Vždycky nevím, jak mám začít rozhovor, a tak ze sebe teď vychrlím první otázku, která mě napadla: Proč až teď začaly padat ty desítky – vždyť svaly hrály, trénovanost byla, na stěně odkrouceno spousty hodin, stejně tak i na skalách…? Zkrátka, když jsi vylezla Hänsel ohne Gretel letos v létě, řekla jsem si, jo, konečně, měla na to…
Jé, děkuju… myslím ale, že to bylo tak akorát, chtělo to ten čas. Lézt jsem začala až jako dospělá na vysoké škole. První roky jsem pořádně neměla s kým, nikoho z lezení jsem neznala, tahala jsem na stěnu kohokoli, kdo se nechal a plácala se v začátečnických chybách… A nějaký extra lezecký talent jsem myslím taky nebyla:) Až po několika letech jsem začala lézt na Ruzyni a od Vaška Maliny se učit co vůbec s lezením a jak… Objev „kozí nohy“ byl pro mě po pěti letech lezení objevem Ameriky! Ale pořád to bylo dost o síle a o umělce. Řekla bych, že trochu lézt, přemýšlet a používat nohy na skalách se učím až nějakých posledních pět let od Honuly – tedy Horákose (Horák Jan). Ten má na lezeckých večírcích dodnes celkem úspěch s historkou, jak mě viděl poprvé lézt na skalách (Hitchhike na Kroťácích): Robot na skále, síla prýští, nohy „hamtaj“ jak kopýtka… asi to musel být fakt zážitek:) Přijde mi, že až teď si to všechno tak nějak sedlo do sebe, že to tak nějak dozrálo… i když, prostoru pro zrání je tam tedy pořád víc než dost:)
Katka Chudobová v Hänsel ohne Gretel 10, Frankenjura
foto by Horákos
Co sis vůbec řekla pro přelezu Hänsel ohne Gretel?
No konkrétně vlastně ani nevím. Ale spíš než: „Tak a teď to tam začne padat,“ jsem to cítila jako, „uff, tak mám taky svou desítku, mám splněno.“ Vždycky koncem léta si říkám: „Ještě musím stihnout to a to, kdo ví, co bude příští rok, jestli to ještě půjde,“ ale to má asi leckdo, že…
Takže, letos to máš za čtyři 10-, bylo by jich šest, ale dvě jsi shodila a dvě desítky. Která tě hřeje u srdce nejvíc?
Jasně že desítka je desítka, o tom žádná, ale taková Nikita! To je prostě extra lezení. Je tam všechno: boulder, blbý cvakání, ladička, vytrvalost, skok na závěr. Zatím nejhezčí cesta co jsem lezla. Nebo Osho a celkem i ten Sodom, vlastně co ti budu povídat, určitě si je pamatuješ:) Super je i novější Polymorphie. To jsou cesty na které si člověk vzpomene: na jednoprdu v Polymrphii, boulder v Oshu a skok v Sodomu. Po těhle routách si to ostatní z Rolandů - i když je to taky super lezení, člověk za 10- prostě zapsat nemůže. Snad teď moc nepíchnu do vosího hnízda… Stejně důležitý je pro mě dát to „na poctivce“ (dobře, nebudu se naparovat, on by mě Horákos stejně ani jinak nenechal). Mluvím o „specialitě“ lezení RP s druhou, třetí cvaklou… Jasně, každej si to může lézt jak chce, ale pak je to přece úplně jiná cesta! „Já bych to jinak nevylez,“ mě spolehlivě dostává… Třeba cvakání druhý v Oshu z tý patičky, nebo Inkvizice, Slimlina dokonce až u třetí… To tý cestě dává přece úplně jinej rozměr a pak po nějaký době si vzpomeneš hlavně na tohle, na tu klepačku, jestli při tom vykrosim a bude to nebo nebude podlaha… ale možná to moc rešim, jsem pod vlivem poctivce Horákose:)
S tím s tebou souhlasím! A jaký byl příběh s Jeníčkem bez Mařenky? Byl Jeníček bez Mařenky přístupnější, nebo jsi ho uplácela perníčkem?
