5. kolo Rock Point Boulderzávody Teplice nad Metují
Mezinárodní horolezecký filmový festival, 25.- 26. srpna 2017
Tradice a úroveň teplického festivalu je silná, 34 let vývoje. Filmy jsou stále hlavní náplní, ale akce je složená z energií všeho druhu. Dokážete si představit filmy bez stánků? Stánky bez filmů? Místní večery bez divokých párty či náhodných setkání? Fesťák bez boulderingu?
Fesťákové finále Boulderzávodů bez kotle lidí?
Pátek, 5. kolo Rock Point Boulderděti
V pátek proběhlo 5. kolo Boulderdětí. I přestože na webu další závod nehlásíme, zprávy z backstage říkají, že se dupe do příprav 6. finálového kola. Info přibude brzy.
Děti si s rodiči užívaly festival a postupně přes den odskakovaly do své kategorie. Duo Zdenda Horáček a Jenda Šolc připravili závod velice dobře. Super bouldery měly za následek jak unavené ruce, tak rozřazené všechny děti.
Míša Panáčková připravila tradiční boulderzávodní workshop společně se dvěma psychology Oldřichem Ďurechem a Evou Čermákovou. Workshop byl rozdělen na teoretickou a pratickou část. Mluvilo se o motivaci, roli trenéra, podpoře svěřence, zkrátka oblast psychologie. V druhé části workshopu jsme si povídali o tom, jak dítěti nezhnusit sport, jak se motivovat, aby mě bavili nebaviči? Jak jsme to měli v dětství my? Co jsme si mysleli o trenérech a o rodičích my sami? Nezapomínejme na to, nebo si to opět připomeňte, když si nebudete vědět rady.
Sobota, 5. kolo Rock Point ČP dospělých
Noční bouřka znamenala mírné komplikace v podobě mokrého dopadiště a vlhkých chytů, start kvalifikačních kol byl tedy o hodinu posunut. V kvalifikaci čekalo na startující celkem 6 boulderů, ve kterých svítily vedle tradičních Makak i nové Virgin Grip chyty.
34 holek, včetně všech velkých favoritek (snad kromě Verči Šimkové) nastoupilo do ženské kvalifikace, aby se popralo o 8 postupových míst do večerního finále, které slibovalo super diváckou kulisu. 3 topy, včetně lehčí dvojky a pětky, byly minimem k postupu. Zajímavý byl určitě obouruč dvojskok do struktury na začátku dvojky.
Juniorka Terka Jelečková komentuje kvalifikaci: “Bylo vidět, že si kluci stavění boulderů užili. Závod mi docela seděl, jen nebyla síla, ale ta se dá vždycky natrénovat. Závody beru jako skvělý trénink, kde narazím na zajímavé kroky, které mi můžou hodně dát a určitě se mi budou zkušenosti ze závodů do budoucna hodit.”
Relativně těžká chlapská kvalifikace se tradičně rozdělila na dvě skupiny a 57 závodníků se rvalo o vstupenku do finále. Hodně se topovalo ve dvojce a čtyřce, ve zbytku boulderů bylo potřeba řádně přiložit. Speciálně jednička a trojka měly těsně pod topem těžké kroky. Super překvapením byl Jakub Lyčka na 3. místě, naopak do nejlepších 13 se nevešli třeba Michal Běhounek, Honza Novák nebo Jenda Šolc.
Martin Dvorský o mužské kvaldě: “Za mě, jakožto tradičního závodníka, musím říct, že sem se parádně potrápil a přebouldřil poctivou půlku. Problémy byly zajímavý, žádnej se nedal jen tak zadarmo urvat. Plus nový chyty a super divácká podpora. Aloha.”
Teplické finále tradičně připomíná gladiátorské koloseum. Půlkruh diváků, který se srotil před stage, mohl mít klidně i 3000 hlav. Navíc hlav lezeckých, které samozřejmě ví a cení nejvíc.
Finále holek začalo po Ocún High Jumpu v 18:00. Technická jednička po žlutočervených pyramidách, dvě silovky v převisu (včetně trojky přes golf strukturu) a závěrečná čtyřka v kolmáči. Bouldery byly mega těžké a i přes příznivé chladnější počasí se moc netopovalo. Vlastně každý, kdo dal top, stál nakonec na bedně. Eliška se spíše skalní fazónou (letos přelezený projekt La Bomba v Labáku) nakonec urvala top ve trojce, a s ním i třetí místo v závodě. Eddie začala skvěle se 2 topy, Péťa zase zabojovala s onsightem ve trojce. Nakonec rozhodovala zóna v těžké čtyřce, která neměla ani jeden top.
