Je to už šest let, co jsme se poprvé s kamarádem pokusili vystoupit na Matterhorn v zimním období. Důvody byly jasné, chtěl jsem si v "klidu" bez davů vystoupit na tuto krásnou horu a netlačit se na vrcholu s dalšími 50 lidmi. To je běžná situace v hlavní sezóně, v létě.
Nicméně se nám tenkrát zkazilo počasí a výstup jsme museli vzdát asi 200 m pod vrcholem. Neúspěšné pokusy se opakovaly ještě 2x, na vině nebylo počasí ale slabá psychická připravenost spolulezců. Tyto další marné pokusy mě ujistili v tom, že pokud chci Matterhorn někdy vylézt, musím najít otrlého horolezce se silnou motivací k dosažení vrcholu. Druhou podmínkou k úspěchu také bylo, aby se ten někdo, mohl sbalit kdykoliv a vyrazit hned jak se počasí umoudří alespoň na 5 dnů v kuse, což v zimním období v alpách bývá málokdy.
Vše se podařilo letos. Martin Zaja, kterého jsem do Zermattu také lákal, mě seznámil s Vladimírem, že ten prý se mnou pojede. Slovo dalo slovo, a základ povedené akce byl upečen. Dali jsme dohromady vybavení, dokoupili rukavice, zašili bundy, já si nechal v Resday opravit svoje odrbané spantiky (La sportiva, výškové zateplené boty) a nezbývalo než sledovat počasí a pak vyrazit. Po tom, co celý leden v alpách prosněžil, mělo být hezky od 6. února několik dní v kuse. Ve čtvrtek odpoledne (5. Února jsme odjeli z Olomouce směr Praha, Mnichov).
2. Na chatě Hörnli, inverze a pohled na Dom, Täschhorn a Alphubel (z leva do prava) (hi res)
Spali jsme někde za Mnichovem, během pátku jsme dojeli až do dědinky Täsch, kde jsme nechali auto a vlakem dojeli do Zermattu. Kousek od Lanovky jsme zabivakovali a v sobotu kolem 9 ranní jsme se nechali vyvést na Schwartz See (cca 2600 mnm). Během dne jsme vystoupali až k chatě Hörnli (3200 mnm). Bohužel tato chata byla zrovna v přestavbě a na rozdíl od předcházejících let zde nebyl k dispozici winter-raum. Takže zase bivak a budíček na 4 ráno. V neděli v pět ráno zjišťujeme asi po 10 minutách chůze, že dnes se nikam nedostaneme, maximálně tak do hrobu. Vítr foukal asi víc, než bylo v předpovědi a přes létající sníh prostě nebylo nic vidět. Jenže zima jako v pr…, závětří žádné, foukalo úplně všude, a co budeme celý den dělat?
Obhlídnuli jsem okolí nové chaty a hledali jsme, kde bychom se zakopali. Shodli jsme se, že se zahrabeme hned vedle bývalé chaty. Kopem, kopem, až jsme se prokopali k otevřeným dveřím do sklepa této chaty. Samozřejmě obrovská radost a průzkum všeho co sklep skrývá. Každý jsme si našli to svoje místečko, zahrabali se do vlhkých spacáků a vařili a vařili. Vláďa měl dokonce tendence stavět krb (byly tam jakýsi trubky), ale naštěstí mu to nechtělo hořet.
