„Zdar, jedu na Silvestra do Tater a nemám spolulezce. Nechceš jet se mnou?“ nabízím pohotově Šváchičovi, když doráží na vánoční bouldrový závody ve Slaným.

„Nemám výbavu, ale jel bych…,“ leze z něj po chvíli. Výbavu nakonec téměř komplet půjčuje Jéňa (skelety, cepíny, mačky, návleky). Holt někdy lezky a boudermatka nestačí. Domlouváme sraz, na kterým dořešíme detaily, jako co polezeme a co kdo vezme. Ten se už neuskuteční, řešíme to pár telefonáty a maily…

Večer 28.12. odjíždíme z Florence žluťákem do Popradu. Je to poprvé, co do Tater nejedu vlakem. Tentokrát už se totiž opravdu železničáři s cenou jízdenky posrali, tak jedem za polovic busem. Z Popradu dál vláčkem do Tatranskej Lomnice a po nákupu pečiva házíme svině na záda a vyrážíme po zelený směr Skalnaté pleso. Po pár kilákách má člověk chuť hodit tu čtyřicetikilovou svini do sněhu a nechat jí tam, ale za prvé je sněhu zatraceně málo a za druhé míříme na Skalnatou chatu, kde chatárem není nikdo jiný než Laco Kulanga, držitel mnoha tatranských nosičských rekordů, a tak odhodlaně stoupáme nahoru. Na sjezdovce ze Štartu se začíná po umělým sněhu klouzat pár prvních lyžařů. Je dokonale modro a příjemně mrzne.


Skalnatá dolina od lanovky
foto by © Richard Dvořák



Na chatě necháváme cajky, vycucáme pivo a jdeme se podívat do Skalnaté doliny pod nástupy do J stěny Kežmaráku a JV stěny Lomničáku. Vybíráme potenciální linie výstupů na oba vrcholy na další dni. Přednost má pochopitelně úžasná stěna Lomničáku. Klasický zimní výstup Motykovou cestou se zdá být dostatečně vyledněný a tak když aspoň trochu vydrží počasí, jdeme ráno do toho.
Počasí pochopitelně nevydrželo. Kolem jsou mraky a napadlo asi pět čísel nového prašanu. Přesto stoupáme ještě za tmy do Skalnatej doliny. Potkáváme jinou dvojku, která má zprvu taky namířeno do Motykovky, ale pak jim ukazujeme pěknej, zdálky zdá se i lehkej žlabík na Kežmarák. Jdou tam. Navazujeme se kolem půl osmý a lezeme první ledový dýlky . Občas prudší, až 80ti stupňový prahy, přebíháme a jistíme šroubama. Jinak jištění je dost mizerný, ve skále se skoro nedá, člověk musí mít kliku aby si zrovna zpod vrstvy ledu vyškrábal spárčičku pro frenda. Štandy jsou většinou z cepínu a jednoho až dvou šroubů, ale občas taky jenom do sněhu zašlapanej cepín. Ačkoliv se neflákáme a dýlky přibývají, čas běží. Aspoň, že se vyjasnilo. Občas přes nás sjíždějí prachový lavinky. Je to nepříjemný, zejména, když mě jedna zastihne v kolmý pasáži, ale nic nebezpečnýho. V jednom místě se špatně rozhoduju, kudy dál a snažím se vysněženým koutem dostat do úzkýho vyledněnýho žlabu. Kout ztuha přelejzám, ale do žlabu to nejde. Na kompaktní skále je jenom tenká glazurka. Stojím na nestabilním sněhu, cepíny v trávách – díky za ně – a dál to nejde. Navíc došlo lano. Nulová možnost tady a zeď zaštandovat. „Opatrně popolez!“ řvu nerad na Šváchího svojí oblíbenou větu z jedný Messnerovy knihy, „potřebuju aspoň pět metrů.“  Mele něco, jakože se bojí, ale leze. Když mám dost lana a Šváchí zas pevně stojí a jistí, rozhoduju se pro ústup. Daří se mi ze sněhu vysvobodit malej hrůtek. Smyce, kterou tam nechám a ještě vklíněnec, do nějž sedám, abych to slanění pochystal. Po pár minutách strachu a o smyčku lehčí stojím zas u Šváchiče a vyrážím tentokrát do toho žlabu víc vlevo.


