Rádi bychom s ním seznámili lezeckou veřejnost. Nečtěte ho prosím příliš emotivně, třebaže jde o ožehavé téma. Vypjaté emoce vyřešení problému nepomohou.
Piškot
Návrh na změnu Pravidel lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách
Navrhujeme vypustit z Pravidel lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách (dále jen Pravidla) bod 9 článek 2 (Ochrana přírody), podle něhož je lezcům zakázáno „používat chemické a minerální látky, které by měly sloužit ke zvýšení tření a přilnavosti pokožky na skalách (např. magnesium)“.
Dále navrhujeme upravit znění bodu 3 článku 4.2 Pravidel (Pravidla sportovního lezení; jisticí a pomocné prostředky), který v současné době zní: „ Použití chemických a minerálních látek, které by měly sloužit ke zvýšení tření na skalách (např. magnesium), je nesportovní a takto provedený výstup či prvovýstup nemůže být uznán.“ Navrhujeme tento bod přeformulovat na: „Použití chemických a minerálních látek, které by měly sloužit ke zvýšení tření na skalách (např. magnesium), není součástí dlouhodobé tradice pískovcového lezení a snižuje sportovní hodnotu výstupu. Je považováno za nevhodné především v oblastech vnímaných jako klasické, v cestách nižší obtížnosti a u výstupů vzniklých před rokem 1980.“
Zdůvodnění
Názor na magnézium rozděluje zásadním způsobem ČHS, ale i obecněji komunitu českých lezců. Dlouho už se ukazuje, že není reálná šance problém vyřešit zákazem, a to vede k vnitřní rozpolcenosti a výraznému oslabení ČHS. Způsob, jímž se ČHS v posledních letech oficiálně stavěl k problému magnézia – a s tím související postihy členů reprezentace, zrušení pískovcových výstupů roku apod. –, je mnoha lezci příkře odsuzován a je označován za jednu z příčin, proč tito lezci ze Svazu vystupují či o vystoupení uvažují, popř. proč do něj odmítají vstoupit. V této souvislosti se objevují i extrémní nařčení, že ČHS je organizací, která perzekvuje vlastní členy (špičku) atd.
Dodržování zákazu magnézia na českých pískovcových skalách se dosud nepodařilo skutečně prosadit a domníváme se, že se to pravděpodobně nebude dařit ani v budoucnu. Je to proto, že skupina příznivců lezení s magnéziem je veliká a tvoří nezanedbatelné procento českých horolezců. Její součástí je i většina současné české (skalní) lezecké špičky. Cesty od obtížnosti Xa se na našich pískovcových skalách bez magnézia přelézají jen zcela výjimečně. To vše pochopitelně snižuje „autoritu“ zákazu, který není ani zdaleka výrazem široké shody.
V situaci, kdy si ČHS není schopen vynutit dodržování zákazu a kdy si občasnými snahami o jeho prosazení mezi členy mnohdy velmi zřetelně škodí, takže se dostává do paradoxních, ne-li přímo schizofrenních situací (snaží se být reprezentativní a zastřešující organizací českých lezců, avšak vůči jejich podstatné části se negativně vymezuje; předstírá, že nevidí problémy, protože je nedokáže vyřešit; podporuje lezeckou špičku, ale zároveň ji postihuje za to, co se děje zcela běžně…) – v této situaci je podle našeho názoru rozumnější na tento zákaz rezignovat a vypustit ho z vlastních pravidel lezení na pískovcových skalách.
Pokud skutečně bude někdo jiný, např. ochrana přírody, cítit potřebu tento zákaz prosazovat, nebude to už vinou ČHS a ČHS by už nemusel postihovat prohřešky proti tomuto zákazu.
Cílem této snahy odstranit zákaz magnézia z Pravidel není oficiálně umožnit neomezené použití magnézia ve všech cestách všech obtížností a ve všech oblastech. Zákaz se ovšem zdá být jen problematicky vynutitelný (za cenu vnitřních konfliktů a tvrdé represe, která je podle nás nevhodná) a všechny možné kompromisní návrhy, které by snad nabídly oboustranně přijatelné řešení problému magnézia – jak pro „klasiky“, tak pro „modernisty“ – s sebou nesou nějaká „ale“, která je problematizují. Jsou asi zřetelné „osy“, které by takové kompromisy měly či mohly sledovat (např. klasické versus moderní oblasti, lehčí versus těžší cesty…), avšak uspokojivé přesné rozdělení ani následná vynutitelnost dodržování nejsou příliš reálné. Jako problematický vidíme i přesun kompetence zcela rozhodovat o magnéziu na oblastní vrcholové komise. Není vždy zcela jisté, jak reprezentativní a funkční (například při vyjednávání s ochranou přírody) tyto komise budou. Jejich rozhodnutí by mohla být neprůhledná, neodvolatelná atd. V porovnání s nimi je valná hromada mnohem reprezentativnějším orgánem. Je však možné, že přesun otázky magnézia do kompetence OVK by vedl k tomu, že by celá věc přestala být nahlížena paušálně a kategoricky, což by snad řešení problému pomohlo.
