Pokusím se nepouštět do žádných dlouhých rozborů, co pro mě a mnohé další znamenalo a znamená Sasko, protože to za nás za všechny „saskomily“ velice výstižně a poeticky popisuje Jarda v mnohých svých dílech o této krajině lezeckých snů! Má snaha bude spíš jaksi doplnit jeho postřehy a rozšířit výběr cest i o ty lidštější, řekněme tak od pohodových VIIa, po pohodové VIIIc, kterých je u revanšů nepřeberné množství na několik lezeckých životů!
Ale přeci jen si malý úvod neodpustím, ale slibuji, že potom se už budu držet převážně jen faktů a nějakých těch subjektivních hodnocení.
Sasko je v době porevoluční (myslím revoluci 1989, ne tu 1917!) poněkud zapomenuto, Evropa se otevřela a „východní“ Německo už tolik neláká. Odliv lezců ze saského písku je celkem logický – umělé stěny, sportovní lezení, přejištěné vápno! Kdo by ještě dnes jezdil klepat bobky 10 metrů nad kruhem v klíčovým fleku a následně házel krásný vzdušný držky do kruhu u kterýho sedí nešťastný vyděšený spolulezec. Nic proti překližce, nic proti vápnu, mám rád obé, ale písek, ten jak se jednou zadře, tak ho ničím nevydrhnete!!
Lezení v Sasku je poctivá pískařina, kruhy se výrazně šetří, co si nezaložíš nemáš a padat se moc nedoporučuje! Výška stěn k 80ti metrům, první kruhy, pokud jsou, tak se nám často vysmívají v nějakých třiceti metrech! A Sasko je hlavně morál, morál a morál!
Za den střihnete tak maximálně dvě tři „velký“ cesty a pak už vám dojde – ne však síla, ale psýcha! Ta se pak musí léčit v některém z četných bivaků při sklence dobrého vínka a nějakým tom brčku!
Když jsme u bivaků, pár jich je povolených oficiálně, ale bez ohňů. Když se budete chovat mravně, tak byste neměli mít problémy ani v „černých“ bivacích, ale chce to rozum! A vozte si svůj bordel domů a ne jako Němci, kteří ho suše zahrabávají pod listí přímo v bivaku! Téměř nikde v oblasti není ve skalách voda, a tak je potřeba mít zásoby nejen alkoholu, ale i vody! Z piva se blbě vaří polívka! Parkování je možné na placených parkovištích, nebo na silnicích kde není zákaz. Vyberte si sami, kde uložíte svého miláčka, doporučovat raděj nic nebudu po zkušenostech z loňska, kdy mně na placeném parkovišti ukradli (zřejmě čeští pašeráci aut) obě značky!! A nepřál bych vám tu pětihodinovou anabázi na německé policii, pasovce, celnici a následně pak i několikadenní v Česku na inspektorátu. Je fakt, že sem si to malinko zkomplikoval sám tím, že jsem měl papíry a značku od jinýho auta, než v kterým jsem byl v Německu, ale to už je jiná….
Víkendové přehledy cest by měly být výběrem toho nejkrásnějšího co lze v dané oblasti lézt, budou to všechno pěkný linie a pohodový cesty, který jsem lezl a mohu doporučit. Většinou mají jednu až dvě hvězdičky v nových průvodcích a rozhodně stojí za trochu tý námahy a strachu.
Ještě k průvodcům. V prosinci 2003 vyšel konečně i poslední tyrkysový Rathen a tak je co studovat! Dají se sehnat přímo v Sasku za nějakých 17 Euro, nebo i ve slušných českých horoobchodech, třeba v Hudáči….
Obsahují nejen popisy cest, ale i pár nákresů a fotografií. Tradičně perfektně zpracované mapky vás dovedou skutečně tam, kam toužíte a stručné popisky výstupů zvládnete i se slabší znalostí němčiny. Pozor jen na špatný výklad některých slovíček, například „feiner Riss“ opravdu není fajnová spára, ale jemná spára, viď Lachtane?!
Bielatal
První víkend v Sasku bych rád zahájil v oblasti mých německých začátků a to v romantickým údolíčku říčky Biely.
