Nedělě 26.října byl nádherný den. Přinesl to nejexkluzivnější počasí. Ve stínu na svetřík, na slunci do půl těla.

Po všech stěnách rozvěšení naháči zvonící a cinkající svými želízky jako na stráni rozprsklé stádo švýcarských horských krav. Však jsme v Saském Švýcarsku.

Po deštích předchozích týdnů jsme ani nevěřili, že se letos může ještě něco takového stát. Ještě včera v silném větru na Kuhstalle se lezlo dobře, ale bez pohody. Rozhodování o neděli bylo proto těžké. Natřikrát jsme objevili a zavrhli několik možností, až nakonec zvítězila volba nejlákavější, Jehlův tajný sen, přímá Superlativa na Grosser Wehlturm v Rathenu. V neprospěch svědčil celodenní stín severní stěny a velký respekt z legendární cesty. Ale jak se tak někdy stává, přijde den jako z pohádky, kdy do sebe vše zapadne a nesmazetelná stopa se zaryje do vzpomínek i vrcholové knížky. A právě to nás potkalo.


Grosser Wehlturm

V devět jsme vyskákali z plechového oře na travnatou louku, radostně jsme vysolili pět euro za parkoviště a dvě zpáteční jízdenky na převoz a kolem pokladny skalního divadla dokráčeli pod stěnu. Pod velkolepou a úchvatnou stěnu. Vítá nás přívětivý plácek na nástupu a překvapivě i slunce. Ne nadarmo se cesta jmenuje také Wand im Morgenlicht, tedy Stěna ranního svitu. Není čistě severní, trošku se přiklání k východu a my se tak můžeme z rána trochu proslunit. Ale ani ve stínu nás zima nijak netrápí.

Hledíme vzhůru, hledáme kruhy a linii cesty. Diretka má první nalevo od velké díry, druhý přímo nad ním, nad další dírou další dva. Potom už se spojí s originál Superlativou a přes další kruh se přímo vine až na velký balkon při hraně. Z něj se někde ve vysokém ztracenu vrací zpět do stěny a přes poslední kruh na vrchol. V seriálu už o téhle cestě jeden díl byl. Stál jsem pod ní znovu po neuvěřitelných šestnácti letech. Pamatoval jsem si jen, že problém je nad druhým a pátým, už společným, kruhem. Možná jsem to ale věděl spíše proto, že jde o takzvaně notoricky známé skutečnosti. Jehlovi jsem tedy radou moc přispět nemohl.

Měli jsme trochu neskromné a lehce utopické přání vylézt si tu krasavici v kuse. A to tak, že oba. Netušili jsme, jak přesně to uděláme a jestli to vůbec stihneme. Stěna má přes šedesát metrů, nejpozději u šestého kruhu se kvůli tahu lana asi bude muset štandovat. Navíc chceme dodržet saská pravidla a dolézt až na vrchol. A dvakrát RP znamená dvakrát na prvním konci odspodu až nahoru. Plus nějaký ten přípravný seznamovací pokus navíc. Prozatím jsme ten logistický oříšek nechali nerozlousknutý a chystali se k lezení.


Jehlův OS nad prvním kruhem

První nastoupil Jehla a myslím, že ani ve snu netušil, co bude následovat. Se stěnkou pod velkou dírou si trochu pohrál. Jedny mizerné hodinky a ne zcela důvěryhodný pískovec. Z díry ke kruhu už nebyl problém. Vrátil se do díry, počkal, než mu kvůli tření doběhnu vycvaknout ty mizerné hodinky, a zase vzhůru. Řešení příštích metrů nebudu prozrazovat. Jen je úžasné, jak v měkkém rathenském pískovci drží tenké krajkové lišty, po kterých se na mnoha místech stěny leze. Jehla pomalu stoupá ke druhému kruhu a vcelku vklidu jej cvaká. Čeká ho první klíčové místo. Přešlapuje na místě osahává nerovnosti a krk si může vykroutit při vyhlížení chytů. Pak zamává rukama nohama, někam se natáhne a už je v díře pod třetím kruhem. To si ovšem zadělal na problém, protože je stále ve stavu onsajtu, a ví to. A ví taky, že cesty ještě není konec a zkazit si slibný začátek by byla škoda. Vůbec mu nezávidím, moc mu to přeju a od té chvíle jsem napjatý, jak to  dopadne.


