Čerstvá sněhová pokrývka milostivě tlumila všechny naříkavé zvuky mého Peugeotu 106, takže jsem si při troše fantazie připadal jako za volantem nového modelu BMW.

Tuhle luxusní jízdu jsem si užíval sám, jelikož jsem nesehnal podobného nadšence, který by se vydal na Sušky při pěti stupních mrazu a skoro deseti centimetrové sněhové pokrývce.
Na pěšince pod skalami jsem si uvědomil svoji první chybu, když mi podjely letní botky a ramenem jsem nabral břízku. Na sněhu ty boty sice ukrutně kloužou, ale na skále drží jako přikované, takže jsem se bez přezouvání rozlezl ve Východní cestě (IV) na Květovou věž, která byla tak prosluněná, až skála hřála.  Při pohledu na krásně zasněžený sestupový svah jsem si ji zase neochotně slezl, protože mi bylo jasné, že ve zdraví bych se v těchto botách dolů nedostal.


Sokolí stěna (VIIIa), free solo, Suché skály, V.Novotný
foto by © R. Jedlička

Pak jsem se opatrně doklouzal pod Frýdštejnskou (VIIb) cestu, která vede na Hlavní věž. Dal jsem si trochu horkého čaje, na nohy lezečky, přes ramena svou 120cm sešívanou smyci poslední záchrany, a jal se brodit extrémním jedničkovým zasněženým terénem pod nástup. Lezečky totiž na sněhu ve smekavosti úspěšně soupeří s mými botami.

Frýdštejnská je nádherná, asi 35 m dlouhá cesta, která má dva kruhy a jeden borhák. Označil bych ji za jedno z nejlehčích VIIb na Suchých skalách. Můj výstup byl malinko okořeněn sněhem, který byl v pár klíčových chytech a stupech, takže jsem některé z nich musel vynechat, nebo je ometat holou rukou. "Krásně" při tom mrzly prsty. Sněhu naštěstí nebylo v cestě mnoho, takže jsem si ani moc nenadával za to, že jsem si sebou nevzal smetáček. Potíže nastaly asi 4 m pod vrškem, kde je poměrně velký balkón, nad kterým se pár závěrečných metrů lezení položí a obtížnost není těžší než III. To ovšem neplatí pro zimní podmínky.

Na balkónku byla přimrznutá vrstva sněhu. Stejně tak v dolezové pasáži. To, co v létě nepředstavuje lezecký problém (zejména po překonání předešlých 30 m), se ukázalo být nelezitelné. Přes přimrzlý sníh se nahoru bezpečně dostat nešlo a případný pád by nepřežila ani trojocasá kočka. Věděl jsem, že dolů stejnou cestou neslezu. Jediná cesta do bezpečí byla nahoru. Ale do prčic jak? Stál jsem na rukou očištěném sněhovém výstupku na balkónku a zmrzlýma rukama se marně snažil z rajbasu a spárky oškrábat sníh a led. Musel jsem stát klidně a nevrtět se, protože kdybych stup, na kterém spočívala celá má váha a balanc, špatně zatížil, uklouzl bych a nezadržitelně se zřítil. Když už jsem se začal zabývat myšlenkou, že budu muset někomu zavolat (telefon si po jedné zkušenosti beru při sólech sebou), aby mě sundal, všimnul jsem si, že na šikmém balkónku jsou čirou náhodou odtátá dvě místa velikosti dlaně, přes které se lze dostat k severozápadní hrance, po které už posledních pár metrů vypadalo lezitelně. Nezbývalo nic jiného, než to zkusit. Naštěstí jsem neuklouzl, takže jsem se za okamžik mohl po kolenou dosápat na vrchol. V okamžiku vítězné radosti mi došlo, že to bylo z bláta do louže. Měl jsem v plánu slézt cestou Hřebenem proti srsti (II).


Nocturno direkt VIIc, free solo, Prachovské skály, V. Lachman ml.

foto by © R. Jedlička


Jediný pohled na kompaktní sněhovou vrstvu v severní stěně, která celou cestu pokrývala, mi vymazal úsměv na rtech. Cítil jsem se jako v pasti. Do západu slunce zbývala asi hodina. Začalo se ochlazovat. Že bych slezl Ottovou cestou (IV)? Blbost, tam bude určitě taky sníh. Řekl jsem si, že ten Hřeben alespoň zkusím. Následujících 30 min bych označil za nejextrémnější sólový výstup (sestup) v mém lezeckém roce 2010. Už nahoře mi přemrzly prsty, protože mi nezbývalo nic jiného, než se holýma rukama hrabat ve sněhu, přidržovat se zmrzlé trávy a ometat chyty. Ve sněhem obalených lezečkách jsem přestal cítit prsty na nohách. Celý sestup si vyžadoval naprostý klid a preciznost v každém kroku. Zejména co se práce nohou týče. Při uklouznutí bych se neměl šanci udržet. Sníh změnil cestu, kterou normálně ani nepovažuji za lezení, v bílé peklo. Asi posledních 10 minut sestupu jsem doslova řval bolestí ze zmrzlých prstů – trochu mi to pomáhalo. Když jsem se konečně dostal na žebříkovité schody, které spojují severní a jižní části Suchých skal, začal jsem tušit, že to snad ve zdraví přežiji. Teď už jen zbývalo slézt po nich k věcem, dát si čaj, ponožky, suché boty a mazat do auta. Při držení zasněžených a omrzlých šprušlí mi kromě prstů přemrzly i celé dlaně. Od zápěstí dolů jsem cítil jen intenzivní bolest. Po dalších pár minutách jsem byl konečně dole. Teď jsem teprve začal mít tu pravou radost z toho, co jsem vylezl a hlavně z toho, co jsem slezl.


Sokolí stěna (VIIIa), free solo, Suché skály, V.Novotný
foto by © R. Jedlička

Na pěšince pod skalami jsem se už cítil jako vítěz tohoto lezeckého dne. Ovšem jen do chvíle, kdy mi na sněhu podjely obě nohy naráz a já sebou plácnul na zmrzlé kořeny. Cuklo to se mnou tak, že jsem měl na dalších pár dní zablokované svaly na krku. Tohle se mi čas od času stává – zapomínám, že dokud neležím doma zachumlaný do peřin,  tak jsem ještě úplně neutekl hrobníkovi z lopaty nebo lapiduchům ze špitálu.

Další fotky Sokolí stěna VIIIa, free sólo, Suché skály

Sóloing je velmi riskantní a tento článek nesmí být chápán jako nabádání k této aktivitě.