to je asi 13 stran textu, budete to dostávat po částech, vždy asi tak dvě stránky najednou. Můžete se těšit na historii dobývání severní stěny Eigeru, na oslavy vítězství, tragické prohry a hrdinné záchranky. Objeví se tu sice méně čtivý, zato informačně bohatý přehled významných cest na Eiger. Dočtete se o tom jak na ideální direttissimu v roce 1935 poprvé zaútočili Max Sedlmayr a Karl Mehringer (oba zahynuli) a jak o tentýž směr usilovaly české výpravy. Velmi podrobně se seznámíte s neúspěšným a tragickým českým pokusem o prvovýstup touto cestou v roce 1978.
V tomto případě mám souhlas od autorů Petra Brzáka i Standy Vaňka, stejně tak jako od tehdejšího redaktora HOR Ivana Boháčka.
Za významnou technickou pomoc (scan a OCR) děkuji Janu Řasovi.
EIGER
Stanislav Vaněk, Petr Brzák, Jiří Skandera
(vyšlo v buletinu HORY číslo 16 v prosinci 1982)
Prvními obětmi byli Peters s Meierem. Měli za sebou Pointe Croz v Grandes Jorasses, ale stěna Eigeru byla v roce 1935 ještě zrádnější.
Dálnopis z roku 1936 by asi zněl: Němec Teufel mrtev při tréninkovém lezení. Zbývají dvě družstva: Toni Kurz a Andreas Hinterstoisser z Bavor, Willy Angerer a Edi Rainer z Innsbrucku. Nástup 17. června. Vede Hinterstoisser - Těžká spára - kyvadly přes Hinterstoisserův traverz vstup a past otevřena. V 7 večer bivak na druhém ledovém poli. V noci zhoršení počasí. Ráno začínají ve tři čtvrtě na sedm. Sekají stupy. Druhý bivak - Todesbiwak. Krajně vyčerpaní. V osm ráno zkoušejí lézt dál. Neúspěšně. Sestupují. Jeden raněn na hlavě. V pět odpoledne na druhém ledovém poli. Dva stále pomáhají raněnému. Devět večer - první ledové pole. V noci sníh, déšť a mráz. Volání o pomoc. Další den ráno čtyři na začátku prvního ledového pole. V poledne 200 m nad Stollenloch. Ve dvě odpoledne vůdcové Hans Schlunegger, Christian a Adolf Rubi začínají záchranku. Všichni 100 metrů pod Kurzem. Nemůže dál, žádný materiál. Rainer zmrzl. Hinterstoisser se zřítil. Angerer se udusil na laně. Další záchrance - Arnold Glatthard. Pokyny Kurzovi pro sestup k Angererovi a jeho odříznutí. Zisk 12 m lana. Rozpletení, navázání. Slaňuje. Uzel v karabině. Glatthard na ramenou Rubiho se dotýká Kurze. Kurz umírá. Stop. Letos pět mrtvých. Celkem sedm křížků. Stop.
Přestože Federální rada Bernu vydává zákaz pohybu horolezců kolem stěny, útokům na ni již nelze zabránit. Vážnější pokus v roce 1937 činí jen Rebitsch s Vörgem. Poprvé bivakují na prvním ledovém poli. Bouře je zastihuje u Todesbiwaku. Jsou první, kterým se po 112 hodinách daří návrat z těchto výšin.
Další vroubky (8 a 9) na pažbě Eigeru se připsaly 22. června 1938. O zkušené dvojce Italů Mario Mentim a Bartolo Sandrim se někde píše, že byli sraženi kamennou lavinou, jiní přisuzují jejich smrt bouři.
V červenci téhož roku se pod stěnou schází několik rytířů tehdejší alpské šlechty s vážným úmyslem ucházet se o přízeň dámy s věčně zahalenou tváří. Mají za sebou Alpy, Dolomity i Kavkaz. Jsou to: Anderl Heckmair - horský vůdce z Bavorských Alp, Ludwig Vörg z Mnichova, eso východních Alp, Vídeňák Fritz Kasparek, jeden z tehdejších nejlepších lezců, nejmladším z týmu je univerzitní profesor Heinrich Harrer. Dalšími jsou opět Vídeňáci - Fraisl a Brandovski. 20. července nastupuje dvojka Heckmair-Vörg, bivakují pod Rotefluh. Počasí se jim moc nelíbí a přestože ostatní družstva, která nastoupila 21., lezou dále, rozhodují se pro sestup. Zanedlouho je následují Fraisl se zraněným Brandovským. Heckmair a Vorg se rekreují, ověřují počasí a postup Vídeňáků jim nedá spát. Znovu útočí 22. července ve tři ráno a nasazují dábelské tempo: 4,00 - na místě svého prvního bivaku pod Rotefluh, 10,00 - za Hinterstoisserovým traverzem, v 11,00 - v bivaku Rakušanů, které dohánějí v půl dvanácté a vytvářejí jedno družstvo. Ve dvě odpoledne již mají výškový rekord této stěny. Bivakují již v sedm večer u komína na Rampě, který je díky tekoucí vodě nelezitelný. Ráno je pokryt ledem, ale po dvou pádech zůstává pod lezci. Dolézají do Pavouka a počasí se dostává do normálu: sníh, bouře, laviny. Družstvo se opět rozděluje; Němci, kteří mají o bivak méně, jsou přece jenom "čerstvější". První dvojka dolézá k Výstupovým spárám a bouře dosahuje maxima. Němci se domnívají, že Rakušany smetla lavina. Následuje těžká noc, kdy všichni omrzají. Krajně těžký terén je pokryt ledem, přibývají další pády, sil ubývá. Heckmair má vyvrknutý kotník, Vörg získal při posledním pádu prvolezce šrámy od maček na ruce. Nakonec s vypětím sil, užitím skob a vyvěštěním rytmu lavin se daří všem dosáhnout vrcholu.
