Tento článek je doplněný přepis deníku jednoho velmi vydařeného výletu před 2 lety. Nápad přepsat jej jsem měl hned po návratu, ale časem se ta myšlenka někam vytratila. Nedávno se jeden z účastníků polámal na pískách. No a aby se Dejvák v rekonvalescenci nenudil, tak jsem se to odvážil přepsat. Předem upozorňuji, že je to dlouhé, nudné a monotónní, jo a taky trošku osobní a velmi nedospělé.

Honzáč s Dejvákem v sektoru Can du Melafots v Siuraně

Někdy se to tak nějak přihodí a zjistíte, že musíte na chvíli vypadnout. Jedním z důvodů může být třeba zaměstnání, 2 měsíce není moc, ale přímo příliš. Krom toho můžete najít milion dalších  a najednou jedete žluťákem do Práglu a už vám přebalují batoh igelitem a on odjíždí někam na pásu a vy doufáte, že ho ještě uvidíte. Pak si vyndáte kapsy, necháte prozářit příruční zavazadlo, chvilku si při pohledu na ceny říkáte, jestli vidíte dobře a už jste v okřídleném autubusu a je to.
Úterý 4. března:
Ještě jsem neletěl letadlem, tak abych si to dosyta užil, máme překvapivé mezipřistání v Marseille, z jednoho letu jsou hned lety dva. Zpestřením bylo, když mi steward vytrhl víno od huby těsně před Barcelonou, nenechávám si to líbit, chci si to dopít, vyměkl a vrátil ho. Klára je asi stejná salámistka jako já, vůbec nevíme, jak se dostat z letiště na nádraží. Výsledkem je ostrá zkouška z cizích jazyků. Je půlnoc.
Středa 5. března:
Atmosféru umocňuje přítomnost mnoha policejních těžkoodděnců kvůli fanouškům Celtics Glasgow. Autobusem se nakonec dostáváme do centra. Policajt měl bohužel pravdu, nádraží Barcelona Sant je zamčené až do 5 hodin a už nyní v jednu hodinu před ním pospává pár unavených Skotů v zelenobílých dresech. Je tak šest stupňů a strašně fouká. Nasazuji drtičky na autobusové zastávce právě v době příjezdu nočního autobusu, exhibicionista se ve mně nezapře. Záhy nacházíme otevřenou hospodu, díky jazykové neshodě máme flašku červeného místo 2 dvoudecek, aspoň zde vydržíme déle. Obsluha je jiného názoru, po půlhodině letí barovky nahoru a jsme zase na ulici, na ulici, kde je zakázáno pít. U mříže vchodu do metra v skrytu dopíjíme a ospale se s těžkými bágly potácíme po úzkých uličkách hledaje azyl, neskutečná romantika, poněkud chladná. Po krátkém spánku v sedě v nějakém průjezdu a dalším bloudění konečně otvírají nádraží, teplo. Vlak jede až za 3 hodiny, až moc euro padne za snídani. Cestu do Reusu celou prospím, co je mi do nějakého slunce a moře za oknem.