stejný budíček, s tím rozdílem že venku skoro nefoukalo a svítil měsíc. Hurá, vyrážíme směr Solvay hütte (4005 mnm). Domluva byla od začátku jasná, znám to, půjdu první, kde bude třeba jistit, zajistím. Těžší délky (asi tři obtížnost kolem 4 UIAA, ovšem po vlastním jištění) jsme lezli klasicky, vysněžené žlaby a sněho-firnová pole jsme šli souběžně, s tím že, mezi námi bylo minimálně jedno jištění. Takto jsme v klidu postupovali půl dne až do doby než nás předběhl sólo lezec, který na otázku kam až jde, suše odpověděl, že na vrchol a zpět na Hörnli hütte. Říkal jsem si, ten to určitě zná, tak půjdu v jeho stopách. Navíc šel tak lehce, že jsem si myslel, že na pohodu taky pofrčíme. Prdel skončila, když nás jeho stopy zavedly k asi 20m vysoké stěnce kde nebylo žádné jištění. On to vysmahnul jak nic a já se tam málem podělal. Když jsem dolezl na hřeben, zajistil jsem sebe a Vláďu, dali jsme pauzu na uklidnění a já pak pokračoval svojí cestou a svým stylem, tzn. Sem tam dát nějakou smyci a nespěchat. S přibývající výškou se ani moc spěchat nedalo, úbytek kyslíku a teplota, která klesala a klesala až k mínus 20°C, to vše se na nás podstatně podepsalo. Už bylo kolem desáté večer a na Solvejku jsme se těšili jako malé děti. Nepočítali jsme ovšem s tím, že nejtěžší délka na nás čeká právě pod ní. Stáli jsme pod žlabem, úplně hotoví a zmrzlí, chatu jsme čuli hned nad sebou, protože žlab zdobily dva krásné borháky a naše GPS jasně říkala, že od chaty jsme asi 5m vodorovně a 20 výškovejch. Bylo jasné, že to musíme dolézt. Dohromady jsme se tam trápili asi hodinu a půl. Na chatu jsme dorazili půl hodiny před půlnocí. Oba jsme slušně promrzli při jištění, což Vláďa později odnesl lehce omrzlými prsty na všech končetinách. Naštěstí, puchýřky na prstech u rukou se mu udělali až po sestupu. Mě palce u nohou brní ve vaně ještě teď.
Spaní ve vymrzlé chatce, kde se válí myší bobky a na postelích je sníh, sdílíme se dvěma Italy, kteří doprovázeli onoho sólo lezce.
Pondělí:
budíček ani nedáváme, těžce vstáváme kolem půl desáté. Páni z Itálie se zrovna vrátili do chatky, jeden vypadá jak opelichaná husa, neboť hodil tlamu, kdesi v severní stěně při focení jejich kolegy, který severní stěnou Matterhornu již podruhé za dva dny stoupá k vrcholu. Když jsem ho lepil kobercovkou tak nás ujistil, že dnes má být super počasí, a ať vyrazíme na vrchol.
Vláďa začíná vařit, tak nějak beze slov jsme se domluvili, že když já lezu první tak on vaří (díky Vláďo za to). Bomby pro všechny 4 roční období ovšem nechtějí moc fungovat. Vláďa nahřívá jednu bombu nad druhou a pomalu přichystává čaj na ráno i do termosek na výstup. Teprve kolem 11 h dopolední vyrážíme z chaty dál snad k vrcholu. Cesta vede přímo po hřebenu, sem tam je štand ze smyc a jednou dokoce pěkné fixy. Musím uznat, že tato část byla spíš odměnou, i sníh už byl většinou ufoukaný a vymrzlý do pěkného firnu a postup byl relativně ,,rychlý,,. Vrcholová hlava Matterhornu byla super odjištěna fixy, asi tak 150 výškových metrů, pak už opatrné svištění firnem k vrcholovému hřebenu a po něm ke kříži, který značí vrchol. Myslím, že jsme vyvrcholili asi tak mezi 16 a 17 hodinou. Zpět jsme slaňovali, na jednom 60 m laně, takže po 30 metrech. Solvejky jsme dosáhli zase kolem půlnoci, ale šťastní. Nad námi ještě svítili 3 čelovky, a ve dvě ráno se k nám přidali 3 polští chlapi, kteří přešli Matterhorn z jedné strany na druhou. Myslím, že šli Furggengrat nahoru a Hörnligrat dolu.
Úterý:
Vychutnal jsem si další noc bez spacáku (Vláďa si ho prozřetelně vzal), zabalen jen v dekách a samozřejmě oblečen ve všem co jsem měl (včetně záložních péřových rukavic, které jsem si navlékl na chodidla). Když Vláďa uvařil a vykopal mě z dek, začali jsme kolem 11 h sestup. Několik délek jsme slanili, zbytek s velkou opatrností sestoupili sněhem. V klidu a za svitu čelovky jsme se došourali do našeho zabydleného sklepa.
Středa: sestup na Schwartz See a lanovkou do Zermattu, pak na vlak do Täsche a hurá domů. Opět s přenocováním někde v Německu.
10. Po sestupu, čelovky jsou kolem Solvay hütte
(hi res)
O vudci to rozhodne neni, myslim, ze kdo cetl pozorne text kluku pochopil co mam na mysli. Tedy, jestlize je podminka takova, ze nekdo v prubehu jednoho dne da normalku nahoru dolu,dalsi den severku opet v dobrem tempu, tak stravit v normalce tolik casu, co tam kluci stravili a zejmena v zime je tahani kobry bosou nohou za ocas.
