„Loňské léto jsem připravoval článek o Großvenedigeru (česky: Velký Benátčan), při jehož přípravách jsem se mimo jiné dozvěděl, že název této majestátné hory pochází z dob, kdy si obyvatelé v údolí mysleli, že z vrcholu jsou vidět Benátky. Řekl jsem si – co takhle propojit Benátky a vrchol „Velkého Benátčana“ vlastními silami? A co to zkusit non-stop v jeden den? Tato myšlenka mi zrála v hlavě jako víno. Rozhodl jsem se, že to zkusím a oslovil proto svého bráchu Martina, zda by se ujal role řidiče doprovodného vozidla. Také jsem o projektu řekl kamarádovi – kameramanovi a horolezci v jedné osobě – Petrovi „Ňůmenovi“ Novákovi, kterého expedice zaujala, a rozhodl se z ní natočit film. Byl jsem rád, že nakonec pojedeme ve třech a mohl jsem začít mluvit nikoliv o mé, ale o naší expedici,“ přiblížil Dan zrod celé akce.
Expedice s názvem „Velký Benátčan“ byla díky velmi špatnému počasí v červenci dvakrát odložena. Srpen ale přinesl stabilní podmínky, a tak již nestálo nic v cestě. Přesně 5. srpna úderem 23. hodiny se Dan rozjel z Benátek vstříc dlouhé noční cestě s jedinou otázkou, která mu stále vrtala hlavou – zda to bude možné celé stihnout za jeden den.
„Trasu jsem znal jen z auta při jízdě v protisměru do Benátek. No, bylo to prostě pořád z kopce a jelo se přes dvě poctivá horská sedla, takže jsem věděl, že dostat se od moře do centrálních Alp nebude projížďka růžovým sadem. Obavy mi dělaly i celkem dlouhé tunely, které jsem musel projet. Ve finále nás čekala cesta přes ledovec, kterou nikdo z nás neznal. Takže těch otazníků bylo dost, ale věřil jsem si, protože před expedicí jsem dost trénoval a cítil se dobře. Jediné, co by mě mohlo zastavit, bylo počasí. Proto jsme vyrazili – jak se říká na předpověď, abychom měli jistotu, že k tomu nedojde.“
Dobré načasování expedice Velký Benátčan a příprava se nakonec přetavily v úspěch. Noční přejezd na silničním kole šel mnohem rychleji, než byla Danova očekávání. Ještě za tmy zdolal první významné sedlo na cestě od moře – Passo St. Antonio (1476 m). Na dalším sedle Kreuzbergpass (1636 m) již začalo svítat a slunce osvítilo divoké vápencové stěny Sextenských Dolomit.
„Brácha mi velmi pomohl tím, že jel za mnou a stále svítil dálkovými reflektory. Já mohl proto i ve sjezdech jet jako za dne. Ňůmen kromě práce s kamerou podával i pití a jídlo, což mi také hodně pomohlo. S takovou podporou v zádech to šlo skvěle,“ dodal k noční jízdě. Krize na Dana padla paradoxně v lehkém průjezdu údolím Drávy do Lienzu.
„Poznal jsem, co to je usínat na kole. Nevěřil bych, že je něco takového možné. I brácha se v tomto místě pral za volantem s extrémní únavou,“ komentoval s úsměvem. Z Lienzu již zbývalo poslední a hodně dlouhé stoupání do obce Hinterbich (1330 m), odkud Dan pokračoval na horském kole.
Výšlap na horském kole po cestě k chatě Johannishütte (2121 m) překonával 800 m na pouhých 8 km. I tento strmý výjezd šel Danovi díky změně kola a tím i změně posedu a převodů rychle.
„Když jsem usínal v údolí Drávy, říkal jsem si, že to asi nedám. Teď, když se přede mnou objevil vrchol Großvenedigeru na modré obloze, mi bylo jasné, že až slezu z kola, tak se tam už nějak doplazím.“ K chatě dorazil v dobré náladě po 11 hodinách v sedle s 290 km a více než 4000 metrů převýšení. Přivezl si tak luxusní časovou rezervu a mohl vyrazit pěšky za dovršením svého snu.
Na vrchol s ním šli i jeho bratr a kameraman. Za vyprávění dojmů z cyklistické části jim cesta rychle utíkala a ve velmi dobrém čase stáli u chaty Defreggerhaus (2962 m). Odtud to bylo již jen kousek na ledovec, na kterém se Dan navázal na lano a za něj i další dva účastníci expedice. Vytvořili tak tříčlenné lanové družstvo a přechod trhlin byl o to bezpečnější. Odpoledne je na ledovci spalovalo slunce a hodně energie stálo i boření se v rozměklém sněhu. Po překonání závěrečného výšvihu přišel Velký Benátčan do finále.
„Náhle se za hřebínkem objevuje vrcholový kříž. Neuvěřitelné! Pokročilá únava celkem poznamenala moji stabilitu a jistotu chůze, a tak velmi opatrně přecházím úzký hřebínek směřující k vrcholu a pak už vyskakuji k vrcholovému kříži, mám obrovskou radost. Ten sen, který se mi zrodil v hlavě po přečtení článku o historii Großvenedigeru, se stal skutečností,“ popisuje zážitky z cíle. Benátky a vrchol Velkého Benátčana se Danovi povedlo propojit vlastní silou, a to v neuvěřitelném čase pod 17 hodin. Jelikož mu zbyly ještě síly, rozhodl se ukázat jednu z hlavních předností disciplíny bike&hike, kterou jsou rychlé sjezdy zpět do údolí. Sestoupil tak zpět k Johannishütte, kde znovu sedl na horské kolo a sjel až do obce Matrei, hlavního centra na začátku údolí Virgental. Dole v Matrei byl po pouhých 3 hodinách od výstupu na vrchol, celkem tedy strávil v pohybu 20 hodin.
„Expedice Velký Benátčan byla zážitkem pro celou naši posádku, ale nejen to. Legenda o názvu Großvenedigeru se dostala do povědomí širší veřejnosti a díky naší expedici a sbírkovému projektu Pomozte dětem bude podpořeno několik nemocných nebo opuštěných dětí. Každý ujetý kilometr a nastoupaný metr jim totiž do kasičky přihodil jednu korunu,“ dodal závěrem.
Z expedice vznikne film z dílny Petra „Ňůmena“ Nováka (Beehouse Production). Termín jeho dokončení zatím není znám. Detailní reportáž vyjde v říjnovém vydání lidé&HORY (č. 5 / 09).
Bike&Hike Speed Expedition „Velký Benátčan“ v číslech:
Silniční kolo: 280 km, 3450 metrů převýšení, průměrná rychlost: 27,6 km/h
MTB: 30 km, 950 metrů převýšení, průměrná rychlost: 16 km/h
Výstup: 1600 m
Celkem kolo: 310 km
Celkové převýšení Benátky – Großvenediger: 6000 m
Celkový čas Benátky – Großvenediger: 16:50 hod.
Celkový čas Benátky – Großvenediger – Matrei: 20 hod.
Průměrný tep: 132