Ruslan, kde jsme nakoupili za 60 RUR neskutečné množství
jídla. Především vynikající uzené
sýry. Chtěl jsem z profesního hlediska shlédnout
v průvodci zmiňovanou zdviž pro vozidla na začátku
údolí Adyrsu, což se také povedlo. Potkali jsme
tam výpravu, se kterou jsme se již střetli u Osmana, která
právě sestupovala z tohoto údolí. Celou
cestu údolím nepopisovali jako příliš záživnou
a my jsme se tam ani nehrnuli. Náš cíl pro zbývající
dva dny bylo údolí Schelda a dle situace obhlídka
nástupu do Ušbiského ledopádu.
K Osmanovi jsme se dopravili z obce Vierhny Baksan stopem. Je již asi
známo, že za stopování se v těchto
končinách platí. Leč částka je dobrovolná
dali jsme za asi 20 km trasu 50 RUR.
U Osmana
jsme se moc neohřáli doplnili jsme vodu a vydali se
vstříc údolí Schelda, kde nástupní
trasa začíná průchodem Alplágeru
Schelda. Asi po dvou kilometrech jsme narazili na pohraničníky.
S okopírovaným propuskem jsme pokračovali
v děsném horku vstříc ledovci. Po dalších
dvou kilometrech jsme museli projít již opuštěnou celní
základnou s ostnatými dráty a
polorozpadlými budovami.
Průchod kontrolním stanovištěm
Zde se terén začal měnit a nastala doba kamenná. Mezi
obrovskými balvany se stezka ztrácí a jde se,
chvílemi i leze, jen podle toho, kudy to trochu jde. Nedá
se řídit ani podle kamenných mužíků. Tady
naše nohy a vlastně celé tělo dostávají
opravdu zabrat. Čelo ledovce je již téměř na dosah, snad
to nad ním bude lepší. Míjíme jej a
bohužel lepší to není. Pokračujeme stále po
neuvěřitelně neschůdném, neznačeném terénu
tušeným směrem k Nočevkám Aristova (2550m), kde
hodláme strávit dvě volné noci. Cesta je to
nekonečná a ozývají se puchýře, o
kterých jsem doposud nevěděl. Kolem 16.hodiny jsme na malém,
písečném plácku velkém tak pro maximálně
3-4 stany. Mám toho plné zuby, prý ledovec.
Kamenovec je to. Při pohledu na trasu zítřejšího
pochodu, byť na lehko, mě ovládá nechuť. Voda je asi
500m od tohoto stanoviště. Náladu mi trošku spravuje
výborná obědovečeře a pozorování
lavinek v Scheldské stěně.
Ráno mě překvapilo, na nebi se proháněly mraky a slunce se
objevovalo jen sporadicky. Po zalepení mých puchýřů
jsme se vydali hlouběji do údolí proti toku ledovce-
kamenovce hledat Německý bivak. Asi po dvou hodinách
lopocení jsme uviděli tři stany, ve kterých se ještě
spalo. Německý bivak to však evidentně nebyl. Konečně
kameny mizí (hurááá) a začínají
trhliny a ledové mosty. Přejdeme již po zřejmých
stopách na opravdový ledovec a hledáme již
zmíněný Německý bivak Vidíme obrovský
skalní výběžek tyčící se na levé
straně údolí a na něm pohybující se
postavy. Tam to musí být. Kudy však vzhůru? Zkoušíme
to obejít zprava a to se ukazuje jako správná
volba, i když i tudy je to docela krkolomný a odvážný
výstup po drolící se skále. Jsme na
Německém bivaku (3200m) a dáváme se do řeči
jak jinak než s Čechy čekajícími na lepší
počasí pro výstup. Je zde docela chladno a větrno.
Nad údolím se prohání docela nebezpečná
oblaka, vrcholy Pik Ščurovského ani Ušby není vidět.
Ale Ušbinský ledopád, údajně nejobtížnější
a nejnebezpečnější místo výstupu, je skutečně
impozantní. Loučíme se a klesáme zpět. Ušbu
si necháme na příště.
Ušbinský ledopád z vyhlídky Německého bivaku
Cestou dolů jsme potkali osazenstvo dvou stanů opět Čechů, kteří
se hlemýždím tempem přesunovali k bivaku. Sestup
ke stanu proběhl v poklidném tempu. Asi hodinku jsme
vyplnili spouštěním balvanů do trhlin a ledovcových
potoků. Večer docela dlouho prší. Následující
den jsme sestoupili pod čelo ledovce z něhož neustále něco
padá. Tady jsme vyprali stan od písku, postavili pár
přehrad (zase jsem byl malým klukem) a sešli až do údolí
na poslední noc k Osmanovi, kde jsme se výtečně
zkulturnili.
Pik Ščurovského , Ušbinský ledopád
V nedalekém restaurantu, námi nazvaném U bábuški, jsme si
dali výtečnou večeři. Skvělou polévku se zvláštně
chutnajícími těstovinami (20RUR), opékané
vepřové maso s opékaným bramborem
(110RUR), pivo 1,5l (70RUR), 100% džus 1l (50 RUR). V noci u
Osmana obrovská diskotéková párty, ovšem
bez naší účasti. Jen nám pořád někdo
zakopával o šňůry od stanu.