Na rozdíl od některých pesimistů si nemyslíme, že vypuštění zákazu magnézia z Pravidel povede bezprostředně k tomu, že začne být masivně a bez rozmyslu používáno úplně všude. Klasické, méně zajištěné cesty zřejmě i nadále zůstanou ušetřeny náporu moderních lezců. Oblasti jako Hrubá Skála nebo centrum Adršpašského skalního města také nejsou pro sportovní lezce příliš zajímavé, a na tom se asi nic nezmění. A těch několik jednotlivých stávajících přelezů nejtěžších cest na Hrubé Skále proběhlo za použití magnézia i nyní, před jeho povolením.
Mimoto je třeba znovu připomenout, že vypuštění zákazu magnézia z Pravidel vůbec nemusí znamenat možnost jeho samozřejmého a neomezeného užívání na českých pískovcích. Může se stát, že se formulace zákazu v některých oblastech přesune z Pravidel do podmínek stanovených ochranou přírody, takže fakticky zde zůstane vše při starém. Ale i to bychom vítali jako chvályhodný posun. Nebude to už ČHS, kdo bude nucen na základě svého vlastního diskutabilního pravidla sankcionovat své členy za jeho užívání, a zbaví se tak velmi problematické a reálně nesplnitelné úlohy. Navíc mu to umožní jednat s orgány ochrany přírody o případných výjimkách a bude tak odstraněn častý argument těchto orgánů, že sám ČHS magnézium zakazuje.
Místo dosavadního zákazu chceme v Pravidlech formulovat pouze doporučující stanovisko, které upozorňuje na to, že neomezené používání magnézia není vhodné a je netolerantní vůči té rozsáhlé části lezců, kteří s ním nelezou:
Používání magnézia není součástí dlouhodobé tradice pískovcového lezení a snižuje sportovní hodnotu výstupu. Je považováno za nevhodné především v oblastech vnímaných jako klasické (Hrubá Skála, Adršpach apod.),
v cestách nižší obtížnosti (cca do IXa)
a u výstupů vzniklých před rokem 1980. (Viz navrhovaná změna v článku 4.2.)
Bude zřejmě také užitečné formulovat (už mimo Pravidla) nějaké zásady „rozumného užití magnézia“, které by mohly obsahovat následující body:
Pokud se rozhodnete lézt nějakou cestu s magnéziem, používejte ho s rozumem a s mírou; pokud možno jen v místech, kde je to opravdu třeba. Vhodné je užívání mg. koulí, které pouze vysuší dlaň, ale nezanechávají na ní vrstvu prášku, či užívání tekutého magnézia, pokud umožní omezit užití práškové formy (hlavně v kratších problémech). Dříve než položíte ruku na skálu, z ní přebytečné magnézium ofoukněte. Problematické je výrazné značení chytů a stupů magnéziem (tzv. tickmarks), a zejména zanechávání těchto značek v cestě po jejím opuštění! Pokud po vás v cestě zůstaly výraznější magnéziové stopy, očistěte je po sobě citlivě měkkým kartáčkem a vyfoukáním (ale ne tak, abyste poškodili skálu). Pamatujte na to, že vedle vás a po vás mohou lézt lidé, kteří magnézium nepoužívají a kterým v chytech vadí.
Dodržování této „slušnosti“ je ale spíš záležitostí lezecké etiky, tedy individuální morálky a vstřícnosti a nelze ho podle našeho názoru dost dobře vynucovat z pozice síly (jak se to ostatně už dlouho ukazuje). Může k němu ovšem vést např. rozumná výchova mladých lezců v oddílech apod.
Perný den, IXa
foto by © Radek Linerth
Něco málo k mnohokrát rozebíraným argumentům proti užití magnézia a v jeho prospěch
Argumenty, že magnézium poškozuje skálu, byly relativizovány. Jeho dopad na životní prostředí je ve srovnání s jinými škodlivými vlivy (např. samotným pohybem lezců na skále) prakticky zanedbatelný.
Zdá se, že klíčové argumenty jsou estetické. Estetické hodnocení je ovšem subjektivní. Těm, kteří s magnéziem lezou, zpravidla bílé skvrny nevadí, druhé skupině ano. Pro nezainteresované jedince to nejspíš bude většinou vedlejší. Řada skalních objektů se nachází v místech, kam se jiní lidé než horolezci dostanou jen výjimečně. Ale i v přístupných oblastech platí, že bílých a světlých skvrn na skalách, často mnohem výraznějších, než jsou ty způsobené magnéziem, je mnoho, třeba v místech hnízdění ptáků, jiné bývají způsobeny přirozenou erozí, srážením minerálních solí apod. Takové skvrny jako neestetické hodnoceny zřejmě nejsou. Navíc připomínáme, že vzhledem k porušování zákazu jsou magnéziové skvrny realitou i dnes.
