
Pohled na věže Jungfer a Eunuch, Schrammsteine
Nejdříve se zastavím u návštěvnosti Čechů. Na Velikonoce jsme jich potkali dva a v červnu čtyři, celkem šest. V červenci pak asi patnáct cyklistů v Kirnitzschtalu, ale ty na Lezci ani nepočítám. Společně se mnou jezdil pravidelně můj otec a občasně kamarádi z Ústí, Prahy, Oseka a Písku (zde bych rád jmenoval především Honzu Nováka, ať žije). Ve vrcholových knihách jsem narazil na pár známých jmen, ale často zapsaných spíše v předchozích letech. Český zápis je v knížkách tak jednou až dvakrát za rok, a to jen na některých vršcích. Což je neuvěřitelné při cobykamenemdohoditelnosti z Čech. Nejčastěji byli vidět veteráni z Labáku Pavel Černý s Petrem Laštovičkou a nejhodnotnější zápis jsem našel na Nonnengärtnera na Affensteinech, kde Petr Resch lezl Superdirekte Wand der Abendröte s novou přímou nástupovou variantou za Xa, která vypadá dost ostře. Protože není možné být vždy a všude, věřím, že nás v Sasku zaškodilo více, o čemž svědčí i krásný zářijový článek Víťi Nováka z Ostravy (!). Při četbě lezeckých časopisů jsem nabyl dojmu, že nejpustší část světa, alespoň co do výskytu češtiny, je právě Sasko. Přidá-li se, že do Patagonie je to dál a dražeji,.......
Výskyt Němců byl v Sasku samozřejmě četnější, než ten náš. Na žádném nástupu do cesty jsme ale nikde nestáli frontu. Nejhustší provoz jsme zažili v březnu v údolní stěně Höllenhundu v Rathenu, kde v jednu chvíli visely ve stěně čtyři dvojky, z nichž jedna byla čtyřka. Byly dny a oblasti, kdy se opravdu sešlo poměrně dost lidí a zase jiné dny a oblasti, kdy jsme po skalách bloumali úplně sami. Stále mluvím o lezcích, protože Sasíci jsou národ turistický a turistů bylo vždy bez ohledu na počasí všude mnoho. Zajímavé je, že chodí po svých, o bikery se téměř nezavadí. Sasíci lezci se povětšinou věnovali cestám do osmiček. Až na jednu výjimku. Po dlouhých letech jsem měl to štěstí vidět v provozu pořádnou pecku.
Na Heringstein vede z údolí několik velice těžkých cest. Mimo jiné slavné Arnoldovo Barometer für Stimmungen Xc (af) a Güntherovo 1000 Torr Xb (af). Novou přímou variantu Barometru v květnu nacvičoval kluk, jehož jméno bohužel neznám. Obtížnost varianty neznám též, ale odhaduji, že přesahuje Xc. V době, kdy jsme pod stěnu přišli, přelézal cestu s horním lanem s jedním odsednutím. Dočkali jsem se i ostrého pokusu, opět s jedním odsednutím. Na místě činu jsme, pro představu o technice dobývání, zaregistrovali teleskopické šáhlo. Po maglajzu ani památky a nemyslím, že by ho borec schoval až před námi, protože skála byla čistá. Jeho partnerka v přestávkách zkoušela s horním lanem 1000 Torr a šlo jí to hezky.

Vakuum Xa, Falkenstein, Schrammsteine
Některé vlastní zážitky ze stěn jsem vám již líčil. Velkou radost jsem měl z Berg Heil na Grosser Gratturm ve Schmilce s datem 02.02.02. Asi nejtěžším, co jsem letos v Sasku vylezl bylo Vakuum Xa na Falkenstein, Eispalast Xa RP právě na Gr. Gratturm, Quarzspur IXc OS na Schuellernadel na Affensteinech a Fingerloch oder hinunter IXc OS na Panoramafels v Brandu. Jedna z nejhezčích letošních cest byla Weisse Taube na Domspitze na Affensteinech, velkolepá IXc od pánů Cluneho, Güllicha, Geschwendtnera a Arnolda s nejtěžším místem nad posledním kruhem a nádherně vražedným dolezem ke kruhu prvnímu.