Horolezci dokázali celou cestu fotografovat, takže ještě dnes si můžeme představit, v jakém duchu byl slavný prvovýstup proveden - počínaje lezeckými, známe snímky idylického pokuřování v bivacích a pořádání řádných krajíců chleba na štandech až po záběry zachycující nejvyšší společenské ohodnocení, kterého se jim v jejich době dostalo.
(Kvalita fotografie je dána jejím pořízením z dvacet let starého tisku -
poznámka redaktora)
Průstup touto stěnou znamená vyvrcholení alpského horolezectví. V témže roce, jen pro připomenutí, padl Walkerův pilíř na Grandes Jorasses (4. až 6. 8.) a severní stěna Les Courtes. Do vědomí i podvědomí horolezeckého světa se dostaly názvy význačných partií stěny, dnes se píší s velkými písmeny a při jejich zvuku cítíme jejich významnost - Těžká spára, Rotefluh, Hinterstoisserův traverz, Eisschlauch, Žehlička, Rampa, Božský traverz (nebo Traverz bohů), Pavouk, Výstupové spáry a Vrcholové ledové pole. Data prvovýstupu se v literatuře často různí: 20. - 25., 21. - 24., 22. - 25. července, ale to vlastně není podstatné.
Podruhé touto stěnou prostupují ve dnech 14. až 16. července 1946 přemožitelé Annapúrny Louis Lachenal a Lionel Terray. Třetí úspěšné družstvo o rok později: H. Schlunegger, K. Schlunegger, G. Jermann. Čtvrtého přelezu se účastní Sailer, který o deset let později vyprovokoval záchranu Cortiho, jež se jiným zdála nemožnou.
V roce 1947 se v severní stěně událo opět skvělé "dostaveníčko". Gaston Rébuffat a Pierre Leroux ve svém prvém pokusu narazili na špatné podmínky a vrátili se. O čtrnáct dnů později, doplněni dalšími Francouzi (Jean Bruneau, Paul Habran, Guido Magnone) se setkávají s Rakušany Hermannem Buhlem a Jöchlerem a mladými Němci, bratry Ottou a Seppem Maagovými. Francouzi jsou čilejší, ale německy hovořící družstva je odmítají pustit před sebe. V družstvu Buhl - Jöchler kupodivu vede v dolních partiích Jöchler. Samozřejmě ani tento tým nebyl ušetřen bouře, kterou nejhůře snášejí špatně vybavení Němci (když Rébuffat popisuje jejich výzbroj a výstroj, běhá čtenáři mráz po zádech). V horních zaledněných partiích vybojovává cestu k vrcholu Buhl a všichni se na nejvyšším bodě scházejí v šest večer, Němci a Rakušané po třech bivacích, Francouzi po dvou. Rébuffatovo vylíčení Eigeru patří asi k nejpoetičtějším v eigerské bibliofilii, na závěr říká: "Zápas je skončen. S dojetím se díváme jeden na druhého. Po celé tři dny nikdo nepovolil a vždy vládla radostná nálada. Zůstali jsme veselým družstvem. Proč jsme tak šťastni po perném výstupu? Po tři dny jsme přece naráželi jenom na těžkosti, zimu a vichřici, která odrazuje člověka. Nezpůsobily to pouze vzdušné převisy, zářezy pro akrobaty; copak jenom tohle by nám poskytlo takovou radost? Nemyslím. Za krásné pohody by byl Eiger mnohem chudší. Nedopustili jsme se žádné pošetilosti, žádné nerozvážnosti, byli jsme připraveni na neúspěch. Za tohoto výstupu ve sněhu a vichřici jsme poznali v hloubi svého nitra velké naplnění, překvapující život ve styku se živly a smysl pro kamarádství, poznali jsme chuť věcí, které jsou nám nenahraditelné, jakmile jich jednou okusíme."
V roce 1950 se Rakušanům daří jednodenní průstup (celkově 4. či 5. v pořadí). Jsou to Erich Waschak a Leo Forstenledmer a bivakují až na vrcholu.
V sobotu 3. srpna 1957 družstvo Italů a v neděli 4. srpna družstvo Němců začíná odvíjet lanové délky, které se mají stát osudnými a rozvinou obrovskou záhrannou akci, mnohde, mnohými a lecjak diskutovanou. Italové Claudio Corti se Stefanem Longim i Němci Günther Northdurf a Franz Meier postupují velmi pomalu - jeden a půl dne jim trvá úsek, lezený obvykle za půl dne. Počasí se zhoršuje, ale ještě dává čtveřici šanci k rozumnému návratu. V pátek 9. srpna se však již marně pokoušejí natraverzovat do Lauperovy cesty v severovýchodní stěně. Lionel Terray, dlící touto dobou pod Eigerem, hodnotí jejich počínání těmi nejtvrdšími slovy. Neoficiální výzvu o pomoc uvízlé čtveřici odmítá slovy: "Pro idioty, kteří se nedokázali včas vrátit, nebudu riskovat život".
Švýcaři však cítí povinnost zorganizovat záchranku a Sailer z Bienne proto prosí o účast i zkušeného horského vůdce v Chamonix Lionela Terraye (je zde se svými holandskými klienty). Ten, i když už nevěří, že po týdnu je ve stěně ještě život, vychází sympatickým Švýcarům vstříc......
A jak to u seriálů bývá zvykem, přerušuji dramatické dění na Eigeru. Jak to s oběma družstvy dopadlo, se dočtete zase za týden.