Honzáč v Pizza de Pinya 7a, Siurana

V Reusu čekájí Dejvák s Honzáčem, co už vyjeli na začátku ledna. Vypadají jako ze žurnálu, opálení, mírně jeté oblečení, zarostlí, jakési polodredy, první je zajímají cigaretové papírky. Tabák je ve Špáňu na rozdíl od papírků levný. Kdo přijede s Klárou vůbec nevěděli, čekali nějakou ženskou, tak na mě čumí s trochu rozpačitým úsměvem. Při ranní kávě jsou prvním tématem blechy, prý si pohladili nějakého pejska v Masriudoms, což dosvědčuje vystříkaný sprej v koši s výmluvným obrázkem skákajícího hmyzu na obalu. Prý jsou čistí, uvidíme, ale asi jo, prali a sprchovali se v nějakém kempu. Čekají nás nákupy, nevěřícně koukám na plný koš, dokonce ve 2 supermarketech, Honzáč měl propočteno, kde je co levnější. V popelnicích nic. Komunitní systém prý funguje a na rozdíl od výpravy Karla Němce k severnímu pólu chlapci na dvojku nezapomněli. Zde mírně předběhnu, úplně hubení nebyli, po pár dnech z nich vylezlo, že vařili stejné množství jídla jen pro dva. V Reusu nabíráme čistě náhodou ještě Sáru z Kanady, co přijela vlakem z El Chorra a chce do Siurany, vyjela za lezením asi na 2 měsíce. Ono tam vůbec potkáte zajímavé lidi až exoty. Usidlujeme se v Dejvákovo obytném Mercedesu z výkonem motoru 50 koní a odpovídající rychlostí si to šineme směr Siurana. Auto je celkem plné, ještě nepřipravené na 4 lidi, cestou na mě padají různé předměty a budí mě, aspoň občas vidím něco z docela divoké krajiny. Vídrholec na parkáči v Siruaně mě připadal pohostinný asi jako ostrůvek na kruháči, ten vítr je fakt krutej. Dnes lézt rozhodně nepůjdu, záhy vidím, jak to zde chodí, pivo, víno, pak přišel někdo z Holomóca a ubalil špeka a najednou lezu v místním Srbsku Can Melafots. Zmrznul jsem tam tak, že se choulím ve spacáku na předních sedačkách, na sobě mám všechno oblečení a je mi strašná kosa, no, jak tady takhle vydržím 2 měsíce, to fakt nevim, a to jsem ještě netušil, že díky větru mi budou ty přední sedačky v následujících 3 týdnech velmi častou noclehárnou. V nouzi nejvyšší mi někdo podá smaženou makrelu, pak víno a už jdem k Arbonésovi do kempu a tam nějakej Fanatico Araňa a pivo a najednou je ráno.



Siurana, cestou do skal

Čtvrtek 6.3.:
Vodu neber, mám, jablka taky, říká Honzáč, tak nic neberu a jdu lézt. Netušil jsem, že ho uvidím až večer. V Can Pugui Pigui jsem maličko vyhládnul a vyschnul a zejména ztratil iluze o lezecké formě. Veliká škola lezení z 80. let a pohled z velkým respektem na převislé moderny začínající číslem 8. Večer se asi nic nedělo, protože jsem si to ráno nepamatoval.
Pátek 7.3.:
Ranní procházka k El Pátí, na La Ramblu se ani nejdu mrknout, po nějakém 7a jdem za roh do Espero Primavera, nádherné lezení, ale ten vítr nám dává sodu. Večírek se nějak protáhl, kulka asi opustila hlaveň nebo rozjetý vlak nešel zastavit, nevím, už se nepametám, ale ti chlapci z Holomóca umí zapařit.
Sobota 8.3.:
Rest day, přejíždíme do Margalef, vůbec nechápu proč odjíždet ze Siurany, ale kluci už tu byli fakt dlouho. Z dálky vypadají šedivé rajbasové bobky úplně nechutně, téměř samizdatový průvodce od tvůrce oblasti a majitele refugia Jordi Poua už názor pozměnil. Jordi je sympaťák ve vytahaném špinavém svetru a teplákách, dělník skal, přijel se podívat k přehradě v starém fiátku. Večer jsme dopili poslední víno, zítra bude detox, po půlnoci zazněla památná věta: My se do těch 8-áček prohulíme! A také někdo pojmenoval joint trenérem. Po půlnoci došlo na zpytovací hodinku a taky jsme se trochu samopochválili alá Azbest.



Siurana je na ostrohu nad přehradou

Neděle 9.3.:
Normal ráno, terénní RZ do sektoru Racó de les Espadelles, jeli jsme tak rychle, že do jednoho hangu jsme museli vystoupit. Taková delší frankenjura po dírkách, občas had, do 8a jsme se prohulili, ale nedali. Potkáváme nějake ostravaky a taky francostravaky Romana s Míšou prostě Drtílky. Večer byl díky trenérovi snesitelný.