Radek
Pánové, po mém pozdně letním výstupu za nízké teploty a sněhu jsem si jistej, že to musel bejt pěknej záhul, a taky dost o hlavě. Klobouk dolů, jste dobří. Nejvíc mě pobavilo, jak jste se prokopali do sklepa, to je fakt gól :-)
jup. Vylet jak ma bejt. I ten 4tej pokus je na tom fajn... Ja mam na liongratu pytel kousek pod vrskem.. chtelo by to prense jak pises "motivovnayho partaka"
Sic jsem tam byl v zimě v únoru téměř před 20 lety, ale pamatuju se že od Hornli na vršek a dolu na Solvayku to je za den OK. Lano bylo potřeba jen na slanění podvrcholového výšvihu, nad chatou, dýlka pod chatou a jeden výšvih dole v koutku. Možná, že ted byly horší podmínky nebo jste jen hodně fotili, svačili a zevlili, ale nějak se mi to nezdá lízt to tak dlouho. Blahopřeju k vršku!
Ahoj Jirko,
máš pravdu fyzicky to bylo hodně náročné, hlavně když se musel prošlapávat hluboký sníh. Ještě že jsme měli jeden den nechtěnou pauzu v tom sklepě.
Myslím, že nám to prospělo i aklimatizačně.
To je asi jedno, dnešní čelovky nezdechnou po půl hodině a noc až tak problém neni. Ale celkově mi přijde že byli zoufale pomalý a tak nějak na hraně co zvládaj.. Já na jejich místě bych se na vršek vykašlal a ze Solvayky upaloval dolu na lehčí kopec. Na toto by potřebovali ještě potrénovat - při zhoršení podmínek by měli problém. Ale konec dobrý všechno dobré, výstup byl úspěšný a zážitek hodnotný. A taky tu rychlost mohli mít normální, ale to co proběhlo byl Uli Šnek nebo něco podobnýho...
A mě se to zase takhle líbí. Prostě si to namysleli, uskutečnili a užili.Žádný moc velký stresy. Ty šup šup výlety taky nestojí moc za to. člověk akorát pořád někam běží do kopce, pak zas z kopce a nějak mu utíká to okolo, vlastně to, proč se do těch hor jezdí. Jeden tam jde trávit čas druhej zase běhat. A k tomu lezení na hraně(zde nebrat jako skalní útvar), asi by bylo nuda lízt pořád jen to, na co člověk má s převahou. Kdo by pak vymýšlel ty storky do hospod. Takže chlapci, pěkné.
Ahoj Michale, je to přesně jak říkáš, na celý týden byla supr předpověď počasí, takže času bylo dost a taky mě nebaví do hor jen doběhnout a rychle z nich zase pryč. Rád tam jsem, dívám se fotím atd... Mimochodem ti italové co tam s náma byli na chatce, tak ti byli ještě hotovější než mi. Na solvej hutte šli bez navázání a bez jištění, a šli to úplně stejně dlouho jako my s průběžným jištěním. Lezení nemusí být nutně jen o nejhustších sportovních výkonech.
nikdo nezpochybňuje že je naprosto v pořádku to dělat po svém a nic proti tomu dělat si akci na více dní a kochat se (když teda pomineme že chata pro nouzové bivakování není určena pro plánované noclehy a mohlo by to být třeba i nahlíženo jako pěkná sprosťárna). nicméně plánovitě vyrážet v poledne a přicházet do cíle o půlnoci je poněkud bizarní, asi si moc nepřipouštíte že v noci a bez časové rezervy se případný průšvih řeší o poznání hůř než po poledni.
Tady bych jen chtěl dodat, že náš pozdní start nebyl plánovitě pozdní. Pokud ale jeden den vstává člověk ve 4 ráno, v pět vyráží a do půlnoci je na nohách, nechce a ani nemůže vstát další den ve 4 a zase valit dál. jak říkám, předpověď byla dobra ještě na pár dní, a nebylo jasné jestli vyrazíme ten další den, nebo dame ještě pauzu na solvej.
Nadruhou stranu, při lezení v noci je úplně jedno jestli je to brzy ráno nebo pozdě večer. Důležitý je zůstat v klidu a nebýt z toho nervozní. Ani proto jsme nespěchali, je lepší přijít později v pořádku, než někde udělat nejakou blbost a spadnout do doliny.