Dále se proti magnéziu namítá, že snižuje sportovní hodnotu výstupu. Především za určitých podmínek (teplo, vlhkost, potivost) a v určitých typech cest (obliny a malé chyty, tvrdý a málo sající materiál) zvyšuje tření. Stopy od magnézia také mohou sloužit jako orientační vodítko v neznámé cestě. Nicméně náročnost výkonu obecně snižuje celá řada pomůcek a je zřejmě vždy věcí dohody, které z nich budou akceptovány, a které už ne. I při lezení na vápenci či žule magnézium takto pomáhá, přesto panuje shoda v tom, že se tu běžně užívá. A když se na věc podíváme z druhé strany, magnézium umožňuje na pískovcových skalách přelézat obtížné cesty i za ne zcela ideálních podmínek; právě tyto podmínky jinak (bez magnézia) velmi limitují rozvoj a možnosti lezení na pískovci. V jistém smyslu tedy užití magnézia poněkud vyrovnává podmínky lezců, kteří podnikají výstup v různých okamžicích. (Avšak naopak může znevýhodnit ty, kteří si ho do neočištěné cesty nevezmou: v nevhodných podmínkách – teplo, vlhko – může neočištěný chyt, zanesený magnéziem, smekat víc než chyt čistý.) Obecně lze ale názor, že užívání magnezia je nesportovní, označit za přehnaný, neboť celá světová lezecká sportovní špička magnezium používá. Těžko se lze ztotožnit s názorem, že trend ve sportovním lezení udává ČHS.
Stejně jako řada odpůrců lezení s magnéziem si uvědomujeme jedinečnost tradice pískovcového lezení v Čechách a Sasku a vážíme si jí. Nemyslíme si ale, že by právě magnézium tuto tradici zničilo. Tradice nevylučuje změny. Pro vědomí tradice je nutná především kontinuita vývoje. A ta je stále zachována nejdůležitějším bodem tradice pískovcového lezení – děláním prvovýstupů zdola bez předchozího nácviku a s omezeným počtem stabilních jistících bodů (kruhů). Tento bod tradice důsledně uplatňuje i naše pískovcová špička, která se k magnéziu vesměs staví vstřícně.
O jednotlivých argumentech se už řadu let diskutuje. Ukazuje se, že tyto diskuse nevedou k žádnému jednoznačnějšímu závěru – ať už ve prospěch magnézia, nebo proti němu. Problém zřejmě neleží v magnéziu samotném, ale spíš v postojích, které k němu z různých důvodů lezci zaujímají a které nejsou ochotni měnit. Leckdy se zdá, že magnézium je spíš jen výrazem či symbolem určitého obecnějšího přístupu k lezení – a konflikty okolo otázky magnézia jsou prostě konflikty mezi dvěma různými lezeckými přístupy (tradičním či klasickým na jedné straně, a moderním či sportovním na straně druhé).
Srovnání se situací v Sasku ukazuje, že zákaz magnézia sice modernisty poněkud brzdí, ale přesto nemůže tento na výkon zaměřený sportovní přístup potlačit. I v Sasku se objevuje mnoho dalších negativních symptomů tohoto sportovního přístupu: obcházení tradičních pravidel při dělání obtížných prvovýstupů, lezení „na rybu“ a nacvičování cest, označování chytů a stupů v klíčových místech obtížných cest („tickmarks“) vrypy do skály atd. Je dokonce diskutabilní, jestli odmítání magnézia nevede ke stagnaci rozvoje pískovcového lezení, čemuž by mohlo nasvědčovat srovnání situace v Sasku a Labském údolí. Stále větší počet sportovně založených saských lezců, kteří se zaměřují na přelézání obtížnějších cest, v teplejší části roku preferuje lezení na české straně s magnéziem a jeho důsledný zákaz doma vnímají jako nepříjemně omezující. Saské pískovce jsou i přes svůj potenciál úpěnlivým dodržováním zákazu magnézia poznamenány natolik, že je lze označit za skanzen, kterému se skutečná špička vyhýbá širokým obloukem.
Řešení problému podle nás spočívá jedině v tom, zvyknout si, že vedle sebe existují oba přístupy (a tedy dvě skupiny lezců) a naučit se vzájemně respektovat. Zákaz k tomu nepřispívá. Proto bychom rádi přesunuli otázku magnézia z roviny striktních předpisů do roviny individuální lezecké morálky. Nezdá se nám vhodné, aby za výše popsané stávající situace ČHS v této otázce fungoval jako restriktivní orgán. Jsme přesvědčeni, že je tak sám proti sobě. Věříme, že v lezecké komunitě bude snazší prosazovat šetrný přístup ke skalám v tolerantním prostředí než uprostřed nerespektovaných zákazů.
Jiří Chocholoušek, Jaroslav Maršík, Richard Müller, Zbyšek Česenek