Jardo, bejku ! Ty jsi mi teda dal! Když mi od Tebe ve čtvrtek přišla sms, ve které se mi omlouváš, za to, že jsi mi napsal na Lezce, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Dopis ze dne 2.2 od Jardy Maršíka - Jehlovi po 10 letech Moc Ti děkuji za krásný dopis i za to, že jsem si díky němu připomněl nádherné časy, které jsme mohli být spolu a dělat to, co nás v té době bavilo nejvíce. Nestydím se, když napíšu, že jsem dočítal se slzami v očích. I když je to doba celkem nedávná, dovol, abych nám oběma připomněl, jak to tenkrát vlastně bylo . Máš pravdu, Sasko je magnet. Ne pro každého, ale pro nás tehdá určitě jo. Jako že jsem coby junior s jistotou věděl, že až jednou skončím s rádoby vrcholovým sportem, chci lézt po skalách, byl jsem si téměř jistý, že Sasko bude přesně to, po čem toužím a co bude balzám na duši poté, kdy u mě došlo k pocitu nasycení z Labáčku. I když on je nejvíc ! Na dva zájezdy ročně do Francie jsem čekat nechtěl. Ani ta Jura na víkend mě tolik nelákala. A proč jezdit tak daleko, když tady za rohem máme takové písky, které mě stejně baví nejvíc ? Ale jak to udělat ? Jak se tam vyznat, na jakou cestu vyrazit a přežít? Na Labák mi morál většinou stačí, při lezení se rád bojím, i třeba rád padám, ale na to Sasko jsem si sám moc netroufal. Nikoho kdo by tam jezdil jsem osobně neznal a tak jsem to neustále odsouval. Až jednou si říkám: jakýpak copak. Zavolám nejpovolanějšímu, tomu Maršíkovi, ten vypadá že už tam párkrát byl, ten mi to tam ukáže. Jasná věc. Děkuji své odvaze a asi i drzosti, že jsem tenkrát zvedl telefon a díky tomu nejen poznal vytoužené Sasko, ale hlavně získal kamaráda a přítele. Myslím, že to ze začátku bylo tak trochu já na bráchu, brácha na mě. Já chtěl poznat Sasko a Ty – poté co jsem za Tebou přelezl při našem druhém saském výjezdu na Grosse Hunskirche NW Wand za IXb – jsi možná zavětřil, že jsi konečně našel blázna, který by po Tobě vycvakával presa v těch šílených wegách. Musím říct, že jsi zavětřil dobře a toho blázna našel. Většinou když se pro něco nadchnu, všechno jde stranou a existuje jen to jedno. A myslím, že přesně to jsi potřeboval. Já v Tobě zase našel skvělého průvodce, učitele a brzy velkého kamaráda. Že jsme si sedli jakžtakž výkonnostně je jedna věc. Důležitější ale bylo, že jsme si sedli i lidsky. Né každej je takovej pitomec, aby čekal v 6h u garáže a bál se, aby jsi náhodou nezaspal a my toho stihli co nejvíc. A stíhali jsme toho opravdu hodně. Pamatuješ třeba na červen 2003? Troufám si tvrdit, že to byl právě jeden z těch brzkých ranních výjezdů. V plánu jsme totiž měli Rohnspitze a Domwachter, které nejsou zrovna hned za Hřenskem a i cesta od auta něco zabere. Vzpomínám, že cestou jsme si povídali o Honzovi Řehulovi, třetím na OH v Sydney a pod skalami narazili na stále ještě chrupkající sasíky . Oběhli jsme ty dvě nádherné věže, naplánovali co by se dalo stihnout, něco málo jsi mi povyprávěl o legendární a vykřičníkové superklasice Dolchu a šlo se na věc. Rozlez v Reitzwegu VIIIa, Westwandu VIIIb , solo na věžičku Kuster cestou Domweg VI a pak už začalo přituhovat. Degen RP IXc, Dir. NW kante RP Xa, Dir. SO Ecke RP IXc. Tu poslední wegu už jsem kňučel jako štěně, ale Ty jsi byl k neutahání. Snad mě neklame paměť, ale myslím že jsi všechno poslal na první dobrou. K autu samozřejmě za tmy, já okamžitě usnul a ty jsi mě odvezl skoro až do postýlky. Intenzivní a nádherný den. Chtěl bych tisíce takových. Splnil jsi mi mnoho snů. Bez Tebe bych se pravděpodobně nikdy nepodíval do vytoužených cest. Neměl jsem a ani nemám tolik morálu, abych se do nich pustil na prvním konci lana, ale to nevadí. V Tvé přítomnosti mi to stačilo i na druhém. Jedním takovým snem a dost možná největším bylo, podívat se do cesty, která sice není v Sasku, ale kdykoliv pod ni přijdu, celé její okolí jako jediné v Labáku mi Sasko připomíná. Jde o cestu Smyslu zbavení RP IXc na Prezidenta. Kdybych měl já vzpomenout na ten nejintenzivnější moment, který jsme spolu ve skalách zažili, zmínil bych asi tento a to ze dvou, nám známých důvodů. Samozřejmě Tvůj morálový a fyzický výkon, když jsi cestu přelezl. Na svou otevřenou pusu, zpocené ruce křečovitě držící lano a úlevu, když jsi dolezl po třiceti metrech k prvnímu kruhu si pamatuji dodnes. Druhým důvodem byl naopak strach o život svůj, když jsem vyfičel před traverzem a málem se se mnou přetrhlo lano. Jak to tenkrát celé bylo si každý muže přečíst na Lezci. Byla to síla. Ale vše dobře dopadlo, takže nádhera, viď ? Píšeš mi, že Tě osud od lezení odvál. Není tajemstvím, že jsi se zamiloval do cyklistiky a ukrajuješ – se zarputilostí Tobě vlastní – pořádné porce kilometrů. Jen lituji, že já ty cyklokilometry ukrajoval před tím, než jsem začal lézt a když teď vidím cyklistu, okamžitě mě rozbolí nohy. Věřím totiž tomu, že kdyby to tak nebylo, mohli jsme prožívat podobně parádní chvíle jako ve skalách a nádherně se spolu ničit v kopcích Krušných hor. Sparinga bych ti dělal moc rád. A tak budu doufat. Budu doufat, že nás osud zase brzy spojí. Buď Ty začneš občas jezdit do skal nebo mě přestanou bolet kytary, jen co se podívám na pumpičku a třeba se i na to kolo někdy posadím. A nebo si najdeme něco nového. Něco, do čeho se zakousneme a půjdeme do toho po hlavě, naplno a se vším všudy. Kdybys o něčem věděl, dej mi prosím vědět. A jestli se nám to nepodaří? Necháme to osudu. Důležité je, že víme, že jsme a že se máme. Za vše moc děkuji. Jehla p.s. Vím že se nenudíš. To Ty ani neumíš. A myslím, že je to jedna z mála věcí, kterou by ses ani nebyl schopen naučit.
|