Nejlepsi je hrotit pravidla na vse jit jak na statni rozpocet no a pak sednout za volant a valit to i u nas hodne pres stopade....no nic, hlavne ze se poresej ty pravidla a bezpecnost na skale a ledu:-))
Přibližně 3000 horolezců se pokouší ročně vylézt na Matterhorn. 65 procentům se to nepodaří – z velké části jsou to ti, kteří lezou nahoru bez horského vůdce. Ti co se pokoušejí vylézt nahoru (s vůdcem nebo bez něho) startují brzy ráno – už od 3.00 hodin jsou viditelné světelné body čelovek pohybující se vzhůru. Lézt bez jakékoliv aklimatizace na 4478 metrů vysoký kopec je trochu podivné, ale záleží to na tom kde se pohyboval lezec – v jaké výšce - v posledních 6 měsících. Obtížnost výstupu normální cestou (Hörnligrat) je podle UIAA III+ a na výstup a sestup je potřeba 5 – 6 hodin. I kdyby lezoucí potřeboval za ztížených podmínek čas dvojnásobný tak za 12 hodin by měl být dole u Hörnlihütte (3260 m/m) – tedy při časném ranním startu někdy odpoledne. Pří výstupu lezci míjejí bivakovou chatu Solvay, 4003 m /m. Ta je určena jenom pro extrémní situace, normální bivak zde není dovolen, protože byla postavena jenom pro případy krajní nouze – když jde o život. Je zde deset míst. Za případné použítí této chatky se platí. Od roku 1865 zahynulo na Metterhornu kolem 500 horolezců – nejtěžší místa jsou ulehčena fixními lany. To jsou také místa, kde dochází v hlavní sezóně k zácpě, jedni lezou nahoru, jiní už dolu, takže schopnější ani fixní lana nepoužívají a lezou mimo tato místa. Zimní výstup je vážnou věcí a mládenci si mohou poklepat vzájemně na rameno.
Michaeli, můžeš se prosím jako "místní" vyjádřit k plánovanému noclehu na solvajce v zimě? v létě je to samozřejmě jasné, kopec je přelidněnej, a je to nouzové místo pro případ průšvihu.
Vyrazit na Matterhorn s úmyslem přespat na Solvayhütte, v zimě nebo v létě, není dobrý nápad.
Solvayka, byla postavena v roce 1915 a znovu vybudována v roce 1966, je k dispozici jenom při vysoké nouzi, nehodě, velké změně počasí a pod. Patří SAC a obhospodařuje jí Kurt Lauber, chatař na Hörnlihütte. Když se něco zhatí a člověk je donucen na Solvayce přespat měl by mu zavolat ( Kurt Lauber, 3920 Zermatt, tel: 027 967 5468 nebo 027 967 22 64 nebo 027 967 27 69), aby při případných dalších katastrofách zavolal helikoptéru nebo zahájil záchrannou akci – je horský vůdce, který byl na vrcholu asi 400 krát. V této chatičce není ani voda, ani dřevo a ani záchod, takže kdyby se tam normálně přespávalo (je tam oficielně 10 míst) tak by to okolo smrdělo jak na hnoji a člověk by nemusel dlouze studovat GPS ( 45° 58′ 43″ N, 7° 39′ 47″ O), šel by prostě za nosem. Za každé skutečně nutné přespání je člověk povinen zaplatit 20 franků za osobu a noc u chataře na Hörnlihütte. Lezci na Matterhorn se většinou u Solvayky zastaví, oddechnou, sní svačinku a pak jdou dál. Moc místa tam není a je to velice exponované místo, ale před chatkou se dá dobře posadit na jakousi terásku.
Takže výchozím bodem pro Matterhorn zůstává Hörnlihütte (od nástupu na hranu je vzdálena 200 metrů), která byla od roku 2013 kvůli přestavbě zavřena. Tento rok, po uspěšné miliónové přestavbě by měla být otevřena od 1. července do 20. září. V přestavené chatě je k dispozici 130 míst na spaní – 4 pokoje po 8 postelích, 10 pokojů po 6 postelích, 6 pokojů se 4 a 3 pokoje se 3 postelemi. K dispozici jsou sprchy na kažem podlaží, WIFI na terase a ve společenské místnosti (ta má kapacitu 130 osob). Přespání stojí 150.- franků.
Divoké kempování a bivakování v oblasti Matterhornu je zakázáno vzhledem k problémům s odpadky a fekáliemi. Kdo na to nedbá tak může být pokutován 5000.- franky.