1. místo: Petra Růžičková
2. místo: Edita Vopatová
3. místo: Eliška Vlčková
Finále kluků slibovalo velkou show. Bouldery byly opět nastaveny relativně těžce, 3 finálové cesty měly pouze jeden top. Pískařské publikum bavila především převislá dvojka s nutnou spárařskou žábou, která naznačila mnohé :). Rozpor přes golfáče ve čtyřce byl pak třešničkou na dortu a kalhoty praskaly ve švech. Skvěle začal na jedničce Rishat a když ustál skok do zóny a následně i topoval, speaker Brťák pohotově hlásil “...když mu to sedne, tak i Martin Stráník hlavu zvedne!” Škoda neproměněných pokusů ve dvojce, které ho možná připravily o bednu. Na tu se ale se svým onsightem ve dvojce dostal ostravský Kuba Lyčka a potvrdil tak svoje umístění z kvalifikace. Pro Kubu Jedličku byla cenná zóna na jedničce v poslední vteřině a bral druhé místo. Marťas Stráník pak potěšil diváky i stavěče, když z první poslal nedobytnou trojku a pak tradičně zdravil z topu posledního boulderu finále rozprouděný teplický dav. Atmoška byla úžasná. Kdo byl, ví.
1. místo: Martin Stráník
2. místo: Jakub Jedlička
3. místo: Jakub Lyčka
Ocún High Jump
Soutěž bomberů a pumpařů jsme letos rozdělili na kvalifikační a finálové kolo. Neomezený počet pokusů na Ocún madlech a finále v sobotu na oficiálních skokových chytech. Holek bomberek je méně. Bylo super, že soutěž nebyla jen pro Karču Bílkovou a Domču Dupalku. Karina se letos stala jumperkou fesťáku, za ní Domča. Na paty oběma šlapala Terka Kaletová.
Soutěž skokanů je skvěle vyhecovaná. Kdo chce skočit nejdál řeší techniku, dynamiku, vzájemné hecování. Ríša Pařil poslal skvělých 240 cm, stejně tak Martin Šifra, ovšem Ríša měl čistší průchod soutěží a stal se pumpařem číslo jedna. Výborně skákal i třetí Ondra Hrudka.
Afterpárty
Byla. Jde vlastně napsat souvislý text o dunícím a bouřkou problikávajícím funky večeru?
Chvílemi fullhouse. Závodníci, stavěči a lidi z okolí i další. DJs Lážo Plážo roztáčí svět a desky. Ulítlá fanynka až z Polska. Spousta pokeců a setkání. Policemany jsme letos naštěstí nechali spát. Olivson roztáčí dance nejen pod deštníkem. Bouřka a mačkanice...mačkanice kluků a holek kvůli bouřce???
Díky!
Teplice jsou jenom jedny. Lidi vodu na plicích rozhodně nemají, a je to vždy pořádně slyšet. Závodníci se na tento závod těší stejně jako všichni další účastníci. Tvůrcům boulderů, rozhodčím, speakerům, organizátorům, partnerům i fesťáku patří neskutečné díky. Stejně jako bouldering je součástí fesťáku, tak je i závod utvořen každou přihlížející či lezoucí bytostí. Bump všem.
Ahoj každý má vlastní názor na to co se mu líbí a co ne, ale jako závodník můžu říct, že Brťák je nejlepší komentátor u nás a bez něj by ty závody neměli tu správnou atmosféru, protože se v lezecké komunitě pohybuje a překvapuje mě co dokáže vymyslet pro povzbuzení a pobavení. Jednou jsem zažil komentátora v Ostravě byl z místního rozhlasu a to co on ze sebe sypal se nedalo poslouchat, protože o lezení nevěděl nic....