JV stěna Lomničáku
foto by © Richard Dvořák


Zas zdatně stoupáme, dokonce pak v jednom místě balíme lana a lezeme sólo. Po chvíli dolejzáme pod malej převis ze šutrů politejch ledem. Jistit tam není z čeho, zkouším založit frenda, ale ten mi při mojí šikovnosti ve zmrzlejch rukavicích padá z ruky. Zastavil se. Slejzám k němu asi 50 metrů žlabem dolů. Koukám, že doprava by to mohlo jít mixem na skalnatej hřebínek a dál po něm. Oba na něj po určitých obtížích dolejzáme. Po něm to nepůjde. Tenká ledová glazura a hladká skála nás odrazujou. Ale je tu hrot, z kterýho se dá slanit asi 15m na druhou stranu hřebínku do kotle, kterej už vede až na vrchol přímo pod lanovku. S vycházejícím měsícem rychle slaňujeme. Balíme lana, jdou do báglu a dál už sólo valíme co nejrychleji kotlem nahoru. Střídavě na předních hrotech v tvrdém sněhu, střídavě po kolena ve sněhu, ale drží to výtečně. V 18 hodin klepu na okno kavárny nahoře na lanovce. Dva mladí kluci otvírají. „Můžem se tu na chvíli ohřát a přebalit, než půjdeme dolů?“zní moje prosba. Pouštějí mě dovnitř, za 20 minut je tu i Jiří. Cpeme do sebe sladkosti a pijeme čaj, co mi zbyl v termosce. Šváchí se unaveně rozvalí na sedačce. Tak, takhle ne. Diktátorsky stanovuju čas, kdy vyrazíme dolů. Ptám se obou kluků z obsluhy na sestup. Znají to jenom v létě, ale informace dostačují. K plesu to chodí tak 3 hodiny. Ještě voláme chatárovi Kulangovi, že jsme teprve na vrcholu a půjdeme za tmy dolů, aby se o nás snad nebál. Šváchí se jde obouvat. „Kurva, křeeeeč!“začne nadávat. Snažím se mu stehna protáhnout, ale jedna křeč střídá druhou. Je úplně bledej od bolesti. Snažím se do něj narvat nějakou sůl a vodu. Po chvíli je mi jasný, že dolů ho nedostanu. Začínám prosit a ukecávat kluky, aby ho nechali v lanovkárně. Neradi, ale nakonec ho na mráz nevyhodí. (Dokonce mu pak půjčili i spacák a károšku.)
Ok, vyrážím dolů tedy sám. Je půl devátý. Dokonale jasno, nefouká, mínus sedm. Když sebou hodim, můžu být do půlnoci na Skalnaté chatě. Nicméně hlavně bezpečně, soustředit se na každej krok. Pár metrů podél řetězu, pak po něčích stopách žlabem podél hřebenu. Hlavně neminout ten traverz doprava. Čelem ke svahu a s oběma cepínama v rukách. Vzpomínám, jak jsem včera večer koukal do stěny a viděl dvě čelovky. Fakt jsem jim nezáviděl a říkal si, že my to musíme stihnout za světla. No, aspoň tuším směr sestupu. Po skalnatým hřebínku slejzám po řetězech, radši si do něj cvakám odsedku (i když vím co by bez tlumiče následovalo). Řetězy jsou za mnou, stojím ve žlabu, sníh je tvrdej, přál bych si měkčí. Už mě od celodenního kopání do ledu bolí špičky a lýtka pálí jak čert. No, nic, hlavně dávat bacha. Jsem fakt rychlej – Ueli Steck by ze mě měl radost. Ještě pár desítek metrů dolů a budu v Lomnickém sedle. Sníh je tu měkký a tak se jde pohodlněji. Každou chvíli zastavuju, svítím do tmy a snažím se vybrat nejlepší směr sestupu. Tak ještě traverznu tenhle žlab pod ty skály a už to půjde bezpečně po hřebeni až do sedla. Odtud chvíli pod lanovkou a jsem doma.
Jsem uprostřed sněhovýho svahu, kouknu nahoru nad sebe a zahlídnu dva metry vzdálenou milimetrovou prasklinku běžící napříč celým svahem. ODTRH !!! Všechny nadávky co znám mi prolítli hlavou v jediný sekundě. Co včíl? Můžu opatrně dotraverzovat ještě pět metrů doleva pod ty skalky, tam by to mohlo bejt bezpečný, nebo zkusit vylízt ty dva metry nahoru nad potenciální odtrh. Volím první variantu a rychle ale opatrně traverzuju doleva. „Ještě aby se to tak kurva utrhlo“, proletí mi hlavou myšlenka z níž mrazí a už na to koukám. Celej ten svah se i se mnou začína sunout dolů. Okamžitě se rozbíhám po svahu nahoru proti směru tekoucí masy. Pádluju cepínama jak šílenej bagr a už to vypadá, že se mi podaří z toho vyběhnout ven. Možná mi po tváři prolítl i úsměv, jak z toho pěkně uteču.


