Když jsem plánoval letošní výstup na Großglockner, úplně náhodou jsem natrefil na blog rakouského horolezce Haralda ?, který vzpomínal na svůj výstup na GG z roku 1967 hřebenem Südgrat.

Südgrat svou výraznou hranou protíná jižní stěnu zhruba napůl. Jeho západní svah strmě padá do hlubokého žlebu, ve kterém vede mixová cesta z roku 2016 - Südwandwächter. Východní svah je více položený a přechází do žlebu Pillwaxrinne.
Se svým kamarádem Arminem jsme se dohodli, že tam začátkem září vylezeme. Armin se snažil získat nějaké informace od horských vůdců z Kalsu a Hailigenblutu. Ti tento hřeben samozřejmě znali, ale nikdo z nich tam nelezl a ani neznali nikoho, kdo tam byl. Armin nakonec sehnal aspoň černobílý obrázek (Obr. 1) s náčrtkem a popisem trasy.


Obr. 1 (hi res)
foto by © Lech Witala

Podle popisu byla cesta poprvé vylezena R. Gerrinem a O. Pitchmanem 12.8.1911, zimní prvovýstup se konal až v roce 1975. Popis uvádí výšku 570 vm, obtížnost IV+ a čas výstupu 5 hodin. Jinak v popisu není nic, co by nám pomohlo. Spíše naopak. Píše se tam, že cesta vede na Kleinglockner, ale nakreslená cesta č. 1057 vede na Grossglockner. Na to upozorňoval i Harald, který moc nespekuloval a v horní části cesty prostě přelezl na Stüdlgrat. Bez informací o cestě jsme se s Arminem snažili udělat si nějakou představu, jak to tam nahoře může v reálu vypadat. Nakonec jsme dospěli k názoru, že se zřejmě bude jednat o obdobu výstupů ostatními hřebeny, kde jsme byli (Lammer, Glocknerwand+NW, Meletzki, Stüdl). To, že tam nikdo nechodí jsme přisoudili nekvalitní skále. To se nám později potvrdilo na 200%.

Na Stüdlhütte jsme se s Arminem potkali večer před výstupem. Pršelo. Počasí příští den mělo být slušné až cca do 13:00, pak se mělo zatáhnout a mělo začít pršet. Jelikož na chatě Erzherzog Johann bylo pod nulou věděli jsme, že ráno bude skála namrzlá a proto jsme nevstávali nijak brzy. Pod hřeben jsme přišli před půl sedmou a podle předpokladů bylo vše pokryto tenkou vrstvou ledu. Dohodli jsme se, že půjdeme opatrně úvodní diagonálu, a věřili jsme, že později, až vyjde slunce, tak se led rozpustí. Nastrojili jsme se a nastoupili do cesty. V prvním úseku se chodecké úseky střídaly s položenými, namrzlými plotnami do obtížnosti II. Cestou bylo dost hrotů, kolem kterých jsme vedli lano a měli tak odpovídající zajištění. Friend jsme založili snad jenom 2 x (Obr. 2).


Obr. 2 (hi res)
foto by © Lech Witala

Kolem 8 se slunce už naplno opřelo do skály a na osvětlených plochách začal led rychle tát. Taky skončil položený terén a lezení začalo být více pestré. Plotny se začaly střídat s kouty, komíny a spárami. Vše do obtížnosti III. (Obr. 3 a,b)


Obr. 3a (hi res)
foto by © Lech Witala


Obr. 3b (hi res)
foto by © Lech Witala

Skála byla bohužel celou cestu extrémně drolivá. Více, než polovina chytů se ulomila při prvním dotyku a další čtvrtina se viklala. I tak ale zůstávalo dobrých stupů a chytů dost. Lezli jsme hodně opatrně protože riziko pádu velkých kamenů bylo značné.  Abychom netahali dlouhé lano a neshazovali kameny, nechali jsme si mezi sebou délku cca 25 m. Lezli jsme průběžně a mezi sebou nechali vždy jedno až 2 postupová jištění. Pár smyček a friendů nám bohatě stačilo. Čas jsme měli dobrý a počasí bylo slušné. Lezli jsme intuitivně cestou, která se nám zdála logická, a byli jsme rádi, když jsme natrefili na dvojici starých skob. Bylo to potvrzení, že v tomto orientačně nejednoduchém terénu jdeme dobře.
Odhadem v polovině hřebene nás terén dovedl na jeho západní, zcela zastíněnou část. Pohoda skončila. Stěna byla najednou podstatně strmější, expozice větší a veškeré stupy a chyty zůstávaly povlečené tenkou vrstvou ledu. Navíc byla celá západní část hřebene pokryta asi 3 cm popraškem sněhu. Začali jsme štandovat každou délku. Shodou okolností byla v tomto úseku nakumulována i všechna obtížná místa celé cesty. I když to asi nebylo za víc, než V- (UIAA), tak v kombinaci s ledem byla tato část cesty psychicky dost náročná. Cestou nahoru jsme objevili 2 šité dyneema smyce otočené kolem hrotů. Podle mě je tam nenechal zapomnětlivý horolezec, ale spíše někdo, kdo touto cestou slaňoval. Nechali jsme je tam pro potřebné. Po několika délkách v západní stěně hřebene jsme konečně došli k bodu, ke kterému jsme dojít museli, a tím bylo křížení cesty Südwandwächter s jižním hřebenem. Měla tam být stará skoba, ze které se slaňuje do Pillwaxrinne. Ta tam skutečně byla, a navíc spolu se smyčkami omotanými kolem hrotu nad skobou tvořila slaňovací stanoviště, kterému se dalo věřit. Toto stanoviště je umístěno tak, že není vidět na první pohled. Ve štěrbině, ze které se slaňuje je umístěno na věžičce vpravo ve výšce cca 2 metry. Odečtem podle vrstevnic na „mapy.cz“ v mobilu je ve výšce 3 550 mnm. Cesta od nástupu sem nám trvala 4 hodiny. Slanili jsme asi 20 m a začali jsme probírat možnosti dalšího postupu. Kdybychom žlebem Pillwaxrinne pokračovali (Obr. 1 – cesta 1038) vylezli bychom přímo na Großglockner. Druhou možností bylo odbočit z Pillwaxrinne doprava na Südwandwächter a vystoupat strmým kuloárem do Obere Glocknerscharte. V této části výstupu měla být teoreticky možnost vylézt z kuloáru na skálu vpravo a vystoupat na Kleinglockner, což je podle popisu pravděpodobně původní cesta z roku 1911. Poslední možností bylo najít vhodnou cestu vlevo nahoru, na Stüdlgrat a vylézt tak, jako to udělal v roce 1967 Harald. Po pár desítkách metrů nahoru žlebem (Obr. 4) jsme vlevo uviděli hezky osluněný kout (Obr. 5), o kterém jsme si říkali, že by nás mohl dovést na Stüdlgrat.