Nejvzdušnější byla určitě Direkt Wand die Abendröte na Nonnengärtnera za IXc. Linie cesty začíná u pravé hrany jen několik metrů široké a šedesát metrů vysoké stěny z police v třetině výšky. Vzdušným traverzem vede až na levou hranu, která prověří technické schopnosti a dá odpočinout až po pěti kruzích. Aniž by jich bylo příliš. Nejtěžší místo se skrývá ve zpětném traverzu na pravou hranu a jdeo křížové přesahy za jednoprstové dírky. Na hraně je naštěstí velké madlo, a je ho třeba. Mezi posledním kruhem a lezcem svírajícím toto madlo se téměř vodorovně vine šest metrů lana nerušených dalším jištěním a k dalšímu kruhu jsou ještě dva veselé kroky. Nezkoušel jsem to, ale při pádu z těchto míst by muselo následovat něco, za co se v lunaparku platí nekřesťanské peníze. Spolulezcem mi byl otec a přelez byl pro nás o to cenější, že on sám tuto cestu před dvaceti lety pro zranění z atrakce zapytlil.
Největší expedici jsme si užili na Heringsteinu v cestě Perfekte Nordostwand za VIIIc. Nejde o nijak extrémně těžkou cestu, ale vede v impozantní části údolní stěny. Výška určitě 70 metrů, prostřední třetina lehce převislá. Chtěl jsem tuto stěnu prolézt, a to vpodstatě čímkoliv. Od pohledu se mi líbila. Přímo středem vede též Direkte Nordostwand za IXa, o které jsem měl od otce slušné informace, jenže ze země se mi zdály tři kruhy na tu výšku nějak málo. Vybral jsem si tedy Perfekte. Ta má sice taky jen tři kruhy, ale aspoň byly vidět. Nástup je položenou nejištěnou lahůdkovou ručněramenní spárou a plazivým traverzem k prvnímu kruhu. Patnáct metrů vzhůru a bokem od nástupu je třeba dobrat spolulezce (opět otec). Od kruhu odlézám s neurčitou představou, že až přelezeme to nejhezčí, nějak slaníme, abychom se vyhli závěrečnému komínu. Ó mé plané naděje. Oblézám druhý kruh, cvakám třetí a že si ještě kousek nadlezu do lehčího, abych si jako nekazil on sight. Jenže ono to nějak nechce být lehčí a tak lezu pořád dál až na velkou polici. Ta je nad kruhem tak vysoko, že na návrat není ani pomyšlení. A tady začíná to pravé pískařské užívání. Police je v místě, kde končí převislost stěny. Nad ní je břicho s odpornou ramenní spárou a dál není vidět. Lano táhne a dál to bez zaštandování nepůjde. Podle průvodce by na polici měly být grosse Sanduhr, velké hodiny. A tak se jmu je hledat. Dvacet minut popolézám sem a tam a nic. Celou dobu šlapu nohama v menší polici, která je ještě v převislé části. Znáte to oči už jsou v bezpečí, břicho v místech, kde se stěna pokládá a nohy naštěstí nic nevidí. V jednu chvíli se mimoděk podívám, kam šlapu a notný kus vlevo vidím v úrovni chodidel staré smyčky. Ještě další čtvrthodinku si odmítám připustit, že tam budu muset dobrat. Nakonec do hodin provážu všechny smyčky, co mám, a za chvíli už v nich sedíme dva. Pod prdelí luft. ( Zde bych rád poprosil všechny ty borce, co zažívají skutečné hrůzy, co o nich pak čtu v časopisech, aby mé líčení brali s rezervou.) Vrcholová partie komínky, do kterých se vejde jen půl těla. Aniž bych to chtěl příliš rozvádět, není nad pocity, když je tělo zašprajcnuté do spáry, dolů to nejde, nahoru není odvaha, její zbytky rychle vyprchávají a nad hlavou krouží záchranářský vrtulník, jehož posádka asi zrovna něco nacvičuje. Abych se nestal výhodnou záminkou k pokrytí nákladů na kurz německých bernardýnů, zatnu zuby, vyvěsím se do údolí a ... přežívám.
