Dějství první V červenci jsme vyrazili s Peterem do Tater podívat se na novou cestu Katarzia. Bohužel přes noc přišlo x2 násobně více srážek, než co dohromady yr.no, meteoblue a ostatní servery předpovídaly. A to ještě těch „pár kapek“ mělo být jen z 50 %. Ráno mokřejší večera, na stěnu jsme si tedy ani nešáhli. Tedy mohli jsme, ale nebyl důvod. Za prvé byla kompletně mokrá a tudíž se nedalo lézt. Za druhé se Daniel Woods sprchuje s rukavicemi, aby se mu nezměkčila kůže. Takže když už mě měly bolet nohy z turistiky ke stěně a zase dolů, tak abych aspoň s kůží neudělal taktickou chybu… Cestou dolů mi Peter mimochodem ukazoval a doporučoval cestu Titanic na Ostrve. Dějství druhé Peter mezitím cestu vylezl s druhým Peterem. Peter č. 2 se tam chce vrátit, takže mám nadále spolulezce Petera… Domlouváme se na termín, ale těsně před výjezdem to musím kvůli práci odřeknout. Co teď? Počasí v Tatrách má být ideální. Na Fesťáku má pršet. Do Tater to mám skoro poloviční cestu než do Teplic. 2:0 pro Tatry. Na poslední chvíli spolulezce nehledám, jelikož jsem už delší dobu hledal vhodný cíl na jištěné sólo a poslední smolná návštěva Tater mi ho šťastně přihrála. Obtížnost není přes můj limit, ale na on sight jištěným sólem jsem si moc nefandil. Kromě lezeckých obtíží má jištěné sólo svá specifika, která komplikují, resp. ztěžují výstup (což se pak ostatně i stalo krátce ukotveným lanem). Štěstí přeje připraveným a nakonec se mi cesta Titanic 9-Titanic 9- podařilo vylézt OS. Jednotlivé délky mají klasifikaci 6, 8+, 8-, 9- (autoři cesty jsou Rado Staruch a Martin Varga). Dějství třetí Domlouváme se s Peterem na druhý termín podívání se do Katarzie. A opět to musí zrušit. Co teď? Takže opět plán B? Ne, že by mě to nenapadlo, ale přece jenom 10- je už trochu větší kapr. Na jištěné sólo. Tedy, abych to upřesnil, na pokus o průstup cestou tímto stylem. Minulý rok se mi sice podařilo vylézt třídélkový Zvon za 9+/10-, ale tu cestu jsem už předtím vylezl. Znal jsem tedy jak kroky a fyzické obtíže cesty, tak ne/bezpečnost jednotlivých délek. Vylezení Titanicu mi dodalo trochu odvahy, takže jsem vyrazil spíše na výlet, když počasí mělo být luxusní. Ráno vyjet na kole na chatu při Popradském plese. A pak turistika s dvojitým batohem pod Voliu vežu (věcí na jištěné sólo je stejně jako pro dvojici, resp. o žumarovací soupravu navíc, ale tu půlku materiálu není komu dát do batohu…). Ten den jsem vylezl první délku a druhou nejtěžší jsem probojoval do štandu a pak zkoušel kroky. Dál jsem nelezl. Nebyla už síla ani čas. Druhý den ráno jsem totiž musel být v Praze. Pak jsem se tam za dva týdny vrátil, i když nebyla ještě ambice na přelez (ta nebyla ani nějakou dobu potom, tedy minimálně subjektivně vnímáno).Chtěl jsem prolézt třetí a čtvrtou délku, abych byl v obraze. A hlavně to první zkoušení byla úžasná psychohygiena, takže jsem tam jel především z tohoto důvodu. Dějství čtvrté V září v Tatrách nasněžilo. Co teď? Pomalu, ale bohužel velmi pomalu sníh odtával. Když to začalo vypadat jakž takž, tak jsem v říjnu odletěl na dlouho dopředu domluvený výlet na Mallorcu na DWS. Paradoxem tedy bylo, že jsem jel sólovat, jak jsem chtěl, ale jinde, než bych v té době potřeboval. Podmínky v cestách, které jsem chtěl zkoušet, ale nebyly kvůli vlhkosti nebo zatečenosti ideální. Zkrátím to. Bylo to psychicky náročné. A částečně i pro mé spolulezce, jelikož to na mě bylo dost znát… Štěstí naštěstí opět přálo připraveným,a tak se mi podařilo předposlední den vylézt cestu od Chrise Sharmy na Es Pontas. Ne, to 9b ne… Nicméně tuto křižuje jeho další cesta Minitas 8a+ (S2), neméně spektakulární, na impozantní skalní oblouk samostatně trčící z moře. Tady by se kruh dal uzavřít, jelikož tuto cestu jsem chtěl vylézt už dlouho, resp. na posledním výletě se mi to z důvodu podmínek (a samozřejmě s tím spojené síly…) nepodařilo a jelikož mě DWS baví stejně jako jištěné sólo. Ostatně paralel mezi těmito disciplínami je více než dost a vydaly by na samostatný článek. Dějství páté Těsně po návratu z Mallorcy to vypadalo asi na poslední možnost lezení v Tatrách. Tak jsem i přes nedostatek času a energie vyrazil. Byla to trochu křeč, ale musel jsem… Měl jsem velmi dobrý pokus. Dokonce jsem klíčový boulder vylezl, ale seklo se mi lano a i přes pomalé povolení jistítka jsem jím vytvořené minikyvadlo v plotně neustál. Při pádu jsem si narazil prst, tak jsem to dále nehrotil. V dalších dnech opět nasněžilo. Pak jsem do toho ještě chytil kvalitní kombinaci virů ze školy a školky od dětí. Paráda. Nicméně jsem „objevil“ v předpovědi druhý „poslední“ lezecký den v Tatrách. Tak jsem si koupil kapky na kašel a rýmu a vyrazil. Tentokrát opravdu naposled. Štěstí opět (už potřetí) přálo připravenému a 13. 11. se mi podařilo vylézt všechny délky jištěným sólem (všechny čistě na první pokus) cesty Katarzia 10- na Voliu Vežu. Cesta je od Martina Medviďa a Michala Pleidela s jednotlivými délkami 7, 10-, 9- , 7+. Epičtější zakončení letošní sólo trilogie jsem si nemohl přát… Foto: Lumír Fajkoš, Matuš Havran, Kamil. (Článek původně vyšel na stránkách Singing Rocku, kde najdete další související fotky a topa: Sólo trilogie Lumíra Fajkoše) (Deníček autora na Lezci: Lumir9)
|