Ten boulder dole u druhé je docela na prsty…
No Jeníčka jsem právě ani moc neuplácela. Jasně, že než jsem vymyslela ten boulder, visela jsem tam půl dne jak pytel a připadala si jak úplnej blbec. Jistič byl ale trpělivý, ostatní povzbudili. Další návštěvu jsem byla najednou u druhý. Boulder už jsem pak chodila celkem bezpečně, ale problém byl v dlouhým nátahu u předposledního presa. Po tom spodku se tam najednou člověk nevyprsí, jak by potřeboval. Celkem jsem v Jeníkovi strávila tak pět dní, víc to nebylo. Pak byla na řadě Nikita. Horákos se vrtěl v Blow jobu, ve všech cestách se potily stále stejné tváře, místňáci z Bamberku, frantíci a španěláci v bydlících… na Holzgaueru to bylo fajn.
Katka Chudobová v Hänsel ohne Gretel 10, Frankenjura
foto by Horákos
Na prsty je ostatně všechno v Juře. Takže jurský styl ti nevadí? Mně vždycky dlouho trvá než si na něj zvyknu a pak jsem ráda, že jsem ve zdraví přežila…
Lezení v Juře se mi hrozně líbí - intenzivní sportovní cesty, i když třeba někdy kratší. A i jinak to tam máme prostě rádi. Pokaždé můžeš jet na jinou skálu, pokaždé můžeš spát jinde, žádná jedna „tělocvična“ kam proudí každé ráno stejné davy lidí. Ale jinak máš pravdu, na prsty to tam teda je. Jinde nejsou dva lezecké dny v kuse až tak problém, ale v Juře už je to fakt „vo prsty“. Když to jde a chceme zkusit něco těžšího, snažíme se jezdit na tři dny, abychom mohli mezi lezením dát den volna. Hodně tam pak couráme po lesích, chodíme na houby… I pro normálního tůristu je tam krásně. Můžeš nechat auto kdekoli, aniž by ti ho někdo vybílil… Ach jo, snad to do jara všichni vydržíme, viď…
Měla jsi někdy nějaký lezecký úraz?
Přímo, že by mi něco ruplo nebo jsem hodila podlahu, naštěstí ne, ťuk ťuk ťuk… S patáliemi z přetížení mám ale zkušenosti bohaté, ostatně jako asi každý, kdo trochu tlačí na pilu. A je to spíš horší a horší - s přibývajícími roky a těžšími cestami… Několik posledních let mi vždycky minimálně dva měsíce trvá, než se dám po letní sezoně do kupy. Loni jsem bojovala s loktem, teď nemůžu vyhnat zánět z prstu. Když to přijde na podzim, tak je to ještě dobrý, ale když člověka začne bolet prst na jaře, po zimním boulderingu a zrovna když to začíná jít, to je fakt na pytel. Ještě že máme Filipa a Máku. Trénovat jak magor a něco si servat, to není až takový problém, ale dát to pak do kupy…
Podle čeho si v Juře vybíráš cesty? Dokážeš odhadnout, co ti bude sedět?
U cesty je pro mě nejdůležitější jméno - takový ty jurský klasický 10- co si člověk prostě vylézt musí, takový to povinný vzdělání! A je u nich záruka, že to bude fakt parádní lezení - žádný kvak o třech krocích a deseti metrech vomáčky… Cesty, který člověk znal, už když lezl sněhuláky a s posvátnou úctou pokukoval po lezcích, co je zkoušeli. Pamatuju si, jak jsem jednou viděla rozcvičovat pod Witchcraftem malinkou Japonečku, ženskou! Byla jsem jak u vytržení :) Člověk už o těchto cestách slyšel tolik vyprávět, že nějakou představu má. Jo, myslim že to tipnu, naštěstí… protože když už do něčeho vlezu, těžko se toho vzdávám:)
Katka Chudobová - Treibjagd 9-, Frankenjura, 2005
foto by Václav Malina
A jaký typ cest ti vlastně sedí?
Spíš silovější převislejší cesty. I když se snažím svou „brilantní“ kolmo-technikou něco dělat, třeba do Peace Makera bych se asi pustila těžko. Mimochodem, to je 9+ co?
To teda jo, řádný! Neměla jsi zálusk na další těžké cesty někde mimo Juru? Nepřijde ti lezení v Juře trochu jednotvárné?
Jo, člověče měla bych teď náladu někam dál, i třeba s ohledem na ty prsty. Nikdy jsem nelezla ve Francii, ve Španělsku, fakt, nekecám… Neměli jsme s Horákosem kvůli mé i jeho práci moc možnost vyrazit někam na dýl. Jura pro nás byla výhodná i z tohohle důvodu. Teď bychom to ale chtěli trochu napravit, snad to půjde. Alespoň jednou na jaře a jednou na podzim…
Stejně, když se kouknu do tvého deníčku, tak už v roce 2007 probíhaly velké náznaky tvé narůstající formy – několik 10- a několik 8a. A letos naskočily ty desítky. To je neskutečný posun. Prozraď recept?