Na některých závodech by jistě bylo zajímavé udělat nějaký workshop i pro rodiče, který by se zabýval nalezením a udržením motivace během stárnutí nadějného potomka. Začátky jsou vždy super - děcko je talentované, náklady přijatelné, investice času a námahy do tréninku snesitelné. Po dvou třech letech je to stále super, i když se začínají objevovat první střípky pochybností. Máme radost, chlubíme se úspěchy (rodiče i děti), trénink zabírá poměrně hodně času, ale ještě to jde. Závody po ČR také, občas se vyjede ven, nadšení ještě převažuje, ale první otázky o užitečnosti a budoucnosti jsou tu.
A nastává fáze třetí - potomek je super, lezení ho stále ještě baví, i když tréninku je již potřeba obětovat skoro vše. Ale nevadí, dítě to baví, rodiče také. Ovšem dítě i rodiče si postupně začínají všímat toho, že na ČR sice současná námaha stačí, ale na mezinárodní závody už ne. Je potřeba přípravu náležitě zintenzivnit. Rozumný rodič samozřejmě vidí, že to nestojí jen čas, ale už to začíná zasahovat i zdraví dětí, tréninkové porce jsou obrovské, viset někde za jeden prst není zdravé v žádném věku, spoustu času začnou zabírat fyzioterapeuti a doktoři. To samé pak rodiče vidí u konkurence, není vzácností, když na závodech jsou děti zatejpované (kinesiotape) a nebo po vynucených pauzách. Na druhé straně přínos... nula. I nadále se můžeme chlubit tituly a medailemi, ale tak nějak všichni poznávají, že mimo úzkou lezeckou komunitu to vlastně nikoho nezajímá a je to na úrovni mistra v čůrání do dálky. A k tomu se začnou pojit náklady na repre. Pár chlubilů repre zkusí, na vesnici na pochlubení se Máně, že moje dítě bylo jako reprezentant v Rakousku, stačí jakýkoliv výsledek, ti chytřejší vidí, že i když si mysleli, že makají a trénují na max, bylo to vlastně jen zahřátí a rozcvička před tím, co by mělo přijít nyní. Pojící se negativa netřeba zdůrazňovat, zdraví na prvním místě opět. A co za to? Proč to vše podstupovat? Společenská prestiž nula, návratnost nákladů nula, celý ten kolotoč stojí spoustu peněz, zdraví i času. Nastává tedy situace, kdy by dítě mělo jít do repre a začít makat, ale místo toho se závodním lezením přestává.
Jak z toho ven? Co kdyby ČHS připravilo nějaký motivační workshop? Pokud pominu ne úplně normální děti (upřednostňování jakékoliv aktivity jako jediné na úkor všech jiných není normální), jak se mají se situací vyrovnat děti a rodiče z běžné populace? Co by mohlo sloužit jako motivace, aby rodiče měli zájem to s dětmi úspěšně dotáhnout až do repre a následně dospělé repre? Pokud to má někdo v hlavě v pořádku, proč by se měl v ČR lezením na vrcholové úrovni vůbec zabývat???
"Co by mohlo sloužit jako motivace, aby rodiče měli zájem to s dětmi úspěšně dotáhnout až do repre a následně dospělé repre?" Je-li řeč o dětech minimálně 13+: Nic jiného, že dítě v tomto věku bude už SAMO OD SEBE CHTÍT, nefunguje. NEFUNGUJE. Pomoci dítěti probudit/posílit vnitřní/vlastní motivaci, se sice můžeš jako rodič/trenér pokusit, ale není to cesta. Buďto tím bude opravdu ŽÍT, nebo nemůže(=nechce) být ve špičce. Tu druhou variantu třeba já, po mnoha osobních zkušenostech, za žádnou tragédii nepovažuji, spíše naopak. Je to celkem dost fajn sport i bez závodění.
ještě doplním, že to, jak rodiče "motivují" své děti přímo na závodech, vidám velmi často. Je mi těch dětí trošku líto. Co pak teprve musí tihle špunti/špuntky s těmihle rodiči absolvovat v tréninku??
Nepochopil jsi podstatu. Máš pravdu ve všem, ale píši o něčem jiném. I kdyby dítě sebevíc chtělo, potřebuje k tomu podporu rodičů. To samé platí o určitém ovlivňování právě z jejich strany. V určitém rozsahu lze s dítětem, stejně jako s každým jiným, manipulovat. Pokud budou rodiče dítěti fandit, pomáhat mu, řešit rodinné věci tak, aby se to vše hezky zkoordinovalo, bude i postoj dítěte jiný, než když si úmyslně naplánuje práci tak, abych na trénink nemohl, nebo když na termín, kdy jsou závody, naplánuji jinou akci, kterou bych klidně mohl dát na jindy.