V 7:00 ráno máme plánovaný odjezd. V 8:00
jsem si říkal, že něco nehraje, autobus nikde. Člověka
napadá ledacos, zvlášť, když se vám nabízí
všelijací místní, že vás odvezou.
Chvíli po deváté se objevuje místní
linkový autobus poslední možná naděje.
Nastoupit nenastoupit ? Ve dveřích se objevuje naše
vedoucí a my se tudíž tlačíme dovnitř. Čeká
nás ještě 160km a vlak jede ve 12:40. Řidič jede
docela svižně. Ale na to, že nás tlačí čas stihne
ještě zastávku v garážích a posléze
zastávku k natankování. Jsem jako na trní,
jestli nestihneme vlak, ani nechci domyslet. Ve 12:00 vjíždíme
do Pjatigorsku, bohužel na autobusový vokzal. Řidič pochopí
náš nesouhlas a jedeme dál. Najednou vidíme
přeškrtnutou ceduli Pjatigorsk a to už je náš nesouhlas
razantnější. Nevím, kam nás ten člověk vezl,
ale zpět v centru města a na vlakovém nádraží
jsme byli ve 12:30. Tak tak jsme stihli nakoupit nějaké jídlo
a utratit pár posledních rublů. Až ve vlaku se
dozvídáme, že autobus jsme zřejmě stáhli
(přeplatili) z normálního provozu jen pro nás.
Domluvený prostě nedorazil.
Ve vlaku nefungovala klimatizace a tak byl zase hic. Cesta domů proběhla
téměř stejně jako tam, jen s trochu delším
čekáním v rozpáleném autobuse na
UK/SLO hranicích.
Docela rád jsem byl zase doma.
SUMA SUMÁRUM :
Cíl
/ délka pochodu / výškové
metry nahoru/dolů
Džantugan
22 km 2091 n. / d.
Elbrus
25 km 2242 n. / 3442 d.
Tři
sedla 43 km 3010 n. / 3170
d.
Schelda
30 km 1400 n./ d.
------------------------------------------------------------------------------
celkem
120 km 8743 n. / 10103 d.
Postřehy, doporučení :
Byly obrovské problémy rozměnit už jen 500 RUR . Při
koupi chleba na tržišti (za 14 RUR) nám nemohla paní
vrátit ani do 100 RUR. Peníze se dají v dobrém
kurzu směnit už ve vlaku. Směnárny jsou ve větších
městech, nebo v hotelích.
Oficiální ceníky čehokoli neexistují, kromě zmíněných
kurzů. V restauraci u bábuški byl sice jakýsi
jídelní lístek, ale většina věcí tam
stejně nebyla uvedena.
Stejně tak neexistují nějaké účtenky. Všechny služby
(lanovky, kempy, taxi) jsou na dohodu.
Krávy a jejich exkrementy jsou všude. Na cestách (auta mistrně
kličkují v plné rychlosti), v kempech (u
Osmana ne výjimka), v lese, v opuštěných
horách. V horách totéž platí pro
ovce, koně a syslíky
V Azau jsem zahlédl dokonce živého velblouda (u hotelu pochopitelně).
Potraviny lze koupit bez problému, voda z místních zdrojů v pohodě.
Výstup z Azau na stanici Mir nedoporučuji jít pěšky, dolní
úsek je nudný a prašný každou chvíli
projíždí stavební transportéry.
Hrdinství vyjít to až odspodu myslím není
na místě. Při cestě na Elbrus doporučuji nechodit ve
větších skupinách. Hrozí platba za vstup do
národního parku , jako se to povedlo pomalejší
části našeho zájezdu (500 RUR/os.)
V pohraničních oblastech s Gruzií již zřejmě není tak tvrdý
vojenský režim, v údolí Adyl-Su jsme
pohraničníky zahlédli zdálky, v údolí
Schelda jsme prošli na kopii povolení. Zpět již bez
kontroly.
Ve vlaku se za povlečení standardně neplatí. Platili jsme jen
jednou (20ukr. hřiven), dle mého názoru zbytečně,
díky vedoucí.
Pozor, důležité, po příjezdu na místo je třeba se
zaregistrovat a získat na celní bumážku
razítko. Někteří z našeho zájezdu bez
něj měli problémy při výjezdu z Ruska, které
údajně vyřešil až tučný úplatek 50 euro.
Nádherná je cena za metro v Kyjevě. Kupují se žetony za
neuvěřitelných 0,6 hřivny (2,70 Kč). Vagony jsou docela
zdevastované, ale mají v nich LCD obrazovky
promítající reklamní spoty ap.
Na úplný závěr přikládám ještě pár fotek.
Kdo se dobral až sem, tomu děkuji za pozornost a případný komentář.
Při sestupu z Džantuganu
Ranní pohled na Elbrus
Opět při sestupu z Džantuganu
Trhliny na Džantuganském platu
Pohled do Scheldské stěny
Pohled z vrcholu Elbrusu směrem k jihu
Nový a starý Prijut 11
Fascinující dvojvrchol Ušby
Pochod po platu Jikaugenkez
Vodopád na říčce Irikchat