Přinášíme plné znění rozhovorů s významnými pískaři o pískovcovém lezení, které nyní vyšly zkráceně v ročence ČHS. Zde je 1. díl s první otázkou na téma Považujete se za pískaře?

Po dohodě se spoluautorem rozhovorů Honzou Obročníkem dáváme rozkouskované, abyste mohli o jednotlivých tématech pod článkem volně a pokud možno věcně diskutovat. Vedle článku připojujeme anketu na dané téma.

Pískaři - liší se od sportovních lezců? Lze hovořit o pískařské komunitě jako celku, nebo spíše o lezcích ze Skaláku, z Ádru…? Považujete se za pískaře?

Aleš Procházka - Alešák
To rozdělení tak jednoduché není. Pískovce nabízí široké portfolio cest, od hotových vražd, přes hůře či lépe jištěné linky, až po sportovky. Je ten, kdo leze sportovnější cesty na písku, sportovkář nebo pískař? Pokud bychom “tou pravou pískařinou” rozuměli cesty s maximálním využitím smyček, minima železa a z toho vycházející psychickou náročnost, plus teda respektování pravidel pískovcového lezení, pak by byl “pískař” ten, kdo si takovou cestu rád vyleze.
Pískařská komunita? Jasně, lidé se potkávají - ve skálách, večer po lezení ve spádové hospodě, při různých akcích. Mají společnou vášeň, jezdí na stejná místa…, ale že by se jednalo o nějaké organizované bratrstvo, to určitě ne. A stejně jako v životě asi platí, že se tvoří skupiny spíš podle toho, kdo si s kým lidsky navzájem sedne, než podle domovské oblasti (či zda volí Losnu nebo Mažňáka).

Petr Slanina - Špek
Papírově ta komunita není, ale v reálu je vidět, že tu je. Na sportovky stačí svaly, na pískařinu jenom svaly jsou málo. Ohledně komunity, tak se stačí ve skalách rozhlédnout, a jak si to pojmenuješ, je tvůj problém.

Richard Müller
Na pískovcovém lezení je nejcennější jeho dlouhá tradice, výjimečnost a z té hlavně způsob dělání cest – pouze zdola. Je na pískařské komunitě, na jednotlivých lezcích, jak se tato tradice přenese na další generaci. Označení pískař má skoro jako každé slovo dvě tváře. Jedna označuje lezce vyhledávající dobrodružné lezení na pískovci, kde není prioritou sportovní výkon. Lezce udržující tradici pískařského umění. Při té druhé mi v mysli naběhne karikatura týpka v orvaných džínách a kostkované košili, na nohou lezečky o číslo větší a se sedákem plným kinderkopfů. A taky pivní historky o cestách s kruhem výš než vršky borovic a pádech metr pod zem.  Cítím se být hlavně lezcem. To, z jakého šutru je skála, není tak podstatné. Důležitý je dobrý pocit z pohybu na skalách. Písek mám nejradši, protože je to moje domácí hřiště, na něm jsem začínal a lezu nejvíc.
Nechci se ale vyhraňovat jako pískař, vápnař nebo žulař. Nechci se zařazovat do jedné skupiny lezců a odsuzovat jinou jen proto, že lezou s maglajzem nebo na umělé stěně. Nebo naopak ty, co dělají cesty s jedním kruhem těsně pod vrškem nebo v mechem porostlých skalách kdesi v Údolíčkách. Mám kámoše napříč lezeckou společností, téměř s každým z nich najdu společnou řeč. Nejkrásnější je ta pestrost, všestrannost, to, že si musím poradit v různých podmínkách a najít ten správný způsob, jak se dostat na vrchol.
Pískaření není sportovní disciplína, je to životní styl, způsob trávení volného času. Vidím to i v těch Klokočkách, taky tu je vyhlášený sportovní koutek, pár opravdu těžkých cest. Ale tam už jsem lezec, ne jenom pískař, to je ten někdy těžko popsatelný rozdíl. Pískařem jsem ve Skaláku nebo v Klokočkách - se smyčkama, zpocenýma rukama, strachem z pořádný tlamy a úlevou a pohodou u knížky na vršku věže. Je to jiné než v Labáku, nebo i třeba v Teplicích. Tam je pevnější pískovec a cesty bývají líp zajištěné a ty těžké se dnes lezou téměř výhradně s mágem. A když mě někdo označí za pískaře - záleží, kdo to řekne ?