:) to jsou silný slova. Myslím, že se to spíš tak usadilo. Není problém nabouchat sílu, i když síla v prstech je myslím dlouhodobou záležitostí. Kumšt je sladit to s technikou, postě začít lézt… A hlava! Nevypouštět pokus, když člověk udělá nějakou chybu - s tím jsem měla dost problém. Fakt se zkoncentrovat a valit úplně na hraně. Už jen ten intenzivní prožitek je něco! I když tu cestu člověk třeba nevyleze.
A půjdou i další desítky a i těžší?
Nikdy by mě nenapadlo, že vůbec nějaká desítka někdy padne. V těch nejdrzejších snech jsem si myslela na nějakou tu 10-, takže i když by to u těch dvou desin zůstalo, bude to fajn. Ale k tomu na co se ptáš. Když budou držet prsty, lokty… nějaká ta desina by snad ještě jít měla, dál už teda nevím. A i kdyby ne, věšet se z toho snad nebudu…
Věříš v to, že lezec zraje jako víno a zlepšovat se dá do pozdního věku?
Ale jo, jen musí mít člověk to štěstí se zdravím, pak se dá skoro všechno.
Na umělé stěně trávíš dost času a to proto, že jsi trenérka lezení na plný úvazek. Není to někdy náročné: pořád samé lezení – v práci i po práci?
Jo, někdy toho je hodně. V zimě jsem na stěně a workuju, aby pak byl v létě čas a nějaký peníze na vlastní lezení…
Proč sis tuhle práci vybrala?
Nějak to tak vyplynulo. Studovala jsem trenérství na FTVS - školu, která tě má naučit, jak někoho učit nějaký sport. Když přišlo lezení, nebylo o čem přemýšlet. Několik let jsem před tím jezdila s Adventurou, hlavně šmodrchat a vést programy na vysokých lanových překážkách, ale nějak mi to nabourávalo lezení a ty večerní rauty, to nešlo vydržet :) Jsem fakt ráda, že to takhle dopadlo…
Katka Chudobová v ABS 9+/10-, Frankenjura, 2007
foto by archiv Katka
Odhadneš hned napoprvé, kdo u lezení zůstane a kdo ne? Výrazným netalentům popřípadě doporučíš kuželky:)
Kuželky nedoporučuju nikomu. Proč by mělo bejt lezení výsadou jen pro talentované, štíhlé… Ne, vím jak jsi to myslela a ty asi taky rozumíš… Umělých stěn je jako máku a je tam místo pro všechny. I když se bude někdo celej život plácat ve čtyřkách, na ten prožitek má přece nárok taky, ne? Jasně, skály je trochu citlivější téma, a Disneyland bych ze skal taky nechtěla! Než ale o výkonnosti, je to o dodržování pravidel: chovat se slušně, nedělat bordel, neřvat jak na lesy a trocha pokory taky nezaškodí. To se snažím vysvětlit i lidem, co s námi na skály jezděj. Je to ale opravdu jen malej zlomek lidí z překližky a většinou jsou to lidi, kteří už takhle uvažují. No a nagelovaný šampón, co se bojí mravenců, na té překližce i zůstane…
Máš tedy ještě sílu po kurzech lezení trénovat sebe?
Kurzy mám většinou odpoledne a večer, když jdou lidi z práce nebo ze školy, takže sama trénuju dopoledne. Ale jinak by to stejně asi ani nešlo. Má-li lekce k něčemu být, nestačí jen lidem rozdat věci a úkoly, nebo vysvětlit jak se váže osma a jistí (i když je to v některých lezecký školách celkem běžný jev). Snažím se na kurzech fungovat fakt na 100%, takže po dvou lekcích už bych se ke svému lezení prostě nedokopala. Vlastní trénink mě vysaje mnohem míň, než když někoho trénuju. Ale je to super, když pak vidíš ten nepříčetnej výraz, oči jak tenisáky, když se někdo poprvé vysápe ke stropu, nebo: „No jo, máš pravdu, ono to fakt funguje!“ Když někdo po hodině odporu pochopí, jak má „vykozit“:) Troufla bych si říct, že z některých kurzistů se opravdu stali mí přátelé, a hrozně ráda se s nimi potkávám na skalách už jako normálními hotovými lezci…
Jak tvůj trénink vypadá, kolikrát za týden, co se ti za ta léta osvědčilo?