Margalef: Klára jistí Honzáče v Que pasa Neng 7a

Pondělí 10.3.:
Železná zásoba vody je nedotknutelná, krom toho jsme ji včera vypili, aneb lezecký den na dvou deckách vody, lezeme do naprostého selhání smední ako ťava vyrážíme zpět do civilizace, což je jakékoliv místo, kde budou mít vodu a hlavně víno.
Úterý 11.3.:
Probouzím se uprostřed vesnice, vzpomínám si na jednu otázku: Jak se mám spát pod lampou? Dej si ještě víno... V devět přišla do infocentra slečna nazývaná bohyně, část výpravy utekla od snídaně, prý kvůli internetu. Dále už jen Reus, nákup, přejezd do Margalef, ryby, chlast slast, v popelišti u ohniště je docela teplo, jen mě napadá, proč jsme se vlastně myli?



Margalef: Dejvák v La Drecera 7b

Středa 12.3.:
Jedem k nějakému kostelíku do druhého údolí, nádherné místo. Pojďte za mnou, já to tady znám. Supíme macchií do kopce a nakonec se traverzem dostáváme tam, kam máme. Parádní dlouhé cesty z výhledem daleko do kraje. Nefouká tu a ten název Cabernet, další poklidný večírek.
Čtvrtek 13.3.:
Zajeté koleje, ráno stín, ale pak mozol neúprosně zapraží, Džihád, skvělé lezení na výsmahu. Večer přejíždíme pro tabák a víno, obojí není, šli jsme spát velmi brzy, asi abychom byli na rest day odpočatí.



Margalef: La Gomorra 7b+

Pátek 14.3.:
Vegetíme u přehrady, auto je na špalku a Dejvák se maluje válečnými barvami, mám strach... Koupačka v přehradě, malý výlet do Granadelly pro 10 litrů vína, strouhanku a tatarku. Taky chci v Čechách takové asfaltky od unie, to by se jezdilo. Smažák ve skalách fakt bodne a jak jsme byli odpočatí, je najednou půl páté. Asi jsme byli v klidu, protože ostravaci na nás neseslali Lepru ani jinou chorobu...
Sobota 15.3.:
Vypadáme použitě, ale tváříme se statečně a odhodlaně, ostravaci se ňák potuleně usmívají. Jdem lézt, raději pěšky, pro jistotu s sebou táhneme kanystr červeného. Jsou velikonoce, přijelo strašně lidí. Lezeme ve vybrané společnosti, Iker Pou, nějací taloši z planetmountain.com, Drtílci, Gendovci i Malomocní. Připadáme si důležitě, naše přítomnost podtrhuje jejich umění... Největší úspěch dne – podařilo se vysomrovat na špeka...



Margalef: Výhled od kostelíku

zde je pár písmen rozmazaných červenou tekutinou... lezeme opět s Drtílky, jejich ranní rozcvičky jsou kouzelné. Míša s pažemi opřenými v bok krouží pánví a říká: Já už to dala, Roman to dneska taky dá, abychom už tam nemuseli. Je s nimi místňák Izák, silák. Jsme v Gulagu, strašná dřina, výsledek žádný, 5 pokusů v dachonautice a 2 pády metr pod slaňákem, ale to potěšení z boje...
Pondělí 17.3.:
Došel haš i chlast, už zas... Přejezd do Cornudelly, menší nákup, pořízeno naprosto vše a navrh kafe, pivo a internet v Climbingworld. A zase vídrholec v Siuraně.