Když dítě bude samo o sobě chtít vyhrát třeba pohár právě v boulderingu a já u Teplic začnu vysvětlovat, že to bude akce na nic, spousta lidí, vedro, celý pohár stejně nemá moc význam, bude to úplně jiné, než když Teplice vychválím, zmíním, že fesťák bude super, vedro sice bude, ale pro všechny stejné, takže to bude fér, a že body do poháru budou fajn a že vyhrát celou sérii je slušný výkon. O tom, jak se dá nenásilně dětmi manipulovat a vést je, kam chceš, asi není potřeba moc psát. Nikdo tu teď nepíše o nucení do lezení a "podpoře", která je u rodičů občas vidět. Spíše jde o to, že pokud bude postoj rodičů k celému závodnímu lezení negativní, těžko se dítě prosadí. A naopak, pokud bude postoj okolí pozitivní a motivační, může super výsledky vydřít i průměr. Snad jsem to vysvětlil dobře. Třeba můj aktuální postoj je ten, že než bych dítě pustil do repre, raději mu koupím i vlastního koně, aby ho repre myšlenky pustily.
To je, bohužel, smutné shrnutí praxe. Pokud se v problematice trochu orientuješ a pohybuješ se mezi závodícími dětmi a mládeží, tak se podívej, jak se tomu kdo věnuje a jaké výsledky pak na EP/SP dlouhodobě podává. Ti chytřejší si to uvědomí (bohužel i s tím, zda ta námaha a lepší výsledky za to stojí), ti méně chytří pak pravidelně jezdí s repre a končí na úplném chvostu.
Mluvil jsem o motivaci. Zatím tu o budoucnosti lezení s rodiči a mladými lezci mluví především bývalí závodníci a rodiče bývalých závodníků, a není to obvykle vůbec lichotivé.
Moc nás tu zatím nemluví, a třeba já jsem rodič aktivního závodníka, přes 5 let "na okruhu", poslední cca rok si to můj "závodník" už téměř vše řeší sám (16 let) a mohu potvrdit, že na národní, a na evropské tím tuplem, přední umístění prostě jiná cesta (ne že lepší, ale žádná jiná) než vnitřní motivace každého toho děcka NEexistuje. Další podmínkou, ne ovšem zcela nutnou, rozhodně ne tak nutnou jako ta první (řekl bych tak 30/70), je podpora rodiny. Pokud svému děcku rodiče - z jakkoli bohulibého důvodu, třeba jim úplně obyčejně a prostě jen záleží na zdraví dítěte, třeba nemají na tenhle kolotoč peníze, nebo jim to celý jen přijde "ulítlý" atd atd - strkají klacky pod nohy (tedy nejsou schopni se s ním pobavit férově a otevřeně) jak tu výše někdo výše uvedl - za mne je to spíše ku prospěchu věci. Bude si totiž všeho k čemu se přes nepřízeň okolí dostane a čeho dosáhne více vážit.
Pokud podpora rodiny není na prvním místě, tak jak si tvůj závodník bude plait repre výlety? Přes řadu věcí se bez rodiny dostane, to je pravda. Ale doprava a finance budou buď neřešitelné, nebo zaberou tolik času, že nebude stíhat. Škola + brigády + trénink k sobě nejde, zejména když v šestnácti ani není mobilní (řidičák+auto). A pak je tu ještě jedna věc - píšeš, že si tvoje děcko vše ošetří samo. Ok, jde to. Ale fakt si nedovedu představit, pokud nějaký člen rodiny má třeba několikrát týdně dvoufázový trénink a o víkendech závody, že to nezasáhne celou rodinu a nevyžaduje značné pochopení od všech členů.
No a k té férovosti, Tady nejde o pobavení se a upřímnost. Jen pro zajímavost a ilustraci - tvůj závodník si vaří sám? On si za posledních pět let sám řeší stravu před a po tréninku nebo jídla s ohledem na aktuální fázi přípravy? Pochybuji. Spíše bych řekl, že jsi v tom kolotoči už tak dlouho, že si ani sám neuvědomuješ, co vše to vlastně zahrnuje, protože tak prostě už žijete. Což je správné a je to dobrá cesta. Jediná možná. Problém ale nastává právě v okamžiku, kdy se lidé začínají ptát, zda to za to vlastně stojí a proč to všechno dělají.
