signálu z více antén je i informace o směru. Pípák s uživatelem komunikuje hlavně prostřednictvím displeje. Číselná hodnota udává „cosi jako vzdálenost“ k zasypanému, šipky ukazují směr dalšího postupu a někdy je zobrazována indikace více zasypaných. Zvukový výstup u digitálních pípáku může jen jiným způsobem předávát „vzdálenost“, třeba zrychlující se pípání znamená přibližování. Druhou možností je, že zvukový výstup je stejný jako u čistě analogového přístroje.
V případě více zasypaných obvykle elektronika vybere nejsilnější signál, a údaje o směru a síle platí pro něj. Některé pípáky navíc upozorňují na přítomnost více vysílajících přístrojů a případně zobrazují i jejich počet.
První vlaštovkou dalšího vývoje, kterou by stejně dobře bylo možné zařadit k předchozí skupině, je Pieps DSP. Pieps má 3 antény a pokročilé digitální zpracování signálů více vysílajících pípáků v případě více zasypaných. Výstupem je nejen indikace, že zasypaných je víc, ale i informace o jejich počtu a vzdálenosti. V případě úspěšného nalezení některého zasypaného jej lze "označit" a při dalším hledání pípák jeho signál ignoruje, takže lze snadno pokračovat hledáním dalších.
3 antény jsou výhodou také při různých „nepříjemných“ orientacích zasypaného pípáku, způsobujících neintuitivní chování udávané „vzdálenosti“ u přesného dohledávání. (Představit si důvody je celkem snadné: dvě antény dvouanténového pípáku určují rovinu. "Pole" vysílajícího pípáku si lze představit podobně jako siločáry magnetu. Pokud je "siločára" v některém místě na rovinu antén kolmá, pípák nemá co měřit, a údaje o vzdálenosti přeskakují nebo se zobrazují nesmyslně.)
Tím je historický přehled ukončen, a můžeme pokročit k vlastním novinkám, kterými jsou Ortovox S1 a Barryvox Pulse.
Ortovox S1
Ortovox S1 (foto: Ortovox)
Tedy - zprávy o S1 Ortovox se začaly šířit již téměř před dvěma lety, a už minulou zimu měla být S1 dostupná. Kromě mlhy marketingových keců a maket na veletrzích toho ovšem Ortovox moc nepředvedl. Letos je situace jiná, na veletrzích už byly k vidění a vyzkoušení skutečné přístroje, a jsou k dispozici i popisy nezaujatých osob. Dovolím si ocitovat vyjádření ricka v diskusích na TeleTips:
Ve vyhledávacím módu se na displeji zobrazí náčrt vzoru hrubého vyhledávání, a postavička znázorňující chůzi. Udaný dosah je 60m. Pokud pípák zachytí signál, zobrazuje schematickou mapku, se symboly zasypaných a vzdáleností v metrech. Nejbližší zasypaný je zobrazený na vertikální čáře, která dělí displej na poloviny. Zasypané pípáky po stranách prostě zobrazují relativní polohu, při hledání prostě "jdete po čáře" k nebližšímu signálu, jehož vzdálenost se zobrazuje dole na displeji.
Jakmile se člověk dostane blíž než cca 2.5m, zobrazení na displeji se změní na kruh, s číslem udávajícím vzdálenost. Přiblížíš se - kruh i číslo se zmenší, vzdálíš - zvětší. (pozn.: jde o soukromé zkušenosti, nikoli oficiální informaci)
Stejně jako Pieps, S1 umí "označit" nalezený signál. Ortovox také pokračuje v kurzu, který udal Pieps s "Advanced" verzí DSP, integrující různé blbůstky - DSP Advanced obsahuje kompas, výškoměr a teploměr. Ortovox X1 obsahuje kompas, teploměr a inklinometr.
Jistou nevýhodou S1 asi bude cena - oproti původnímu odhadu 600$ ji sice ortovox snížil, přesto je Ortovox nejdražší.
Barryvox Pulse
Pulse (foto: Mammut)
Zatímco Ortovox sliboval, ostatní výrobci nelenili. V případě Barryvoxu je výsledkem Puls. Puls má tři antény a navíc interní magnetický senzor (prostě kompas, ale slouží pro potřebu pípáku, ne že by při hledání upozorňoval, kde je sever), a citlivé senzory pohybu.
K čemu to slouží? Puls zobrazuje ukazatel směru k zasypanému v rozsahu celých 360°, takže pokud se od zasypaného vzdalujete, šipka správného směru bude mířit dozadu. V případě více zasypaných se zobrazují ikonky jednotlivých človíčků, tlačítkem je možné přepínat koho hledám, v případě úspěšného dohledání a potvrzení polohy sondou nalezeného označit, takže se v dalším hledání neplete.
