„Tak jdem na to!“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Ve čtvrtek večer se s Pepkem a Lady Jane potkáváme v Brně a vyjíždíme ze zacpaného Brna směr Rakousko – Kapfenberk. Tam přebalujeme svině, nabíráme Sáma, čtvrtého člena výpravy, a přesedáme do studentsky ekonomického auta. Jedeme do vesničky Kals am Großglockner. Odtud vyjíždíme serpentinami k parkovišti u Luckner Hausu. Jsme tu kolem 5. hodiny ranní. Spánek je pro děcka, jedem nonstop :). Vaříme China suppe, dojídáme zbytek fantastického perníku od Jane. Mezitím přijíždí na parkoviště auto s překvapivě českou - pražskou značkou. Klábosíme o budoucím programu a dozvídáme se docela nemilou věc – nástup na Pallavicciniho kuloár se chodí z Franze Josef Parkplatz. (Který je v tuto roční dobu zavřený). Problém je v tom, že my jsme o údolí vedle a chceme dnes vyjít na Erzherzog Johann Hütte, ze které prý do kuloáru není „normální“ přístup, ale chodí odtud davy lidí, přepadávající z chodníku normálkou na vrchol. No co se dá dělat. Nějak to dopadne.
Vycházíme pohodlnou cestou na Luckner Hütte odtud stále stoupáme, v železech po ledovci vzhůru na Erzherzog Johann Hutte (3454). Máme v nohách 1500 metrů a se sviněma na hřbetě, vyschlý jsme díky zoncně jak studny na Sahaře, a tak celkově nás na to zmohlo, dáváme bene.
Tom, Janče, Pepíno
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Po tupém čumění do mapy a zjištění, že nás od nástupu na Pallavičniho kuloár opravdu dělí docela nepřístupný hřeben s ledovcem a strmým srázem, „se“ rozhodujeme, že to ještě večer půjdeme aspoň trošku omrknout. Ti nejlepší, nejvýkonnější a nejodhodlanější, nejkrásnější a pečlivě vybraní ze skupiny (ostatní spí) vyrážíme na podvečerní obhlídku s čelovkami, jestli by náhodou nešlo přejít od Erzherzog po ledovci a spustit to „nějak“ dolů. Po dvou hodinách se se Sámem vracíme s tím, že to „třeba půjde a zkusíme to“. Podmínkou je samozřejmě brzo vstávat a takové ty důležité věci v horách.
Východ Slunce na Erzherzog Johann Hütte
foto by Jane
Eisnase
Budík o půl šesté není pro nás, kteří mají několik medailí za pomalost to pravé. Takže než se provaří asi čtyři litry čaje a nějaké to krmení, je nepříjemných 8 hodin. Vyrážíme teda již za plného světla vstříc lepším zítřkům. Nejprve jdeme jakoby k nástupu normálky, odkud se odpojujeme ke skalnatému hřebínku. Od něj asi 150 výškových metrů napříč ledovcem Glocknerkamp k dalšímu skalnatému hřebínku. Odtud už je vidět impozantní Eisnase. Podél něho slaňujeme asi 3 lanové délky (180m) po prudkém sněhovo-ledovcovém žlebu až k místu, ze kterého se dá nastoupat do Pallavaciniho. Kdybysme uměli „abalaky“, tak by to odsejpalo. Nicméně v našem případě 3 slanili a jeden rušil štand a slézal.
Konečně v Palavičinym
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
„Eisnase“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Chvíli jdeme souběžně, chvíli sólo. Nastoupáme asi 200 výškových metrů sněhovým komínkem. Výlez je excelentní. Výhled na široký ledovec a celé strmé stoupání jak ho šel kdysi Pallavicciny máme jak na dlani. Máme stopy, tak aspoň víme, že jsme správně. Sněhu ubývá, dá se vrtat. Jane jede, jak motorová myš, je 100m nad námi a tak čeká až pod nástupem do závěrečných délek. My se navazujeme a jdeme souběžně na jednom laně, každých 20m šroub - kdyby náhodou.