Mýlíš se v několika, pro mne podstatných, věcech. Ano, 15-16-ti leté "dítě" si umí (jak píši výše, cca rok) samo pohlídat nejen vaření, ale i spolupráci s trenérem, plány, stravu atd. Fakt je to JEN o tom, zda samo CHCE. Já mu "jen" nebráním. Pouze snad semtam mrknu do plánu, zda tam nemá něco, co bych považoval za zdraví nebezpečné, případně dohlédnu na fyzicky kompenzační stránku věci. Doprava na závody, na tréninky? Autobusy, vlaky, případně se domluví s partou, jezdí veřejnou dopravou nebo si semtam domluví některého z rodičů. Finance? Dítě dělá co ho baví a mě to stojí se vším všudy cca 15-20k/rok, což mi přijde celkem fajn. Rodinu (ani tréninky ani závody) to časově nijak meomezuje, je to už téměř dospělý člověk a spíše sám vyhledává nezávislost na nás. No a také/típádem s ním už dávno nejezdíme na 20 závodních dnů ročně. Ano, i to jsme dělávali, zavření po tělocvičnách, hledali každou možnost "aby se ukázal" - přesně jak je tu někde psáno, na pochlubení Máně z Horní Dolní...jojo...no, halt každému to docvakne jindy;) My už jsme z toho naštěstí venku.
Píšeš dobře, ale nechápu jednu věc. A to jsou ty finance. Vstupné na stěny, lezečky, oblečení a další věci lze řešit sponzorsky. Ale ten zbytek nechápu. Na špičkové úrovni ti těch 15 - 20 ročně nebude stačit ani na potravní doplňky. A i když ČHS sem tam zaplatí nějakou tu korunu, tak pokud budeš chtít objet SP, počítej s náklady v řádově stovkách tisíc. Stačí se podívat na letošek, kde byly závody ve velmi krátkém časovém rozpětí několikrát Čína/Japonsko. Chongqing, Nanjing, Tokyo. 23.4., 30.4. a 7.5. Budeš tam pokaždé lítat? Nebo tam ty tři týdny zůstanete? A to jsou jen tři závody ze seriálu. Opravdu ti bude stačit 15-20 tisíc? I s tím, že ti svaz trochu zaplatí? Pokud budeš chtít na SP, opravdu bude stačit tam i třeba dvacetiletého potomka poslat samotného? Asi by to zvládl, ale neměl by okolo sebe mít lidi, co mu pohlídají ubytko, start, dopravu... Měl by se soustředit na závody, ne nesmysly a problémy okolo. Kdo a za co tam s ním pojede?
Pokud se budeme bavit o závodech tady v ČR a budeš chtít mít doma mistra republiky, pak to bude fungovat tak, jak píšeš. Ale pokud bys chtěl mít jako cíl objet SP/MS (nebo objíždět pravidelně, některý jména se objevují již dlouho a v B i L) a pravidelně se třeba dostávat do finále, jsme někde úplně jinde. V požadavcích na trénink, na týmové zabezpečení (běžný je fyzioterapeut, psycholog), na peníze. To je to, o čem píšu. Budeš makat, budeš nejlepší u nás, čeká tě přechod do dospělácké repre. Co dál? Jaká bude budoucnost? Mládí věnuješ tréninku a přípavě, abys jako dospělý mohl... a teď mne doplň. Co dlouhodobě čeká naše nadějné dětské lezce, pokud u toho vydrží?
To je fakt, uvažuji (a realizujeme) jen CZ národní úroveň. Je to prostě koníček mého dítěte. Osobně si myslím, že pořádat MS (a vlastně i "evropáky") pro "děti" mladší 18 let je hloupost. Peníze, náročnost cestování, trénování, psychická zátěž atd. To už jsou - i kdyby se měla objet "jen Evropa" - náklady časové i finanční na desetinásobku domácího okruhu. Starší, dejme tomu těch 18+ už by to cestování atd zvládli zcela sami, s B i A opravdu musí někdo jezdit, trenér, repre "dozor", který jim pomůže na závodech řešit administrativní záležitosti atd, to máš pravdu. Pokud by se stalo, že by mladej vystřelil nahoru a měl by opravdu (hlavně ve své hlavě, CHTĚL by, to opět zdůrazním) na repre, resp. nejen na repre, ale i na to, aby na evropském závodě fakt neco vylezl, financoval bych to stejně.