Obr. 4 (hi res)
foto by © Lech Witala


Obr. 5 (hi res)
foto by © Lech Witala

Vydali jsme se touto cestou. Lezli jsme zase na průběžné jištění v obtížnosti III, opět s velkým množstvím volných kamenů. Pohledem zpět jsme zřetelně viděli výstupový kuloár cesty Südwandwächter (Obr. 6).


Obr. 6 (hi res)
foto by © Lech Witala

Bylo zřejmé, že regulérní ledopád odhadem za WI4 uprostřed kuloáru bychom nebyli schopni s výbavou, kterou jsme měli, vylézt. Stejně tak pokoušet se hledat pomyslnou cestu vpravo na Kleinglockner by asi nebylo za stávajících podmínek rozumné. Taky jsme pochopili, jak byla myšlena trasa č. 1057 na obrázku. Podle ní se mělo postupovat hřebínkem vpravo od kuloáru směrem na Kleinglockner, pod věžičkou přetraverzovat bezprostředně nad ledopádem na druhou stranu kuloáru a pak vylézt na Großglockner. I to dávalo smysl. Nicméně my jsme v klidu pokračovali v pohodovém lezení a po cca 30 minutách jsme dolezli na Stüdlgrat. Tam jsme se zařadili do řady dvojic a trojic, které se sunuly k vrcholu. Kde to bylo bezpečné, tam jsme předbíhali a šli rychleji. U kříže jsme byli za 40 minut. Jeden z posledních letních víkendů přilákal nahoru obrovské množství lidí, proto jsme se zdrželi jenom po dobu nutnou ke sbalení materiálu. Cestou dolů do Obere Glocknerscharte se vytvořila zácpa. Snad desítka dvojic a trojic sestupovala dolů a zhruba stejný počet vystupoval nahoru. Po cestě byli všichni promíchaní a řešil složitý sokoban. Úsek od Glocknerleitlu po vrchol je zajištěn kromě jiného i nerezovými tyčemi, které jsou zapuštěné do skály. My jsme šli přesně k jedné, která je specifická tím, že se z ní dá, stranou od hlavního proudu, elegantně a bez ohrožení ostatních slanit přímo do Obere Glocknerscharte. Ušetřili jsme odhadem desítky minut. Pak jsme už v klidu přelezli Kleinglockner, došli na chatu Erzherzog Johann, trošku se občerstvili a pak pokračovali na Stüdlhütte. Následovala cesta na parkoviště Lücknerhaus a cesta autem domů. Ten den pršet nezačalo.

Výstup jižním hřebenem má jiný charakter než výstupy hřebeny, které jsem zmínil na začátku. Pokud je u ostatních hřebenů výstupová linie v podstatě jasná, orientace na Südgratu není úplně triviální. Během výstupu jsme se x-krát rozhodovali, jestli jít vlevo nebo vpravo a vždy jsme se intuitivně rozhodli správně. Taky to ale mohlo být jinak. Podstatné taky bylo, že jsme celou dobu měli dobrou viditelnost. V mlze, bez orientačních bodů, si výstup dost dobře nedovedu představit. Kapitolou samou o sobě je kvalita skály. Ta je řádově horší než na ostatních hřebenech. Cesta je tak spíše určena pro fandy, kteří chtějí vylézt na Großglockner trochu jinak, než lezou ostatní. Je zde velká pravděpodobnost, že budete ve stěně sami. Jištění samozřejmě pouze vlastní smyčkami a friendy.
Paradoxem je, že ani teď, když sedím nad popisem a fotkami, nejsem schopen říct, která z variant v horní části cesty je vlastně ta původní trasa z r 1911.



Celková scenérie. V pozadí je jihovýchodní hřeben a chata Erzherzog Johann
(hi res)
foto by © Lech Witala