Tomáš Sobotka - Tomajda
Myslím, že pískařská komunita není podstatná, podstatný je, že mezi pískaři byly vždycky výjimečné osobnosti, kvůli kterým stálo za to začít lézt. Pro mě to byl především Mirek Šmíd a jeho pro mě inspirující pohled na svět. A po zhlédnutí Ostrova čarodějnic s Jirkou Slavíkem to byl Jirka, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že lézt na pískovcové skály je něco výjimečného. Nikdy se mi nezdálo o extrémním lezení v Juře. Mé sny se hemžily obrázky z pískovcových věží, to o nich jsem snil. O posvátných totemech našich skalních měst a indiánských rezervací. Pískařina je v mých očích o pocitech, o lezení s psychickým rozměrem a především v poslední době posledním místem spolu s Anglií, kde se klade velký důraz na tradiční přístup k lezení. Ovšem na rozdíl od Anglie přístup snažit se o prostoupení stěnou s minimálním počtem fixního jištění má větší logiku a je přirozenější než na gritu, kde sice pravidlo no bolts je přísný, ale přelézat cesty po předchozím nacvičení s horním lanem není, řekl bych, příliš přirozený.

Miroslav Dědek - Bojsa
U nás v republice se leze většinou na písku, takže i někteří sportovní lezci jsou pískaři. Na písku si přeci můžeš vybrat, někdo leze zajištěný čísla a jinej zase klasiky, nebo morálovky. Podle mě je označení pískař takový obecný pro všechny lezce co rádi lezou na písku. Taky se to občas používá ve smyslu, že pískař leze víc technicky než silově. Ano komunity lezců jsou pak v oblastech, lidi z Ádru, Labáku, atd.

Dalibor Mlejnek - Nedori
Nejsem fanoušek komunit, sekcí a podobných škatulek. Myslím si, že lezce by to, co dělá, mělo především bavit a naplňovat zážitky. A je úplně jedno, jestli je to na Čtyřech palicích, v Krasu nebo na písku. Osobně mám na tom našem sportu nejraději různorodost. Když chceš, můžeš boulderovat, lízt na písku, drtit čísla na nejtkách, kopat mačkama do ledu nebo tupit cepíny na skále. Hlavně nezapomenout na "fričing" (promyšlený důkladný odpočinek).

Jirka Slavík - Prcas
Pískařská komunita? Nejsem si vůbec jist tím, že by nějaká taková skupina existovala. Zkrátka, pokud člověk nabude přesvědčení o tom, že bude lízt po skalách, tak leze. A leze po skalách, který mu jsou nejblíže.  Alespoň v těch začátcích. A jestli to je pískovec nebo jinej druh šutru, je celkem putna. Hlavně držet to kamení v rukou a pohybovat se při tom nějakým směrem. Po nějaký době přijde člověk na to, že to není jen tak ledajaká aktivita. Postupem doby se tato činnost stává životním stylem, alespoň teda pro mě. Já nedefinuju lidskej pohyb po skalách na nějaký druhy podle typu kamene.... Lidi lezou po skalách, chovají se slušně a tak a tak......

Pavel Henke
Tyto lidi spojuje láska k přírodě a skalám. Sportovky, s borháky po 2m, můžou existovat ve vzájemné symbióze se stávajícími cestami, když je nebudou dojišťovat.