No, bohužel pozoruju, že snesu čím dál tím míň - myslím kvantitu. Dvoufázový trénink už člověk fakt nekousne, většinou ani dva dny za sebou, oni ti „staříci“ fakt nekecali!! A to je mi teprve 34 (teda za pár dní). Co bude člověk dělat za deset let!? A co se mi osvědčilo? V zimě tři měsíce pořádného boulderingu, úplně stačí 3x týdně hoďka a půl (no, není to klasický bouldering pokus-odpočinek, ale snažím se lézt furt, spíš takový silově-vytrvalostní trénink. Pak to trochu doladit na stěně a pak na skalách …a nejlíp něco shodit, ale to je teda taky pruda, musí být motivace :)
Chodíš do posilovny?
Posilovně se plánovitě vyhejbám. Jsem spíš silový typ lezce, takže když ještě buším v posilce, jsem sice silná jak silnice, ale v lezení je to spíš kontraproduktivní, lezu pak jak robot… Stejně člověk většinou končí na prsty a s těma v posilce nic neudělá. Já mám navíc se svým somatotypem zbytečnou tendenci k nabírání svalů a to taky zrovna nepotřebuju… Ale jasně, pro některé typy lezců je posilka určitě přínosem.
Máš i odpočívací fázi?
Jo jo, i odpočinek je důležitej. Tělo si prostě vorazit musí a i hlava pak má do zimního tréninku neskutečnou chuť! Akorát se mi v posledních letech podzimní odpočinkově-léčící období protáhne o dost víc, než bych chtěla, kurňa noha, kdyby tak šla porouchaná část vyměnit…
V Juře jsem potkala kamarády z Francie a ty mi říkali: “ Jo to je ta, co pořád jí oříšky a nic jiného?“ Fakt nejíš nic jiného? Dbáš na stravu?
Myslíš Drlíkovce, nebo Katy se Sebem? Člověče, to jsou všechno tak fajn lidi, nikdy by mě nenapadlo, že si s takovýma lezcema někdy budu moct povídat o lezení, nebo dokonce že s nimi polezu stejný cesty! Čím víc to lidem na skalách šlape, tím jsou skromnější a pohodovější, ale ono je to prý tak ve většině sportů. Jo, jídlo… no to je teda náročný. Jsem extrémista a k tomu hrozně ráda jim - s lezením se to ale moc neslučuje. Navíc jsem výrazně mezomorfní (mezo=svaly) typ. Když jsme si ve škole měřili somatotypy, musela jsem výsledek 2x přepočítávat, neb docentka říkala, že to je blbost, že u ženy to takhle vyjít nemůže. A na lezení je tohle dost nanic - hlavně do dírek v Juře, kdo se s tím má tahat… I když jsem nejhubenější, všichni mi hádají tak o pět kilo míň, než ve skutečnosti mám. Takže když chci v létě něco vylézt, fakt toho moc nesním, resp. se snažím si vybírat. Jó oříšky, to je ono! Tuňáka jíme po kilech, tvaroh, bílky a hořkou čokoládu :) Ale o lezecké pauze, to jsou hody!
Na venkovní bouldry ale nejezdíš?
Párkrát jsem byla, je to celkem zábava, ale zas až tak mě to nechytlo. Navíc na podzim vždycky něco léčím, v zimě se bojím o prsty, mám s mrznutím prstů dost problém i normálně, a na jaře mam pocit že se musím spíš rozjet, hrnout a hrnout…
V čem vidíš u sebe jako hlavní klíč k úspěchu a posunu, co zabralo a co naopak ubralo ve výkonu?
Jak říkám, síla je sice důležitý předpoklad, ale samotná není k ničemu. Člověk by měl k lezení přistupovat komplexně – to zní jak do nějaký příručky, že :) Snažit se cítit ten pohyb, jak říká Horákos, splynout se skálou, neznásilňovat ji… No a pak ta hlava…
Gutoffka
foto by Václav Malina
Konečně se dostávám k otázce, kde a kdy tě lezení nakazilo?
