Je nezbytné být v naprosté psychické pohodě – jen tak je zaručeno, že nezačne zbytečně natékat a tělo a mysl nezačne ochromovat strach a panika. Pokud si nejsem jist dalším krokem, neudělám ho. Musím si vše pečlivě promyslet a mít jistotu, že ten krok co se hodlám udělat je ten správný. Stoprocentně to vědět nemůžu, obzvláště u cest, které jsem nikdy nelezl nebo je lezl jen párkrát a už si je moc nepamatuji. Ale ve dvaceti metrech nad zemí se do kroku 50/50 rozhodně nepustím. A v tom je ta krása. Při sólu lezu vždycky lépe než s lanem. Techničtěji, promyšleněji, plynuleji. Absence sedáku a lana je také malé plus kvůli své váze. Sedák ověšený smyčkami, expreskami a karabinami něco váží – každý, když ho ze sebe sundá se hned cítí o něco lehčí. Volnější.
Bohužel jsem chabrus na slézání, proto si do cest, které vedou na věže, ze kterých vím, že bych neslezl, musím vzít sedák. Lano si smotám do panenky na záda. To je přesně opačný případ free sóla – smotané lano na zádech není peříčko a při lezení těžší cesty je znát každý gram navíc. Kladnou stránkou věci ovšem je, že pokud se dostanu do krizové situace, tak mám možnost se slanit a vykašlat se na to, nebo si "odsedávkou" přicvaknout kruh při jeho oblézání (tím vznikne relativní bezpečí cca 1,5 m kolem kruhu – pak je nutné se zase odcvaknout). Také si můžu provázat případné hodiny a pohodlně si v nich odpočinout.
Moje free sola jsou většinou kompromisem mezi "holou prdelí" a lezeckým materiálem.. Velice rád si dám kolem ramen sešívanou 120 cm smyčku, která je taková poslední záchrana, když něco nejde úplně tak jak by mělo. V situacích, zejména u kruhu, kde je zpravidla těžší místo, pokud nevím jak dál (občas se to stává) a natéká mi, nebo znejistím, protáhnu smyčku (liščí smyčkou) kruhem a do vzniklého oka si vlezu a sednu. Opravdu to moc pomáhá. Smyce kolem ramen není téměř vidět, nic neváží, ale může neskutečně pomoci.
Modré džíny
Sám pro sebe ovšem cestu, kterou jsem lezl solo a odsedl si v ní ať už do smyce nebo sedáku, nepovažuji za čistě sólo přelezenou a pokud se mi libí a myslím si, že za to stojí, snažím se do ní příště vrátit a vylézt jí čistě v kuse. Většinou nemám cesty nachozené tak, že bych je znal nazpaměť. Skoro vždy musím lézt pomalu, rozvážně a přemýšlet, jak udělat na jistotu další krok.
Zvedl jsem se od kruhu a pravačkou chytil dobrý, ale ne nijak velký "zoubek". Pak mě čekal úkrok doleva a nátah do sklopené poličky, přenesení váhy na levou nohu a přebrání. Poté mi zbývalo sáhnout levou rukou do již dobrých polic, které vedli ke druhému kruhu. Věděl jsem to, protože jsem cestu už 2x lezl. Také jsem věděl, že je důležité vybrat si správně místa pro nohy, protože pokud bych v klíčových krocích uklouznul, tak bych se neměl šanci udržet a spadnul bych. Byl jsem asi 6 m nad zemí nad velkou pískovcovou policí.
Kruh byl sice vpravo dole nedaleko špiček mých lezeček, ale chyběla mi k němu expreska, lano a bedlivý jistič. Namísto toho jsem měl kolem ramen přehozenou sešívanou 120 cm smyci. Lezl jsem
Žížalí cestu (VIIIa) v Prachovských skalách na Východní Rektorskou věž. Tyto skály mám pár minut jízdy od domu - opět tiše doufám, že mi budou, jako už tolikrát, přátelsky nakloněny.
Srovnal jsem si myšlenky a nohy a levačkou se natáhnul do klíčové poličky. Pustil jsem "zoubek", přesunul tělo doleva a začal jsem přebírat. Jelikož jsem měl ruce přímo před očima, nemohl jsem si nevšimnout, že mi všech deset prstů z chytu pomalu ujíždí. Místo paniky a pocitu hrůzy mi hlavou blesklo: "Ty vole, teď nemůžeš spadnout. Z toho by byly minimálně zlomené nohy – to by nebylo dobrý." Lehce zneklidněn jsem se pravou rukou vrátil zpět do "zoubku". Trochu jsem se vydýchal. "No nic, prostě to přebereš rychle, nebudeš se s tím moc prcasit a bude to dobrý", promlouval jsem v duchu sám k sobě, abych si dodal jistoty a klidu. Párkrát jsem se zhluboka nedechnul a do přebíracího chytu se znova natáhnul. Co nejrychleji, ale ne zbrkle, jsem přebral, zabral (prsty teď už pravé ruky stále pomalinku ujížděly) a natáhl se do již dobrého chytu.
Prachov Skalní město - free soloing
Pak jsem ještě, ke svému překvapení, poměrně dlouho laškoval s převískem u druhého kruhu. Je to přece jen velký rozdíl, odlézat od něj bez jeho cvaknutí. Před závěrečným rajbasovým zdvihem pod vrškem jsem se musel vydýchat a pořádně uklidnit.
Tento poslední krok je morálový a nepříjemný i s lanem. Bylo mi jasné, že pád odtud by měl fatální následky. Několikrát jsem si odfouknul, dal levou nohu hodně nahoru k levé ruce a začal se na ní stavět. Problém je v tom, že při tomto kroku se není moc čeho držet, takže pokud by mi levá noha ustřelila, spadnul bych z asi 15m na zem. Zhluboka a nahlas jsem dýchal a tím držel emoce a srdeční tep na uzdě. Ze všeho nejdůležitější byla v tuhle chvíli jasná mysl. Na emoce a mysl omámenou adrenalinem bude čas na vrcholu. Noha neuklouzla a tak jsem si po chvíli mohl radostně zajásat na vrcholu věže a pokochat se západem slunce v Prachovském Skalním městě.Mé oči klouzaly po věžích a jejich strmých stěnách a já jsem přemýšlel, kterou cestu polezu příště...
Sóloing je velmi riskantní a tento článek nesmí být chápán jako nabádání k této aktivitě.