Další výraznou novinkou je indikace životních funkcí. Pulse připevněný k tělu dle návodu sleduje pohyb člověka, buď výrazné pohyby spojené s běžnou aktivitou nebo pádem laviny, nebo naopak drobné pohyby spojené s dýcháním a tepem zasypaného. Hledajícímu se pak u ikonek človíčků zobrazuje ikonka srdíčka, pokud pípák zasypaného životní funkce zjistil. Informaci pak hledající může použít k třídění, což je neveselý odborný název pro rozhodování při hromadném neštěstí koho zachraňovat nejdřív. Profesionální pravidla přikazují zachraňovat nejdříve ty s největší šancí na přežití, např. mělko zasypané, a ty se zachovanými životními funkcemi. Přeloženo do znakové řeči Pulsu: ti se srdíčem by měli mít přednost. Kdyby se v tom člověk chtěl vrtat, tak se zde nabízí zajímavé téma na úvahu o etice - bez srdíčka jsou samozřejmě nejen ti, u kterých Puls životní funkce nezaznamneal, ale taky majitelé všech ostatních pípáků. Hledající s Pulsem tedy budou přednostně zachraňovat zasypané s Pulsem s pulsem...
Z dalších vlastností lze zmínit, že stejně jako u Opto 3000, i Puls lze přepnout do analogového režimu. A z prvních uživatelských zkušeností příkaz STOP. Stand Still! který Puls zobrazí, pokud je signálů moc, překývají se, a pípák má problémy s jejich rozlišením. K normálu se ale situace vrátí v řádu sekund.
Pieps DSP
Pieps DSP sice není horkou novinkou, ale prodělává vývoj alespoň uvnitř. Poslední verze firmwaru nese číslo 3.1 - viz web výrobce. Ze základnách vlastností lze zopakovat tři antény a rozšířené funkce pro hledání více zasypaných. Celkový přehled o situaci hledající získá funkcí "SCAN" - pípák pak zobrazí počet vysílajících pípáků ve vzdálenosti do 5m, 20m a v celém rozsahu (50m). Dál se drží nejsilnějšího signálu, po úspěšném dohledání hledající nalezeného zasypaného může označit talčíkem "MARK" a pokračovat v dalším hledání.
Specialtou DSP, kterou přináší upgrady, je funkce pro analýzu frekvence vysílajících pípáků při kontrole při odchodu na túru. (Stručně o co jde: staré pípáky mohou postupně "ujíždět" z normou povoleného rozsahu vysílací frekvence. Může se stát, že soudobé pípáky takový signál vůbec nezachytí, nebo zachytí na menší vzdálenost. ) Druhou zvláštností je adaptivní upravování signálu v režimu vysílání, aby se nepletl se signály jiných pípáků v okolí.
Největší výhodou Piepsu je - alespoň pro mě - možná trochu překvapivě jeho stáří. Jde o produkt prověřený praxí několika zimních sezon, některé původní mušky byly odstraněny, a s pípákem je dost praktických zkušeností.
Pípák není talisman
Na závěr si místo doporučení k nákupu neodpustím několik slov o tom, jak i nejlepší technika může počet mrtvých pod lavinami zvyšovat, místo snižovanání. Především: Pípák není ochrana před lavinami. Pípák generuje pouze rádiové vlny, nikoli pole šťastných náhod. Nebrání uvolnění a pádu laviny. Také to není štít ze silového pole, který by bránil zraněním při pádu laviny, srážkám s překážkami, pádům přes skalní prahy a podobným nepříjemnostem, které část obětí lavin zabijí ještě před tím, než stihnou být zasypané a otrávené oxidem uhličitým.
Pípák může pouze urychlit nalezení kompletně zasypaného. Ale hledání s pípákem je jen součástí celého řetězu akcí, které je nutné k záchraně zasypaného provést, a všechno je to nezbytné stihnout v šíleně krátkém čase do 15-20 minut. Myslíte, žo to zvládnete? Studie z Alp a USA dávají odpověď, kterou se v propagačních materiálech výrobci pípáků rozhodně nechlubí: u zemí s fungující záchrannou službou je rozdíl v průměrné úmrtnosti lidí s pípákem a bez pípáku jen asi mezi 10 a 20%. Např. zatímco uplně zasypaných neuživatelů pípáků je mrtvých průměrně 68.0%, u uživatelů se úmrtnost snižuje na 53.8%. (Hohlrieder 2005) To je pořád víc než polovina mrtvých!