Jé, to byly časy! Pamatuju si na to jako kdyby to bylo dnes. Tehdejší přítel (už dávno neleze) mě vzal na Brumlovku, když jí Svišť s kluky dostavovali. Měli puštěného Vlastu Redla a Svišt (asi zná pravidlo o chválení) mi řekl, že kecám, že jsem nikdy před tím nelezla… Pak jsem se na fakultě přihlásila na Lezení I. Chodili jsme se Slávkem Vomáčkou a Soňou Boštíkovou každej čtvrtek od čtyř na Ruzyň. Ve středu večer jsem byla bez sebe blahem, už zítra! A ve čtvrtek večer jsem upadala do depresí, zas až za týden! Tak jsem k tomu teda aspoň posilovala, pořídila jsem si domů hrazdu, balknu a činky a za tři měsíce jsem vypadala jako stěhovák …Proboha jestli to tady vůbec můžu prezentovat, takový trestuhodný počínání! jako instruktorka lezení :) Ale žádný kurzy a horoškoly tehdy ještě nebyly, do oddílu se taky člověk dostane spíš na doporučení než že by se každej třásl na to učit lézt nějakého nýmanda… a cvičit jsem mohla sama. Pak jsem objevila Bebeso a chodila jsem tam sama skoro každý dopoledne. Pamatuju si, jak mi Andrej říkal: (znal mě tuším od Soni) „Ale vždyť ty studuješ fakultu, vždyť přece musíš vědět, že to co děláš je blbost.“ A já říkala, to jo, ale tohle je něco jinýho, já to zmáknu:) Do tý doby jsem nic podobnýho nepoznala. Jsem z hudební rodiny, táta je hudební skladatel, já jsem bohužel taky nebyla úplně hluchá, takže jsem měla všechno přesně nalajnovaný. Dvanáct let jsem hrála na klavír, zpívala v Bambini di Praga …a strašně mě to nebavilo, ale myslela jsem, že to tak je v pořádku. Až na střední (měli jsme skvělou tělocvikářku) jsem řekla, že fakt ne, že nebude konzervatoř, ale FTVS - to byl doma poprask :) No a pak už to šlo rychle. Ještě tam bylo potápění, jako takový mezistupeň, to mě fakt bavilo a i jsem na to měla celkem psychiku, ale s lezením bylo rozhodnuto.
Co tě na lezení nejvíc oslovilo?
Já to nedovedu popsat, prostě mě to fakt vzalo. A pak ta další etapa, když už se člověk o sebe uměl postarat i na skalách… Srbsko, spali jsme nahoře v domečku… no, upřímně… moc nechápu, jak jsem do těch cest mohla se svou tehdejší výkonností vyrazit:)
Objevovala ses i na našich závodech ČP. Jaké bylo tvé nejlepší umístění?
Tehdy to pro mě bylo hodně důležitý a nevynechala jsem jediný závod. Zpětně ale musím říct, že závodní typ asi moc nejsem. Jsem zbytečnej nervák. Když se ode mne nic nečekalo, zalezla jsem vždycky tak, jak jsem na to měla. Když už jsem ale jezdila na závody s tím, že bych měla něco předvést, byla jsem strašně vyklepaná a podle toho to i vypadalo. Pamatuju si jak se Zuzka Fisherka upřímně divila: „Jak to, že ty vždycky zalezeš takhle pod svými možnostmi?“ Sílu jsem měla v některých ohledech větší než teď, ale neuměla jsem to nějak zakomponovat do toho projevu. Bedna byla celkem standardně, nejlíp jsem byla tuším druhá na poháru a čtvrtá na republice.
V roce 2005 ses stala reprezentantkou ČR v lezení na obtížnost. Co to pro tebe znamenalo? Jezdila jsi na SP?
Na světáky jsem jezdila a jsem strašně ráda, že jsem to mohla zažít. Bylo pro mě úplně neuvěřitelný, že jsem byla v tý samý izolaci s bábama, o kterých jsem jen pár let před tím četla v Rock Stars). Byla jsem jak u vytržení, když jsem na svým prvním svěťáku v Imstu přišla do izolace a tam takový brutální záda… to se rozvičovala Marietta Uhden… Nebo když jsem ve výsledkovce na MS v Mnichově viděla Luisu Iovane někde za mnou. Jasně, byla už to tehdy taková paní… ale pro mě to bylo sci-fi.
Katka Chudobová - SP v Chamonix
foto by archiv Katka
Jaký je tvůj názor na reprezentaci v lezení na obtížnost na skalách?
