Na Chodově totiž vyrostla nová lezecká stěna Free Solo, toho času nejvyšší stěna v republice. A ačkoli ještě voní novotou a řada věcí se ještě dolaďuje a optimalizuje pro své uživatele, již nyní je evidentní, že Free Solo bude tak trochu jiná lezecká stěna. Nebude jen obyčejnou lezeckou tělocvičnou, ale místem, kam přijdou rádi posedět a pobýt lidé, které pojí stejná životní vášeň. O tom, jak stěna vznikala, vypráví otec projektu Radek Brajer.
Kdy přišla myšlenka postavit novou lezeckou stěnu v Praze?
Ta myšlenka přišla asi před 8 lety v souvislosti se zánikem lezecké stěny na Brumlovce, kterou jsem pomáhal spravovat a která byla zrušena kvůli výstavbě v okolí. Začali jsme tedy hledat náhradní prostory a po dlouhém pátrání jsme skončili v tomhle baráku na Chodově. Bývala to kotelna, která ležela ladem a měla na výšku 6,5 m…
Dneska má na výšku kolik?
Téměř 18 m.
Je to tedy teď nejvyšší lezecká stěna v Praze?
Co se výšky týče, je to rozhodně momentálně nejvyšší stěna v republice, ale kapacitou rozhodně největší není. Já si na ta nej nechci hrát, ale když jsme na tom projektu pracovali, výška pro nás byla důležitá, protože 10 m, nebo 15 m byl velký rozdíl a tehdy jsme fakt strašně chtěli velkou stěnu.
Jak dlouho se budovalo?
Téměř sedm let jsme pracovali na tom, aby to tu začalo žít. Bylo to sedm let starostí a dřiny. Na stavbě se podílela celá řada lidí, kdybych to sečetl, půjde to možná do stovek. Spoustu se jich rekrutovalo z řad lezců. Zpočátku bylo velké nadšení, které ale za ty roky opadlo, a mnoho lidí už ani nevěřilo, že to dotáhneme do konce. Nicméně zvládli jsme to.
Interiér budovy má velmi neotřelý design. Pochází z hlavy nějakého návrháře?
Většina nápadů pochází z mé hlavy, ale na realizaci se podílela řada kamarádů. A povedlo se to jen díky tomu, že se tu sešli úžasně šikovní lidé, kteří se stmelili v perfektní partu.
Ty jsi měl v začátku určitou vizi - do jaké míry se ji podařilo zrealizovat?
Z některých představ jsme museli z finančních důvodů ustoupit, protože koruna je mocná čarodějka a vždycky tě dožene, ale myslím, že převážnou většinu nápadů jsme zrealizovali.
V čem by měla být tahle stěna jiná než ostatní, co jsou v Praze?
Ona měla být v každém případě jiná, než byly stěny před 8 lety, protože je třeba si uvědomit, že nápady, které se tu realizovaly, jsou staré osm až deset let. Ale podle reakcí lidí to vypadá, že projekt to byl v podstatě nadčasový. Vycházeli jsme ze stěn, které tu byly, a já musím vzpomenout Ruzyň. To byla první stěna v Praze a myslím, že je dodneška nenapodobitelná a těžko opakovatelná. Pak začaly vznikat stěny, které jsou skvělé, ale jsou v jistém smyslu asi lépe proveditelné a tím pádem i podobné. Já se po lezeckých stěnách pohyboval pořád a nebavilo mě lézt po jednoduchých tvarech, takže když jsem se pustil do stavby této stěny, chtěl jsem tomu dát něco jiného. Brzy jsem ale pochopil, že dělat stěny jinak je ve všech ohledech složitější. Jak časově, tak finančně. Ale dotáhli jsme to, neslevili jsme téměř ani o píď, a tak jsem rád, že se to lidem líbí. Ono napodobit skálu prostřednictvím umělé stěny je holý nesmysl, ale chtěl jsem to sem přenést alespoň symbolicky, aby nešlo jen o holé prkno a na něm našroubované chyty. Jestli se nám tenhle záměr povedl, uvidíme dle ohlasů lidí. Ale zatím se zdá, že reagují pozitivně, což je jedna z velkých odměn za těch sedm let dřiny a také zadostiučinění, že jsme se snad dali správnou cestou.
Takže hotovo?
Vůbec ne, jsme na konci jedné etapy, ale teprve na začátku další. Zatím je to tu syrové a my máme ještě řadu nápadů, ale nejdřív se musíme trochu nadechnout…
I tak už mám ale pocit, že to tu není jen studená tělocvična, ale že to tady má atmosféru a duši.
Tak to je skvělé, protože jestli mi na něčem záleželo, tak na tom, aby se tu scházeli lidé, kteří mají lezení rádi a aby se tu cítili dobře, aby to mělo ducha. A pokud to takhle na lidi působí už teď, je to pro mě veliká pocta a odměna.
