Příběh ŠESTÝ - Čestmír Lukeš


"Když chceš, aby si příroda ohmatala tvé srdce, nesmíš spěchat. Zasloužit si její náklonnost vyžaduje čas."




"10. března 1985 začala sedmnáctidenní hra se sněhem, ledem, skálou a občas i strádáním. Neptali jsme se po důvodech, chtěli jsme jen něco zažít."
S Jiřím Šmídem a Michalem Pitelkou šli novou cestou v severní stěně. Zpočátku vedla ve spádnici Prvního ledového pole, vzhůru přes První strmý výšvih, pak prohlubní mezi Japonskou cestou a Českým pilířem k západnímu hřebenu.
Výstup věnovali památce přítele, slavného horolezce a fotografa Toniho Hiebelera.

Co bych mohl říci k mému výstupu na Eiger?
Eiger - smrt by z něj měla dýchat, ale pro mě nedýchala. Jsem si vědom toho, že smrťáky, co tam byly a budou, jsou vinou člověka. Příroda s náma cvičí jak chce a my se musíme přizpůsobit. A jestliže se tam odehrávají neštěstí, pak je to tím, že tam něco neklaplo. Někdo se dopustil nějaké chyby nebo několik lidí se dopustilo chyby. Že padají šutry... jo, tak musím volit cestu ve stěně takovou, kde je nejmenší pravděpodobnost zásahu, zimní lezení není tak špatný nápad.
Je to stěna, kde mohutnost cítíš, ano. Definitivní přehled o ní máš, až když v ní vyloženě jsi.
Skála a v ní stovky cvičných skal. Kdysi mě lákala možnost prvoprůstupu velkým zářezem v západní části. I v Tatrách byl nevylezený pěkný zářez. Ale to je to oddalování, respektive nedosnění.
S Jirkou jsem byl od začátku v pohodě. Nebál jsem se. Říkali jsme si, jaké by to bylo, vzít s sebou do stěny psychicky nabourané lidi. Třeba by je to paradoxně dalo do rovnováhy. Takový výzkum by mohl být zajímavý. Ale já už se tam, do stěny, vracet nechci. Od té doby jsem byl jen párkrát v okolí na lyžích.
I když, teď si přeje Antoanette,(dcera Toniho Hiebelera - ze tří jeho dětí lezecky nejnadanější, všichni jsou fajn, mám je rád)), abych ji vzal na kopec přes hřeben Mittellegi, takže možná, vyjde-li počasí, příští rok se tam s ní vrátím.



Jirka Šmíd ve stěně Eigeru
photo by © archiv Čestmír Lukeš


Největší kus mého srdce zůstává v Tibetu a jeho lidech. Emocionální most, který jsem si s tímto národem vytvořil, má základy v době mé emigrace, kdy jsme na tom ve Švýcarsku byli se skupinou tibetských emigrantů podobně - okupace našich zemí nás spojila. Ale to nebyl ten pravý důvod, pro který jsem si je tolik oblíbil. Byla a je to jejich přirozená lidskost, laskavost, způsob jakým se smějí, štěstí, které z nich vyzařuje, přestože mají těžkosti jako každý jiný člověk.
Ve Švýcarsku žije přes tři tisíce emigrantů z Tibetu a s těmi být dohromady, ať už při nějakých oslavách nebo soukromě, to je radost. Jejich děti, když vezmou babičku, dědečka za ruku, spokojenost, štěstí, klid a tolerance.
V Tibetu, byl jsem tam zatím pětkrát, vždy vidíš o kousek dál a poklidněji. Pak vždy trvá dva měsíce, než si po návratu zvykneš na místní shon, než se srovnáš. Ve Švýcarsku je shon také, ale řekl bych, že ne tak bezohledný jako ve většině jiných národů.
Naše společnost podle mně hrozně moc kulhá za životní filosofií budhistů.




"Nejlépe by bylo o prvovýstupech mlčet, ať mají ti příští podobnou radost a pocity..."



Neopakovatelné jsou v mém lezeckém životě prvovýstupy, jenže vlastně jsou mi ty otázky po nejvyšším dosaženém vrcholu či nejkrásnějších zážitcích trochu proti srsti. Ty společností pořád v nějaké formě dávané laťky či požadované stupínky z kufru plného přenádherných zážitků vyvádějí mne, dotazovaného, někdy i skoro z rovnováhy.
Například povídání s ženou u potoka v jednom zapomenutém údolí Nigeru o její krásné životní filosofii a její opravdový smutek z toho, že se musíme rozloučit, jen co jsme se seznámili. V duši trvale zůstává obrovské množství pod kůži jdoucích prožitků, které já nemůžu podhodnotit prvovýstupama na sedmy v Pákistánu, či jiné nižší vrcholy v Tibetu, Zemi královny Maud v Antarktidě a další. V Indii jsme byli při posledních třech vrcholových dnech na kopci sami - jeden mladší Šerpa, pro kterého to bylo poprvé a já. Nádherná souhra, dobré pocity z předaných zkušeností... balada.
Ale trošku k těm sedmám v Karakoramu. Jedna mě stála tři prsty na noze a tím došlo k seznámení s fyzioterapeutkou ve špitále. Po zahojení v pohodě okamžitě přechod k dalším dobrodružstvím - tvrdší věci v Alpách, ve dvou na další nevylezenou sedmu a podobně.
Kde se kopec, o kterém hovořím nalézá? Při přednášce něco o poloze kopce vždy vyzradím, ale je to přeci jen v rozporu s mým názorem, který poslední čas zastávám. Totiž - nejlépe by bylo o prvovýstupech mlčet, ať mají ti příští podobnou radost a pocity. Odlétat a nemít žádnou fotografii kopce. Tak jsem to asi čtyřikrát měl. Anebo neodlétat, nýbrž tam jet na kole. Když dobrodružství, tak pořádně zahuštěné.
Dvacetsedm let nemáme s Irene čas se okroužkovat, zastavujeme se jen při vychutnávání okamžiků...