Krvinky jsou v čudu, nohy jak pytel cementu, lýtka ze stání na předních hrotech už taky nejsou úplně fresh. Když konečně dofuníme za slečnou, je zmrzlá, a ptá se, co nám sakra tak trvá? Máme před sebou posledních pár délek, které vedou již úzkým kuloárkem. Pomalu žhavíme čelovky a těšíme se na borháky. Drtíme naším turbo tempem metr po metru. Ze začátku lezení po čistém ledě, kde jdou krásně šrouby, pak mixové lezení. Nutno přiznat, že padající led ve svitu čelovky dává akci nový rozměr. Led je hodně lámavý a o zábavu je dobře postaráno. Na štandu šetříme baterky a obdivujeme nádhernou vlahou oblohu pokrytou miliónem hvězd. Výškoměr ukazuje v čase večerníku jen 150 metrů do vrcholu.
Spatřit železná lana v sedýlku ke Klein Glockneru,je vyvrcholení večerní onanie. Sestup v železech po úzkém hřebínku je odměnou Glockneru za vyvrtané díry do jeho kabátku. Po chvíli s díky odmítáme a vytahujeme lano.
Na Erzherzog jsme kolem osmé večerní. Vítá nás tu plná chata převážně českých, spících lezců. Pijeme a jíme, některým ani nechutná. Dáváme tekuté ovoce na trávení a s předsevzetím nevstávání spíme na super palandách snad i nad nulou.
Ze spacáků se skutečně vyhrabeme před polednem. Janča chce normálkou nahoru, ale já a Sámo máme jasno. Jdeme prubnout Eisnase. Do letargie se po kýblu keců nakonec dostává i Pepek a tak vyrážíme bez ženského doprovodu, který šel sám nahoru, podívat na tu zmrzlou vodu. S naší turbo rychlostí máme ve dvě odpoledne udělanej štand v prudkém svahu pod ledem. Lezení super, led studí a láme se. Natáhli jsme něco na „jednoduššího“ na začátek sezony. I s bočním slaněním potřebujeme tak sedm šroubů. Horský den zase rychle protekl a za svitu oblíbených čelovek levotočivým pohybem bereme šrouby a mizíme směr náš vyhřátý hotel ve 3454. Opět našlapáno ležícími těly všude po chatě.
„Eisnase“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
V neděli ráno vyrážíme dolů. Sestupujeme po fixních lanech ze skalního stupu, na kterém se nachází chata, a míříme k velké trhlině. Scházíme/slaňujeme dobrých 50 výškových metrů do nitra ledovce. Mocný zážitek. Nad hlavou máme poctivě zmrzlou sněhovo-ledovou krustu. Slaňujeme ještě níže do trhliny, která končí úzkým komínkem. Samozřejmě jsme poctivě navrtaní, ale i tak si připadáme nicotní v obrovské trhlině a s několika tunami sněhu nad hlavou. Led je při zasekávání zbraní hodně lámavý a ve stěně zůstávají díry jak od granátu. Při představě nějaké indispozice po 30 metrovém pádu do trhliny není moc šance na úspěch. Zkušenost každopádně k nezaplacení.
V trhlině
foto by Pepíno
Čas neúprosně postupuje a my musíme z oblasti ledu vyjet směr východ. Příště bych určitě zkusil vytahování spadlého a v praxi otestoval brzdící uzly na laně. Po cestě dolů řešíme ještě z úpalu a krásného počasí bouldrový problémek.
Nabité 4 dny, ze kterých si opět odvážíme spoustu hlubokých a těžko popsatelných zážitků. Dobrá zkušenost při plánování náročnějších výstupů a aktivitě ve vyšších horách. Asi se fakt budeme muset naučit vstávat :)!
Pepíno
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Hoře zdar!
Autor: Tom, lezecký spolek PKZ