Je 26. října, úterý a předpověď počasí pro oblast Zermattu je na pár dní perfektní.

Sedíme v nočním vlaku s jízdenkou Vídeň - St. Pölten, s plánem Vídeň - Zurich a probíráme nejlepší strategii výstupu na Weisshorn východním hřebenem.


1. V kuloáru, nástup na hřeben
foto by © Jarda Nisler



2. Západ slunce nad Vispem 
foto by © Jarda Nisler


Weisshorn je impozantní hora a svojí geometrií mě upoutala hned při první návštěvě Zermattu. Jeho východní hřeben je klasifikován jako AD, III- a z Weisshorn hütte (2932 m n.m.) je to na vrchol 1600 výškových metrů s tím, že samotný hřeben má převýšení asi 1200 m. Tento hřeben jsme si vybrali také proto, že měl být obtížností podobný Hörnligradu, který vede na Matterhorn. S tímto tvrzením, ale nesouhlasím. Hörnligrad mi přišel o dost náročnější.


Nicméně, po menších honičkách se švýcarskými průvodčími, vystupujeme ve středu kolem poledne v Randě a vyrážíme za krásného slunečného počasí na Weisshornhütte. Chata je otevřená celoročně, v kuchyni jsou kamna kde se dá topit a spaní v peřinách je více než luxusní. Tento luxus ovšem v sedm ráno opouštíme a s myšlenkou na bivak někde na hřebenu Weisshornu, s radostí vyrážíme vstříc novému dobrodružství.


3. Matterhorn při západu
foto by © Jarda Nisler


4. Pobor v posledním světle
foto by © Jarda Nisler


5. Probuzení na hřebenu
foto by © Jarda Nisler


6. Pobor a náš bivak
foto by © Jarda Nisler


7. Pobor na hřebenu
foto by © Jarda Nisler

Nejdřív je třeba prokličkovat mezi několika ledovcovými trhlinami a pak už výstup vede jasně zřetelným kuloárem až na samotný hřeben. Výstup kuloárem není nikterak náročný. Záleží samozřejmě na sněhových podmínkách, které v našem případě nebyly ideální, ale nebyly ani nebezpečné. Postup samotným hřebenem už není tak lehký, chvílemi vede přímo po hraně, která může být hodně ostrá a chvílemi je horolezec donucen obcházet věžičky strmou severní stěnou. Bohužel nemohu hřeben blíže popsat, protože značnou část jsme absolvovali potmě. Důvody byly hned dva, za prvé jsme se chtěli dostat co nejdál, abychom to další den stihli na vrchol a zpět do bivaku v rozumnou dobu a za druhé jsme na hřebenu dlouho nemohli narazit na jediné místo na spaní. Nakonec jsme ho našli.


8. Pohled z vrcholu směrem k Mont Blanku
foto by © Jarda Nisler



9.Pobor na vrcholu
foto by © Jarda Nisler

Po nádherné noci pod nebem plných hvězd jsme ráno rychle navařili čaj, aby jsme zahnali bolest hlavy a tentokrát již nalehko jsme pospíchali na vrchol. Výhodou tohoto hřebene je, že skalnatá, ostrá a časově náročná část končí zhruba 200 - 300 výškových metrů pod vrcholem. Pak už není třeba zakládat postupové jištění a lze v klidu stoupat k vrcholovému kříži. Jistě, svah je hodně prudký (45°) a kdyby někdo vypadl z tamějšího firnu do severní stěny, asi by mu nebylo pomoci. My jsme postupovali stále navázáni na jedno lano asi 10 m od sebe.


10. Návrat do bivaku
foto by © Jarda Nisler


11. Východ slunce při vichřici
foto by © Jarda Nisler


12. Ranní vichřice
foto by © Jarda Nisler

Výhledy z vrcholu byly impozantní - Matterhorn, Monte Rosa, Mont Blanc, Täshhorn... Jedinou vadou na kráse byl již docela silný vítr vanoucí z východu na západ. Při každém pohybu nás trestal smrští sněhu a ledu, která byla nepříjemná hlavně v očích. Protože již bylo dosti pozdě, došlo nám pití a přišla zase bolest hlavy kombinovaná s celkovou únavou, nezdrželi jsme se u vrcholového kříže dlouho. Spěchali jsme zpět do tepla našich spacáčků, těšíce se na čaj a zasloužený odpočinek. Netušili jsme ovšem, že vítr ještě více zesílí a že návrat do bivaku nás čeká po opětovném nočním lezení. Ani vaření se nekonalo, vítr byl tak silný, že jsme byli rádi, že jsme zalehli a že nás to neodfouklo. Vítr skučel celou noc, proháněl se přes nás takovou rychlostí, že o čůrání ve stoje nemohla být ani řeč. Všechny naše věci, nás nevyjímaje, jsme na noc pevně přikurtovali. Ráno to bylo úplně stejné, takže jsme opět nevařili, s velkým úsilím a převážně v leže jsme sbalili vše co neuletělo a mazali jsme od tamtud pryč co to jen šlo. Oči zase plné sněhu s ledem, batoh stejně těžký jako když jsme šli nahoru a energie na nule. Zcela zdecimovaní a žíznivý jsme se těšili dolů. Jen jištění bylo malinko jednodušší, když jsme se oba pohybovali ve východní stěně, lano mezi námi bylo vysoko ve vzduchu přes hřeben až nad severní stěnou, takže při případném pádu bylo jasné, že se lano o některou z věžiček zachytí. :-)


13. Poslední část sestupu
foto by © Jarda Nisler


14. Pohodička na chatě
foto by © Jarda Nisler

Úlevu jsme pocítili až tehdy, když jsme z hřebene slezli a alternativní cestou se vydali do kuloáru, kterým jsme náš výstup začali. Ano, museli jsme slanit některé neočekávané prahy, ale nakonec jsme ,,našeho,, kuloáru opravdu dosáhli. Po dvou bivacích a třech dnech lezení jsme se ve tři odpoledne ,,doplazili, do Weishornhütte a vychutnali jsme si krásný pocit společně zdolaného vrcholu...

Teď už zbývá jen v klidu dostopovat nebo načerno vlakem dojet do Olomouce.

účastníci zájezdu:
Jarda Nisler (klub horolezců Olomouc)
Petr Poborský, Pobor (dobrodruh)