Čestmír Lukeš - v nejkrásnější horské vesničce - Soglio, Bergel, CH
photo by © archiv Čestmír Lukeš




"Do velkých hloubek a výšek my nepatříme."




Důvod, proč jsem si dal limit do sedmi a půl tisíce? Z takové expedice se vracíš a nejsi úplně vyždímaný jako z osmitisícovek.
Na osmitisícovce jsem nebyl až na vrcholu žádné. V osmdesátém roce jsem se zúčastnil švýcarské expedice na Dhaulagiri, ale nahoru jsem nevylezl, nechtěl jsem s kyslíkem, všichni ostatní, co vrcholu dosáhli, ho měli. Zaškobrtl jsem tehdy při aklimatizaci a tak jsem si na sedmitisících dal povel otočit. Takže mne ta osma v Nepálu vyformovala k trvalému názoru. Pro tři účastníky to tehdy mohlo málem skončit bez použití zpáteční letenky. Každá minimální chyba na kopcích nad 7500 m mívává fatální následky. Jak víme, mozek ve výškách a hloubkách selhává procentuelně více. Stačí pohled do himalájských statistik.
Do Káthmandu jsme tehdy hnali jak praštění na poslední chvíli k letadlu, dupali jsme po kultuře tak milého národa, ač mnohokrát vybízeni k zastavení na čaj a pokecání...Když jsi tak grogy, jak máš vychutnat nádheru nejhlubšího údolí světa mezi Dhaulagiri a Annapurnou a jiných míst.
Pak je tu ještě ten lidský egoismus, nad základním táborem se dost často přihrocující. A ten argument finanční už vůbec. To mohu za ty prachy až třikrát do národních parků USA a Kanady, jsem si říkal tehdy v letadle. To bylo na konci května 1980. Měl jsem pak různé možnosti i nabídky, ale zůstal jsem u svého přesvědčení: do velkých hloubek a výšek my nepatříme. Je jich hodně, které jsem znal... Ale braň někomu ve vykonávání jeho hobby. Hlavně kamarádství s Marcelem jsem nechtěl ztratit.

V čem je horolezectví, oproti dobám dřívějším, posunuté pro mě nepříjemně? Řekl bych, že zde panuje určitá nepřehlednost výkonů, které jsou stále někde zaznamenávaný a ty mě celkově zajímají málo. Nějaký čas razím názor, že výkony a závodění v tomto směru nikomu nic moc nedávají. Výkony máme v naší společnosti každý den, v zaměstnání a ještě to přenášet do tohoto našeho hobby, které by mělo být spíše o čistotě? Proto, i když třeba zmiňujeme výkony Waltera Bonattiho, ty jsou neoddiskutovatelné, jasný, ale mě fascinoval svýma ideema, horizontem, vynikající filosofií jeho činů... a když jsem se s ním setkal osobně, viděl jsem, co z něj vyzařuje, taková aura přehledu...
A mně se líbí povídání s lidmi, kteří mají v hlavě podobný horizont. Ať už jsou to lyžaři, cyklisti... názory, kdy se jde do hloubky.Výkony, ty mě zajímají až na druhém, třetím místě.

Nesmlouvavě uskutečňuji své sny a tak vznikl i název mé knihy: Žij své sny.
Anglický výtisk má ve své knihovně i Jeho Svatost Dalajláma. Kdepak asi je dnes ta, kterou ode mne dostal "na revanš" Walter Bonatti? V jeho knihách je tolik nádherné filosofie. I o těch snech.




"Sen... Magické slovo! Není nic hezčího, než snít - sen stojí na počátku všech věcí a záleží jen na tobě, abys své sny uskutečnil. Sen je pružina, která nás vymršťuje k velkým činům. Snům se, bohužel, dnes leckdo vysmívá, stejně jako romantice."
                                          Walter Bonatti





Čestmír Lukeš
photo by © archiv Petra Michvocíková



Kdybych si měl vybrat lidové moudro, které je mi blízké, bylo by to: Umění žít spočívá v tom, správně rozhodnout, na co se vysrat. To se mi strašně líbí, protože ač vulgárně řečeno, skrývá se za tím pouhá či ryzí pravda.