Odpočinek pod třetím kruhem

Jehla se vděčně ujímá role dramatika a už při odlezu z díry od třetího kruhu si dopřává pětiminutovou přešlapovanou na jednom místě. Jenže potom jako kdyby projel vlak a zvedly se šraňky, Jehlův vůz pokračuje bez zaváhání dále ke čtvrtému kruhu. Opět nebudu prozrazovat kudy a jak, ale zdejší odlez byl horkou chvílí. Po jeho překonání už po Via Superlativa Originalis k dalšímu (5.) kruhu. Ani dolez k němu si Jehla nijak zbytečně nezlehčoval. Vynechal slušné hodinky a ze dvou možností (nahoru a doleva nebo doleva a nahoru) si vybral tu horší. Nicméně svým razantním způsobem si poradil i tady a těžké kroky s šesti metry volného lana pod sebou završil další cvaknutou expreskou.


Doleva nebo nahoru toť otázka

Stále lezl na OS a já už ani nedutal. Teď ho čekalo to proslulé místo, kde pohořely spousty lezců. Sám si pamatuji, jak jsme při lezení na věžích v protistráni pozorovali celodenní úsilí borců právě v této pasáži korunované večerním zavěšením pytle. Tady se Jehla podezřele ani moc nezastavuje a vzlíná výš. A vzlíná a vzlíná, až je najednou jasné, že se vyvzlínal až do velkých chytů. "Ty koni!", řvu na něj z hlubiny, a ten šťastlivec se mě poněkud přitrouble ptá, co že se to jako děje, dyť to snad má teprve přijít o kruh výše. Ten kluk v zápalu boje zapomněl, co jsem mu vyprávěl o druhém těžkém místě, a přelezl jej, aniž by to tušil. Po chvilce společných dálkových oslav ještě oba trneme, aby něco nepokazil v posledních "křehkých" metrech na balkon. Jenže jeho postup je suverénní a po velmi prodloužené smyci už v pohodě dolézá k šestému kruhu v položené rajbasové plotně. A tak Jehla Direkte Superlative On Sight vylezl.


Jehla v OS. A je to tam.

Další události jen stručně. Jehla slanil na zem, aby mohl odjistit mě. S jeho podporou v zádech jsem dolezl k tomu stejnému kruhu jako on. Pak se Jehla znovu navázal a byť s horním jištěním, znovu bez odsednutí dolezl ke mě. Na vrchol zbývalo dobrých dvacet metříků a v zájmu zachování regulérnosti OS pokusu si je dal Jehla. Tady už ani nejde o obtížnost, spíše o bezchybné zvládnutí měkčí pískovcové hmoty. Ta ale nemůže zkazit dojem z mýtické cesty saských pískovců. V zájmu zachování regulérnosti mého RP pokusu pak Jehla z vrcholu slanil zpátky ke mně, opět mě odjistil a opět si zopakoval již jednou lezenou pasáž cesty. Řeknu Vám, že to byly docela manévry a dost možná, že ti, co lezli polonazí na slunci naproti přes údolí, z toho moc moudří nebyli.


Jarda u druhého kruhu

Jarda pod třetím kruhem

O diváky je při sledování Superlativy postárno

Jehla podruhé ve stěně

Slastem dne ještě nebyl konec. Naše milovaná plechová vrcholová krabička. Jakýmsi zázrakem tu je stále knížka z roku 1981. Půl hodiny jsme ji prohlíželi. A co jsme zjistili? Že Direkte Superlative má asi 150 průstupů, což je absolutně nejvíc ze všech těžkých cest v Sasku, které jsme dosud lezli nebo viděli. Že nejvíc se lezla v osmdesátých letech. Že tehdy byla nadpoloviční většina přelezů od českých lezců. Mezi nimi byli, a odpusťte mi vy, které jsem zapomněl, Hudeček, Čada, Čermák, Slavík, Walzel, Šilhán, Rakoncaj, Beneš a další a další. Že první RP přelez byl zároveň prvním OS přelezem, a jeho autorem byl slavný australan Kim Carrigan, kterého sem přivedl Arnold. Že druhý RP udělal Jindra Hudeček. Že OS si dovolili pouze Kim Carrigan, Svetozár Poláček (již zesnulý výborný slovenský lezec), Tomáš Čada, Tobias Wolf (současná saská špička) a Miloš Jehla Jehlička ... Dyť já ho málem musel přivázat za nohu ke slaňáku, aby mi nadmutý pýchou neulétl. Co taková knížka přinese radosti. A s velkou chutí jsme se do ní zapsali taky.


Knížka - Carrigan

Knížka - Hudeček

Knížka - my

Protože ty manévry zabraly dost času, už jsme nelezli. A pročby. Nic lepšího už bychom v tu úžasnou neděli nezvládli.

Do křupava ogrilovaný buřtík na romantickém nábřeží dole u řeky už pak byl jen tou pravou třešničkou na našem sandsteinovém dortu.


Pohled z vrcholu

Tschüs