Jiří Chocholoušek - Piškot
Za pískaře se považuju. Co bych měl být zač, když lezu prakticky už jenom na písku. Nepovažuju se za klasika ani za sportovního lezce nebo modernistu, ale pískař, to snad ano, v nějakém širokém smyslu slova.
O pískařské komunitě se asi mluvit dá. Obecně – ti, co lezou hodně na písku – i konkrétně – jsou tu místní komunity v jednotlivých oblastech, které jsou navzájem jednotlivými osobnostmi propojené. Není nás tady zase tolik, hodně lidí se navzájem zná, a když ne přímo, tak aspoň z doslechu nebo od vidění. Ale otázka je, jak hluboký obsah pojmenování „pískařská komunita“ má a jak se v tomhle smyslu mění. S tím, jak se otevřely v 90. letech nejrůznější hranice a možnosti, začaly být i hranice téhle komunity méně jasné. Řada lidí leze na pískovci, protože ho má doma za rohem, ale když mohou, jezdí jinam, a nemusí to být právě lezení na písku, co je přitahuje nejvíc. Vyhrotil se také konflikt klasiků a modernistů, který komunitu štěpí a staví proti sobě názorově vyhraněné tábory. V hospodě se poměrně snášíme, ale jakmile se třeba na internetu objeví nějaké třaskavé téma, začne cirkus. Ale zároveň si myslím, že specifika pískovcového lezení (daná z velké části jeho tradicí) většinu lidí, kteří na pískovci trochu víc lezou, nějak ovlivní, i když se s tou tradicí třeba absolutně neztotožňují.
Nevím, jestli se na význam slova pískař nedívám jinak než autoři otázek, kteří ho možná chápali jako synonymum klasika („máte pocit, že jste jiní než sportovní lezci?“). Někteří radikální klasikové si opravdu nejspíš myslí, že praví pískaři jsou oni. Ale představa komunity vyhraněných klasiků, kteří žijí v uměle prodlužovaném skalním čase 60. až 80. let minulého století a k většině současného dění se stavějí kriticky, mi není zrovna blízká. Ne že by tehdejší pískovcové lezení nebylo úctyhodné, velmi si ho vážím, zároveň se s něčím ze současných tendencí asi trochu míjím, ale opevnit se mimo aktuální čas a stát se strážcem nedotknutelných tradic a hodnot, to mě neláká. Pokud má pískovcové lezení zůstat živé, musí se v něm něco nového dít, musí reagovat na měnící se situaci a nějak se vyvíjet. Proto mi třeba přijde trochu zvrácené i takové to občasné využívání slavných zahraničních návštěv, které mají obdivovat naši lezeckou minulost a utvrzovat nás v jedinečnosti našeho klasicismu. Když pojedu na výlet někam do centrální Afriky, taky mi přijde romantický tradiční způsob života jako z doby před sty nebo dvěma sty lety, ale doporučovat místním, ať raději zůstanou pořád jenom s oštěpem, bez auta, plechu na střeše, elektřiny a léků, protože to je unikátní a krásné, je absurdní. Je to typická perspektiva návštěvníka skanzenu.

Petr John - Jony
Za nálepkou pískař toho dnes moc nevidím, jen to, že dotyčný snad leze víc na písku než jinde. Nevím jak v letech, která nepamatuju, ale nyní je většinou směrodatnější mluvit o konkrétních lezcích.

Karel Nováček
Nemyslím, že se dá mluvit o pískařské komunitě. Lidí, kteří se věnují čistě písku moc není - hranice mezi pískovcovým a sportovním lezením, případně boulderingem či alpinismem může být úzká - a pokud jsou, rozhodně se netouží stranit ostatních lezců.


Starosta a Starostová, Adršpach - foto Pavel Šimek

---

Kdo odpovídal

Petr Slanina - Špek: Lezec tělem i duší. Snaží se dělat prvovýstupy „Tak jak se má“.









Richar Müller: Univerzální turnovský lezec. Pískař, skalkař, horolezec, skialpinista.




