V sedmnácti jsem s bratrem a jeho kamarády vylezl se šňůrou na skály pod Radyní. Oba jsme tam byli tak nějak poprvé. Předtím jsem v patnácti začal jezdit hladký tratě na kajaku, vydržel jsem do devatenácti, než jsem pochopil, že je to pro mě jen nesmyslné mordování se pro závody - aby na nich člověk vyloženě nezametal. Trénování na smradlavé Radbůze, od jezu k jezu...

Emigroval jsem v pětadvaceti. Kopce většího jména jsem lezl až poté. V Čechách, respektive na Slovensku, předtím hlavně v Tatrách.
Expedice v osmdesátém roce mi dohodila další dva dobrý lidi, ale stýkat se můžu už jen s Fredym Grufem. Největší kamarád Marcel mi zůstal na Makalu.
Marcel Rüedi, http://cs.wikipedia.org/wiki/Marcel_R%C3%BCedi vylezl deset osmitisícovek.
S ním jsem byl hodně často i na tůrách na lyžích. Vím i o lidech, se kterými bych už nikdy nelezl, ale nijak to v sobě nejitřím.




"Každý máme v sobě něco a s tím, když se naučíme zacházet, tak je to docela dobrá věc."




Lézt až do úplného ztišení... to, co mě na horách táhne, určitě zůstane až do úplného konce. Mně se hodně zalíbilo být s lidmi, kteří mají podobné životní názory jako Tibeťané, budhisti. Budhista nejsem, jsem bez víry, mám třebas nějakého boha v sobě, nepotřebuji kostely. Každý máme v sobě něco a s tím, když se naučíme zacházet, tak je to docela dobrá věc.




Na mých internetových stránkách http://www.mireklukes.ch/lukes/ je možné zjistit, jaké přednášky nabízím. Pokud Vás cokoliv zaujme, kontaktujte mě, rád za Vámi přijedu.
(Pobyty v luzích a hájích především v pozdním jaru a podzimu.)



Setkání s Čestmírem je radost na první pohled. Klid, který z něj vyzařuje, jemný úsměv a jasné, pevné postoje v tichém, laskavém projevu jsou něco jako dárek, který Vám předá bez nároku dostat cokoliv zpět.

photo by © archiv Petra Michvocíková





Čestmír Lukeš
Carasole CH-6535 Roveredo/GR
+41 (0)91 827 37 68


Čech žijící ve Švýcarsku.
Horolezec, světoběžník, fotograf, tak trochu filosof, životní dobrodruh s velikým srdcem.
Asi patnáct expedic do Karakoramu a Himaláje. Další horolezecké a cestovatelské expedice
do Alžíru, USA, bývalého SSSR, Egypta, Ťan Šanu, Čadu, Nigeru, Grónska, Antarktidy, Ohňové země.

5x Tibet - kromě výstupů na nedotčené šestitisícovky tři poutní cesty kolem nejsvatějších tibetských hor (Kailiš, Amnye Machen, Kawa Karpo). Jen málo bílých tváří toto absolvovalo.
5x Nepál - švýcarská expedice k Dhaulagiri (8 167m), Baruntse (7 200m) a trekking
5x Indie - Satopant (7 010m), šestitisícovky v Ladaku a Spiti, Sikkim a další oblasti
5x Kanada - lezení také na Baffin Island, zimní tůry na lyžích, trekking
4x Pákistán - prvovýstupy na sedmitisícovky, jeden pokus v zimě
3x Chile - trekking celou Patagonií, výstup na Osorno, poušť Atacama, šestitisícovky
2x Peru - šestitisícovky + trekking
2x Antarktida - prvovýstupy v Zemi královny Maud, výstup na Mt. Vinson (4 900m) - nejvyšší vrchol Antarktidy
2x Kenia - Kilimandžáro, Mt. Kenia, safari
2x USA - lezení v Yosemite, trekking v národních parcích
1x Bhutan - Snow-Man trekking
1x Kirgizie + Kazachstan - Kang Tengri (7 000m) + trekking
1x Argentina - část Patagonie trekking
1x Kavkaz - lehké výstupy
1x Nový Zéland - přerušený výstup na Mt. Tasman (zlomené koleno)
1x Čína - Čengdu a okolí
1x Island - Skialpinismus
1x Ekvádor - šestitisícovky + trekking
1x Grónsko
1x Špicberky a další jednotlivé cesty (některé s lezeckou náplní):
Tanzanie, Alžír, Niger, Čad, Mali, Egypt, Israel, Jemen, Seychelen, Burkina Fasso, Korsika, Sardinie, Sicílie, Kalabrie, 2x Kréta, Skandinávie (Norsko několikrát)
- prvovýstupy v alpských stěnách (2x v zimě)
- Tatry a Rila jako průvodce, skialpinismus


10 let organizoval mezinárodní setkání Bergwelt Dia – Treff (Svět hor v diapozitivech).
Srdcovou záležitostí je mu Tibetský národ.
Věnuje se průvodcování (skialpinismus, trekking, mountainbike) a přednášení v CH, A, D, Cz, Sk.


Za pomoc s překladem některých podkladů pro článek děkuji Petru Vašinovi.