Bude to pohodička pro celou rodinku, údolí je ploché, skály na dosah od auta, děti nemají kam spadnout, jen to pívo je už trochu dražší než za Komančů (1,30 E za černý domorodý mok). Parkování za 3 eura, mimo parkoviště dost obtížně, dnes již spíše nemožně, protože „černá“ parkoviště jsou zavalena kameny velikosti jarmary. Další možností je pěší přesun z Ostrova, kde ale občas lapají příslušníci. S českými se někdy dohodnete, s německými sice taky, ale pouze o ceně vašeho neoprávněného pobytu na jejich výsostném území. Po vstupu do EU jsem se tam sice s nimi nesetkal, ale nevím, nevím. Třetí možností je přijet kolmo přes oficiální cyklo a pěšo přechod pod Sněžníkem (Soví brána).
První známé výstupy v této oblasti se odehrály kolem roku 1880 (Daxenstein, Ottostein). První datované a doložené výstupy pak v roce 1891 (Schusterturm a Artariastein). Teprve v roce 1902 otevřel tuto oblast pro „širokou lezeckou veřejnost“ Walter Stein (celkem vhodné jméno) svými prvovýstupy (Grossvaterstuhl, Herkulesstein, Spannagelturm). V následujících letech začala škodit v údolí celá tehdejší lezecká špička a tak v průvodcích najdeme taková jména jako Oliver Perry-Smith, Rudolf Fehrmann, Otto Jüngling či Emanuel Strubich. O historii by se dalo popsat pěkných pár stránek, ale to si necháme až na příště a teď raději rychle do stěn!
Herkuleswand
Herkulovy sloupy
Lezení začnem na pravém břehu říčky Biely. Kousek od vyhlídky Bielablick (nenáročný výšlap pro nudící se matky s ratolestma, budou mít detailní přehled o dění v celém údolíčku) stojí ukryt pod stromy temný
Herkuleswand. Nejhezčí cesty vedou v pravé části stěny, která tu tvoří jakýsi kout. V kolmé stěně je několik cest které končí na rampě. Z ní je možno vrchol dobýt nevábným komínem a nebo rajbáskovou stěnkou zhruba za VIIb.
Vlevo od jižní pravé hrany (
„Südkante VIIb“, vlhký humus ) vede dvoukruhová
„Winkelwand VIIb“ (Manfred Vogel, H. Heller, 1979), ještě víc vlevo je jednokruhová (obě nic moc jištěný, ale vděčný technický lezení)
„Direkte Winkelwand VIIc“ (Klaus Löffler, A. Scherer, 1980). Asi dva metry vedle je nástup na asi nejhezčí cestu v tomhle koutku
„7 UP VIIIa“ od rodiny Heineckeových a Donathových z roku 1993 (stěnou ke kruhu Direkte Winkelwand a odtud přímo přes dva kruhy hladkou stěnou na polici a přes další na předvrchol)
(foto).
Po seznámení se s místním pevným matrošem můžeme pokračovat lesní pěšinkou o pár desítek metrů dál k další rozložité věži, kterou je
Herkulesstein (foto).
Na něj doporučuji klasiku z roku 1907
„Alter Weg II“ od pánů Fehrmanna (autor prvního průvodce z roku 1908 a autor prvních pískovcových „pravidel“ z roku 1913, kdy v dodatku k průvodci odsuzoval používání jakýchkoliv umělých pomůcek k dosažení vrcholu!) a O. Perry-Smitha (americký student, studující od roku 1902 v Drážďanech, v roce 1914 odjezd zpět do USA).
A rozhodně taky pár cest v jižní stěně. Minimálně tři stojí za to.
Takže zleva – určitě
„Talweg VIIb“ (Reimar Claus a W. Stein, 1950), spárou přes převis, přes smyčky docela štreka ke kruhu (u díry), doleva za hranku (lámavé, osolené) ke druhému a hranou na „krajinově malebný“ vršek. (možno i přímo přes převis, smělá varianta od pana Diewocka z roku 1970, VIIc).
V mírně ukloněných plotnách vpravo vedou tři cesty, docela jemné technické morálové lezení po nohách.
„Südwand VIIIb“ (Manfred Vogel a H. Heller, 1979) – přímo k prvnímu kruhu a šikmo vpravo stěnou ke druhému, do komína, z něj výše do levé slepé větve k dalšímu kruhu, rajbásek pod převis a přes něj na vrchol.
Poněkud těžší variantou, ale logičtější, je
„Südwand direkt VIIIb“, RP VIIIc (Michael Techel a H. Jäschke, 1982) – od prvního kruhu přímo ke druhému, mírně vlevo ke třetímu (jemné rajbasové lezení v miskách a pseudodirkách) na věžičku od Talwegu a na vršek.