Margalef: na parkáči, to černý zvíře je Matěj

Úterý 18.3.:
Po trenérovi jdeme do místního Srbska, napříč počáteční apatii a pozdějšímu krajnímu odporu to nebylo tak hrozné...
Středa 19.3.:
Tělo docela čerstvé, ale hlava unavená. V očekávání plného nasazení v Margalef a pohledu na kapky na zadním okénku auta ¾ posádky dobrovolně či nedobrovolně restuje. Davida jistí Matěj, snad. Jo, to je jeho pes, zapomněl jsem na něj, je tu s námi od začátku, možná jsem si ho všimnul až dnes, je to černý labrador. Možná na ně zbyde i česnečka. Ač už svítí slunce, podle již zmiňovaných kapek prohlašujeme, že prší a neopuštíme vozidlo. Později zjišťujeme, že okénko je pocákáno olejem od smažení. Po malém doplnění zásob přejíždíme zpět do Margalef.



Margalef, sektor Cabernet: názorná ukázka neúspěšné kamufláže, sen každého fotografa

Čtvrtek 20.3.:
Rest day 2. Zevling s trenéry a maséry (jo, tak jsme přejmenovali alkohol) pod přehradou, sprcha pod hrází. První jarní den vítáme po půlnoci. Začíná mě bolet zub, první z bezesných nocí, au.
Pátek 21.3.:
Jedeme ke kostelíku, fouká jako svině, azyl nacházíme v Jihadu... V noci nespim, čtu si a opíjím zub vínem. Povedlo se, ve 4 usínám.
Sobota 22.3.:
Stále fukeř, prsty skrze koži na kaši, zase rest day. Věnujeme se oblíbeným činnostem, hrajeme San Juana, necháváme si poradit od trenérů, sem tam masáž, vaříme v černé kuchyni, abychom pošetřili plyn. V šest večer přijíždí Medva a spol.z Holomóca a začíná krátký úderný večírek. Balantinka asi není tak úplně špatné pití. Mlátička mě chce rozbít hubu, znám ho z chatu na lezci, kde jsem bránil naši vlast při civilní službě. Po pár úhybných manévrech útočící Mlátička zakopává a padá přímo na hlavičku. Druhý den mi i chvíli věří, že jsem mu ten rypák rozbil já, že neměl provokovat.



Margalef, sektor Cabernet: Honzáč

Neděle 23.3.:
Vítr stejně jako zub ne a ne přestat, ibág nezabírá, jediným lékem je víno a lezení. Zase sektory Jihad a Cabernet. Usobiaga zabodoval hned napoprvé, ve 2 cestách má lana, na kterých visí a fotí týpka v 3. cestě, z pod 4. cesty nás nevybíravě vyhání, že jsme v záběru (a to se mu v květnu v Juře vrátí). Večer opět za větrem v černé kuchyni s čím dál oblíbenější hrou San Juan.
Pondělí 24.3.:
A zase vítr, absolutní nechuť, ráno snad mrzne, to vlastně mrzlo i v Siuraně, ale vítr sráží teplotu nesnesitelně nízko, 7-céčka ve stínu vzdáváme a jedem na pár cest k Laboratorii. Večer se loučíme s Olomoučákama a i přes velmi, opravdu velmi suchý drink je velmi veselo... Prostě žravá, že i banán v čokoládě přišel na broskvičku.



Margalef: Roman v Sativa Patatica 8a

Úterý 25.3.:
...tak veselo, že je opět vybitá baterie a prozřetelně stojíme v dolíku. Zachraňují nás dva podsadití sadaři se Samurajem. U odpadků doplňujeme garderobu, tepláky Reebook a oldschoolová flíska mě zabezpečí tepelně a jako bonus pracovní boty, cyklistické dresy a pláštěnka na časy příští. Nějaké ultra prášky od Saši zabraly a zub je opět odložen. Sašo,děkuji! Děláme meganákup, sprcha v kempu, veget na pláži, vyhnání od policie. Jedem na takové to místo, kam se jezdí autem dělat různé věci, čehož záhy asi šest nadržených párů v autě velmi lituje a s pískajícími gumami naštvaně přejíždějí jinam. Z dálky si nás prohlíží i policie, ale po signalizaci čelovkou, že je vše v pořádku, odjíždí. Zapíjíme Kláry odjezd a moje narozeniny, jako dort dostávám madaleinu s jointem uprostřed: Zapal si svíčku!