Detail JV stěny a dráha laviny
foto by © Richard Dvořák





Ale není mi přáno. Cejtim za patama nějakej prudkej práh a už letím po zádech do sněhu. Od toho momentu je tma. Kutálím se v hromadě sněhu, kterej si se mnou dělá co chce. „A jsem mrtvej“, dere se mi na jazyk. Nemám strach, žádný promítání filmu před očima, nic. „Kurva, řikali,že mám plavat, tak plavej!“, nutím se k nějaký činnosti. Mávám rukama ve stylu prsa. Jedu dolů a chvilkama se mihnu na hladině laviny, ale možná to byli jen nějaký momentální vzduchový kapsy. „Nadechni se!“, zní povel v mojí hlavě. Snažím se vyplivnout sníh deroucí se mi do krku. Nejde to, je všude kolem. Zkouším ho vytlačit jazykem. Úspěch, daří se mi nadechnout. Pořád plavu, snažím se nadechovat, kdykoliv je kolem mojí hlavy kapsa – to poznám tak, že se mi netlačí sníh do huby. Najednou sněhu ubývá, zaraduju se, ale nezpomalujeme a už plachtím vzduchem. Nejspíš letím přes skalní práh. Raz, dva, tři,….MRD, strašná rána, záblesk v hlavě. „Teď už jsem vopravdu mrtvej“, další práh a další rána. Přestávám je počítat. „Kurva jak to, že pořád žiju? Tak se aspoň hejbej…“ Plavu, co se do mě vejde. Pořád vyvíjím nějakej pohyb. Zdá se, že to začíná zpomalovat, cítím, že i sklon je menší. Hrabu rukama jak šílenej a myslím na to, jak se budu dusit v lavině, a že ta péřovka, co se v ní od začátku sestupu potim se bude hodit, že tak rychle nezmrznu.
Lavina zastavila. Mám volný ruce. Rychle si odhrabuju sníh z obličeje a plivu kolem sebe. Co teď? Určitě mám všechny kosti v těle zlámaný. Opíraje se o pravou ruku zkouším se postavit. Levá noha stojí, pravý koleno bolí jak svině, ale taky stojí. Jen levá ruka je k nepoužití. Rozhlížím se, kde jsem. Dokonalý ticho, hvězdy svítí nad štíty Skalnatý doliny. Jsem asi tři sta metrů vedle ranního nástupu na konci/začátku velkýho žlabu, kterej sem ústí v nejlevější části JV stěny. Umědomuju si, že jsem přežil, chce se mi něco řvát, ale nejde to. Asi z toho sněhu co jsem sežral a nadejchal. A kde jsou moje cepíny, čelovka, čepice? Srát na ně, jdu na chatu. Něco mě drží na místě – repka vedoucí do sněhu – moje cepíny, hurá! Tahám za šňůru, ale vylovím jen jeden. Druhej konec 5ti milimetrový repky je přervanej. Dávám cepín přes rameno a vyrážím k plesu. Cestou se mi ještě rozpadá mačka, ale nemám sílu na to, jí sbalit a táhnu jí za sebou na řemínku jako kačera až na chatu. Po čtvrt hodině se dobouchám na Kulangu. Něco sníst, telefonát ze záhrobí plnej emocí Jiříkovi z Budějic a zkusit spát. Ráno pojedu lanovkou dolů a do Popradu do nemocnice…


Jedinečnej tobogán
foto by © Richard Dvořák



Laviniště shora ze žlabu
foto by © Richard Dvořák