Také výstupová cesta po hřebeni Hörnli byla „poopravena a vylepšena“ s pomocí nepalských šerpů. Lidé z Zermattu si od toho slibují, že nebude potřeba několikrát do roka snášet zezhora mrtvoly v pytlích..
Chtěl bych poděkovat za tyto důležité informace a ještě se zeptat,zda se v rekonstruované Hornlihutte počítá s winterraumem pro případné zimní zájemce?
Také gratuluji aktérům výstupu.Já to zatím 3x v zimě nedal.
V popisovaném projektu za 8.3 miliónu franků se nikde o žádném Winterraumu plánovači nezmiňují, ale předpokládám, protože to jelo pod hlavičkou lidí, kteří mají k horám a tedy horolezení blízko, že někde nějaký Winterraum udělán bude. Přece nebude chatař na jaře po celém okolí, až se sníh rozpustí, sbírat použité kousky hajzlpapírů a nejen papírových zbytků po venku bivakujících „zimních partách“. Zimní bivakový prostor byl tuto zimu zavřen a měl by být otevřen až zimu příští. Při plánování zimních výstupů je nejjednodušší zavolat Kurtovi Lauberovi, ten jako nejkompetentnější osoba ví nejlépe co a jak.
Ještě malá přípomínka: 14. července 1865 stáli ve 13.40 hod. lidé poprvé na vrcholu Matterhornu. Tento rok, 150 roků potom, 14. července 2015 nebude nahoře ani noha.
„Cesta je zarubaná“. „¡No Pasarán!“.
Tohoto dne jako akt respektu ke zde zahynulým horolezcům bude vládnout na Matterhornu absolutní klid, přesně tak jak si to místní vymysleli.
O tom, že solvejka je pouze bivakovací chatka samozřejmě vím. Myslím si ovšem, že to platí především pro letní výstupy kdy je na matterhornu opravdu velké množství lidí.
V našem případě se na chatce během jednoho týdne vystřídalo max 10 lidí. Každý den nás take sledovala helikoptéra, které jsme signalizovali že je vše v pořádku. Záchranáři, kteří oblast denně sledují, nás u chaty viděli asi 2x a byli od nás vzdálení jen několik metrů, z jejich výrazu to rozhodně nevypadalo, že tam nemáme co dělat. Stejně tak Italové, kteří chtěli pořídit nějaká videa a fotky svému kamarádovi v severní stěně se netvářili jako by porušovali nějaká pravidla.
Samozřejmě jsme si mohli lehnou před chatu do bivakovacích pytlů a uvařit si na verandě, ale dává tohle smysl?
Solvayhütte je NOUZOVÁ bivakovaci chatička a to platí celý rok. Co si o tom kdo myslí nebo nemyslí je jeho věc a ve výstupu počítat s případným přespáním není korektní přístup. Je ale fakt, že můžeš na to kašlat. Za případné přespání by měl každý zaplatit 20 frantíku na hlavu a noc. Záchranáři z helikoptéry mohli jenom koukat a spoléhat na to, že nebudou muset vyrazit do akce. Vaši italští spolunocležníci se nad problémem asi vůbec nezamýšleli - italská ležerita je známá. A lehnout si před chatu abych nemusel zaplatit nocležné? Někdo to udělá tak někdo jinak, ale to je prostě v přístupu k všeobecnému problému. Fakt je – že je to chata pro přenocování v nouzi. Je snad divné, že místní jsou naštvaní, když „nemístní“ kašlou na jejich regule?
no, v zimě bych to nehrotil. pokud ten někdo má plánovanej bivak na úrovni solvajky, tak nemusí jak blbec spát na terase, ale měl by asi bejt připravenej okamžitě na tu terasu vypadnout když dorazí dvě družstva vyčerpané třeba po severce a celkem na brzdách a do škatule už se všichni nevejdou. ale nemám patent na rozum a co si o tom myslej místní budou asi nejlépe vědět místní.
(obecně - skoro všechny "stěnové" bivakovací škatule jsou v principu určeny jako útočiště v případě průseru, hlavně zvratu počasí, ať už jsou kdekoli, a nemělo by se na ně plánovat, měly by být záloha pro případ průseru)
Severní stěna (t.zv. Schmidroute) vede od Solvayky, ležící na hřebenu Hörnli, daleko vpravo, takže lezci při výstupu severní stěnou na Solvayce normálně nebivakují. Možná při sestupu, pokud sestupuji po hřebeni Hörnli.