No, to je ožehavé téma… Osobně proti skalní repre nic nemám, jsou to ti nejlepší a mají právo na podporu od svazu, i když praktický význam… Přijde mi to celé dost zamlžené… Jaká jsou kritéria či výstupy, podle kterých jí Juráš vybírá? Na co se trenér s jednotlivými členy soustředí? Jasně, prostředky které tak můžou mít k dispozici nespíš žádnou systematickou práci neumožňují …tedy pakliže by do toho trenér nebyl ochotný dát velký kus sebe, jako v některých jiných reprezentacích. Takže spíš než „budete s trenérem systematicky pracovat“, to na mne působí: „Jó, dobře Vám to šlapalo, tak tady máte nějakou kačku za odměnu na výlet.“ OK, jenže když pak ještě oficiální zpráva vyvolává dojem, že repre soustředění byl teda cool vejlet s večerní chlastačkou pro vybrané… Potom chápu, že běžný lezec, který očekává od ČHS hlavně výměnu jištění na skalách, práci s mládeží atd. to může vnímat trochu s nelibostí. Jak ale říkám, osobně proti existenci skalní repre nic nemám a těch pár kaček, co jim tak ČHS může přispět mi nepřijde jako až takový problém. Konec konců, taky jsem byla v repre a svaz za mě na soutěžích taky něco zatáhl, i když jsem díru do světa neudělala (taky měl svaz poněkud tlustší rozpočet), takže by bylo trochu mimo místu teď něco křičet.
Patří podle tebe lezení na olympijské hry?
No, já ani nevim, nepřemýšlela jsem o tom… jako žádnou tragédii to nevidim, že lezení na OH není… Kdyby mělo bejt zařazený, vnímala bych to jako dobře, ale upřímně, možná to rychlolezení, ale obtížnost asi moc šancí nemá…
V práci ti musí projít pod rukama spousty mladých lezců. Jak vidíš nastupující generaci. Berou lezení víc jako sport nebo životní styl?
No, řekla bych, že ti co začínají teď, už většinou berou lezení spíš jako sport. Lezení zažívá obrovský boom, každé dítě chodí na lezecký kroužek a každá holčina zkusí vedle aerobiku i lezení… Neřekla bych ale, že je to špatně. Jsem tělocvikář, ať se lidi hýbou a na umělce je místa dost. Jenom je potřeba, abychom tenhle přístup nezavlekli i na skály!
Jak to máš ty: sport/životní styl?
Obojí! O sportu je to samozřejmě taky, z čísel má člověk radost… Ale čím dál tím důležitější je pro mě jen naházet věci do auta, vyrazit do skal, večer si dát vínko s přáteli a být prostě v přírodě …i když třeba jen jistím, protože léčím prst. A paradoxně, čím víc to tak beru, tím tam jdou snadněji i ta čísla… Přijde mi že v Praze přes tejden tak přežívám a žiju pak o víkendu na skalách - kurňa to je hrozný klišé, ale ono to fakt takhle odpovídá. Takže asi spíš ten životní styl. Mí rodiče tomu doteď nerozumí „a že jednou nezůstanete doma a neodpočinete si, a co už nějaký děti taky“ :)
Katka Chudobová
foto by archiv Katka
Takže co děláš, když se dostaneš z té tělocvičny a do skal se nejede?
Hrozně rádi s Horákosem jen tak couráme. „Já bych chtěla na výlet,“ Honula zapíchne prst do mapy, „tady by to mohlo být pěkný,“ vobujeme zablácený boty a jdeme to tam prošmejdit. Koukáme na zvláštní stromy, přemýšlíme jak tady ta rokle vznikla… máme to tak rádi.
Tvůj přítel Horákos je také výborný lezec, jak snáší to, že jsi momentálně v žebříčku na Lezci před ním?
Neřekla bych, že je to problém. Myslím, že Honula na to prostě má. Jasně že chlapi jsou ješitní, ale kdo už to má v hlavě trochu srovnaný, nemůže ho to přece položit, ne? Navíc, ten kdo u nás umí lézt je pořád Horákos a nic na tom nemění ani to, že já občas udržím pár menších chytů… Každopádně by mi úplně stačilo, když bych ve 46 letech lezla to co on… ale to už dle současného stavu prstů soudím, že neudržím ani hrnek s kafem :)
Máš lezecké vzory?
To by bylo nadlouho, jasně že člověk kouká komu to šlape a obdivuje současné i dřívější výkony. Fajn je ale i to, že ti největší lezci jsou většinou strašně milý a skromný lidi. Baví se s tebou úplně v pohodě, podají ti ruku, pochválí, i když to co lezeš pro ně musí být legrační… Toho si vážím.
Kam bys ráda své lezení ještě posunula a jaké máš plány do budoucna?
Lézt co nejdéle! Aby to takhle ještě alespoň pár let vydrželo!
Děkuju za rozhovor!
Deníček:
Katka Chudobová