Ale zpět k tématu: Pokud by někdo měl takto našlápnuto, a bylo by to bez zdravotních komplikací, bavilo by hoo to, žil by tím, věřím, že by většina rodičů v téhle situaci reagovala podobně. Podporou. Ale upřímně a za mně: Situace, kdy dítě oprqavdu "MUSÍ" objet celý evropský kolotoč a třeba i MS, jsou výjimečné. To je dáno buďto přáním rodičů (tedy dítě i podporují) ale mj. přáním jiných podporovatelů (sponzorů, chceme-li to takto říci) - tedy nějaké finanční zajištění už se předpokládá.
Myslím že už se v tom trošku moc hrabem. Já už viděl spoustu dětí od U10 do cca U16 (a hooodně dobrých na CZ úrovni), na kterých je vidět, že tam kde jsou je doteď v podstatě mentálně do/tlačili rodiče (obdobně jako někdo "motivuje" své dítko cvičit na klavír). Proto prostě zastávám pohled "nebraň, hlídej zdraví, a pokud podporuješ, pomáháš dítěti s motivací, čiň tak s rozumem".
Píšeš, že EP/SP/MS závody pro mladší 18 let je hloupost. Ok, teď nechci rozebírat, zda je, nebo není, ale rád bych v této souvislosti zmínil jednu důležitou věc. Když se podívám na poslední výsledky dospělých třeba z Arca, tak ve finále byly holky 19 let, 20 let, Ashima Shirashi má 16 let, Janja Garnbret má 18 let. Pokud nebudou děcka už od mala (nebo nejpozději od juniorů) jezdit na velké mezinárodní závody, kde mají sbírat zkušenosti? To, že někdo bude trénovat a vítězit do osmnácti doma a pak vyjede ven a bude úspěšný, je extrémně nepravděpodobné. To samé jiné závody - Briancon, holky 18, 19 let... Koukám namátkou na další holky, třeba Anak Verhoeven, 21 let, ale od 2010 evropáky i svěťáky, Jesica Pilz to samé, Markovič sice 29 let, tak trochu už za výkonnostním zenitem, skončila osmá, ale evropáky od 2001, to jí bylo kolik? 14 let? Z pár závodů jsem prošel výsledky všech finalistů a nenašel nikoho, kdy by v tom kolotoči závodů nebyl od minimálního možného věku. Nejezdili vše, to je pravda, ale jezdili. Nevím, nakolik v tomto prostředí bude efektivní ČHS systém, kdy se závodníci do poslední chvíle šetří a v době, kdy by měli závodit, začínají teprve, dle častých zdůvodnění ČHS, sbírat zkušenosti. Bohužel, než je nasbírají, budou už mimo hru. Myslím, že v lezení je potřeba se inspirovat gymnastikou, ostatně je to skoro stejné a dále se to sbližuje (úpravy pravidel, zkracování času, trojboj...).
No, ona ta děcka na závody jezdí, a, ano, opravdu téměř všechna, protože ty závody prostě jsou. Kdyby nebyly, měly by spooousty dětí (i rodičů) o několik let delší jeden z pohodovějších kusů života.
No ta děcka na některé závody jezdí, to je pravda, ale dovolil bych si oponovat tomu, že tam jezdí závodit. Až na jednu nebo dvě výjimky (a zatím bohužel krátkodobé) to nemá se závody ani sbíráním zkušeností nic společného. A také neříkám, že že tu nemáme pár nadějí. To, co jsme zmiňoval, byla koncepce svazu a celkový systém. Začalo to zmínkou workshopu pro rodiče. A ty zajímá oficiální organizace a systém, ne pár jednotlivců, kteří si vše řeší individuálně. Chápeš rozdíl?
Mě to jako odpověď přišlo. Pokud jsi chtěl čísla a jména, tak to bohužel, bylo by to k vyjmenovaným nefér. Ale kdo se v prostředí pohybuje, ví, o co se jedná, kdo ne a teprve začíná, ten si na to postupně přijde a vystřízliví.