Masriudoms: Honzáč v 7b

Středa 26.3.:
Lezeme v Masriudoms, parádní jeskyně s mírně převislou stěnou vlevo. Potkáváme neskutečné Frantíky, jsou velmi vysmátí a ač se tak netvářili, záhy onsajtují 50-timetrová 8a.
Čtvrtek 27.3.:
Padám 3x v 8a metr a půl pod řetězem, večer hrajem San Juana a opíjíme se v celkovém nákladu 20 kč/ os. a to řádně!



Terradets: Dejvák v Occident7c

Pátek 28.3.:
Na den učitelů obohacujeme své vzdělání o přímo konspirační setkání s dealerem (po zavolání mobilem na nás mával z balkónu přes 2 bloky na ulici) a nákup strašlivého množství haše, asi tak 50 g, za to by nás zavřeli, až bychom zčernali. Asi na den... U moře se radíme s trenéry, jak dál.
Sobota 29.3.:
Zase v jeskyni a zase marnej, proč jsem si nevylezl i jiné cesty. Je třeba se opět poradit s trenérem.
Neděle 30.3.:
Seru na 8a a padám 5x v jednom 7c, to je fakt dno, je třeba se odrazit.



Terradets: Honzáč v Occident 7c

Pondělí 31.3.:
Přejíždíme do Terradets. Cestou jsme se stavěli na nákup a v Santa Linyi, nákup byl mnohem méně depresivní, ale alespoň jsem se v Santa Linyi vychcal, vysral a zhulil, ideální místo pro vykonání primárních potřeb, to nebylo zneuctění, naopak, navrátil jsem přírodě, co její jest a ještě si zameditoval.
Úterý 1.4.:
Terradets je boží, ale těžká oblast, slunce je nemilosrdné, lezení ani ne, ale to by bylo, abychom si na něco nestěžovali, že?



Terradets: nějakej pšontek

Středa 2.4.:
Slunce smaží ještě víc, mnoho lezců se raději poflakuje v lehčích cestách. Světe div se, když přišel stín, konečně, tak ti, co vydrželi, stejně odešli.
Čtvrtek 3.4.:
Auto zase nestar (dopsala mi tužka), tradiční restdayové roztláčení, funíme půl kiláku ke hrázi, kde je pak kopec dolů, naštěstí zde nemusíme auto přivazovat na lano , kdyby nenaskočilo před prudkou zatáčkou, jako v Masriudoms. Slunce u přehrady nevadí, všeobecná hygiena, dokonce jsem si i vypral... Honzáč má 2 bráchy a z jednoho hrnce jí neuvěřitelně rychle, na nějaké fleky na hadrech všeobecně kašlem. Večer jedem na net, kafe a pivko do Trempu, parkujem na kopci.



Terradets: na nákupu

Pátek 4.4.:
Spali jsme u Trempu, ale na malym kopci, auto se nepodařilo roztlačit, naštěstí přijel elektrikář. Auto nastartoval přes nevim co a odjeli jsme v servis, snídaně v podobě trenéra a kafe moc nesedla, fuj. Baterie je v prdeli. Zapomněli jsme vzít vodu, ale kupodivu máme co pít i chcát.
Sobota 5.4.:
Nečekaný rest day, po včerejších  4 cestách?  Asi náročné lezení, máme utahanou hydrauliku. Dejvák vyrobil vodní dýmku, nářez...



Santa Linya: Honzáč v Air Line 7b

Neděle 6.4.:
A zase lezeme, je veselo, na krápníky asi platí bicepsové zdvihy s činkou na svislo, tzv. kladiva.
Pondělí 7.4.:
Zadařilo se, bolest veliká... Morálový zážitek z vynechaného jištění byl tak silný, že následovalo využití všech rezerv v boji dolézt to stůj co stůj, protože tohle už raději ne. Je zajímavé, co člověk dokáže, aby nemusel podruhé v klíčovém místě riskovat 15 m letu s nejistotou, jestli to bude ještě nad podlahu...
Úterý 8.4.:
Zkurvilo se počasí, vlastně už včera, asi je na čase trochu zapařit u přehrady.