U lavinového nebezpečí je tím podstaným se do laviny nedostat, jinak řečeno, prevence. Správné rozhodování, volba terénu, sledování varovných znaků,... - ovlivňují pravděpodobnost smrti ne o desítky procent, ale třeba desetinásobně. Přínos pípáku je proti tomu naprosto zanedbatelný, takže pokud se lidé s pípákem cítí bezpečněji a pouští do svahů, do kterých by se bez něj nepustili, technika má jediný výsledek: snazší lokalizaci mrtvol.
Jiným zajímavým zjištěním podpořeným statistikou je rozdíl, pokud kamarádsky zachraňuje-hledá
skupina profesionálů (např. skupina horských vůdců nebo lavinových prognostiků - zdůrazňuji - zde nejde o situaci, kdy někoho hledá horská služba)
běžná skupina rekreačních návštěvníků lavinového terénu.
Rozdíl v šanci na přežití je větší než mezi průměrnou hodnotou u lidí s pípákem a bez pípáku. Co asi může být přičinou? Statistika je z USA. Pokud se tamních profíků zeptáte, zjistíte, že běžně za sezónu stráví mnoho desítek hodin (např. 80 hodin) tréningem záchrany, na čas, v rozličných podmínkách a konfiguracích zasypaných. Oproti tomu rekreační uživatelé většinou trénují několik málo hodin za rok (např. 4) nebo taky vůbec.
Statistiky úspěšnosti profesionálů dávají jediný důvod k optimismu: lze doufat, že se rekreační uživatelé profíkům příblíží. Díky snazšímu hledání s novými přistoji a také díky důrazu na nácvik.
Pro šťastné majitele a uživatele pípáků bych proto doporučoval dvě zásady:
Cvičit. Tréning je důležitější než výrobce a model pípáku.
Nepodléhat iluzi bezpečí. Při rozhodování, do čeho se pustím a do čeho ne, o pípáku uvažovat jako o zařízení, které zachráncům případně umožní snáze najít mojí mrtvolu.
článek vznikl v rámci projektu lavinové.info - wiki skladu informací a textů o lavinách. Na tvorbě lavinové.info se můžete podílet. Text je zveřejněn pod licencí Commons Attribution ShareAlike 2.5 License. Přibližně řečeno to znamená, že jej můžete dál šířit, upravovat, publikovat na vlastním webu a podobně. Podmínkou je zachování licence a informace o zdroji, takže i další publikace a úpravy zůstanou takto svobodně šiřitelné a upravovatelné.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Krátký přehled historie pípáků poskytuje základ pro info o aktuálním stavu techniky - poslední generaci pípáků.
Jen málokdo ví o skvělém lezení v Turecku a sotva někdo o tureckých lezcích samotných. 
Komise sportovního lezení ČHS řeší otázku, zda lézt kvalifikaci na závodech Českého poháru stylem on sight (OS - na pohled, neviděl jsem nikoho cestu lézt a musím trávit dobu, než přijdu na řadu, uzavřen v izolaci), nebo flash (tedy, vidím, jak cestu někdo předleze, a můžu sledovat závody, než přijdu na řadu). 
Tak se sešel rok s rokem a je tu čas zrekapitulovat a hlavně zanést do historie vše, co se v uplynulém roce událo, u některých v proklínaném, u jiných zase ve zbožňovaném Moravském Krasu. 
V březnu roku 2005 na expedici v Patagonii vymysleli Dean Potter a Thomas Huber impozantní plán. Vylézt severní stěny Cima Picolla, Cima Grande a Cima Ovest v jednom dni. Klíčem k úspěchu bylo vymyslet co nejrychlejší sestup.
Začala zima a nám lezcům, kteří nemají moc rádi ten studenej bílej sajrajt (sníh:) a nebo v lepším a aktuálním případě studený vlhký skály, nabízíme pár tipů na lezecké výlety za teplem:
Máme tady pokračování reportáže o Polské Juře, tetokrát od jiného autora. Povídání, které určitě doplní pohled na tuto rozsáhlou a bezesporu nádhernou oblast. 
1. Technika výstupu
UPDATE +video Kdo by je neznal. Dva zuby trčící k obloze. Přejíždím Barrandovský most a po pravé straně už je zase vidím. Modrá obloha, deset stupňů, prostě 6. leden. 
Pohled, který by měl varovat.
Ortovox S1 (foto: Ortovox)
Pulse (foto: Mammut)
GPS a mapové aplikace