Ale ok, nechme planých řečí. Princp byl jednoduchý - proč ČHS jednou za rok nepořádá setkání, právě třeba podobný "workshop", kde by rodičům vysvětlil plány, zabezpečení mládežnického lezení, aktivity, které pro mladé závodníky dělá... Nevím, zda se v lezení nějak pohybuješ, ale za poslední roky je komunikace ze strany ČHS směrem k rodičům a trenérům nulová, péče o závody také nulová, vize žádné, prostě nic.
Nechtel jsem zadna jmena a cisla, musel sis splest prispevek na ktery reagujes. Nebo opet reagujes uplne mimo. Podivej se na tu citaci, v klidu si to precti a v klidu, vecne zareaguj. Diky.
Opět mohu odpovědět jen tak, že jsem odpověděl. Můžeme tu debatovat o tom, zda nechápu tvoji otázku, nebo zda ty nechápeš moji odpověď, ale nic to nemění na tom, že ti k tomu nemám co více napsat. Stačí se podívat, jak se umisťují naši nejlepší ve světové konkurenci, a fakt nevím, proč by měla být nějaká další slova třeba.
"ti chytřejší vidí, že i když si mysleli, že makají a trénují na max, bylo to vlastně jen zahřátí a rozcvička před tím, co by mělo přijít nyní."
Dobře, tak zeptám se jinak: proč vydáváš za fakt, že trénují málo a dosavadní trénink na max. bylo jen zahřátí a rozcvička na zahřátí?
Teď už jsi snad pochopil, že jsi celou dobu odpovídal úplně mimo mísu. Na co se člověk ptá, odpověď nedostane, k tomu spousta textu úplně mimo. Těžká diskuze s tebou, odpovídáš na otázky ve svojí hlavě. Jak jsi kakraholte přišel na to, že jsem chtěl jména a čísla? Rozum zůstává stát.
Ne, nepochopil, naopak za ještě více mimo mísu považuji tebe. To, jak se tréninku u nás věnuje lezoucí dětská a mládežnická špička, je nedostačující. A podle mých zkušeností je maximum, které se tady tomu věnuje, pro úroveň SP/MS základem. Jak bys to chtěl doložit, abys to nepovažoval za domněnku, ale fakt, aniž bych tu uvedl osobní zkušenosti s lezci, trenéry a rodiči? Ty se totiž dožaduješ něčeho, co není možné. Mohl bych ti doložit řadu příkladů, kdy to trenéři i těch nejlepších vedou tak, že je to plýtvání časem (tedy časem lezeckým, z hlediska běžného života je to v pohodě, protože to není ani dobré, ani zdravé. Pouze nezbytné pro špičkové výkony.), ale to bez konkrétních jmen není možné. Takže jak už jsem uvedl dříve - své jsem napsal, ty si napiš také své, klidně můžeš napsat, že naše špička trénuje více, než světová, nemám s tím problém. Stačí, když se čtenáři podívají na výsledky, najdou si videa třeba ze soustředění německé repre a české repre, podívají se na rozhovory... Napiš, co chceš, lidi si už nějaký názor udělají.
No a další věcí je, že příprava není jenom o kolečkách na boulderovce. Kdy si naše repre udělala s trenérem a fyzioterapeutem tréninkovou cestu po evropských stěnách? Jak je zabezpečená zdravotní péče o závodníky? Jak ČHS závodníkům zabezpečuje pravidelné fyzioterapie a rehabilitace? To vše patří do tréninku a přípravy. A samozřejmě je také časově velmi náročné. Prostě u nás je vrcholové lezení jen taková zábava a hra na důležitost, s vrcholovým sportem to nemá nic společného. A naprostá většina závodníků by to nezvládla, další část nebyla ochotná zvládnout, protože to za to prostě v lezení nestojí.
To, jak se tréninku u nás věnuje lezoucí dětská a mládežnická špička, je nedostačující.Je to tvůj názor.
Úplně stačilo odpovědět tohle. Děkuji za výstižnou odpověď.
Prvotně jsi napsal, že tréninkové porce jsou obrovské - to nevyznívá zrovna tak, že by sis myslel, že trénují nedostatečně. Tedy aspoň já bych neřekl o někom, o kom si myslím, že trénuje málo a nedostatečně, že má obrovské tréninkové porce. To je podle mě protimluv. No, napsal jsi to původně trochu nejasně, stane se. A já jsem taky svou otázku formuloval špatně, sorry. Spíš měla znít - co tím vůbec chceš říct? Já jsem si říkal, jestli třeba nemáš na mysli, že nejde ani tak o kvantitu tréninku, jako kvalitu, když jsi psal, že tréninkové porce jsou obrovské (a stejně to nefunguje).