Santa Linya: Dejvák v Asaltibankis 7b+

Středa 9.4.:
Chčije jako svině, k obědu jsou sýrové špízy, nainstalovali jsme novou autobaterii, kterou jsme včera koupili, dalších nečekaných 100 éček v prdeli, dělá se hezky... Podle Azbestovo SMS má do pátku chcát, uvidíme, třeba si spletl Tremp s Tarnem.
Čtvrtek 10.4.:
Azbest se nespletl, jedeme na svaté místo všech lezců, do Santa Linye. Ano, všichni svatí trpěli, trpíme i my. St. Linya je asi svaté místo všech sebemrskačů, všichni jen sedí, padají a řvou. Pak přijel Bůh a dělal to samé v Neandrtalu, projektu za 9b.
Pátek 11.4.:
Opět trpíme, trpí i Bůh, ale i tak se směje po 15 m letech do jeskyně. Zahulili jsme s Bohem, můžeme zemřít... Bůh s námi i promluvil, při výměně jointů prohlásil: Hash. A my: Wheat. Dokonalá výměna informací!



Santa Linya: Bůh v Neandrtalu

Sobota 12.4.:
Povedený rest day, lezu 5 cest, jsme osvíceni, dali jsme... I díky E-drinku od polských katolíků.
Neděle 13.4.:
Konečně pravý rest day, válíme se u přehrady v Terradets, Matěj dává bazény pro klacky. Říkáme mu, že nám nevadí, že je černej, ale že je pes. Ale když bude hodnej, tak že se v příštím životě narodí jako bílej, labrador. Hrajeme asi 147. hru San Juana, Honzáč vede asi 85:62, a dočítám asi 10. knihu, některou i dvakrát, sahám do knihovny a mezi čokoládami skutečně nalézám další.
Pondělí 14.4.:
Lezeme a máme úspěšný den, zítra mi nebude dobře... Došel plyn, vaříme na malém ohni. Při jednom kolektivním večírku se Švédy, Amíky a Italem, zaperlil Danilo, to jako ten Ital. Ptal se jestli v Čechách jíme koně, že nejlepší steaky jsou z hříbat a doplnil: Wow, little horses. Imitoval hlazení. Bang! Imitoval výstřel a dodal: Mňam, mňam!



Gorges du Tarn

Úterý 15.4.:
Po ranním mrazíku ukazuje slunce svou sílu, výsmah. Lezl jsem jen jednu cestu, asi 5x, zítra už snad přejedeme do tarnské chladničky.
Středa 16.4.:
Přejíždíme kolem Andorry přes Pyreneje do Francie, zajímavá cesta, krajinářsky velkolepá. Ve Francii byla ještě zajímavější, staví nás celníci. Aby ne, starý obytňák, vepředu 2 polodredi, vzadu pes a jeden čtenář. Máte nějaký hašiš? Ne. Máme psa. My taky. Ven. Kapsy obrátit. Vajgloš, káže celnice a ruku má u pistole. Máme jít od auta. Celníci prohrabávají přístrojovou desku, v prvním tabáku jsou dlouhé papírky. V druhém nic. Do třetího se nepodíval, za 3 dny jsme v něm našli kousek haše, co jsme nemohli najít. Mladší celník prosahává čalounění nade dveřmi, nic, koukne na druhou stranu auta na díru nade dveřmi, asi ho napadlo, že tak blbí snad nejsme. Ale blbcům štěstí přeje, nešel tam, 10 g. Starší prohledává poličky, vezme kakao, otevře ho a zatřepe rukou, nic. Vezme kafe, sakra, vrátí ho zpátky, uf! 20 g. Bere do ruky krabičku Colafytu, a kurva. Otevře, nic, uf! Jéžiš, je to v tom druhym, ale ten už nechává. 15 g. Celnící otevřou špajzku a už jen pohled je znechutí, chvilku se hrabou. Honzáč si žongluje s kamínky. Já se vidim někde v cele. Řikejte něco, povídá Dejvák. Zeptej se jí, jak je daleko do Millau. Honzáč chytí kamínky a ptá se celnice. Ta se rozzáří, dobrej tah, hošani jsou si jistí, že jsou čistí, jak lilium. Ptá se celníků, jak je to s tim Millau. Starší se taky začne usmívat a řekne 300 km. To je za jak dlouho? 4 hodiny. S tímhle? To není Ferrari. Celník mávne rukou, ať koukáme zmizet a my rádi poslechneme. O 5 km dále na parkáči pro turisty Dejvák zastavuje a balí prvního trenéra ve Francii. Je tu dražší nafta a i některé potraviny. Croissanty (jak se to ku.va píše?) jsou tu lepší. Do Tarnu nedojíždíme, spíme u nějaké benzínky, kazí se počasí.