Samozřejmě se mi podařilo rozvěsit i nějaké ty pytle. Sprostými nadávkami jsem počastoval cestu Kaskade na Untertan na Affensteinech za IXb. To je ta, co se na Lezci objevuje v pohyblivém titulku s nápisy o divně se kývajícím a chroptějícím individuu. V průvodci má hvězdičku, a téměř zaslouženou. Je nejištěná k 1.kruhu, špatně jištěná ke 2.kruhu a nepříliš dobře ke 3. kruhu, ale je to pěkné mírně převislé silové lezení v pevné skále. Je dobré vědět, že ke 3. kr. se neleze rovnou, ale pěkně doprava nahoru a v jeho úrovni traverzem k němu. Ke 4. kruhu je vše v pohodě a od něj těžkým nástupem do traverzu, který vede až na hranu, kde je o kus výše kruh pátý, a to poslední. O pár metrů výše vyrůstá z hrany věžička o velikosti člověka. Pevnou má jen základnu a zbytek by se asi dal shodit rozporem. Proto jsem jen velice lehkým rozporem vylezl nad věžičku, a ještě o kousek více dosáhl police, která se ukázala býti nejvyšším dosaženým bodem. Nad ní se čnělo klasické břicho, zčásti vysolené, zčásti proříznuté slizkou spárou a hlavně vůbec ničím nenapovídající, kudy přes něj. Ke krokům z nichž není návratu jsem se neodhodlal. Zejména proto, že pokud by k návratu přeci jen došlo, došlo by na značné hloubky. Poraženecky jsem zrozporoval dolů věžičku na spadnutí a od plic si zanadával. Na svou nemohoucnost.

Finale VIIIb, Falkenstein, Schrammsteine
Druhý zajímavý pytel je spíš srandovní, protože si při něm člověk připadá jako pitomec. V oblasti Rauenstein stojí krásná věž Nonne, na tu vede krásná IXa Ohne Ende, výborně zajištěná. Její vadou na kráse je, že od posledního kruhu místo vzhůru traverzuje vpravo pryč. Proto ten název Bez konce. Vada krásy byla později odstraněna přímou variantou za Xa ( ? - pozn.autora) s názvem Fettes Ende. Také odpovídající název, Tlustý konec. Závěr stěny je malý kousek zakončený obzorovou hranou, která stěnu dělí od vodorovného vrcholu. Chyty se zdají být schované v poklopené polici a vše se jeví jednoduše. Police jednou rukou, přehodit nohy, police druhou rukou, nohy, hop a vrchol. Ve skutečnosti je to horko těžko police jednou rukou, nohy, téměř nemožně police druhou rukou, nohy a odsednout. Tento postup se zopakuje dle libosti mnohokrát a poté následuje slanění. Pytel je zavěšen v okamžiku, kdy už byl vrchol doslova nadosah. Ideální je, pokud po celou dobu pracného lopotění komentuje váš výkon zasvěceným výkladem směřujícím k spanilé divě borec, ze kterého nakovec vyleze, že cestu sám nelezl a že ji zná z doslechu. Vy pak celou dobu mrháte silami při uvádění jeho praktických rad v život.
V kategorii největší strach letos přes všechny ostatní okamžiky zvítězily chvíle při odlézání od 1.kruhu Varianty Herrenpartie na Höllenhunda. S kruhem u nohou srdce v kalhotech. Proč nevím. Kdyby se lezení řídilo podle přírodních zákonů vyvodil bych tuto obecnou teorii lezcova relativního strachu: strach některých ( rozumněj speciálních lezců) je nepřímo úměrný čtverci jeho vzdálenosti nad posledním jištěním.
Ještě pár slov ke spaní v bivacích a k přístupu. Bivaky stále jsou. Je snaha některé likvidovat a v některých visí cedulky o zákazu rozdělávání ohně. Stále se ale najdou místa, kde se dá krásně potábořit. Mnohokrát zmiňovaný hraniční přechod Hřensko je kvůli povodním momentálně mimo provoz. Skály povodně nijak nepoškodily. Hřensko by snad mělo být v těchto dnes zpřístupněno pro chodce. Tím je otevřen přístup hlavně do Schmilky. Jinam se musí použít Petrovice a i zde platí nutnost příliš neotálet se snídaní. S Jirkou Šimandlem jsme doplatili na pozdní příjezd lezením v Tisé místo v Rathenu.

Sphinx IXa, Schrammsteinscheibe, Schrammsteine
Vážení milí pískomilové, tento díl je zřejmě v letošním roce poslední, protože se chystá IV. ročník Boulder kolotoče a s tím je nějaká ta práce. Tak se vám revanšuji alespoň ještě o něco delším dílem než obvykle. Přeju vám všem hezké svátky a do roku 2003 vám na těchto stránkách nemohu nepopřát nic než abyste se do Saska přijeli podívat a něco si ve zdraví vylezli, ať máte příští rok na Silvestra co vyprávět.
Berg Heil und Tschüs