V sobotu jsem byl po nějaké době na Suškách. Byl nádherný, slunečný den, všude mrak lidí. Ani jsme se všichni na jižní, sluncem vyhřáté stěny nevešli. Co mě šokovalo, bylo zjištění jak se v poslední době změnily lezecké návyky. Mezi Hlavní věží a Samotářem byla spousta lezců (a lezkyň) a prakticky všichni lezli s horním jištěním , jištěni ze země.  Dolů se většinou nechávali spouštět. To, ale probíhalo na starých cestách,  střední obtížnosti.  Jen výjimečně prvolezec dolezl na vršek, nebo ke štandu a dobíral druholezce.  Samozřejmě v Srbsku, nebo na Panthenu to bylo běžné už dříve, ale na Suškách na tomto typu cest mě to opravdu překvapilo (i když na Střední věži to taky bývá běžné).  Podle mě to je silně ujetá metoda, která se do skal masově přenesla z překližky.  V žádném případě proti překližce nic nemám, nakonec jsme ve vyšehradské sokolovně kdysi postavili první stěnu v Praze (nebo snad i v celé republice – dnes už neexistuje) a později v Modřanech. Ale způsob lezení (jištění) na překližce by se měl do skal přenášet pokud možno co nejméně.  U těch dvou podobných smrťáků v Alkazaru jsem nebyl, ale dost možná byly způsobeny právě tím, že se lezec nechává jednou spouštět od stěnového kruhu a podruhé od něj slaní. Snadno může totiž přitom dojít k nedorozumění.  Je-li kolem spousta dalších lezců, tak na povel Honzo zruš, můžou reagovat tři další lidi. O záměně drž a zruš, raději nemluvím.