Gorges du Tarn: Medvěd v Grande Nature 7b

Čtvrtek 17.4.:
Dojíždíme do Millau, sport Antipodes zkrachoval, magnézium jsme sehnali jen drahej Petzl, ale máme plyn a vaříme!!! Jdem i lézt, sakra, síla asi zůstala ve Španělsku.
Pátek 18.4., sobota 19.4.:
Jsou tu Medvěd, Bejbs a Tomáš z Plzně a banda nějakejch ádrařů v sanitce, chčije fest, ale pak je i hezky, lezeme, padáme, lezeme, klejeme a padáme.. Parkoviště je najednou prázdné, ale zároveň nějak moc plné jednoho Nora, Harry is back!
Kámoši odjeli, v životě bych neřekl, že budu smutnej, když Honzáč odjede, no jo, život je změna. Přijeli nějací ústečáci, Martin Klemsa všechny pobavil svou výkonností. Nejen ve skalách, jednoho rána se jeho stan podivně otřásal, jako kdyby foukalo, ale ono nefoukalo, bylo bezvětří.



Gorges du Tarn

Neděle 20.4.:
Trávíme půl dne s Harrym, bez komentáře, je to tyran... Začalo to ohněm, že je chromej, pak něco si půjčit a už sedí s kafem v autě. Vezem ho na nákup, poradí perfektní místo na parkování a vysílá nás na kilometrovou procházku do slejváku, sám si sedne do kavárny a čeká, až načepujem vodu a přinesem ji. Zpátky si veze litrovku vodky. Prý proti Čechům nic nemá, jen mu nějakej rozkopal rádio a taky nohu, přemýšlím, jestli ho mám kopnout do tý samý, nebo do tý druhý.
Pondělí 21.4., úterý 22.4.:
Lezeme U jezírka jako správní plzeňácí a fanklub staré party z dob, kdy mrzlo, že by ani Astičku nevychnal. Prší až chčije, Tarn je téměř vylidněn, i Harry zmizel, prý má ten had někde v Millau apartmán. Jezírko nás odrovnalo.



Gorges du Tarn: Les Aires de Désire 8a na Tennessee

Středa 23.4.:
Měl jsem sen, že jsem zapomněl PIN. Když jsem se probudil, sen se stal skutečností, fakt jsem ho zapomněl. Následné zjišťování v praxi byla prdel, ale moc jsem se nebavil. Na 4. pokus u druhého bankomatu jsem si naštěstí vzpomněl. Je to 2389. Jinak to byl rest jak má být. Nejdražší kafe zájezdu na náměstí s přímým přenosem činnosti zvané práce. Pak už jen zase nákup, nafta, pivo... Frantíci jsou paka, mají kartony s lahvičkama 250 ml a víčkama, co se otvírají jen rukou. Pro začátek konzumace je typický sled zvuků: cvak, tsss, cink, cvak, tsss, cink (to jako že víčko odletělo do kartonu), cink, cvak, tsss... Prázdné lahve se vyhazují do popelnice se sklem na parkáči v Tarnu nejlépe okolo půl sedmé ráno.
Čtvrtek 24.4.:
Lezeme na Tennessee koutovou spáru na 35 m, super zážitek, následné 8a dělá ze zítřku rest day. Večery jsou díky jičíňákům zábavné.
Pátek 25.4.:
Osobní duševní i fyzická hygiena, ty vole, došlo pivo, vlastně ne, až zítra.
Sobota 26.4.:
Lezeme v L´amphi u vodopádu, sezónního, kouzelné místo, pěkné cesty. Při poryvech větru i se sprchou, na slunci příjemnou, ale když zašlo, tak ne zas až tolik.