Tomáš Sobotka - Tomajda: Lezec a experimentátor. Dvacet čtyři let se věnuji lezení. Vyzkoušel jsem všechny známé formy horolezectví, expediční jsem zavrhl, sportovní lezení mě baví občas a pískovcové lezení pořád. Je nejupřímnější a emočně nejsilnější. Prvovýstupy mě lákaly od mých začátků, je to něco, co dává smysl. A pokoušet se prostoupit nepřehlednou a neprostoupenou stěnou považuji za  vrcholnou formu zábavy. Nic lepšího jsem bohužel doposud nepoznal.














Miroslav Dědek - Bojsa: V domovské oblasti Hruboskalska je členem OVK a stará se o údržbu skal. Leze třicet let a pořád ho to baví. Převážně na tradičním písku, kde je spoluautorem více než stovky prvovýstupů. Kromě písků má rád sportovní vápno, hlavně to španělské a občas si připomene i technické lezení. V posledních letech doplnil lezecké vzdělání v tradičních oblastech Anglie a Švédska.













Dalibor Mlejnek - Nedori: Rodinkář se sklony k extrémismu. Domovská oblast – Český Ráj.









Petr John - Jony: Odchovaný adršpašským pískem, propagátor tradičního pískovcového lezení. V roce 2008 se podrobil seznamce s bigwalovým lezením v Yosemitech, následně našel motivaci v zimním lezení v horách. Za hranicemi vyhledává především oblasti s přívlastkem tradu.
















Aleš Procházka - Alešák: Nadšený pískař a spárař, původem Pražák v současnosti žijící v Sasku. Propagátor a konzument tradičního pískovcového lezení ve své ryzí formě. Před pár lety objevil kouzlo prvovýstupů. Zajímá se o historické souvislosti lezení na písku, které shodně s některými svými názory úsměvnou formou publikuje ve svých článcích. Alešák je zvyklý jít vlastní cestou, bez ohledu na to, zda je už prošláplá, či nikoli.














Jirka Slavík - Prcas: Lezu od 1. 5. 1970. Začal jsem na Bořni, pokračoval do Tisé, Labáku, Ádru, Tater, Alp a Himálají. Během této plodné doby, která stále pokračuje, jsem zmáknul i něco prvovýstupů. A to jak na písku, tak i v horách… A podružný aktivity k milovanýmu lezení? Lyžování, snowboarding, paragliding, bouldering, běžky, pití vína, kytara, banjo a sem tam cigárko, jen to nikotýnový… A od toho sedmdesátýho roku jsem nevynechal téměř žádnej víkend, v kterým bych nelezl po skalách, krom několika málo vyjímek…No a lezení mě neobyčejně baví dodnes a dělám vše proto, abych svůj život naplňoval touto zábavou…

Pavel Henke: Skály patří nám všem, proto si je musíme hýčkat. Je to naše národní přírodní  bohatství se svojí důležitou historií. Lezu po pískách a kamenech po celé republice a děláme cesty i v Polsku. Alpy jako nejbližší hory.








Jirka Chocholoušek - Piškot:  Zatím leze. Aspoň trochu. Baví ho to, kdežto z moudrých řečí o lezení je čím dál rozpačitější. V posledních letech se pohybuje už skoro jen na domácím písečku. Trochu stárne a ve skalách víc než dřív vyhledává kouty, kde není moc lidí. Neví, co by o sobě měl říkat.















Karel Nováček: Věnuje se především pískovcovému lezení, jen málokdy a neochotně vyjíždí za hranice Adršpašska. Občas se nechá zlákat něčím větším.



















Otázky připravili: Honza Obročník, Božena Valentová

---

Pokračování příště ...

---

Celé znění rozhovorů je v článku zde na stránkách ČHS:
O PÍSKOVCOVÉM LEZENÍ - ROZHOVORY

Ročenka 2016 náhled - k prolistování