rozhodli jsem se letošní dovolenou strávit objevováním nakupených granitových bloků v okolí Ferdinandova, tzv. jizerských věží. Znalce Jizerek následující text snad neurazí a ostatním třeba bude inspirací.
Den první
Po ubytování v penziónu U Cimplů vyrážíme na první výpravu s cílem najít Divou Máří a vylézt na ni Normální cestou. V roce 1895 jí prostoupili pánové Gahler, Scholze a Wolleschak a zahájili tak éru sportovního lezení v Jizerských horách. Štolpišskou silnicí stoupáme údolím Černého Štolpichu k Jeskynní věži, od které by to již podle průvodce mělo být kousek k nástupu. Jeskynní věž nacházíme poměrně snadno, avšak ocitáme se náhle "v království temných skalních bašt, kde se sklání mohutné plotny porostlé tlustými mechovými polštáři. Z nich se vzpínají vichry ošlehané, trouchnivějící kmeny a vzácnému vetřelci zde jsou všude kladeny překážky, které musí při průchodu porosty překonávat"(R. Kauschke, Wandern und Klettern, 1924).
![](fotos/clanky/jizer06/obr1.jpg)
"Cestou" k Divé Máří
Překonali jsme sice cestou spoustu překážek, avšak Divou Máří nenalézáme a ocitáme se až na vyhlídce Krásná Máří s výhledem na prosluněnou Zahradní stráň. Zpátky k věži se nám již nechce, 300 metrů, jež máme podle průvodce "sestoupit neschůdným terénem", nás spolehlivě odradí.Výstup na Divou Máří nám tedy zůstává odepřen a nepocítíme to "bezmezné štěstí a bohabojnost, která se ti rozproudí v srdci po spočinutí na jejím vrcholu" (opět Kauschke). Při zpáteční cestě do Ferdinandova na nás Divá Máří působivě shlíží a my zjišťujeme, že jsme museli procházet kolem ní a nebyli jsme schopni poznat, že jsme u jejího úpatí.
Den druhý
Poučeni předchozím nezdarem, rozhodujeme se navštívit oblast Ořešníka. Hlavním lákadlem je umístění skal v bezprostřední blízkosti značené turistické cesty, takže máme velkou naději nějakou věž nalézt a třeba i vylézt.
Naší první cestu v Jizerkách (Podzimní stěna, V) tak vylézáme na Zahradní věž . Jelikož nám tato cesta nepřipadá příliš obtížná (ach ta nesoudnost?), rozhodujeme se zkusit i něco těžšího. Volba padá na Moderní klasiku na tutéž věž, obtížnost Vib (v Jizerkách se používá Welzenbachova stupnice, rozšířená o stupně VIb a VIc). První setkání s lámavými krystaly v plotnách, místo kruhu pouze dřík, na polici vodou nasáklý mech. Radost z lezení přechází plynule v strach, což má za následek umísťování friendů a smyček na všechna možná i nemožná místa. Výsledek vidíte na fotce, dobírání stálo za to. Dle vrcholové knížky asi první zapsané opakování této cesty z roku 1994.
![](fotos/clanky/jizer06/obr2.jpg)
"Kvalitní" jistící řetězec, Moderní klasika, Zahradní věž
Raději se vracíme zpět k lehčím cestám na věž Poklici a den se rozhodujeme završit Cestou do deště na Ořešník. Na pohled úžasná plotna se dvěma kruhy zakončená Velkým převisem. Asi po hodinovém zkoušení originálního nástupu se dostáváme k prvnímu kruhu, zřejmě nějakou variantou zleva přes šikmou spárku, ve které jde vyhrabat místo na jištění. Ke druhému kruhu a dále pod převis následuje pěkné lezení. Bohužel (nebo naštěstí) je Velký převis mokrý, takže jej oblézáme zleva, štand v jeřabinách, zapadající slunce, poslední lámavý plazivý komín, zbytek Ořešníku dolézáme po schodech. Na pětku místy docela těžké plotnové lezení.
Den třetí
V noci prší, takže náš plán vylézt na Zvon, prý nejhezčí věž a symbol horolezců v Jizerských horách, nejde realizovat. Probojujeme se k němu houbami a houbaři a je to opravdu VĚŽ.
![](fotos/clanky/jizer06/obr3.jpg)
Zvon
Nad Zvonem v hřebeni Srázů se nachází několik dalších věží, z nichž suchá je pouze Homole cukru. Zde nejprve marně zkoušíme vylézt dvě cesty za VIb pod slaněním, které jsou sice krátké a s kruhem, ale nad naše síly (s krystaly o polovinu menšími než včera?). Takže ustoupíme na Západní hranu, kde vede klasika s kruhem od Josefa Čihuly, klasifikace V.
![](fotos/clanky/jizer06/obr4.jpg)
Cukrová vata VIb, Homole cukru
![](fotos/clanky/jizer06/obr5.jpg)
Západní hrana V, Homole cukru
Den čtvrtý
Je nádherné počasí, jdeme tedy vylézt Hřebenovou cestu na Kohoutí hřeben, podle různých zdrojů jednu z nejlezenějších i nejzábavnějších cest v okolí. Nejprve však zdoláváme Supí hlavu zajímavou Smrkovou hranou, kde si i druholezec užije své? A pak samotný Kohoutí hřeben, plotnové lezení přes čtyři výšvihy s rozhledy, při nichž v očích zatlačujeme slzy dojetí. Některé úseky zkoušíme (ne zcela originálně) lézt bosky, stejně jako prvovýstupci Kauschka a Steinjan v roce 1923 (Kauschka o tomto výstupu píše: "?mé prsty a nohy se musely ke skále přichytit jako přísavky, abych z hladké skály nesklouzl?"). Nutno říct, že La Sportivy Cobry výstup velmi ulehčují.
Pokračujeme k vyhlídce Paličník, po cestě vylézáme ještě Cestu vysloužilců na Věž pod Paličníkem (doporučujeme) a den končíme Magnetickou cestou na Paličku, taky pěknou, i když těžší, pětkou s dvěma kruhy.
![](fotos/clanky/jizer06/obr6.jpg)
Magnetická cesta na Paličku, pod druhým kruhem
Den pátý, poslední
Déšť nám hatí smělý plán na pokus o výstup Údolní cestou na Nos, jehož stěna je se svými 50 metry nejvyšší v Jizerských horách. Jdeme se na něj aspoň podívat, vypadá lákavé, ale najednou nám ani moc nevadí, že prší. Příští rok sem určitě zajedeme znovu. Cestou do Hejnice trochu zaboulderujeme a vracíme se vlakem zpátky do Brna, do Krasu?
![](fotos/clanky/jizer06/obr7.jpg)
Údolní stěna Nosu
Petr Pokorný
HO Starobrno