"Prostě u nás je vrcholové lezení jen taková zábava a hra na důležitost" - pokuds někdy mohl nahlédnout do tréninkových plánů a třeba i na to jak v reálu takový trénik vypadá, nemůžeš tohle myslet vážně. Ovšem na druhou stranu tohle: "...s vrcholovým sportem to nemá nic společného" bych ti podepsal všema deseti. Názor, že silový (případně objemový, vytrvalostní) trénik tvoří 90% výsledku je u lezců (BOHUŽEL!) docela běžný. Ano, fyzio, psychopříprava, fyz./psych. regenerace atd, to je investice nad rámec v CZ podmínkách obvyklých časů i peněz, a málokdo ze závodníků, trenérů, rodičů důležitost pochopí. Snad jen ti, kterým se nevyhnulo vážnější zranění by mohli vyprávět, mohou se vydat jinou cestou... Škoda.
Já vážně myslel a to z velmi prostého důvodu. Netvrdím, že závodníci nedřou. Dřou. Ale dřou v rámci svých možností, ne potřeb. A důvod je jednoduchý - čas a finance. Nevím o nikom, kdo by u nás byl schopen a ochoten věnovat vše dlouhodobému vícefázovému tréninku se vším, co to s sebou nese. Chybí zázemí i trenéři. Na naší ligu to asi stačí, ale i AO, když chtěl uspět na SP, měl trenéra ze zahraničí, když potřeboval pořešit tělo, má fyzioterapeuta ze zahraničí... I když by ze strany závodníků chuť byla, chybí tu pro ně zázemí. Ostatně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na naprostý základ. Kde je u nás postavená standardní cesta na rychlost, na kterou mohou závodníci kdykoliv přijít a potrénovat?? Už se i na MS leze trojboj, na OH bude trojboj. Kde má ČHS postavenou tréninkovou standardní cestu na rychlost?
Ale jo, ale ta doba už dávno minula. Kdyby to bývalo dostačovalo, proč by jinak měnil osvědčený tým? Doba se mění, že před X lety něco stačilo ještě neznamená, že to bude stačit dnes.
Nelogické a nesmyslné. Jediný důvod může být ten, že současný tým je nedostačující. Na této úrovni se už neexperimentuje, nemění se jen proto, aby sis něco vyzkoušel. K výměnám musí být závažné důvody.
Ano, to všechno změna přinést může a je to hlavním cílem, ale předpokládá to, že u současného týmu musela nastat stagnace a že zmizela pespektiva posunu, případně že stávající odpovědná osoba není schopná a nemá dostatek zkušeností s novými cíli, v tomto případě přípravou na SP/MS. Nikdo by neriskoval a neměnil tým, pokud by nemusel a pokud by měl pocit, že se se současným dostane stejně daleko.
Ale nechme slovíčkaření a dohadů, podívejme se na výsledky. Porovnej výsledky svěřenců předchozího týmu a následně nového týmu a bude celkem jasno :-)
Ano, ale stagnace nemusí přijít jen proto, že dosavadní tréninkový systém by nemohl přinést další posun/je nedostačující, nebo že stávající odpovědná osoba nemá zkušenosti atd. Někdy jde prostě o nový impulz, ne o to, že to dosavadní bylo špatně. To si asi uvědomuješ.
Z vlastní mnohanásobné zkušenosti mohu potvrdit, že chuť ze strany závodníků, rodičů, trenérů k výše zmíněným terapiím spíše není než je. Ale jak říkám, ti, kteří měli smůlu na zranění, a tedy mohli/museli ochutnat i jinou přípravu než striktně tradiční lezeckou, by mohli vyprávět, jak se jim po návratu leze jinak. Jenže to je pro motivaci těch "zatím zdravých" asi málo. Mmchdm, tohle platí ve všech tzv. silových sportech, kde je k síle (pro některé asi dost skrytě) potřebná navíc ještě koordinace, gymnastické, atletické dovednosti atd. Např. s tou standardkou pro rychlost máš pravdu, to je bez debaty, je to ale jen jeden z mnoha puzzle dílků.