Třetí a nejlehčí cesta, vede pravou hranou ploten –
„Urlaubsweg VIIb“, bez vydatného stavění na nástupu VIIc (Herman Potyka a spol., 1963) – stěnkou ke kruhu, po hraně, pak pravým komínem a žlábkem na vrchol.
Asi uprostřed pravé části stěny vytyčil v roce 1953 Gerhard Alde a G. Johne cestu
„Neuer Talweg VIIc“ – stěnou a spárou ke kruhu, nad ním traverz pod spáru a jí (smyčky) pod převis (smyčky) a přes něj hore. Malounko nejištěné, ale jsme v Sasku. Pokud vám nechutnají spáry, tak můžete od kruhu přímo ke druhému a na vršek -
„Obere Variante VIIc“, RP VIIIb (Manfred Vogel, Dieter List a spol., 1971). V kuse docela výživné lezení.
(foto)
Tak stačí a jde se dál, k dominantám celého údolí, k
Herkulovým sloupům.
Herkulovy sloupy – kdysi…
…
a nyní.
Začnem sice tím větším, ale lezecky méně hodnotným
Grosse Herkulessäule. Jediná cesta, která trochu stojí za námahu, je
„Alter Weg V“, hvězdičková, ale nejištěná 100 let stará klasika! Autor pan Rudolf Nake s druhy. Cesta nic moc, ale vršek je bomba!
Kleine Herkulessäule je sice nižší, ale má úžasnou údolní stěnu s jednou z nejkrásnějších cest v dolině
„Herkules‘ Rippe VIIb, RP VIIIa“. Rok výroby 1983 autor Dieter List a spol. Mírně převislá, vytrvalostní a skvěle odjištěná cesta (minimálně se 4 kruhy, protože pod vrcholovou hlavou se dá kombinovat více cest a více kruhů). Především lezení na exponované vrcholové hlavě kolem posledního kruhu je taková malá extáze. Dejte si, ať si taky užijete!
Při levé hraně údolní stěny se nastupuje silovým převisem po madlech hned dvě cesty. První z nich je
„Herkulesstiege VIIIb, RP VIIIc“ z roku 1982 a taktéž od pana Dietra Lista a jeho spolulezců. Celkem v pohodě s kapkou síly k prvnímu, od něj malinko sestup a traverz pod oblou převislou hranku a přes ni dlouhými silovými šáhy (možno smyčknout na hroty, ale síla odchází) doprava ke druhému kruhu. Od něj doprava přes velké kyzy a přes díru (malý škrabky) ke třetímu kruhu. Dále už je položená stěnka, doporučuji přímo přes dva kruhy rajbáskem s malýma lištama (varianta stejné obtížnosti) k poslednímu kruhu pod vrcholovou hlavu a jako předcházející i následující cesty vychutnávačka na vrchol. V kuse docela dochází, ale jde to. A šedesátimetrové lano pro lezení RP je podmínkou ve všech cestách z údolí!
Z téhož místa se nastupuje i druhá cesta
„Direkte Südweg VIIc“ (Hans-Ulrich Schmidt, G. Oertel, P. Räbiger, H. Gruner, 1959). Opět převisem, ale doprava pod ním a dál s napnutými svaly pokračujeme stále koutovým zářezem se spoustou smyček k přidanému kruhu. Od něj poslední dvě bicepsová tempa do originál Südweg, kterou si dochrochtáme na vršek. Kdo nemá rád sílu, může si dát pouze originálku
„Südweg VIIa“, RP VIIb, z roku 1923 (Willy Oehmeg, R. Glatzer a G. Richter). Dolez je již několikrát zmiňovanou velkou položenou plotnou a je to opravdu vzdušná lahůdečka!
A pro ještě méně náročné je tu rychlá
„Alter Weg IV“ (Hanns Schueller a O. Perry-Smith, 1905). Je také docela vzdušná, není příliš přejištěná, ale těch pár čtyřkových kroků v luftu určitě dáte! Vršek opravdu stojí za to!
Kleine Herkulessäule – údolní stěna
„Dir. Talweg“ . . . . „Herkules‘ Rippe“
„Alter Talweg“
Údolí pokračuje samozřejmě dál s několika postraními větvemi až k českým hranicím, cestou je spousta lezení, ale o tom až v některém dalším pokračování. Příště se třeba juknem do Rathenu, nebo že by raděj do Schmilky?
Tak zatím Berg Heil! Houmy.
(BHH)