Gorges du Tarn: Hlavy pod vodopádem L´Amphi

Neděle 27.4.:
Původní plán lézt 7b na pohodu nevyšel, hned to rozlezové nás odrovnalo a druhé dorazilo, motivace = 0, ještě zkusíme rest day a lézt, ale ve skutečnosti se už vidíme doma.
Pondělí 28.4.:
O zábavu se nám tentokrát postarali 4 „divně hovořící Němci“ z Holandska. Došlo víno, jedem na mini nákup.
Úterý 29.4.:
Lezeme a padáme, padáme a padáme, depka, došel hašiš, ještě větší depka, tak chlastáme, ještě větší depka...
Středa 30.4.:
I když už máme být kdesi za Mende, zase lezeme a padáme. Nakonec je dosaženo malého Pyrrhova vítězství, „Míša“ přelezla, „Roman“ snad příště. Odpoledne jsme opravdu za Mende a nakonec až za Lyonem. Přežíráme se rybama.
Čtvrtek 1.5.:
Jsem debil, je svátek práce a francouzští socani ho velmi důsledně dodržují. Holt koupíme francouzská vína v Lidlu v Německu. Stěží jsme natankovali, výhodou je dálnice vymetená od kamionů. Podařilo se nám nezaplatit ani jedno mýtné. Mercedes podává neskutečné výkony a několikrát překračujeme 110 km/h. Končíme Unter den Linden ve Frankenjuře a rychle na schnitzl do hospody, paní byla přísná, měřila si nás tak, že měla místo očí displey a tam lítal jeden tělesný rozměr za druhým, pivo bylo naštěstí stejně studené, tak jsme to přežili.


Krom Boha jsme potkali i bytosti z vesmíru, Adam Ondra v Action Directe 9a

Pátek 2.5.:
Frankenjura, cítím se jako doma, jak by ne, když vlastně nemám trvalé bydliště. Už sem jezdím 15 let, je na čase toho Chasina dát. Vyšlo to. A Patximu se to vrátilo! Dal Dejvákovi foťák, ať ho vyfotí v Action Direct. Tak jsme se vyfotili navzájem,  Dejváka s Matějem, Matěje, Dejváka a les a aby se něřeklo, několik mazanin z automatu nakonec Patxi měl. Adámek je frajer, chybělo málo a bylo to doma.
Sobota 3.5.:
Je tu strašně plzeňáků, tolik lidí, hrůza. S Rosťou a Ondrovými je nás na parkáči 6 aut. Dírky koušou, piču jsme vylezli, ale hezky jsme se pohejbali. Nejvíc zaperlil Martin Pelikán. Hned po příjezdu, otázka první: Čistě náhodou, nemáte někdo spacák navíc? Ondrovi měli a půjčili i bouldermatku. Otázka druhá: Nemáte někdou náhodou expresky a lano navíc? Poznávám tě, jasná!
Neděle 4.5.:
Pár sedmiček na rozloučenou na Nussbergwandu a rychle k Třem pštrosům na domácí stravu a do Plzně a do Garáže, ale to už je jiná kapitola. Vlastně jsem tam vydržel asi 3 dny a odjel ještě na 5 dní do Cereda.

A zazvonil zvonec, vlastně budík, pohádky je konec, jde se makat, bó na účtu je sucho.