Teď k praktickým věcem. Co tu lezci najdou? A asi začneme od velké stěny.
Stěna je určená všem, jak začátečníkům, tak lidem, kteří chtějí trénovat a zlepšovat se. Bylo složité zakomponovat do složitého prostoru profily, které by vyhovovaly oběma skupinám lezců, ale zdá se, že se to povedlo. K cestám – jsme na začátku a bylo by nefér říkat, že máme cesty postavené v celém spektru, ale budeme na tom intenzivně pracovat, jakmile nám do dovolí prostředky.
Máte také bouldrovku. Jak moc budete pracovat na ní, jakou jí budete přikládat důležitost?
Zdá se mi, že v podobných zařízeních, kde je vedle sebe postavené jak lezení s lanem, tak boulder, převažuje spíš lano. Takže bych v případě té naší vnitřní bouldrovky nepředpokládal nějaké masové využití, nicméně musím opět vzpomenout Brumlovku. Na Brumlovce jsme vyrůstali na bouldrovce, která měla 12 m2, a naučili jsme se na ní téměř všechno, stačilo to. Naše vnitřní bouldrovka má 120 m2 a to je myslím odpověď. Takže vnitřní bouldrovka bude rozhodně plnohodnotná pro začátečníky i pokročilé, navíc tu budeme mít i bouldrovku venkovní.
A to je něco naprosto unikátního. Jak vás napadlo, postavit venkovní bouldrovku na střeše?
To bylo spontánní. Když jsem si uvědomil, jak nástavba vypadá, přišlo mi hloupé to jenom opláštit a nic z toho. Tak jsem tam postavil bouldrovku a tak vzniklo něco asi hodně jiného, co by mohlo být pro lidi, kteří hlavně bouldrují, hodně přitažlivé. A já, ačkoliv nejsem bouldrista tělem a duší, tak tenhle moment mě trochu přesměroval, protože mě baví být na vzduchu. Takže vím, že já budu zrovna ten, který na té střeše bude blbnout, i když bude sněžit, a rozhodně se najdou blázni, a není jich málo, kteří jsou na tom podobně jako já.
Ty ses tu také rozhodl otevřít restauraci, což mi přijde jako velká komplikace, když to vezmu z hlediska provozovatele.
Komplikace to v každém případě je, všichni, kdo říkali, že zkolaudovat hospodu je problém, měli pravdu. Není to vůbec jednoduché, navíc pro člověka, který s tím neměl žádné zkušenosti. Ale povedlo se to a tak se teď snažím rozkoukat i na tomhle poli a dát lidem nejen to lezení, ale ještě něco navíc. Lezení je super, ale pokecat po něm nad příjemným gáblíkem je taky moc fajn. Tedy alespoň mě to baví.
Takže ses inspiroval podle sebe? Chtěl jsi sem přinést to, co ty sám máš rád?
Přesně tak. Rád se hýbu při lezení, o tom není potřeba mluvit a zdůrazňovat, jak moc to pro mě znamená, ale tím to nekončí. I pohoda po lezení je pro mě důležitá, a jestli ji tu lidé najdou společně se mnou, bude to fajn.
Kromě stěny, obou bouldrovek a restaurace jsem vzadu za barem objevila ještě jednu zajímavou místnost s nízkými stolečky, polštáři a podlahovým průhledem na bouldrovku. To bude čajovna?
Tak to je zase nedodělek, kterému nechybí moc, aby byl použitelný. Uvidíme, jak se tahle čajovna, nebo jak tu místnost nazveme, vykrystalizuje. Rozhodně to tam nebude o sezení u stolu, ale o povalování se po zemi a měla by to být taková alternativa k hospodě. Asi by se tam nemělo kouřit, prostor by měl být určený lidem trošku jiného ražení, než jsou ti, co mají rádi pařbičky a podobné věci. Takže na své by si tu měl přijít každý.
Prostoru je tu ještě spousta, máte nějaké další plány do budoucna?
Plánů máme dost, ale záleží na financích, kdy a v jaké míře budeme moct pokračovat dál, abychom lidem mohli nabídnout ještě více radosti. V budoucnu ale určitě chceme využít těch dvou komínů, co máme venku a které nelze přehlédnout. Měří 37 m, a když to dobře dopadne, chtěl bych na nich příští rok udělat lezeckou stěnu, což by mohla být docela zajímavá tečka.
Tak to budeme držet palce! A ještě otázku na závěr. Ty ses zmínil, že tu plánuješ pořádat i nějaké promítání a další akce. Bude tomu tak?
Určitě. Akcičky budou pro lezce příjemným zpestřením. Každý během roku vyráží za různými cíli, a tak se potkáváme spíš náhodou či omylem. Takže když se bude chtít někdo prostřednictvím promítání a vyprávění podělit o své zážitky a zkušenosti, budeme rádi, navíc to bude fajn příležitost potkat se na jednom místě.